Není skrývání hříchů souvěrců, pokud jde o násilí a těžké zločiny

Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

الْمَجَالِسُ بِالأَمَانَةِ إِلاَّ ثَلاَثَةَ مَجَالِسَ سَفْكُ دَمٍ حَرَامٍ أَوْ فَرْجٌ حَرَامٌ أَوِ اقْتِطَاعُ مَالٍ بِغَيْرِ حَقٍّ.

„To, co se hovoří na důvěrných setkáních, s sebou nese závazek svěřeného tajemství, kromě tří případů – tajné schůzky, kde se osnuje plán prolít krev, jejíž prolití je zakázáno, či obcovat s někým, s kým je to zakázáno, či si bezprávně přivlastnit majetek, který si přivlastnit je zakázáno.“ ^[1]

Abú Dáwúd as-Sidžistání zaznamenává tento hadís ve svém Sunenu v Knize o etice, v kapitole O roznášení toho, o čem se člověk z doslechu dozví.

Hadís je třeba chápat ve světle aplikace koránského pravidla vyjádřeného slovy Božími:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوٓا۟ إِذَا تَنَـٰجَيْتُمْ فَلَا تَتَنَـٰجَوْا۟ بِٱلْإِثْمِ وَٱلْعُدْوَٰنِ وَمَعْصِيَتِ ٱلرَّسُولِ وَتَنَـٰجَوْا۟ بِٱلْبِرِّ وَٱلتَّقْوَىٰ ۖ وَٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ ٱلَّذِىٓ إِلَيْهِ تُحْشَرُونَ

Vy, kteří věříte! Když spolu tajně hovoříte, nedomlouvejte se o hříchu, nepřátelství a neposlušnosti vůči poslu, ale domlouvejte se o zbožnosti a bohabojnosti! Bojte se Boha, k němuž budete shromážděni! (Mudžádela: 9)

Z jeho kontextu vyplývá, že tajné rozhovory vedené na soukromých setkáních je až na vyjmenované výjimky obecně zakázáno (arab. حرام harám) šířit dále, neboť by to znamenalo porušení závazku svěřeného tajemství, podvod a zradu, což je zakázaným konáním, stojícím v přímém rozporu k vyžadované spolehlivosti a důvěře.

O zákazu vyzradit tajemství, se kterým se člověku svěří někdo další, hovoří koránský verš:

وَإِذَا جَاءَهُمْ أَمْرٌ مِنَ الْأَمْنِ أَوِ الْخَوْفِ أَذَاعُوا بِهِ وَلَوْ رَدُّوهُ إِلَى الرَّسُولِ وَإِلَى أُولِي الْأَمْرِ مِنْهُمْ لَعَلِمَهُ الَّذِينَ يَسْتَنْبِطُونَهُ مِنْهُمْ وَلَوْلَا فَضْلُ اللَّهِ عَلَيْكُمْ وَرَحْمَتُهُ لَاتَّبَعْتُمُ الشَّيْطَانَ إِلَّا قَلِيلًا

A když k nim dojde nějaká zpráva týkající se bezpečnosti či strach vzbuzující, tu ji hned rozhlásí. Kdyby se však s ní obrátili na posla anebo na ty, kdož mezi nimi mají autoritu, dozvěděli by se ji tak ti, kteří se mezi nimi snaží proniknout k pravdivosti její. A kdyby nebylo dobrodiní a milosrdenství Božího vůči vám, věru byste byli všichni následovali satana, kromě několika málo. (Nisá: 83)

V tomto či podobném kontextu jsou zjevena i Boží slova:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آَمَنُوا لَا تَخُونُوا اللَّهَ وَالرَّسُولَ وَتَخُونُوا أَمَانَاتِكُمْ وَأَنْتُمْ تَعْلَمُونَ

Vy, kteří věříte! Nezrazujte Boha ani posla, vždyť byste zradili vědomě důvěru, která je vám dána.(Anfál: 27)

Tento zákaz potvrzují i hadísy Božího Posla صلى الله عليه و سلم, jako například podání od Anase ibn Málika رضي الله عنه, který ho slyšel na jednom kázání říci:

لا إيمانَ لِمَن لا أمانةَ له ولا دينَ لِمَن لاعهدَ له.

„Nemá víry ten, kdo není s to dostát svěřenému závazku. A nemá náboženství ten, kdo není s to dodržet danou dohodu.“ ^[2]

Toto obecné pravidlo uvádí i sám vypravěč našeho předmětného hadísu – Džábir ibn ‘Abdulláh رضي الله عنه, jenž ho slyšel od Posla Božího صلى الله عليه وسلم takto:

إِذَا حَدَّثَ الرَّجُلُ الْحَدِيثَ ثُمَّ الْتَفَتَ فَهِيَ أَمَانَةٌ.

„Pokud jeden muž něco vypráví druhému a potom se ohlédne okolo, už tehdy se to stává svěřeným tajemstvím.“ ^[3] Tj. nelze to vyzradit či vyprávět dalším lidem.

Jedinými výjimkami z tohoto zákazu jsou situace, kdy by nevyzrazení tajemství někomu působilo újmu a škodu, v souladu s obecným šarí’atským maximem, že újmu je zakázáno působit i snášet (arab. لا ضرر ولا ضرار lá darere we lá dirár). Tyto situace rozpracovává náš předmětný hadís.

Vysvětlení hadísu islámskými učenci

Ibn Hadžer al-‘Askalání říká:

„Šířit dále nepěkné zvěsti o zlu je jednání zasluhujíc odsudek, zejména pokud tím člověk zamýšlí šířit e společnosti zlo a zkaženost. Pokud tím ovšem zamýšlí nápravu a dobře míněnou radu, ke které sahá ze své lásky k pravdě a při níž se vyvaruje čehokoli, co by jiným lidem mohlo ublížit, potom tak učinit může.“ ^[4]

Al-Munáwí vysvětluje:

„To, co se říká na tajných soukromých schůzkách, má coby tajemství zůstat nevyzrazeno, dokud se jedná o dobrá slova a cokoli, co ústí a vede k dobru. Tato výsada důvěrných setkání se týká nejen slov, ale i činů a vůbec všeho, co se během nich odehraje. Jedinou výjimkou jsou tři situace vyňaté tímto hadísem z tohoto obecného pravidla, tedy když je vysloven záměr prolít krev někoho, komu mají muslimové zakázáno jakkoli ublížit, anebo mít pohlavní styk s někým, s kým je to zakázáno, anebo někoho bezprávně připravit o majetek, který mu náleží, bez ohledu na to, zda jde o muslima, anebo o nemuslima pod šarí’atskou jurisdikcí (arab. ذمي zimmí). Tedy příkaz udržet tajemství se netýká situace, kdy se někdo na nějakém tajném setkání vyjádří, že chce někoho zabít, či s někým sesmilnit, anebo někoho o něco bezprávně obrat. V takovém případě není dovoleno nikomu, kdo toto slyší, aby to držel v tajnosti, naopak tím, že toto tajemství poruší, pomohou poškozeným bránit se újmě a škodě, která jim hrozí. Není tedy dovoleno, aby věřící zatajil, uslyší-li něco takového, na rozdíl od ostatních situací při tajných setkáních, kdy je zakázáno porušit závazek tajemství. Důvodem toho je, že by to přinášelo ohromnou škodu a nesmírnou újmu ostatním.“ ^[5]

Šerefu l-Hakk ‘Abdurrahmán al-‘Azímábádí poskytl toto jeho vysvětlení:

„Obsah těch soukromých důvěrných setkání, která jsou dobrá a podporují to, co je dobré, není dovoleno vynášet ven. Toto je významem výroku, že „to, co se hovoří na důvěrných setkáních, s sebou nese závazek svěřeného tajemství,“ ať už se jedná o slova či skutky, s výjimkou „tří případů“ tedy podle al-Munáwího z tohoto pravidla existují tři výjimky.

V díle al-Mirkát pak uvádí, že jde o tři druhy sezení, to znamená, že věřící, pokud se na takových sezeních ocitne, by měl, pokud uvidí, že další, kteří jsou takovému setkání přítomni, plánují nějaký zločin, jako například „prolití krve,“ tedy pokud je svědkem, že se na takovém setkání něco takového plánuje, „kterou je zakázáno prolít“ – vztahuje se ke krvi, tj. krev která je chráněna šarí’ou, či „obcovat s někým, s kým je to zakázáno,“ tj. druhý typ takového sezení, tj. nejen pokud jde o plánování vraždy, ale i o plánování sexuálních deliktů, jako smilstva apod., či „si bezprávně přivlastnit majetek“ – to je třetí výjimka, tj. kdo je svědkem, že někdo na tajném setkání plánuje někoho zavraždit, s někým sesmilnit, či někoho o něco obrat, potom není tomu, kdo něco takového zaslechne, dovoleno takový plán krýt. Naopak, je pro něj povinností takové zločinné plány oznámit, aby bylo zabráněno obecné škodě (arab. المفسدة al-mefseda).“ ^[6]

‘Alí al-Kárí vysvětluje:

„To, co se hovoří na důvěrných setkáních, s sebou nese závazek svěřeného tajemství, kromě tří případů“ – tzn. nesluší se, aby věřící dále rozšiřoval zlé jednání někoho, kterého je svědkem na nějakém takovém tajném, důvěrném setkání, kromě tří případů. Prvním z nich je „prolití zakázané krve,“ tj. sezení, kde se plánuje prolít krev osoby, které zdraví a život podléhají šarí’atské ochraně. Dalšími „obcováni s někým, s kým je to zakázáno“ a „bezprávné přivlastnění si zakázaného majetku,“ tj. toto lze vykonat jen zákonnou cestou a jen po dobrém. Porušit taková tajemství je blíže ke spravedlivosti a je to motivováno obecně srozumitelnými důvody. Obírat jiné o jejich majetek je velká křivda a něco, co je v islámu přísně zakázáno, bez ohledu na to, zda dotyčný takového majetku nabyl povoleným, či zakázaným způsobem.

Jako příklad se na základě výslovného znění uvádí situace, kdy někdo na tajném setkání zaslechne, jak se zločinec se svým komplicem domlouvá, že někoho dalšího zabijí, anebo že sesmilní s nějakou ženou, anebo někoho oberou o nějaký jeho majetek. V takovém případě pak není dovoleno držet takovou informaci v tajnosti. A jádrem tohoto hadísu je konstatace, že „to, co se hovoří na soukromých setkáních, zůstává tajemstvím,“ jak se uvádí i od ‘Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه.

Od Abú Sa’ída al-Chudrího رضي الله عنه se uvádí, že nevyzradit tajemství soukromého rozhovoru patří k těm největším svěřeným závazkům a k těm nejodpornějším v očích Božích bude v Den Zmrtvýchvstání patřit ten, kterému se někdo s něčím svěří a on toto tajemství rozhlásí všem okolo. Hadísy o tom uvádí Muslim.

At-Tíbí uvádí, že tento hadís upozorňuje na nebezpečí prozrazování tajemství a také na důležitost snahy o spravedlnost a nápravu společnosti.“ ^[7]

Muhammed ibn Ismá’íl al-Amír as-San’ání poskytl toto objasnění:

„To, co se hovoří na důvěrných setkáních, s sebou nese závazek svěřeného tajemství,“ tj. není dovoleno dále šířit nic, o čem se na nich člověk doslechne, kromě tří případů, kdy má člověk povinnost oznámit, co slyšel. „Prolití nevinné krve“ odkazuje i na situaci, kdy se neplánuje přímo až vražda, ale i prosté ublížení na zdraví. „Obcování s někým, s kým je to zakázáno“ odkazuje nejen na prosté smilstvo, ale i na sodomii či cokoli tomu podobného a „bezprávné přivlastnění si cizího majetku“ na jakýkoli způsob přisvojení si něčeho, co dotyčnému nepatří. Myslí se tím například, že někdo je přítomen na nějaké tajné schůzce a dojde na ní k něčemu opovrženíhodnému. Dotyčný má pak povinnost nešířit dále to, k čemu tam došlo, s výjimkou tří výše jmenovaných případů.“ ^[8]

‘Abdulmuhsin al-‘Abbád poskytl toto vysvětlení:

„Když se setkají dva lidé, aby o něčem spolu o samotě pohovořili, pak takové důvěrné setkání podléhá utajení a je zakázáno tuto důvěrnou konverzaci jakkoli vynášet ven třetí straně. Sem obecně patří všechny situace, kdy chce někdo s někým hovořit soukromě mezi čtyřma očima a bez přítomnosti kohokoli dalšího.

Nicméně pokud se na takovém setkání někdo někomu důvěrně svěří s plánem či záměrem spáchat něco zlého a dotyčný skutečně zamýšlí své zločinné záměry dokonat, potom je dovoleno porušit zákaz vyzrazovat svěřené tajemství, aby touto cestou bylo možno zabránit připravovanému zločinnému plánu dané osoby.

Pokud se někdo chystá ku příkladu někoho zabít, anebo s někým sesmilnit, jedná se o ten typ tajemství, který je dovoleno vyzradit. Než tak učiníte, musíte dotyčného pachatele varovat, aby svého zločinného úmyslu zanechal, poradit mu zanechat zločinného konání a následně informaci o zločinném plánu poskytnout zodpovědným orgánům, či někomu v okolí poškozené osoby, které, dejme tomu, dotyčný zločinec usiluje o život, či ženě, kterou se chystá sexuálně napadnout. Díky tomu mohou být oběti včas varovány a získávají tak dopředu možnost bránit se.

Jinými slovy, důvěrná setkání jsou zatížena závazkem udržet tajemství, avšak z tohoto pravidla existuje výjimka v situacích, kdy někdo plánuje něco skutečně zlovolného a nebezpečného. O takových věcech není nikdy dovoleno mlčet a není o nich ani záhodno mlčet, neboť by to vyústilo v nesmírné škody pro celou společnost. Taková informace nemůže být držena v tajnosti, neboť dotyčný zločinec se otevřeně svěřil se svými úmysly a svým odhodláním nějaký zločin takového druhu spáchat. V takovém případě není hříchem oznámit takový plán autoritám či zodpovědným orgánům. Toto se týká zločinů vraždy, zakázaného pohlavního styku, či jiných podobných a obdobně závažných podob zla.“ ^[9]

Vztah k příkazu skrýt vinu muslima

Výše citovaný hadís neprotiřečí Prorokovým صلى الله عليه و سلم slovům:

وَمَنْ سَتَرَ مُسْلِمًا سَتَرَهُ اللَّهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ ‬.

„Kdokoli skryje viny muslima, toho viny skryje Alláh v Den Zmrtvýchvstání.” ^[10]

Neprotiřečí ani tomu, co se v podobném duchu uvádí od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

مَنْ سَتَرَ عَوْرَةَ أَخِيهِ الْمُسْلِمِ سَتَرَ اللَّهُ عَوْرَتَهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ وَمَنْ كَشَفَ عَوْرَةَ أَخِيهِ الْمُسْلِمِ كَشَفَ اللَّهُ عَوْرَتَهُ حَتَّى يَفْضَحَهُ بِهَا فِي بَيْتِهِ.‬

„Kdokoli skryje hanbu svého bratra muslima, toho hanbu přikryje i Alláh v Den Zmrtvýchvstání. A kdokoli hanbu svého bratra muslima odkryje, toho hanbu odkryje také Alláh, i kdyby se dotyčný dopouštěl hříchu pouze ve skrytu svého domu.“ ^[11]

A neprotiřečí ani slovům Abú Bekra as-Siddíka رضي الله عنه, prvního spravedlivého a správně vedeného chalífy této ummy, který pravil: „I pokud bych nenašel nic, čím bych mohl přikrýt vinu hříšníka – zloděje, cizoložníka či pijáka alkoholu – kromě svého vlastního pláště, i přesto bych ji chtěl přikrýt alespoň jím.“ ^[12]

Toto se totiž týká těch, kteří – pokud hřeší – neprojevují svou hříšnost navenek a páchají jen takové hříchy, které škodí jen jim samotným, aniž jsou ve hře práva a nároky ostatních lidí, nebo takových kteří se kají za své hříchy, které spáchali kdysi velmi dávno. Takovým příkladem je případ Ma’iza ibn Málika رضي الله عنه kajícího se z cizoložství, kterého se Posel Boží صلى الله عليه و سلم snažil chránit před stanoveným trestem tak dlouho, dokud se mu on sám opakovaně nepřiznal a trest pro sebe sám výslovně nepožadoval. ^[13] V jiném podobném případě, kdy šlo patrně o prohřešek daleko méně závažný, Prorokصلى الله عليه و سلم dokonce ani nedovolil, aby provinilec svou situace vůbec dále rozebíral a dotyčného ujistil, že jeho pokání bylo přijato a hřích smazán setrvalým vykonáváním společných povinných modliteb. ^[14]

Slovy Fudajla ibn Ijjáda: „Věřící kryje chyby jiných a poskytuje upřímné rady, zatímco zkažený zloduch chyby jiných rozkrývá a přivádí ostatní do rozpaků.“ ^[15]

Málik ibn Anas ohledně toho, kdy cizí chyby krýt a kdy je oznámit, poznamenal: „I v případě toho, o kom je známo, že škodí a ubližuje lidem a dopouští se v soukromí i nějakých dalších provinění, je dovoleno tyto jeho skryté prohřešky zamlčovat až do chvíle, kdy jeho hříchy vzrostou natolik, že jsou oznámeny vladaři. Co se týče takových, kteří jsou v širokém okolí vyhlášení pro své zlo a zkaženost, osobně nepovažuji za vhodné, aby se za ně někdo zaručoval či vyslovoval v jejich prospěch. Raději nechť je nad nimi vynesen rozsudek podle práva.“ ^[16]

Smíření mezi oběma příkazy a oběma etickými principy

Předpis všech výše citovaných hadísů pak sjednocuje a smysl našeho předmětného hadísu ještě jednou potvrzuje následující hadís od matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها, dle níž Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

أَقِيلُوا ذَوِي الْهَيْئَاتِ عَثَرَاتِهِمْ إِلاَّ الْحُدُودَ.

„Přecházejte prohřešky těch, kdož mezi vámi požívají bezúhonné pověsti, kromě takových, které už vyžadují pevně stanovené tresty.“ ^[17]

At-Taháwí uvádí, že „tento hadís v našich srdcích pevně ustavuje tento princip“ ^[18] a podle al-Mizzího je podle tohoto hadísu možno postupovat v praxi. ^[19]

Al-‘Azímábádí vysvětluje „bezúhonnou pověst“ jako to, že dotyční jsou ctihodnými lidmi a nikoli zločinci a že jsou jinak vznešené mravnosti. Prohřešky takových je třeba nerozhlašovat, leda že by se jednalo o zločin tak závažný, že vyžaduje intervenci vládní a soudní moci. ^[20] Nešíří a nerozhlašují se takové jejich hříchy, kde je porušeno právo Alláha či právo dotyčných samotných, avšak hlásit třeba takové, kde je vyžadován zásah spravedlnosti, neboť jsou narušeny nároky jiných lidí. ^[21]

As-San’ání vysvětluje:

„Smyslem tohoto hadísu je povzbuzovat k tomu, aby se lidé nepídili po prohřešcích jiných, bezúhonných lidí a nešířili je na veřejnosti, špiníce tak jejich doposud neposkvrněnou pověst. O jaké bezúhonné se jedná, vysvětlil už aš-Šáfi’í poukazem na to, že jde o ty, o nichž doposud nebylo známo nic špatného a nejsou vyhlášení svým zlem. Pokud se dopustí nějakého mravního poklesku, netřeba z toho okamžitě vytvářet aféry. Podle al-Máwerdího hovoří tento hadís o lidech, kteří se dopouštějí malých a nikoli velkých hříchů, anebo o těch, kteří se sice nějakého závažnějšího provinění dopustili, ale káli se z něho. A prohřešky, o nichž je tu řeč, jsou buďto malé hříchy, anebo i hříchy větší, avšak jen v případě někoho, kdo se jich dopustí poprvé v životě a je jinak znám jako zbožný a bezúhonný.

Smyslem je nehlásit veškeré – i ty nejdrobnější – přečiny takových pověřeným autoritám za každou cenu. Jedná se o ty přečiny, které nejsou trestány tresty pevně stanovenými Koránem a Sunnou, ale které podléhají, pokud už jsou trestány, rozsudku dle uvážení soudce (arab. التعزير at-ta’zír), na němž je úkol nalézt dle svého nejlepšího vědomí a svědomí takový nápravný prostředek, který výchovně zapůsobí nejlépe a přinese největší zlepšení, v souladu s rozličnými dipozicemi různých lidí a v závislosti od lišícího se stupně závažnosti daného provinění, kdy někomu náleží mírnější sazba a někomu jinému má být uložena sazba přísnější.“ ^[22]

As-San’ání pak dále uvádí, že vynášet rozhodnutí o uložení nějakého trestu či jakéhokoli doplňkového výchovného prostředku, z činů rukou či slov pronášených jazykem, vždy náleží pouze soudní moci, kromě tří výjimek, z nichž první je otec ve vztahu k nezletilému dítěti, za účelem, aby získalo ponaučení a odstrašující příklad, motivující ho ke vznešené mravnosti, což platí také pro matku, když se stará o ty nejmenší děti. To se týká obvyklých záležitostí, jako je třeba příkaz vykonávat modlitby, nebo použití běžného fyzického trestu apod. Rodičům však není dovoleno trestat dospělého potomka, dokonce i kdyby byl nesvéprávný. Druhou, dnes už spíše historickou, výjimkou je vztah vlastníka ke svému sluhovi v tom, co je jeho nárokem, či co je Božím nárokem na něm. A třetím je právo manžela vůči manželce v případě její neposlušnosti vůči němu tak, jak to vysvětluje Korán. ^[23] Podle as-San’áního má manžel toto právo použití výchovného prostředku v podobě vyjádření nesouhlasu ať už slovem či činem i v případě, že manželka porušuje nějaký z Božích nároků. ^[24] Pro úplnost je třeba zdůraznit, že podobně i manželka má povinnost přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné svému manželovi, slovy vyjádřit svůj nesouhlas s jeho lehkovážností vůči náboženským imperativům či jejím nárokům a dokonce má sama právo také z důvodu jejich soustavného a setrvalého neplnění či ignorování ze strany manžela žádat soud o rozvod.

Al-‘Abbád k tomuto hadísu poznamenává:

„Co se týče těch zločinů, které zasluhují pevně stanovenou trestní sazbu (arab. الحدود al-hudúd), hadís ukazuje, že v takových otázkách neexistuje možnost přímluvy a že nelze nevykonat trestní řízení v takové věci, pokud se už jednou dostane před soudní instanci. Co se týče termínu bezúhonná pověst, jedná se o morální kredit kohokoli, o kom dříve nic zlého či špatného nebylo známo. Pokud jsme svědky poklesku takového člověka, je třeba nad dotyčným přimhouřit oko a jeho chybu dále nešířit a nepídit se po ní. Co se týče někoho, koho pověst je už tak nevalná, pokud víme, že oznámení jeho činů povede k jeho nápravě a k tomu, aby se k nim už nevracel, je lepší jeho špatné jednání nahlásit někomu, kdo má schopnost zjednat nápravu. Hadís nicméně stanovuje pravidlo, že hříchy, které se obecně netrestají pevnou trestní sazbou, nejsou na stejné úrovni, jako zločiny pevnou trestní sazbou trestané. Kdo se dopouští těchto méně závažných prohřešků, za toho je v zásadě možno se přimlouvat a tomu je možno prominout, zejména pokud dotyčný svým hřešením nenarušuje cizí nároky a pokud se jedná o někoho, kdo se předtím ničeho zlého nedopustil.“ ^[25]

Praktická aplikace tohoto hadísu

Soudobým příkladem aplikace tohoto šarí’atského pravidla jsou třeba tyto situace:

Pokud disponujete nevyvratitelným důkazem, se kterým můžete bez obav stanout před Alláhem, že někdo ku příkladu týrá či pohlavně zneužívá dítě, není vám dovoleno toto tajit. Pokud si je např. rodič vědom, že jeho partner, jiné děti či kdokoli další v domácnosti či jinde dítěti jakkoli ubližuje, toto tajemství musí odhalit, aby tím ochránil oběť takového zločinu.

To samé platí např. když jste svědky, jak zločinec plánuje někoho zavraždit, oloupit, okrást, znásilnit, či podvést. Ve všech podobných případech, kdy se nejedná o sféru osobní zbožnosti či mravní integrity dotyčného jedince anebo se nejedná o věci dávno promlčené, které nemají reálný přesah do současnosti, pokud jde o zločiny, které hrubě porušují zákon, ohrožují veřejný pořádek a dobré mravy celé společnosti, či ohrožují bezpečí obyvatelstva v pohledu jejich života, víry, majetku, rodové linie a lidské důstojnosti, je povinností takovému jednání aktivně bránit, byť by to i znamenalo porušení příkazu a závazku nevyzradit svěřené tajemství, bez ohledu na to, kolik lidí by daným zločinem bylo ohroženo či jakého by byli vyznání, anebo bez ohledu na to, zda se jedná o zločin ve stádiu plánu, pokusu či přímo už o dokonaný akt.

________________________________________________________________

[1] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4869; Ahmed v Musnedu, hadís č.14734. Jako hasan ho doložili Ibn Hadžer al-‘Askalání v Techrídžu miškáti l-masábíh, 4/336, 431 a 459; as-Sujútí v al-Džámi’u s-saghír, hadís č. 9155. Al-Munáwí smýšlí, že v jeho isnádu se nachází Džábirův synovec, který je neznámý, viz Techrídžu ahádísi l-masábíh, 4/336. Stejného názoru je i al-Hajsemí al-Mekkí v az-Zewádžir, 2/30; a al-Mubárekfúrí ho proto označuje za da’íf v Tuhfetu l-ahwezí, 5/372. Al-Albání s ním souhlasí v Da’ífu t-Terghíb, hadís č. 1242 a v Da’ífu l-džámi’, hadís č. 5914. Podle al-Munzirího se v isnádu vyskytuje také sporný vypravěč ‘Abdulláh ibn Náfi’ as-Sáigh, jehož někteří kritizovali, ale např. Muslim od něj hadísy zaznamenával, viz at-Terghíbu we t-terhíb, 3/128.

[2] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 12567; Abú Ja’lá v Musnedu, hadís č. 2863; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 7196 jako gharíb; at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsat, 6/100; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 194. Jako hasan jej doložil al-Beghawí v Šerhu s-sunna, 1/100. Podle al-Išbilího se v isnádu vyskytuje Abú Hilál Muhammed ibn Sulejm, který ve svých podáních od Katády protiřečí silnějším vypravěčům, viz al-Ahkámu š-šer’íjeti l-kubrá, 3/194. Al-Munzirí ho i přesto označuje jako sahíh či minimálně hasan, viz at-Terghíbu we terhíb, 4/77. Ibn Hadžer al-‘Askelání ho oceňuje jako hasan, viz Techrídžu Miškáti l-masábíh, 1/83. Al-Albání ho uvádí jako sahíh v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 7179.

[3] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4868; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1959 jako hasan. Toto ocenění potvrzuje i al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1090.

[4] Viz Fethu l-Bárí, 10/475.

[5] Viz Fejdu l-Kadír šerhu Džámi’i s-saghír, 6/262.

[6] Viz ‘Awnu l-me’búd, 13/149.

[7] Viz Mirkátu l-mefátíh šerhu Miškáti l-masábíh, 8/3166-3167, redakčně kráceno.

[8] Viz at-Tenwíru šerhu Džámi’i s-saghír, 10/466.

[9] Viz Šerhu Suneni Abí Dáwúd, 5/255, redakčně upraveno.

[10] Jako součást delšího hadísu, vyprávěného Sálimem od jeho otce zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2580.

[11] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 2546; jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíh Suneni Ibn Mádža, hadís č. 2063.

[12] Zaznamenal ‘Abdurrezzák v al-Musannefu, 10/227.

[13] Jeho příběh uvádí Muslim v Sahíhu, hadís č. 1695, od Sulejmán ibn Burejdy رضي الله عنه.

[14] Hadísy o tom viz u al-Buchárího v Sahíhu, hadís č. 6823; u Muslima v Sahíhu hadís č. 2764; a u Abú Dáwúda v Sunenu, hadís č. 4381, na autoritu Anase ibn Málika رضي الله عنه.

[15] Zaznamenal Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 2/225.

[16] Zaznamenal Ibn Redžeb al-Hanbelí Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 2/293.

[17] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4375; an-Nesáí v as-Sunenu l-Kubrá, hadís č. 7293; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 25513. Podle Ibn Hazma došlo v isnádu tohoto hadísu k záměně vypravěčů Muhammeda ibn Abí Bekra al-Mukaddira, jenž nikdy od ‘Amry nevyprávěl, s jeho otcem Abú Bekrem ibn Náfi’ al-Mukaddirem, jenž je slabý vypravěč, viz al-Muhallá, 11/404. Z tohoto důvodu ho za slabý považoval Abú Zur’a ar-Rází v Chulásatu l-Bedri l-munír, 2/325; as-Sacháwí v al-Makásidu l-hasana, hadís č. 98. Podle Ibn Kesíra ovšem tato nesrovnalost ničemu nevadí, viz Iršádu l-fakíh, 2/383. Al-Munáwí v jeho isnádu nachází slabého vypravěče ‘Abdulmelika ibn Zejda al-‘Adewího, viz Techrídžu ahádísi l-masábíh, 3/230. Tuto nepřesnost vyvažuje podpůrným podáním aš-Šewkání ve Fethu r-rabbání, 4/2038, neboť tatáž slova uvádí i podobná podání od Ibn Omara a Ibn Mes’úda رضي الله عنهم أجمعين. Ibn Hadžer al-‘Askalání uzavírá, že tento hadís je znám také cestou dalších podpůrných podání, jež ho pozvedají na stupeň hasan, viz Bulúghu l-merám, hadís č. 1174. To potvrzuje i as-San’ání v Subulu s-selám, 4/57. Viz taktéž Techrídžu l-Miškáti l-masábíh, 3/420. As-Sujútí ho dokonce uvádí jako sahíh v al-Džámi’u s-saghír, hadís č. 1357. Z moderních učenců ho jako přijatelný uvádí Ibn Báz v Medžmú’u l-fetáwá we l-makálát, 26/212; a Šu’ajb al-Arnáwút v Tachrídžu Mušklili l-ásár, hadís č. 2388. Jako sahíh jej pak oceňuje al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1185; a v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 638.