Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
قَالَ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ يُؤْذِينِي ابْنُ آدَمَ، يَسُبُّ الدَّهْرَ وَأَنَا الدَّهْرُ، بِيَدِي الأَمْرُ، أُقَلِّبُ اللَّيْلَ وَالنَّهَارَ!
„Vznešený Alláh pravil: „Syn Adamův Mi ubližuje.“ Nadává na čas, ale čas – to jsem Já, to v Mé Ruce jsou všechny věci a to Já překlápím noc v den!“ [1]
Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
قَالَ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ يُؤْذِينِي ابْنُ آدَمَ، يَسُبُّ الدَّهْرَ وَأَنَا الدَّهْرُ، بِيَدِي الأَمْرُ، أُقَلِّبُ اللَّيْلَ وَالنَّهَارَ!
„Vznešený Alláh pravil: „Syn Adamův Mi ubližuje.“ Nadává na čas, ale čas – to jsem Já, to v Mé Ruce jsou všechny věci a to Já překlápím noc v den!“ [1]
Al-Buchárí uvádí ve svém Sahíhu tento hadís celkem třikrát: poprvé v Knize výkladu Koránu v souvislosti se súrou al-Džásija, pak v Knize o dobrých mravech a etice, v kapitole O zákazu urážet čas [2] a v Knize o Jedinosti a Jedinečnosti Boží v kapitole o slovech Božích:
يُرِيدُونَ أَنْ يُبَدِّلُوا كَلاَمَ اللَّهِ
A rádi by takto změnili slovo Boží! (Feth:15) [3]
Muslim ho uvádí ve svém Sahíhu v Knize o správném výběru slov, v kapitole O zákazu proklínat čas. [4]
Jahjá ibn Šeref an-Newewí pravil:
„V jednom podání je řečeno:
يَسُبُّ بَنُو آدَمَ الدَّهْرَ، وَأَنَا الدَّهْرُ، بِيَدِي اللَّيْلُ وَالنَّهَارُ …
„Syn Adamův nadává na čas, ale čas – to jsem Já, v Mé Ruce je noc i den …“ [5]
A v druhém je řečeno: „Syn Adamův Mi ubližuje, nadává na čas, ale čas – to jsem Já, to Já překlápím noc v den.“
V jiném podání je řečeno:
قَالَ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ يُؤْذِينِي ابْنُ آدَمَ يَقُولُ يَا خَيْبَةَ الدَّهْرِ . فَلاَ يَقُولَنَّ أَحَدُكُمْ يَا خَيْبَةَ الدَّهْرِ . فَإِنِّي أَنَا الدَّهْرُ أُقَلِّبُ لَيْلَهُ وَنَهَارَهُ فَإِذَا شِئْتُ قَبَضْتُهُمَا .
„Syn Adamův Mi ubližuje tím, že říká: „Jak zlá je doba!“ Nechť tedy nikdo z vás neříká jak zlá je doba, neboť věru to Já jsem čas, to Já překlápím jeho noc v jeho den a kdybych chtěl, obojí bych zastavil.“ [6]
A v dalším podáním je řečeno:
لاَ تَسُبُّوا الدَّهْرَ فَإِنَّ اللَّهَ هُوَ الدَّهْرُ!
„Nenadávejte na čas, neboť věru čas, to je Sám Alláh!“ [7]
Významem Božích slov „syn Adamův Mi ubližuje“ je „chová se ke Mně nepřístojně, tak, jak by se ke Mně chovat neměl,“ tj. narušuje Moje právo. Čtení „čas jsem Já“ se uvádí od aš-Šáfi’ího, Abú ‘Ubejda a většiny raných i pozdějších učenců a toto je správnější. Abú Bekr a Muhammed ibn Dáwúd al-Asbahání uvádějí čtení „čas patří Mně,“ tj. Já způsobuji čas, tím, jak překlápím noc v den. To se uvádí i přes Ibn ‘Abdilberra od vícero učenců. An-Nuhhás smýšlí, že i toto čtení je možné a ukazuje, že Alláh je Ten, kdo odolává času a zůstává věčně a nikdy nepomíjí. Podle al-Kádího se Alláh označuje za věčného a výlučného Původce času.
První pohled je však správnější a podloženější a podání, která jej podporují, jsou autentičtější. Podle učenců třeba konstataci o tom, že Alláh je čas, chápat přeneseně. Důvodem vyřčení tohoto hadísu je zvyk starých Arabů nadávat v okamžicích těžkostí, kalamit a katastrof, například úmrtí blízkých nebo ztráty či zničení majetku apod., na čas. Říkali: „jaká zlá je to doba, jaký zlý je to čas“ apod. Toto je jedna z podob nadávání na čas. Proto Posel Boží صلى الله عليه وسلم přikazuje nenadávat na čas, protože čas, to je Alláh Sám, tj. neurážet Toho, kdo způsobuje běh času, protože tím se dopouštíme i rouhání vůči Alláhu Vznešenému, který je Původcem času a Určovatelem sledu událostí. Čas sám o sobě totiž nic netvoří, ale je sám stvořený, tak jako i všechno ostatní, Alláhem. Významem toho, že čas je Alláh tedy je, že to Alláh určuje sled událostí, který my vnímáme jako čas, včetně všech kalamit a pohrom. A Alláh ví nejlépe.“ [8]
Ibn Hadžer al-‘Askalání pravil:
„Od Posla Božího صلى الله عليه وسلم se také uvádí, že v době barbarské nevědomosti (arab. الجاهلية al-džáhilíja) lidé často říkali: „Tento den“ či „tato noc nás zničí,“ smýšleje, že právě to bude noc anebo den, kdy zemřou a pak už nebude nic. Vznešený Alláh pravil ve Své Knize:
وَقَالُوا۟ مَا هِىَ إِلَّا حَيَاتُنَا ٱلدُّنْيَا نَمُوتُ وَنَحْيَا وَمَا يُهْلِكُنَآ إِلَّا ٱلدَّهْرُ ۚ وَمَا لَهُم بِذَٰلِكَ مِنْ عِلْمٍ ۖ إِنْ هُمْ إِلَّا يَظُنُّونَ
Říkají: “Neexistuje leč tento náš život pozem
ský, zemřeme a žijeme a pouze čas nás zahubí!” Však o tom, co říkají, žádných vědomostí nemají a jenom se tak dohadují. (Džásija: 24)
Díky tomu uráželi čas. Proto Vznešený Alláh říká: „Syn Adamův Mne uráží…“ Al-Kurtubí toto vysvětluje jako troufalé oponování Alláhu a pokus troufale se vzepřít někomu, kdo je schopen na člověka seslat něco, co mu skutečně bude škodit. Toto bezesporu patří k prostopášným podobám řeči a chce se tímto říci, že kdokoli tak činí, vystavuje se Hněvu Božímu.
Boží slova „čas jsem Já“ vysvětluje al-Chattábí jako „Já jsem Vládce času, Ten, který určuje běh věcí, který lidé jinak připisují času.“ Proto kdokoli nadává na čas proto, že si myslí, že čas může za zlé věci, které se dějí, tímto se také rouhá svému Pánu, který je původcem toho, co se v daném sledu událostí odehrává. Použitý arabský výraz الدهر ad-dehr znamená dobu či čas, ve smyslu souslednosti, s jakou se odehrávají jednotlivé události. Hadís pak odkazuje na situaci, když lidé vnímají sled současných událostí negativně a připíší tuto negativitu právě panujícímu času či době. Konstataci „věru čas, to je Alláh Sám“ nutno chápat jako metaforu. Arabové mívali ve zvyku nadávat na čas, když se jim přihodilo něco špatného a tímto se jim říká: Neurážejte čas, protože tím, kdo čas způsobuje, je Alláh. Alláh tedy říká: „Neurážejte čas, protože pokud ho budete urážet, budete tím urážet Mne.“ Podle an-Newewího je možno číst jako „čas jsem Já“ i „čas patří Mně.“ V prvním případě jde o metaforické užití pro Původce času. Urážením a nadáváním na čas tedy staří Arabové uráželi a nadávali na Toho, kdo stojí za během času a sledem odehrávajících se událostí. Tj. neurážejte čas, protože pokud tak učiníte, urážíte vlastně Mne.
Ar-Rághib uvádí, že v tomto hadísu není význam prvého a druhého užití slova „čas“ totožný. V prvním případě označuje přímo čas či dobu a ve druhém případě Toho, kdo určuje běh času a sled událostí. Nicméně tento názor opustil pro nedostatek důkazů, protože pokud by tomu bylo tak, objevil by se mezi tzv. překrásnými Božími přívlastky i výrazالدهر ad-Dehr, tj. Čas. Z tohoto důvodu trval Muhammed ibn Dáwúd na čtení „čas patří Mně,“ s čímž souhlasí i Ibnu l-Džewzí. Označení Alláha jako Původce času znamená, že Alláh je ten, kdo určuje běh času i sled událostí, jež čas přináší, ať už jsou vnímány jako dobré či zlé.“ [9]
Bedruddín al-‘Ajní poskytl toto vysvětlení:
„Toto je jeden z tzv. الأحاديث القدسية al-ahadísu l-kudsíja, kde Prorok صلى الله عليه و سلم vypráví, že Alláh řekl. (…) Výraz čas může být ponechán, jak je, anebo vyložen metaforicky jako Původce času, ten, který určuje jeho běh. Uvádí se také, že odkazuje na fakt, že Alláh určuje běh věcí, ale Sám tím není zasažen. Hadís je uváděn pro výklad súry al-Džásíja, potom v kapitole o morálce a etice.“ [10]
Al-Kastallání pravil:
„Vznešený Alláh připisuje čas Sobě a varuje každého, kdo bude hovořit cokoli nepřístojného, že se tímto vystavuje Božímu Hněvu. Čas nebo doba (arab. الدهر ad-dehr) zde označuje cyklus střídání dne a noci. Urážení nastává tehdy, když člověk, pakliže ho postihne něco nemilého, spílá času a nadává na něj. „čas, to jsem Já“ znamená „Já jsem Stvořitelem času“ a slova „v Mé Ruce jsou všechny věci“ odkazují na všechny ty věci, které lidé zvyknou připisovat času, resp. době. „Překlápím noc v den,“ tj. řídím běh času. Pokud tedy člověk nadává na čas v domnění, že to čas může za nepříjemnosti, kterým je vystaven, ve skutečnosti tímto nadává na Alláha, neboť On tvoří a nastavuje právě to, co my vnímáme jako čas. Doba je pak časem, který Alláh učinil okamžikem projevení se nějaké události.“ [11]
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín rozdělil nadávání na čas do tří typů:
„První typ nadávání na čas nastává tehdy, když si člověk přeje jen podotknout, jak obtížná doba ho potkala, aniž by za to čas vinil, jako když se řekne: „už jsme vyčerpaní z takového horka, jako je dnes“ nebo „z takové zimy.“ Vzhledem k tomu, že činy jsou souzeny podle úmyslu, pokud je úmyslem jen informovat, tak na tom není nic špatného. Do této kategorie patří i slova proroka Lúta/Lota (když k němu přišli andělé (v lidské podobě) a on správně předpokládal, že by je mohli obyvatelé jeho města zneuctít svými obscénními činy:
هَـٰذَا يَوْمٌ عَصِيبٌ
Tohle určitě bude den obtížný! (Húd:77)
K druhému typu dochází, kdy člověk nadává na čas a smýšlí, že čas je vinen za to, co se děje. Že běh času a příchod nové doby sám o sobě může za to, že se mu vede hůře, než předtím. Něco takového je větší podobou modloslužebnictví, neboť tím člověk přidružuje něco jiného k Alláhu – implikuje víru v jiného Tvůrce, nežli Alláha. To proto, že člověk připisuje běh událostí a jejich střídání někomu jinému, nežli Alláhu. A kdokoli tvrdí a věří, že existuje ještě jiný stvořitel mimo Alláha, jakoby věřil, že je i další božstvo vedle Alláha, které si zasluhuje být uctíváno. Tímto přímo popírá víru.
Třetím typem je situace, kdy člověk sice věří, že Alláh je Stvořitel a Tvůrce působící veškeré dění, nicméně proklíná čas jako takový, jelikož věci, které se stávají a to, co doba přináší, jsou proti jeho vůli a nenávidí to, že k nim dochází. Toto je zakázáno, ovšem nedosahuje to úrovně přidružování. A je to zakázáno proto, že takové jednání odporuje trpělivosti, jež byla přikázána. Člověk tím, že nadává na čas, o sobě říká, že buďto věř
í tomu, že čas je tvůrcem těchto nemilých a nelibých událostí, což je jasné modloslužebnictví, anebo sice věří, že Alláh je jejich Původcem, což ale vlastně znamená, že nadává na Alláha a rouhá se Mu, neboť Alláh je Ten, kdo ve skutečnosti běh událostí v čase určuje tak, jak On chce, bez ohledu na to, zda to člověku je nebo není po chuti. Proto vlastně nenadává na čas, ale na Alláha, který je pravým Původcem toho, co se nám subjektivně jeví jako běh času. Toto je zakázáno, ale není to přímo modloslužebnictvím, ani rouháním popírajícím víru, protože člověk se nerouhal vůči Alláhu přímo.“ [12]
Proto také na jiném místě řekl:
„Nesmíte nenávidět něco, co pro vás Alláh vybral, protože ať už Alláh pro vás vybral cokoli, určitě to v sobě obsahuje i mnoho dobrého, o čem nemáte potuchy.“ [13]
Ibn Tejmíja moudře poznamenal:
„Pohroma, která tě přinutí, aby ses obrátil k Alláhu, je pro tebe lepší, nežli požehnání, které tě od Alláha odvrátí a ty na Něho zapomeneš.“ [14]
A na totéž poukázal i Sufján ibn ‘Ujejna ve svých slovech: „To, co člověku není po vůli, je pro něj možná mnohem lepší, nežli to, co by se mu líbilo více, protože to, co mu není po vůli, ho přiměje, aby vzýval Alláha, zatímco pokud by dostal, co se mu líbí více, jen by ho to učinilo lhostejným.“ [15]
Nakonec, ať už je toho zlého sebevíc, nikdy to přece nemůže převážit nad vším tím Božím dobrodiním, kterého se nám dostalo, jak poznamenal al-Hasan al-Basrí: „Jak nevděčný člověk je! Počítá samé pohromy, ale na požehnání a dary svého Pána zapomíná!“ [16]
Proto věz, že čas plyne z příkazu Božího. Všechny události nastávají z moci Boží a není nic, co by On nestvořil. A totéž, co je dnes důvodem tvého zoufání, může být zítra důvodem tvé radosti.
Pokud by bylo něco či někoho z Jeho stvoření dovoleno proklínat, bylo by dovoleno proklínat prokletého šejtána, nicméně Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
لا تسبُّوا الشيطانَ ، وتعـوَّذُوا باللهِ من شـرِّه!
„Nezlořečte šejtánovi, ale utíkejte se k Alláhu před jeho zlem!“ [17]
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín pravil:
„Nebylo nám tedy přikázáno šejtánovi zlořečit a proklínat ho, naopak, bylo nám přikázáno utíkat se před ním k Alláhu, neboť Vznešený Alláh pravil:
وَإِمَّا يَنزَغَنَّكَ مِنَ الشَّيْطَانِ نَزْغٌ فَاسْتَعِذْ بِاللَّهِ ۚ إِنَّهُ سَمِيعٌ عَلِيمٌ
A kdykoliv tě bude znepokojovat svod satanův, hledej útočiště u Boha, vždyť On slyšící je i vševědoucí. (A’ráf: 200)“ [18]
A na závěr možno přidat i moudrý postřech Muhammeda ibn Sáliha al-‘Usejmína jinde:
„Pokud vše patří Alláhu a On ti něco upře nebo odejme, i to přece nakonec patří jen Jemu. A i pokud ti něco propůjčí, v konečném důsledku to patří pouze Jemu. Jak tě potom může rozčilovat okamžik, kdy ti vezme něco, co chceš, nebo dá něco, co nechceš?” [19]
_______________________________________________________________
[1] Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4826, 6181 a 7491; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2246.
[2] Viz Sahíhu l-Buchárí, 78/101.
[3] Viz Sahíhu l-Buchárí, 97/35.
[4] Viz Sahíhu Muslim, 40/1.
[5] Toto je alternativní verze zaznamenaná Muslimem, viz Sahíh, hadís č. 2246.
[6] Viz Ibidum.
[7] Viz Ibidum.
[8] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 15/2-3.
[9] Viz Fethu l-bárí, 8/575.
[10] Viz ‘Umdetu l-kárí, 25/158.
[11] Viz Iršádu s-sárí, 10/434.
[12] Viz Šerhu Kitábi t-tewhíd, 2/351-352.
[13] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 3/309.
[14] Viz Džámi’u l-mesáil, 9/287.
[15] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 9370.
[16] Viz Tefsír at-Taberí, 24/557.
[17] Zaznamenali ho ad-Dejlemí v Sunenu, 4/148; a Abú ‘Abdilláh al-Ghadáirí v Ahádís, 2/204. Jako sahíh se samými spolehlivými vypravěči ocenil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2422.
[18] Viz Medžmú
‘u l-fetáwá, 3/93.
[19] Šerhu Rijádi s-sálihín, 1/207.