Nepromeškej Ramadán

Chvála Bohu, jen Jeho uctíváme a jen Jeho o pomoc a o správné vedení žádáme. Kdo veden je Bohem, nebude nikým sveden z cesty a bloudícího nevyvede nikdo, než Bůh. Dosvědčuji, že není božstva kromě Boha Jediného, který nemá společníka a dosvědčuji, že Muhammed صل الله عليه و سلم je jeho Služebník a Posel. Bůh žehnej jemu, jeho rodu, jeho společníkům, pravověrným chalífům a všem jeho následovníkům. Připomínejme si bohabojnost, dodržujme všechny příkazy islámu a snažme se jít přímou stezkou. Alláh dž.š. zjevil nejlepším slovem: Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší, a neumírejte jinak, než jako muslimové! (Álu ‘Imán:102). A nejlepším vedením je vedení Muhammeda صل الله عليه و سلم, učícího, že „nejhorší věcí jsou novoty ve víře a každá novota ve víře je zhoubná inovace, každá zhoubná inovace je bludem a každý blud je v ohni.“

 

A potom, milí bratři a sestry, Alláh dž.š., Stvořitel nebes i země, noci i dne, života i smrti, První a Poslední, Živý a Trvající, vyvolil některé chvíle nad jinými a určitý čas pro své služebníky požehnal svou odměnou za dobrý čin více, než jiné. Mezi ně patří také měsíc ramadán, v němž byl seslán Korán, v němž je lejletu l-kadr (Noc úradku) a v němž je nařízen půst. Alláh řekl: Postním měsícem je měsíc ramadán, v němž Korán byl seslán jako vedení správné pro lidi a jako vysvětlení tohoto vedení i jako spásné rozlišení. (al-Bekara:185) a o lejletu l-kadr říká: Noc Úradku než tisíc měsíců je lepší (al-Kadr:3). Arfadža vypráví o ramadánu: „Byli jsme s ‘Utbou ibn Farqadem, když rozprávěl o ramadánu. Společník Proroka y k nám přišel. Když jej ‘Utba uviděl, zastyděl se a přestal mluvit. Ten muž hovořil o ramadánu: „Slyšel jsem Posla Božího y říci během ramadánu: „Brány Pekla jsou zavřeny, brány Ráje jsou otevřeny a ďáblové jsou spoutáni. Andělé zvolávají: ‚Ó vy, kteří zamýšlíte dělat dobré skutky, mějte potěšující zprávy. Ó vy, kteří zamýšlíte dělat zlo, zdržte se do skončení ramadánu.“ Podle Ibn Mádže a al-Hákima. Tím společníkem měl být Abú Hurejra. Proto Alláh předepsal v tento měsíc půst a půst sám o sobě je pro věřícího dobrem. V hadís el-qudsí zaznamenaném Buchárím od Abú Hurejry, podle Proroka صل الله عليه و سلم Bůh řekl: „Každý čin syna Ademova je pro něj, kromě půstu, který je pouze pro Mě. Já za něj odměňuji.“ A dále: „Pohleďte, můj služebník, zanechal své touhy, slasti, jídlo a pití kvůli Mě.“ Jen kvůli Alláhu tedy člověk zanechává vzpomenutých dobrodiní a proto je ramadán měsícem očisty člověka. Abú Saíd vyprávěl, že Posel Boží صل الله عليه و سلم řekl: „Žádný služebník Boží se nepostí na cestě Boží, aby mu Alláh nevzdálil Oheň o sedmdesát let od jeho tváře.“ Na něm je shoda. Posel صل الله عليه و سلم řekl: „Kdokoliv se postí během měsíce Ramadánu s pevnou vírou a vyhledává Boží potěšení a odměnu, jeho předchozí hříchy mu budou odpuštěny.“ Zaznamenáno Ahmadem a sestaviteli Sunanů. Posel Boží صل الله عليه و سلم ustanovil jako přísně doporučenou sunnu noční modlitby teráwíh a recitaci Koránu. Tím povázal půst a Korán, aby umožnil člověku získání nesmírného blaha, neboť půst a Korán budou v soudný den přímluvci člověka: Abdulláh ibn Amr vyprávěl slova Posla Božího صل الله عليه و سلم: „Půst a Korán jsou dvě přímluvy služebníka Božího v Den Znovuzrození. Půst řekne: ‚Ó Bože, zamezil jsem mu jídla a tužeb přes den. Nech mě se za něj přimluvit.‘ Korán řekne: ‚Zamezil jsem mu spaní v noci. Nech mě se za něj přimluvit.‘ A jejich přímluvy budou přijaty.“ Sahíh dle Ahmeda. Kdo se věrně drží půstu a služby Alláhu, je tímto veden k úspěchu a k rajské odměně. A Posel Boží صل الله عليه و سلم řekl: „Při Tom, v Jehož rukou je duše Mohamedova, v Den Vzkříšení pach z úst postícího, je v očích Božích lepší než vůně mošusu. Ten, kdo se postí má dvojnásobnou radost – má radost při ukončení půstu, a když potká svého Pána, bude mít radost, že se postil.“ Podle Buchárího. V obecně přijímaném hadísu Sehla bi Se’ada říká Posel صل الله عليه و سلم: „Do Ráje vede brána nazývaná ar-Rajján. V Den Znovuzrození ona řekne: ‚Kde jsou ti, jež se postili?‘ A když ten poslední jí projde, bude zamčena.“ Drazí! Služebníci Boží! již uběhla první polovina tohoto požehnaného času. Omar ibn al-Chattáb řekl: „V každé věci je lepší chvíli vyčkat a nespěchat, kromě jedná-li se o dobré činy pro onen svět.“ . Omar ibn Abdulazíz řekl: „Což nevidíte, jak každý den někoho čekáte, připravujete a vyprovázíte na cestu ke Vznešenému Alláhu a že každý den někoho dáváte do země, zahrabáváte a oddělujete od přátel a majetku?“Nezanedbejme proto zbytek ramadánu, nepromarněme tyto drahé chvíle věcmi bez trvalé hodnoty a už vůbec ne konáním hříchu. Zpytujme všichni své svědomí, účtujme sami sobě, zodpovědně a čestně se ohlédněme zpět, kolika jsme se dopustili hříchů pohledu, jazyka, sluchu atd., zda-li jsme využili ramadán pro džihád sám proti sobě, za vlastní zdokonalení, či pro bezuzdné hodování a večerní zábavy, zda li jsme chodili do mešit, uctívali Boha, nebo jsme chodili na místa zahálky a špatnosti, zda-li jsme naslouchali hlasu Koránu a tomu, co je Alláhu milé, či jsme naslouchali tomu, co je hlasem šejtána a co Alláh nenávidí. Zda-li jsme svůj zrak využili k četbě Koránu a knih náboženských nauk, či k tomu, abychom jím sledovali bezcenné televizní pořady, šířící morální zkázu a ubíjející svobodný lidský intelekt. V sahíh hadísu podle Ibn Mádže Abú Hurejra vypráví od Posla صل الله عليه و سلم:„Někteří postící mají z půstu jen hlad a někteří modlící se noční modlitbu z ní mají pouze bdění.“ Nechť každý posoudí sám pro sebe a není na nás vynášet morální soudy nad nikým jiným, než nad sebou samým. Řekl Ibn Mes’úd: „Věřící vidí své hříchy jako valící se lavinu, a pokrytec vidí své hříchy jako obtížnou mouchu, kterou zažene ze špičky svého nosu.“ Pospíchejme proto k pokání a k dobrému činu. Řekl tlumočník Koránu a imám vykladačů, Ibn Abbás: „Dobrý čin dává tváři lesk, srdci světlo, tělu sílu, hojnost v obživě a lásku v srdcích lidí. Zlý čin zamaže tváře černotou, srdce temnotou, tělo prázdnotou, zmenšuje obživu a vzbuzuje v srdcích lidí nenávist.“

 

Muslimové, Alláh řekl: A konejte všichni pokání před Bohem, ó věřící, snad budete blažení!(Núr:31) Pokání, upřímný návrat a prosba o odpuštění je jednou z charakteristik upřímných věřícíhc a těch, které si Alláh zamiloval. Korán cituje slova praotce Adama a pramáti Evy: Pane náš, věru jsme sami sobě ukřivdili; jestliže se nad námi neslituješ a neodpustíš nám, budeme věru z těch, jež ztráta postihla. (al-A’ráf:23) Když se Daúd střetl s Džálútem, řekl: Pane náš, odpusť nám hříchy naše i přehánění naše v naší věci! (Álu ‘Imrán:147) a také: I řekl Mojžíš: „Pane můj, odpusť mně i bratru mému a uveď nás do milosrdenství Svého – vždyť Tys nejslitovnější ze slitovníků!“ (al-A’ráf:151) A v sahíh hadísu zaznamenaném Tirmízím říká Posel صل الله عليه و سلم, ten, který, ač mu byly všechny hříchy odpuštěny, kál se k Alláhu denně více než stokrát: „Každý ze synů Adamových chybuje. A nejlepší z chybujících jsou kajícníci.“