Vznešený Alláh praví:
نَرْفَعُ دَرَجَاتٍ مَّن نَّشَاءُ ۗ وَفَوْقَ كُلِّ ذِي عِلْمٍ عَلِيمٌ
“My obdařujeme různými stupni, koho chceme, a nad každým, kdo vědění ovládá, je vševědoucí.” (Júsuf: 76)
Učenci mají v srdcích muslimů své nepopiratelné místo a tak tomu musí být. Vždyť to jsou oni, kdo nám tlumočí význam Koránu a Sunny a vykládají předpisy naší víry.
Životopisy našich velikánů mezi islámskými učenci jsou plné vzájemných diskusí a debat, v nichž se odrážejí výjimečné znalosti a síla brilantního úsudku těch, kteří slovili za imámy této ummy ve svých islámsko-naučných oborech. Mezi nimi byli i Abú Hanífa, imám této ummy v islámsko-právní nauce (arab. الفقه al-fikh) a Katáda ibn Di’áma, přímý učedník Prorokových společníků, ať je s nimi Alláh spokojen a imám této ummy v hadísech, síře, arabském jazyce a výkladu Koránu. Fenomenálnost a geniálnost obou dosvědčují i jejich názoroví oponenti.
Chatíb al-Baghdádí zaznamenal, že mezi oběma došlo k zajímavé výměně názorů poté, co Basřan Katáda zavítal do Kúfy a ubytoval se v karavanseraji jistého Abú Burdy. Tam se setkal i se slovutným místním právníkem Abú Hanífou.
Katáda jednou vyšel z karavanseraje ven mezi lidi. Tam už ho čekaly celé zástupy dichtivých posluchačů.
Pravil: “Jménem Alláha Jediného! Dnes mezi vámi nezůstane nikdo, kdo by mi položil otázku o povoleném a zakázaném, aniž bych mu na ni neodpověděl.”
Přihlásil se Abú Hanífa, tou dobou ještě docela mladý muž, a položil svému asi o dvacet let staršímu kolegovi Katádovi svou otázku: “Abú Chattábe, co bys odpověděl na toto: Jeden muž byl delší dobu nezvěstný. Nikdo v jeho kmeni o něm nic nevěděl. Jeho manželka si myslela, že zemřel, a proto se znovu provdala. Najednou se první manžel skutečně objeví. Jak v takovém případě naložit s věnem?”
Svým stoupencům Abú Hanífa podotkl: “Pokud zacituje hadís, může být obviněn z falšování a pokud se bude snažit využít logiku, půjde sám proti sobě.”
Katáda se na Abú Hanífu obořil: “Haló! Stalo se to vůbec kdy?”
“Nestalo,” přiznal Abú Hanífa.
Katáda ho proto umravnil: “Proč se potom tážeš na něco, co se ještě vůbec ani nestalo?
“Abychom se připravili na situaci, která může nastat. A až nastane, budeme vědět, jak máme postupovat.”
“Dobrá,” pravil Katáda, “nebudeme tedy hovořit o povoleném a zakázaném, ptej se mne místo toho raději na výklad Koránu.”
“Abú Chattábe,” oslovil Katádu důvěrně Abú Hanífa, “co řekneš k Božím slovům:
قَالَ الَّذِي عِندَهُ عِلْمٌ مِّنَ الْكِتَابِ أَنَا آتِيكَ بِهِ قَبْلَ أَن يَرْتَدَّ إِلَيْكَ طَرْفُكَ
“Pak řekl ten, u něhož bylo vědění z Písma: “Já, já ti jej přinesu, dříve než pohled tvůj se k tobě vrátí!” (Neml: 40)?”
Katáda odpověděl: “Ano, to byl Asaf Berkíja ibn Šámíja, písař proroka Sulejmána, syna Dáwúdova. Znal tajné Boží Jméno.”
Abú Hanífa rozvedl svou otázku: “A znal to Boží Jméno i Sulejmán?”
“Neznal,” odpověděl Katáda.
Abú Hanífa mu opáčil: “Takže existoval v dějinách člověk, který byl obdařen větším věděním a hlubším poznáním, nežli prorok?”
“Dobrá,” připustil Katáda, “při Alláhu, nebudeme tedy mluvit ani o výkladu Koránu. Ptej se mne raději na otázky, v nichž panuje mezi učenci neshoda.”
Abú Hanífa tedy položil Katádovi další otázku: “Abú Chattábe, jsi věřící?”
“Doufám, že jsem,” odpověděl Katáda.
Abú Hanífa namítl: “Proč jen doufáš a neřekneš, že jsi?”
Katáda mu odpověděl: “Protože Ibráhím řekl:
وَالَّذِي أَطْمَعُ أَن يَغْفِرَ لِي خَطِيئَتِي يَوْمَ الدِّينِ
“a přeji si jen, aby mi viny mé odpustil v soudu den poslední.” (Šu’ará: 82).”
Abú Hanífa mu odvětil: “Proč ale neodpovíš tak, jako odpověděl Ibráhím zde:
قَالَ أَوَلَمْ تُؤْمِن ۖ قَالَ بَلَىٰ
“Pravil Alláh: “Zdaž to ty nevěříš?” Odpověděl: “Ovšemže.” (Bekara: 260)?”
Katáda s nazlobeným výrazem ve tváři vstal, odkráčel zpět dovnitř karavanseraje a už s nikým nepromluvil.1
I učenci jsou jen lidé a někdy se kolegiálně pošťuchují. Když věci přejdou určitou mez, dají si to znát. Jako i v tomto případě, když Abú Hanífa nejprve korigoval možná až příliš sebejistý Katádův příslib, že nenechá nikoho odejít bez odpovědi. Z druhé strany nakonec i sám Katáda svou nevolí ukázal mladšímu kolegovi, že jeho chytračení zašlo až příliš daleko. A navíc ho už na samém začátku upozornil na nešvar teoretizování a zabředávání do hypotetických otázek, které těžko kdy nastanou. Pro nás z toho plyne ponaučení, že ať už mezi nimi došlo k čemukoli, my jsme si jisti, že záměry a úmysly obou byly ty nejčistší. Pro ně je možno najít omluvy takové, na které my, prostí smrtelníci, nedosáhneme.
Právě učenci jsou totiž mezi lidmi těmi nejbližšími k Alláhu a právě oni jsou těmi, pro které si Alláh přeje to nejlepší, shodně slovům, která vypráví Mu’áwíja رضي الله عنه od Posla Božího صلى الله عليه وسلم:
مَنْ يُرِدِ اَللَّهُ بِهِ خَيْرًا, يُفَقِّهْهُ فِي اَلدِّينِ
“Komu Alláh přeje dobro, toho obdaří pochopením náboženství.“2
Ať se Alláh smiluje jak Katádovi, tak i Abú Hanífovi, a odmění je oba za jejich úsilí na poli nauky a neocenitelnou službu ummě islámu. Ámín!
Katáda byl velmi vzdělaným učencem a imámem hned v několika oborech islámských nauk – v arabštině, historii a výkladu zjevených textů Koránu a Sunny. V žádném z těchto islámskonaučných oborů není možno ignorovat Katádovo zlatým písmem zapsané jméno a nezpochybnitelnou autoritu. V těchto oborech byl sice expertem, nebyl však expertem v právní vědě. Nebyl tolik fundovaný v umění logického vyvozování. Jako skalní zastánce tradovaných podání měl velmi vážné výhrady proti průniku logiky do náboženství. Soudil, že s pomocí údajů, které se naučil nazpaměť od svých učitelů dokáže odpovědět na cokoli. Abú Hanífovi v logice a znalosti práva zdaleka nestačil a ani se o to nesnažil. Byl typem faktografického učence s encyklopedickým přehledem.
Zato Abú Hanífa byl v právu a v logice expertem nad experty a imámem této ummy, jedním ze čtyř největších, figurou, kterou nelze při studiu islámské právní vědy nikterak obejít. Na druhou stranu, v naukách Koránu a Sunny byl oproti Katádovi o poznání slabší, stejně jako v historii a všem, co s sebou neslo mnoho úsilí při memorování. Oproti Katádovi je Abú Hanífa jednoznačně logickým a deduktivním, analyticky přemýšlejícím typem učence soustředěným na detaily.
Abú Hanífovo v jeho době bezkonkurenční mistrovství v právu a dedukci položilo v této debatě Katádu příslovečně na lopatky. Abú Hanífa ukázal Katádovi na nezbytné místo logického úsudku a právní expertízy v islámských naukách. Skvěle a zpaměti ovládat zdroje náboženských faktů je jedna věc, ale umět je použít v odpovědi, dedukovat z nich správným způsobem praktický předpis a proměnit je v právní normu je věc zcela jiná. Souboj titánů Abú Hanífy a Katády můžeme proto směle přejmenovat na duel logiky proti paměti.
Dobrý argument, jak imám Abú Hanífa dobře věděl, musí splňovat čtyři základní kvality: 1. musí mít pravdivé předpoklady; 2. musí být veden čirou dedukcí bez logických klamů, vedoucí ke správným závěrům; 3. musí být tematicky relevatní k dané konverzaci; a 4. musí být zcela očividný, jasný a zřejmý.
Pro nás není vůbec podstatné, jak znějí konkrétní odpovědi. Není důležité, co se stane s věnem původního či druhého manžela poté, co se původní manžel potom, co byl dlouho považován za nezvěstného, vrátí ke své ženě, která se mezitím provdala za jiného. Není důležité ani to, kdo přesně byl Asaf, jenž znal tajné Boží Jméno. A dokonce ani to, zda je dovoleno, abychom se sami prohlásili za věřící.
Z tohoto příběhu je totiž důležité jen to, proč a čím Abú Hanífova precizní dedukce v souboji dvou našich titánů porazila Katádovu naprosto geniální paměť.
Podívejme se proto blíže na uvažování obou titánů této ummy.
“Korán a Sunna představují kompletní a všem srozumitelný návod na život,” smýšlel Katáda. “Pokud je tomu tak,” vyvozoval dále, “potom Korán a Sunna řeší každičkou otázku lidského života. A pokud řeší opravdu vše, pak není potřeba sahat po čemkoli jiném, než po textu dochovaném od předešlých generací a naučeném zpaměti. Nic jiného pro odpověď na libovolnou právní otázku nepotřebujeme.”
Abú Hanífa zaútočil čepelí své nejostřejší logiky na pravdivost Katádovy druhé premisy tím, že vznesl hypotetický případ náhlého návratu dlouho nezvěstného a za mrtvého prohlášeného manžela znovu provdané ženy. Tím podkopal Katádův objektivně nesprávný předpoklad, že Korán a Sunna obsahuje již hotové odpovědi na všechny scénáře lidského života. To by znamenalo, že nemohou existovat situace, které Korán a Sunna přímo neřeší. To je od Abú Hanífy velmi moderní uvažování a dnešní doba, kdy každý den čelíme problémům nahony vzdáleným dobové realitě zjevení, mu dává za pravdu. Naproti tomu pro Katádu zbývají jen dvě nezáviděníhodné možnosti – buď si bude muset vymyslet třeba neexistující hadís řešící právě vyvstanuvší hypotetický scénář, čímž se zpronevěří svým kvalitám pravdymilovného mistra hadísů, anebo bude muset přiznat, že jsou i situace, na něž žádný text nenachází.
Ve druhém případě na základě písařovi znalosti Písma Katáda vyvodil, že díky této své znalosti znal i Boží tajné Jméno. “To, že je osoba tohoto písaře přiblížena svou znalostí tajného Jména,” smýšlel Katáda, “znamená, že Sulejmán, který tohoto svého písaře žádá o pomoc, touto znalostí nedisponoval. Proč by potom byla připisována právě Asafovi a ne i Sulejmánovi? A proč by ho Sulejmán žádal o pomoc?”
Abú Hanífa ukazuje Katádovi, že tato jeho dedukce je mylná. Z faktu, že první z nich je popsán jako někdo, kdo zná nějakou věc, nutně nevyplývá, že to ten druhý nezná. Byl by to jednak logický klam černobílého uvažování a unáhleného vyvození závěru. A navíc by vedl k rouhačskému přesvědčení, že nějaký písař věděl o Alláhu více, nežli jeho král, který byl zároveň vyvoleným Božím Prorokem.
Ve třetím případě Katáda cituje Ibráhímova slova zaznamenaná Alláhem v Koránu. Ibráhím v nich doufá, že se stane u Alláha bezúhonným (arab. صالح sálih), kterému budou v Soudný Den odpuštěny potenciální hříchy a tím tedy i věřícím (arab. مؤمن mu´min), protože bezúhonní, kterým budou odpuštěny jejich hříchy, jsou jen a pouze věřící a nikdo jiný. Katáda tedy pouze doufá, že bude takový, jako v to doufal i Ibráhím a uzavírá, že teprve až v Soudný den sami o sobě budeme moci říci, že jsme věřící.
Abú Hanífa i v tomto případě usvědčuje Katádu z chybné dedukce a logického klamu, tentokrát ze špatného sledu vyvozování. Termín “bezúhonný” je totiž mnohem užší, než termín “věřící.” “Bezúhonní” jsou skupinou mezi “věřícími.” Tedy každý “bezúhonný” je “věřící,” ale zdaleka ne každý “věřící” je i “bezúhonný.” Tím, že jejich obsah Katáda ztotožnil, připravil podle Abú Hanífy půdu pro další herezi – rozporování jednoho koránského verše jiným koránským veršem, tím, kterým Abú Hanífa Katádovi kontroval. Katádův opatrný přístup proto více přiléhá otázce, zda je možno se prohlásit za bezúhonného, nežli za věřícího. Tím spíše máme-li na mysli obecnou a základní úroveň víry, která nás odděluje od nevěřících.
A proto není učenec jako učenec. Ten, který se učí zpaměti mnoho různých údajů, je jako lékárník znalý léků a jejich účinků, zatímco ten, kdo je umí správně použít v odpovídajících situacích a má schopnost z nich vyvozovat, je jako lékař, který zná i choroby a jejich odpovídající léčbu. A Alláh toho, pro koho si přeje dobro, obdaří správným pochopením víry.
Ať nás Alláh vede všechny správnou cestou a rozšíří naše obzory poznání a pochopení naší víry. Ámín!