Neshoda v otázce klasifikace a bojkotu novotářů a sektářů
Stává se, že se učenci neshodnou nejen v otázce přijetí nějaké praktiky jako podložené či jejího odmítnutí jako zhoubné inovace, ale i v otázce bojkotu a distancování se od jejích proponentů coby od novotářů. Někteří učenci žili či žijí v situacích prostředích, na místech v dobách, kde dominuje správná věrouka a čistý islám a kde následovníci inovace teprve stále ještě zápolí o své místo pod sluncem. Jejich odpovědi a přístup jsou proto o dost razantnější, nežli odpovědi a přístup těch, kteří správnou věrouku a čistý islám hájí v konkurenci mnoha jiných pohledů. Takoví musí vystupovat omnoho smířlivěji a nemohou si dovolit takovou míru konfrontace, jako někdo, kdo získal nad novotáři a sektáři totální převahu a mohl se i s podporou vládní moci pustit do vykořenění čehokoli, co je v rozporu se Sunnou. Jako příklad stačí uvést rozdíly v přístupu k novotářům, sektářům a bludařům mezi Ahmedem ibn Hanbelem, Ibn Tejmíjou či Muhammedem ibn ‘Abdilwehhábem.
A stejně jako v případě ostatních názorových neshod v otázkách povoleného a zakázaného či vybízení ke vhodnému a odvracení od zavrženíhodného, je třeba neztrácet ze zřetele, že dokud daná konkrétní odpověď staví na čisté a jasné metodologii zbožných předků (arab. منهج السلف الصالح menhedžu s-selefi s-sálih), potom jde o přijatelný názor a legitimní neshodu, bez ohledu nakolik se nám daná odpověď zdá jako příliš úzkoprsá či naopak až moc otevřená. Žádnou z nich nelze kategoricky prohlašovat za blud, ale je možno zastávat jiný pohled.
Označování někoho za inovátora a jeho následné bojkotování je korekčním prostředkem muslimské společnosti, která se snaží udržet svůj neměnný kurs v následování Božího Posla صلى الله عليه وسلم a napravit škody, jež ve společnosti napáchali inovátoři pokřivující víru. Proto se k němu učenci, kteří nad tímto správným směřováním ummy islámu bdí, také uchylují. A proto se k němu někdy – a plným právem – uchýlit neodvažují a s inovátory i nadále spolupracují, pokud sezdají, že ke kýženému cíli v daném případě nevede, anebo by dokonce tento bojkot mohl přinést více škody, než užitku. To samé platí i v případě, že daleko lepší šance na nápravu vzniká nebojkotováním těchto inovátorů a spoluprací s nimi. V této otázce obecně vzato neexistují zcela přímočaré odpovědi a každý případ je nutno posuzovat jednotlivě. Historické precedenty se týkají individuí, jejichž situace byla v kontextu dobových reálií tehdejším aktérům dobře známa a nejdou příliš úspěšně vztáhnout na situace jiné.1
Ibn Tejmíja poskytl následující univerzální směrnice:
„Předpis bojkotu novotářů se řídí aktuální situací těch, kteří tyto novotáře bojkotují, zda jsou v pozici silných či slabých, málo početných, či v početní převaze, protože bojkotováním má být disciplinován bojkotovaný a ostatní mají být odrazeni od následování jeho cesty.
Pokud je tento účel jasný a zřejmý a i sám bojkot povede k omezení a zmenšení daného zla, pak je předepsán. Avšak pokud tímto bojkotem daný novotář nebude nijak zasažen a ani nikdo další jím nebude odrazen od následování dané cesty, pak toto tak akorát přispěje k ještě většímu rozvratu. Bojkotující jsou příliš slabí a negativa jejich kroku převažují nad jeho pozitivy a zájmem, který měl bojkot sledovat. V takovém případě bojkot předepsán není.
V daném případě je namísto bojkotování více žádoucí a spíše namístě pokusit se obměkčit srdce některých lidí laskavým jednáním, zatímco na jiné by lépe platil bojkot. I samotný Posel Boží صلى الله عليه وسلم vůči jedněm prokazoval laskavost, zatímco jiné bojkotoval.“2
Také nejsou všichni novotáři nositeli stejně nebezpečných novot. Kdokoli má aspoň nějaký vhled do islámských nauk, snadno vyrozumí, že sektářské bludy ve věrouce např. ráfidovských ší’itů či paušálních popíračů Božích atributů, jako byli příslušníci sekty džehmíja, jsou u Alláha daleko horší a pro muslimy nebezpečnější, než velehříchy typu smilstva či pití alkoholu. Na druhou stranu páchání inovací v rituálech, jako oslava narozenin Proroka či jiných významných osob, společný hlasitý zikr apod., jsou také velehříchy, ale méně závažné, než ohrožující velehříchy, které jsou navíc i trestnými hrdelními zločiny, jako např. vražda, loupež či krádež. Pokud se inovace týká jen nějaké praktiky a není soustavná, je to něco jiného, než situace někoho, kdo vykazuje inovace hrubší a soustavnější, na základě kterých je také obecně znám a má mezi lidmi vliv, který využívá, aby je odlákal od cesty Sunny. S takovým není spolupráce možná a před takovým je nutno varovat. Právě vážení tíže a intenzity inovace a její společenské nebezpečnosti je klíčové pro posouzení nutnosti bojkotu příslušných sektářů a novotářů, anebo naopak možnosti spolupracovat s nimi. Na tomto místě také vznikají neshody.
Uvažováno z opačného konce, je tedy dovoleno s inovátory, pokud se nejedná rovnou o zatvrzelé a fanatické proponenty hrubých věroučných inovací, spolupracovat, stejně jako je dovoleno je bojkotovat. Toto platí tak dlouho, dokud spolupráce s nimi přináší užitek islámu, pravdě a Sunně a dokud sama není ze strany heretiků podmíněna vynuceným mlčením ohledně inovace a falši, které se dotyční dopouštějí, anebo dokonce pokud je podmínkou takové spolupráce výslovné schválení těchto odchýlených praktik. To je červená linie, kterou není dovoleno překročit, protože pravda musí zůstat pravdou a tato pravda je tím jediným, na čem se buduje loajalita a distanc (arab. الولاء والبراء al-weláu we l-berá´), shodně slovům Božím:
وَلَا تَشْتَرُوا بِآيَاتِي ثَمَنًا قَلِيلًا وَإِيَّايَ فَاتَّقُونِ ﴿٤١﴾ وَلَا تَلْبِسُوا الْحَقَّ بِالْبَاطِلِ وَتَكْتُمُوا الْحَقَّ وَأَنتُمْ تَعْلَمُونَ ﴿٤٢﴾
„A neprodávejte znamení Má za nízkou cenu! A pouze Mne se obávejte! Neodívejte pravdu falší a nezakrývejte pravdu, když ji dobře znáte!“ (Bekara: 41-42)
Odsoudit falešné názory jako falešné a nijak je nepropagovat, ani přímo, ani nepřímo, je tedy imperativem. Nutno je ovšem mít na zřeteli rozdíl mezi tím, pokud se rozhodneme s inovátory spolupracovat proto, abychom mohli posléze napravovat jejich inovace a vyzvat je k přijetí Sunny a toho, co se od nich žádá, na straně jedné, a na straně druhé abychom se neocitli mezi těmi, kteří se o to vůbec nestarají, nezpytují své svědomí a nekorigují své úmysly. Rozdílná analýza prospěšnosti a škodlivosti nesmí být záminkou pro následování tužeb a zjednačování pravdy a lži. Potřeba spolupráce a napravování novotářů kontaktem s nimi nesmí ústit ve schvalování a spoluúčast na jejich zlu či připisování jejich bludů korektním názorovým neshodám.
Nicméně i to, co je obecně dovoleno běžnému muslimovi, nemusí být vždy dovoleno učenci. Ten má zůstat nezávislým hlasem pravdy a nesmí dopustit, aby svým následováním existujícího ulehčení uvedl prostý lid v omyl, ledaže by existoval jiný učenec, který by vyjasnil, kde se nalézá pravda a tím z prvního sňal břímě odpovědnosti tuto pravdu dostavit. A toto vše jsou záležitosti otevřené pro idžtihád, jejichž posouzení patří do rukou učenců a nikoli mas. A tak jako ve všech otázkách tohoto druhu, i zde je široký prostor pro jiný názor, avšak vůbec žádný prostor pro kategorický odsudek názoru opačného.
Závěrem: Inovace, neshody a otázka sjednocení muslimů
Vznešený Alláh praví:
يَوْمَ تَبْيَضُّ وُجُوهٌ وَتَسْوَدُّ وُجُوهٌ ۚ فَأَمَّا الَّذِينَ اسْوَدَّتْ وُجُوهُهُمْ أَكَفَرْتُم بَعْدَ إِيمَانِكُمْ فَذُوقُوا الْعَذَابَ بِمَا كُنتُمْ تَكْفُرُونَ ﴿١٠٦﴾ وَأَمَّا الَّذِينَ ابْيَضَّتْ وُجُوهُهُمْ فَفِي رَحْمَةِ اللَّهِ هُمْ فِيهَا خَالِدُونَ ﴿١٠٧﴾
„V den, kdy rozjasní se tváře některé, zatímco jiné se zachmuří. A těm, jejichž tváře se zachmuří, bude řečeno: „Proč jste se stali nevěřícími poté, co přijali jste víru? Ochutnejte trest za to, že jste byli nevěřící!“ Avšak ti, jejichž tváře se rozjasní, ti budou v milosti u Pána svého a budou v ní navěky.“ (Áli ‘Imrán: 106-107)
‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنه vysvětlil, že „ti, jejichž tváře se rozjasní,“ jsou následovníky Sunny a učenci islámu, zatímco „ti, jejichž tváře se zachmuří,“ jsou následovníky inovace a bludu.“3
Uvádí se na autoritu Anase ibn Málika رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم měl říci:
إِنَّ أُمَّتِي لَنْ تَجْتَمِعَ عَلَى ضَلاَلَةٍ فَإِذَا رَأَيْتُمُ اخْتِلاَفًا فَعَلَيْكُمْ بِالسَّوَادِ الأَعْظَمِ
„Věru se má umma nikdy neshodne na bludu. Pokud tedy uvidíte neshody, pak se držte hlavního jejího proudu.“4
Navzdory tomu, že isnád tohoto hadísu obsahuje slabost, jeho smysl je vpořádku na základě podpůrných důkazů. A tímto hlavním proudem, hlavním tělesem (arab. السواد الأعظم as-sewádu l-a’zam) muslimské ummy je myšleno původní společenství (arab. الجماعة al-džemá’a). Není nutně dáno prostou většinou, ale podmíněno následováním pravdy, protože ‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه o něm řekl: „Společenství tvoří všichni ti, kteří se shodnou na pravdě, i kdybys to byl ve své době jen ty sám.“5
V podobném duchu Nu’ajm ibn Hammád řekl: „Pokud se společenství stane zkaženým a odchýleným, potom následuj to, na čem bylo společenství ještě předtím, než se zkazilo, dokonce i kdybys měl touto cestou jít úplně sám.“6
Ibn Tejmíja napsal:
„Držet se společenství a zachovávat jednotu muslimských šiků je jedním z primárních požadavků této víry, zatímco sekundární otázky, v nichž panuje mezi muslimskými učenci názorová neshoda, jsou ponechány stranou, dokud spory nezasáhnou samotný základ víry. Jak bychom mohli tnout do kořene a chtít zachovat větve?“7
V jednotě muslimů je jejich síla, dokud se tato jednota zakládá na pravdě. Ale jednota bez pravdy je falší a klamem. Každá jednota je lepší než roztříštěnost a každý řád je lepší, nežli chaos, s jedinou výjimkou – a tou je jednota sil nevíry, inovace a zla postupujících systematicky, společně a svorně proti silám víry, Sunny a dobra. To není systém a řád, to je krásně vypadající iluze systému a řádu, zneužitá organizace, zapřáhnutá ve službách zvůle a chaosu. V takovém systému je hlas pravdy vždy disentní, marginalizovaný, perzekuovaný a umlčovaný.
Bylo by navýsost bláhové a krajně nezodpovědné usilovat o jednotu muslimů v jednom táboře po boku těch, jejichž inovace a sektářské bludy nahlodávají základní pilíře islámské věrouky a kteří přivádějí v otázku samotné fundamenty islámského náboženství. Nikdy nelze usilovat o jednotu muslimské ummy na úkor islámské víry, protože muslimská umma bez islámské víry není ničím, jak pochopil už kdysi Abú Bekr رضي الله عنه, když vyhlásil džihád proti pokrytcům a neplatičům zekátu, stejně jako ho vyhlásil proti odpadlíkům a šarlatánům, kteří se prohlásili za nové proroky.
Kdo toto nepochopí, ten nebojuje za islám a za muslimskou ummu, ale za chiméru, fata morganu a Potěmkinovu vesnici imaginární muslimské jednoty. Takový nepochopil podstatu a smysl islámu a vztahují se naň Boží slova:
يَعْلَمُونَ ظَاهِرًا مِّنَ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا وَهُمْ عَنِ الْآخِرَةِ هُمْ غَافِلُونَ
„Znají jen vnější stránky života pozemského, zatímco k životu budoucímu jsou lhostejní.“ (Rúm: 7)
Ti, kteří smýšlejí, že odsuzování sektářských bludů a zhoubných inovací mezi muslimy narušuje jednotu naší ummy, ti se podobají modloslužebníkům mezi Kurejšovci, kteří obvinili Posla Božího صلى الله عليه وسلم z narušování a tříštění jednoty obyvatel Mekky, z toho, že postavil bratry proti bratrům a syny proti otcům. Upřednostnili svou potěmkinovskou pseudo-jednotu a skončili díky tomu v Pekle, protože pravda stojí nad jednotou a je jejím předpokladem, podmínkou jejího vzniku. Proto, pokud přijde do kolize jednota a pravda, je potřeba postavit se za pravdu v neprospěch jednoty, neboť nic než islám nemůže sjednotit muslimy a nic nemůže sjednotit názory muslimů na islám, nežli návrat ke Koránu a Sunně, k tomu, co Korán a Sunna hlásají a k čemu vedou. Dokud se tohoto budeme jako muslimové držet, budeme nejlepším národem mezi všemi, byť jiné národy budou disponovat společenskými systémy a ideovými konstrukty navenek propracovanějšími, ale jejich sofistikovanost bude zase jen vnější a zdánlivá. A pokud dáme přednost iluzi vnější formy nad pravou podstatou, neschopni ochránit Boží zvěst islámu v její původní podobě, dopadneme tak jako mekkánští modloslužebníci.
Nutnost objasnit pravdu a postavit ji proti falši je závazkem, jenž nikdy a za žádnou cenu nesmí být obětován na oltář jednoty, navzdory názorovým neshodám a potenciální kontroverzi. Pakliže se jedná o základní pravdu islámu ve fundamentálních otázkách, potom musí být tato pravda vyřčena celá a ihned, v každé situaci a bez ohledu na následky, že třeba způsobí v řadách komunity rozkol, nicméně je nutno ji zformulovat adekvátním a moudrým způsobem, shodně Prorokově صلى الله عليه وسلم Sunně při vyzývání k pravdě. Pokud se jedná o dílčí předpisy a to, co je jen doporučované a nikoli povinné, i potom musí být vyjevena pravda, avšak lze ji dávkovat s ohledem na zachování jednoty a vybrat pro její vyjevení adekvátní způsob, čas a místo. Nelze tuto pravdu však vyjevovat způsoby, které přinesou více škody, než užitku, újmy v podobě mezimuslimské nenávisti a konfliktů. V této situaci je namístě vážit oba potenciální přínosy a rizika, pramenící jak z okamžitého vyjevení pravdy, tak z ohrožení jednoty muslimů. A v této otázce jde opět o výsostnou doménu idžtihádu, kde se jen těžko zobecňují nějaká závazná pravidla a kde nikoho není možno za jeho rozdílný pohled kritizovat.
Ibn Tejmíja říká:
„Bylo by krásné mít neustále za cíl rozhádaná srdce lidí, kteří jsou jedni od druhých daleko, spojovat a nikoli rozdělovat, dokonce i za cenu toho, že bude nutno obětovat praktiky, které nejsou povinné, ale jen doporučované, protože užitek sjednocování a spojování srdcí je pro víru větší, nežli užitek těchto dobrovolných skutků. Všichni dobře víme, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم nezměnil tehdejší tvar Ka’by jen proto, aby nerozbil jednotu právě spojených srdcí.“8
A Alláh ví nejlépe.
Na základě citovaných zdrojů sestavil: Alí Větrovec
- Tyto principy blíže vysvětlil Ibn Tejmíja v Medžmú’u l-fetáwá, 28/212-213.
- Viz Ibid., 28/206.
- Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli i’tikádi ahli s-sunneti we l-džemá’a, 1/72.
- Zaznamenali s drobnými odchylkami Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3950 a toto je jeho verze; ‘Abd ibn Hamíd v Musnedu, hadís č. 1218; a Ibn Abí ‘Ásim v as-Sunna, hadís č. 84. as-San’ání v jeho isnádu shledává nepřesnost, viz at-Tenwír, 3/585. Al-Albání tento hadís proto ocenil jako slabý v Da’ífu l-Džámi’, hadís č. 1815.
- Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikád, podání č. 160.
- Uvádí ho Ibnu l-Kajjim v Ighásetu l-lehfán, str. 115.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 22/407.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 22/254.