Neshoda učenců okolo inovace, díl 2.

Tři nepochopení problematiky inovace

Hovoříme-li potom o neshodách v otázkách odmítání inovací ve věrouce či v náboženské praxi, nejprve ze všeho je nutné odmítnout tři pasti či zkreslení, velmi často se objevující nejen u běžných muslimů, ale žel i u některých těch, kteří se připisují islámské nauce a učencům.

Prvním zkreslením je zmatek mezi jazykovým a terminologickým významem slova novota (arab. بدعة bid’a). Jazykově znamená jakoukoli dříve neexistující věc, dobrou či špatnou, zatímco terminologicky označuje lidský výmysl v oblasti toho, co je Zjevením vymezeno jako věrouka a způsob uctívání, či případně co je v šarí’i Zjevením dáno jako nepřekročitelná hranice, podmínka nebo předpoklad něčeho jiného – a taková inovace nikdy dobrá není.

Proto z jedné strany odmítání inovace neznamená odmítání technologického a civilizačního pokroku, ani fyzických, materiálních či metodických, verbálních nástrojů pro lepší a snadnější uctívání či plnění náboženských povinností a inovací proto nejsou ani soudobé dopravní prostředky, ani koberce a klimatizace v mešitách, ani konstrukce staletí interpretativní tradice islámských nauk. Jenže proto také z druhé strany nelze žádnou inovaci v terminologickém chápání tohoto slova hodnotit jako kladnou a dobrou, slovy ‘Abdulláha ibn Omara: „Každá inovace je bludem, byť by ji lidé považovali za dobrou.“¹

Ve světle tohoto rozdílu potom musíme vysvětlovat i tento výrok Posla Božího صلى الله عليه وسلم:

مَنْ سَنَّ فِي الإِسْلاَمِ سُنَّةً حَسَنَةً فَعُمِلَ بِهَا بَعْدَهُ كُتِبَ لَهُ مِثْلُ أَجْرِ مَنْ عَمِلَ بِهَا وَلاَ يَنْقُصُ مِنْ أُجُورِهِمْ شَىْءٌ وَمَنْ سَنَّ فِي الإِسْلاَمِ سُنَّةً سَيِّئَةً فَعُمِلَ بِهَا بَعْدَهُ كُتِبَ عَلَيْهِ مِثْلُ وِزْرِ مَنْ عَمِلَ بِهَا وَلاَ يَنْقُصُ مِنْ أَوْزَارِهِمْ شَىْءٌ

„Kdokoli do islámu zavede dobrou zvyklost, obdrží odměnu jak za sebe, tak i za všechny, kteří ho v tom budou následovat, aniž by se cokoli ubralo z jejich odměny. A kdokoli zavede do islámu špatnou zvyklost, ponese hřích za sebe i za všechny, kdo ho v tom budou následovat, aniž by se cokoli zbralo z jejich hříchu.“²

Víme-li z předchozího úvodu, že podle Proroka صلى الله عليه وسلم je „každá inovace“ – zde chápáno terminologicky – „bludem,“ pak není možné, aby Posel Boží صلى الله عليه وسلم vyřkl dva protichůdné výroky a tudíž se tento musí týkat něčeho, co je novotou jen v jazykovém, ale nikoli terminologickém smyslu. Navíc bylo řečeno, že nově přimyšlená věc není součástí islámu. Proto tento popis nemůže sedět na inovace v terminologickém smyslu tohoto slova a ty proto nemohou být dobré. Navíc v dodatcích k tomuto podání vidíme i důvod jeho vyřčení – povzbuzení k rozdávání milodaru, kdy jistý muž na Prorokovu صلى الله عليه وسلم pobídku materiálně pomoci skupině zbídačených muslimů odpověděl jako první a ostatní následovali jeho příkladu.³ A všichni dobře víme, že milodar je jasně doloženou islámskou praktikou, potvrzenou Koránem, Sunnou i konsenzem všech muslimů.

V podobném duchu můžeme přivést do souladu i slova Omara ibnu l-Chattáb رضي الله عنه, když jeden ramadánský večer shromáždil lid do mešity ke znovuobnovené společné modlitbě teráwíh a řekl: „Jak krásná je toto novota!“⁴ Šlo o novotu v jazykovém smyslu, protože předtím teráwíh delší čas probíhal doma, ačkoli modlit se ho společně mělo precedens v době Proroka صلى الله عليه وسلم.

Druhým takovým zkreslením je neuvažování obou hlavních typů odmítaných inovací. Člověk sice dokáže od sebe správně odlišit jazykový a terminologický význam inovace, nicméně uniká mu, že vymyšlené pozměnění víry nemusí proběhnout jen v absolutním přimyšlení do náboženství něčeho nového, dříve neexistujícího, ze strany člověka, jako např. když si následovníci dřívějších zjevení do své víry přidali poustevnictví a mnišství, o čemž Alláh říká:

وَرَهْبَانِيَّةً ابْتَدَعُوهَا مَا كَتَبْنَاهَا عَلَيْهِمْ

„a mnišství si oni zavedli jako novotu – a nepředepsali jsme jim je“ (Hadíd: 27)

Náboženství může být pozměněno i přimýšlením v některém z dílčích aspektů něčeho, co je jinak neoddiskutovatelnou součástí víry, nebo specifikováním něčeho, co specifikováno původně nebylo.

Na základě toho pak učenci Sunny rozlišují mezi úplnou inovací (arab. بدعة حقيقية bid’atun hakíkíja) a inovací dodáváním (arab. بدعة إضاقية bid’atun idáfíja), kdy je inovativně pozměněn nějaký existující předpis, jinak mající v islámu své místo. Byť je stejného druhu, jako je to, co je předepsáno, bývá k němu dodán nový způsob provedení, nové časové či místní vymezení, nová intenzita opakování či nový důvod pro jeho provedení, který v šarí’atských zdrojích nenachází oporu. Pokud u něj ani Korán, ani Sunna a ani konsenzus prvních generací muslimů nic podobného nespecifikuje, jedná se opět o inovaci, byť by praktika sama o sobě, bez další specifikace, v islámu smysl dávala, jak uvádí aš-Šátibí.⁵ Alláh takové praktiky totiž rovněž zapovídá, když říká:

أَمْ لَهُمْ شُرَكَاءُ شَرَعُوا لَهُم مِّنَ الدِّينِ مَا لَمْ يَأْذَن بِهِ اللَّ

„Což mají nevěřící společníky, kteří jim jako náboženství uzákonili to, co Bůh nedovolil?“ (Šúrá: 21)

Třetím zkreslením je zmatení perspektiv, protože to, co je neměnitelné, stanovuje jako neměnitelné Zjevení a nikoli člověk. To, že člověk danou nepodloženou změnu víry sám osobně nepovažuje za rituál či za měnění Božího Zákona, neznamená, že nutně nejde o inovaci, protože tuto praktiku za nezměnitelnou a stanovenou jen k uctívání Alláha a právě jen zavedeným způsobem, určuje šarí’a. Inovace se může objevit primárně ve článcích věrouky (arab. العقيدة al-‘akída), morálním kodexu (arab. الأخلاق al-achlák) a v předpisech uctívání (arab. العبادة al-‘ibáda), tj. oblastech, jež jsou jasně dány zjevením (arab. توقيفية tewkífíja) a proto jsou z principu neměnné (arab. الثابت as-sábit). Nadto se bid’a může objevit i v běžných činnostech a pochopení předpisů islámu, kdy vzniká aplikováním idžtihádu tam, kde mu není místo. V otázce mezilidských vztahů a obyčejů pak nemůže k inovacím docházet z principu věci tam, kde se jedná o předpisy vázané na konkrétní efektivní důvod či příčinu (arab. العلة al-‘illa) či podmíněné racionálním odůvodněním (arab. المعاني al-me’ání), protože takové mohou být v závislosti na době a místě proměnlivé (arab. المتغير al-muteghajjer). Inovace měněním neměnitelného stipulují neexistující podmínky, pozměňují stanovené procedury, povolují zakázané a zakazují povolené. Nutné je si poznamenat, že pouze šarí’a, pouze předpisy Koránu a Sunny, mají pravomoc oddělovat od sebe, to co je neměnné a to, co je proměnlivé. A toto nelze činit na základě prostého rozumového úsudku či ještě hůře vlastních, ba dokonce i cizích tužeb.

Kdo podléhá nějakým takovým zkreslením, nechť se má na pozoru, protože v daném případě hovoří o víře beze znalosti, což je odsouzeno v Božích slovech:

‏ وَلَا تَقْفُ مَا لَيْسَ لَكَ بِهِ عِلْمٌ ۚ إِنَّ السَّمْعَ وَالْبَصَرَ وَالْفُؤَادَ كُلُّ أُولَٰئِكَ كَانَ عَنْهُ مَسْئُولًا

„A nenásleduj to, o čem vědění nemáš, vždyť sluch, zrak i srdce budou všechny žádány, aby počet vydaly.“ (Isrá: 36)

Anebo – ještě hůře – pokud tak činí vědomě, potom úmyslně pokřivuje víru a ohýbá si ji, jak se mu zlíbí, neboť Vznešený Alláh praví ohledně těch, co překrucují Jeho Vznešené Přívlastky:

وَلِلَّهِ الْأَسْمَاءُ الْحُسْنَىٰ فَادْعُوهُ بِهَا ۖ وَذَرُوا الَّذِينَ يُلْحِدُونَ فِي أَسْمَائِهِ ۚ سَيُجْزَوْنَ مَا كَانُوا يَعْمَلُونَ

„Bohu náleží jména nejkrásnější; vzývejte Jej tedy jimi a nechte být ty, kdož jména Jeho překrucují – ti budou odměněni za to, co činili.“ (A’ráf: 180)

Správný praktický přístup k neshodám ohledně inovací

Odfiltrujeme-li tato tři nejvýznamnější zkreslení, zbude nám množina subtilnějších otázek ohledně inovací, na nichž se islámští učenci shodují, že se jedná o inovace, ale i těch, ohledně nichž stejná shoda nepanuje.

Příkladem inovací, na jejichž odsouzení se shodnou všichni, jsou ty, které markantně odporují základnímu duchu islámu. Součástí cesty k Alláhu totiž nemohou být praktiky či přesvědčení odporující Boží Jedinosti a Jedinečnosti (arab. التوحيد at-tewhíd) anebo ty, které jsou nelidské a nemorální, neboť vznešený Alláh pravil:

وَإِذَا فَعَلُوا فَاحِشَةً قَالُوا وَجَدْنَا عَلَيْهَا آبَاءَنَا وَاللَّهُ أَمَرَنَا بِهَا ۗ قُلْ إِنَّ اللَّهَ لَا يَأْمُرُ بِالْفَحْشَاءِ ۖ أَتَقُولُونَ عَلَى اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ ‎﴿٢٨﴾‏ قُلْ أَمَرَ رَبِّي بِالْقِسْطِ ۖ وَأَقِيمُوا وُجُوهَكُمْ عِندَ كُلِّ مَسْجِدٍ وَادْعُوهُ مُخْلِصِينَ لَهُ الدِّينَ ۚ كَمَا بَدَأَكُمْ تَعُودُونَ ‎﴿٢٩﴾‏

„A když se dopustí necudnosti nějaké, říkají: „Nalezli jsme otce své, že takto činí, a nám tak nařídil Bůh!“ Odpověz: „Bůh nikdy nepřikazuje necudnosti! Chcete snad mluvit o Bohu něco, co vůbec neznáte?“ Rci: „Pán můj spravedlnost přikazuje! Obracejte k Němu tváře své u modlitebny každé a vzývejte Jej, upřímně mu zasvěcujíce svou víru! A jak vás stvořil poprvé, tak se k Němu i navrátíte.“ (A’ráf: 28-29)⁶

Vznešený Alláh na jiném místě říká:

إِنَّ اللَّهَ يَأْمُرُ بِالْعَدْلِ وَالْإِحْسَانِ وَإِيتَاءِ ذِي الْقُرْبَىٰ وَيَنْهَىٰ عَنِ الْفَحْشَاءِ وَالْمُنكَرِ وَالْبَغْيِ ۚ يَعِظُكُمْ لَعَلَّكُمْ تَذَكَّرُونَ

„Bůh zajisté přikazuje spravedlnost, dobré skutky i štědrost vůči příbuzným a zakazuje necudnost, zavrženíhodné skutky a vzdornost a varuje vás – snad toho pamětliví budete.“ (Nahl: 90)

Proto například krutosti novodobých cháridžovců s jejich sebevražednými a jinými útoky na neozbrojené civilisty nebo rituální sebepoškozování ráfidovských ší’itů či kulty hrobek některých súfíjských kruhů nemohou být islámskými praktikami. Nicméně měřítka posuzování toho, co je či není v souladu s duchem islámu, racionálností či humánností musí zůstat čistě a výhradně šarí’atské a nesmí podléhat žádnému vlivu nejen sekulárního humanizmu a scientizmu, ale ani emotivní a bezbřehé lásce k místním pradávným tradicím.

Pakliže jsme odstranili i tuto vrstvu všemi jasně odsuzovaných inovací, zbudou rozdíly v otázkách, kde je pravda méně zřetelná. Učenci se v hodnocení či nehodnocení některé praktiky či přesvědčení jako inovace neshodli třeba proto, že někteří z nich brali danou inovaci v dobovém kontextu jako tolik samozřejmou a rozšířenou praktiku, že je ani nenapadlo pídit se po její podloženosti a správnosti, nebo se prostě jen zmýlili ve svém idžtihádu a nerozpoznali její zhoubnou podstatu odporující Sunně, nebo dospěli k názoru, že není na pořadu dne danou inovaci odsuzovat kvůli nějakému vyššímu dobru, nebo se na základě toho, co znali, přiklonili k názoru, že o inovaci nejde vůbec, neboť daná věc v jejich očích ničemu ze Sunny neodporovala anebo otázka, jíž se inovace týkala, nepatřila dle nich k těm pevně daným a neměnitelným, v nichž inovace vznikají.

Rozdíly v klasifikování takových praktik jako novot mohou proto být prijatelné a legitimní, stejně jako nepřijatelné a nelegitimní, podobně jako rozdíly v posuzování povoleného a zakázaného a rozdíly v přístupu k otázkám vybízení k dobru a odvracení od zla, pod které odsouzení novot obecně spadá. Z tohoto důvodu je nezbytně nutné znát rozdíl mezi legitimní a přijatelnou názorovou neshodou na straně jedné a nelegitimní a nepřijatelnou názorovou neshodou na straně druhé. Směrodatný názor pak zjistíme, budeme li se pečlivě ptát: Kdo za daným názorem stojí? Jak dotyčný ke své odpovědi přišel? A jaká je podstata jeho argumentů? A závěry posléze vystavíme nikoli na osobních inklinacích, ale na síle důkazů, které jsou nám předkládány. Vůbec k tomu nepotřebujeme žádnou organizační strukturu pečující o nějaké centrální dogma.

K rozdílům v hodnocení praktik jako novot potom přistupujeme jako k jiným rozdílům, některé mohou zahrnovat legitimní názor proti nelegitimnímu, jiné mohou očividně správný názor oproti odchýlenému, další správnější proti méně správnému nebo preferovanější oproti méně preferovanému a vybrat je třeba si podle síly argumentu, anebo podle principu bezpečnější cesty.⁷ To v případě novot může znamenat i odvržení nejisté praktiky, která inovací nutně být nemusí, ve prospěch praktiky, která je zcela jistě a bezpochyby v souladu s cestou Sunny. Příkladem může být něčí osobní upřednostnění zikru na prstech oproti zikru na modlitebních korálcích (arab. المسباح al-misbáh), anebo vynechání potírání tváře rukama po prosebné modlitbě, byť pro obojí lze nalézt jisté argumenty, které však nepřijímají zdaleka všichni. Jde totiž o autenticky doložené praktiky až v generaci tábi’ín, kteří už Posla Božího صلى الله عليه وسلم nezažili přímo, avšak svou víru přejali od jeho přímých současníků. Od Proroka صلى الله عليه وسلم samého se však nedochovalo, že by kdy sám tímto způsobem uctíval.

Může také existovat praktika, která je podložena hadísem, který jedni učenci přijímají a druzí odmítají. Jejich vztah k dané praktice se pak řídí podle toho. Klasickým příkladem je modlitba slavení Alláha (arab. صلاة التسبيح salátu t-tesbíh). Podle ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما ji Prorok صلى الله عليه وسلم naučil svého strýce ‘Abbáse ibn ‘Abdilmuttalib رضي الله عنه. Skládá se ze čtyř rek’átů, v každém se recituje al-Fátiha a libovolná další súra, načež se desetkrát provolají fráze tesbíhu, tehmídu, tehlílu a tekbíru, které se následně desetkrát opakují při každé změně modlitební pozice. Daná modlitba má být provedena alespoň jednou za den, či týden, či měsíc, či rok anebo alespoň jednou za život a má modlícímu se zajistit odpuštění hříchů.⁸ Zatímco např. Ibn Hadžer hadís přijímá na základě množství dochovaných podání,⁹ an-Newewí ho s odvoláním na další dřívější autority odmítá jako slabý a s ním i praktiku takové modlitby.¹⁰ Tato neshoda pokračuje i do dnešních dní, kdy al-‘Usejmín tuto praktiku odmítá kvůli slabosti důkazního hadísu¹¹ a Ibn Báz má tentýž hadís dokonce za fabrikát,¹² zatímco al-Albání ji přijímá, protože stejný hadís dokládá za sahíh.¹³. V takotých otázkách se lze jen těžko přiklonit k jednomu, či k jinému názoru.

Pakliže ale máme před sebou jinou praktiku, kterou téměř všichni relevantní islámští učenci shodně považují za inovaci, kromě několika málo jejích zastánců, jejichž názor je v dané věci ojedinělý, je namístě otázka: Proč bychom měli ignorovat čtrnáct století muslimské interpretativní tradice kvůli ojedinělému názoru pár jedinců? To generace před námi nechápaly svou víru správně? Proč by navíc zrovna tato malá skupinka měla mít patent na pravdu oproti milionům dalších muslimů a tisícům dalších učenců?

Ve většině případů jsme ovšem schopni posoudit, který názor je správnější, silnější či alespoň preferovanější k následování. Pohybujeme se tedy někde mezi oběma výše popsanými krajnostmi. V takové situaci, kdy jedna skupina učenců posuzuje nějakou praktiku nebo přesvědčení za inovaci, je třeba vážit důkazy, které ve prospěch nebo neprospěch jednoho či druhého názoru hovoří. Potom vynášíme soud o tom, že daná věc, názor, praktika či přesvědčení je skutečně zhoubnou novotou, aniž tím zároveň a automaticky implikujeme soud o novotářství těch, kdo danou záležitost za novotu neprohlašují, tak dlouho, dokud i oni nacházejí argumentaci pro svůj názor.

Pro kritiku názoru oponentů obecně – a tím i pro kritiku odlišných pohledů ve věci inovací – platí, že nikdy není dovoleno soudit jen na základě vlastních tužeb, chtíčů a omezeného rozumového uvažování, beze znalostí správné věrouky, šarí’atských pravidel a principů, jakož i bez existence správného úmyslu věci napravit a působit méně užitku než škod. Kdo se pídí po pravdě a snaží se neshodu rozsoudit, musí posuzovat vše nestranně a nepodléhat vlivům žádné ideologie, nesmí svou kritikou jiné povinovat něčím, co jim Alláh neuložil, nesmí vyzdvihovat sám sebe či své oblíbené autority a mít za cíl zviditelnění sebe sama a svých oblíbenců na úkor protistrany. Musí se také jednat o osobu či autoritu, která je obecně známa svou učeností, pravdymilovností a bohabojností.

Ibn Tejmíja praví:

„Nikdo nemá nárok výlučně následovat nějakého šejcha či imáma a potom kvůli tomuto svému následování či kvůli této autoritě samé, lidi miloval, nebo jim naopak vyhlašoval válku. Povinností každého je naopak milovat, ctít a respektovat všechny věřící a o to více učence a šejchy vyhlášené pro svou bohabojnost. Následovat nějakého imáma či šejcha s sebou nenese povinnost milovat ho více než jiné, anebo být zaujatý v jeho prospěch proti jiným, kromě tehdy, kdy jeho víra a bohabojnost převáží nad vírou a bohabojností těch druhých.“¹⁴

1. Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, 1/80.
2. Od Džeríra ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1017.
3. Tak uvádí Ahmed v Musnedu, hadís č. 18367.
4. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1908.
5. Podrobněji viz al-I‘tisám, 1/37-39.
6. Viz al-Bejdáwí v Anwáru t-tenzíl, 3/10.
7. Viz Selmán al-‘Awda v Kejfe nechtelif, str. 85-86.
8. Hadísy o tom uvádí v několika různých verzích Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1297; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1387; at-Taberání v al-Kebíru, hadís č. 11622; al-Hákim v al-Mustedreku, hadís č. 1192.
9. Viz al-Chisálu l-mukeffera, 1/41. Srov. al-Munzirí v at-Terghíbu we t-terhíb, 1/321. Stejného názoru byli i Ibn Mulekkin v Bedru l-munír, 4/235; nebo aš-Šewkání v al-Fewáidu l-medžmú’a, hadís č. 37.
10. Viz Šerhu l-Muhezzeb, 3/547-548.
11. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 14/324.
12. Viz at-Tuhfetu l-keríma, hadís č. 46.
13. Viz Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 7937
14. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 11/512.