Od ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنه se dochovalo:
قال رسول الله صلى الله عليه و سلم: “ثلاث لا يدخلون الجنة” و ذكر منهم الديوث
„Posel Boží صلى الله عليه و سلم „Tři nevstoupí do Ráje“ a vzpomenul mezi nimi ad-dejjúse (tj. muže, jenž je lhostejný vůči necudnosti žen ze své rodiny).“ [1]
Sálim uvádí od ‘Abdulláha a ten od svého otce, že Posel Boží صلىالله عليه و سلم pravil:
ثَلاَثَةٌ لاَ يَنْظُرُ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ إِلَيْهِمْ يَوْمَ الْقِيَامَةِ الْعَاقُّ لِوَالِدَيْهِ وَالْمَرْأَةُ الْمُتَرَجِّلَةُ وَالدَّيُّوثُ وَثَلاَثَةٌ لاَ يَدْخُلُونَ الْجَنَّةَ الْعَاقُّ لِوَالِدَيْهِ وَالْمُدْمِنُ عَلَى الْخَمْرِ وَالْمَنَّانُ بِمَا أَعْطَى
„Na tři Alláh v Den Zmrtvýchvstání ani nepohlédne – na toho, kdo byl neposlušný vůči svým rodičům, na zmužštělou ženu a na ad-dejjúse. A tři nevstoupí do Ráje – neposlušný vůči svým rodičům, závislý na alkoholu a ten, kdo vyčítavě připomíná lidem, co všechno jim poskytl.“ [2]
‘Ammár ibn Jásir رضي الله عنه slyšel Proroka صلى الله عليه و سلم říci:
ثَلَاثَةٌ لَا يَدْخُلُونَ الْجَنَّةَ أَبَدًا: الدَّيُّوثُ مِنَ الرِّجَالِ، وَالرَّجُلَةُ مِنَ النِّسَاءِ، وَمُدْمِنُ الْخَمْرِ
„Tři nevstoupí do Ráje nikdy. Ten z mužů, který je ad-dejjús, ta z žen, která je zmužštělá a chorobný pijan alkoholu.“
‘Ammár dodal: „Zeptali jsme se: „Ó Posle Boží, co se týče chorobného pijana, víme, kdo je to. Ale kdo je ad-dejjús?“ Odpověděl:
الَّذِي لَا يُبَالِي مَنْ دَخَلَ عَلَى أَهْلِهِ
„Ten, koho nezalamuje, kdo vchází k jeho rodině.“
Zeptali jsme se: „A zmužštělá žena?“ Odpověděl:
الَّتِي تَشَبَّهُ بِالرِّجَالِ
„Ta, která napodobuje muže.“ [3]
Stálá komise pro fetwy v KSA definovala význam termínuالديوث ad-dejjús slovy:
„Je to muž, který nevystupuje s rozhodným a příkrým nesouhlasem vůči smilstvu spáchanému kteroukoli ženou z jeho rodiny, za kterou je zodpovědný, ať už manželkou, dcerou, sestrou apod., anebo se nevyhraňuje vůči tomu, co ke smilstvu přímo vede, jako odhalování nahoty (arab. عورة ‘awra) za přítomnosti nepříbuzných mužů, osamocování s cizími muži, (nadměrné či vyzývavé) užívání parfémů při odchodu ven či jakékoli další jednání vedoucí k pokušení a zkaženosti.“ [4]
Výraz الديوث ad-dejjús tedy označuje muže, kterému chybí zdravá, přirozená žárlivost (arab. غيرة ghíra), pocit vůdcovství a zodpovědnosti pramenící z jeho pozice hlavy své rodiny a vědomí nedotknutelnosti jejího soukromí. Je to někdo, kdo se chová lhostejně v situací, kdy některá žena z jeho rodiny, ať už dcera, sestra, nebo manželka, vykazuje nemravné a necudné jednání, jako mimomanželské vztahy, vyzývavé chování v oděvu, gestech, činech nebo řeči apod., toleruje to, aniž cítí vůči tomu nějakou nevoli ani odpor, anebo ještě hůře ten, kdo dokonce něco takového navíc povzbuzuje, chlubí se krásou své ženy, sestry, dcery, matky apod. před ostatními, ukazuje jejich krásu ostatním mužům, staví na odiv a nechrání ji před chtivými pohledy cizích mužů. A ti nejzkaženější mezi takovými dokonce nabourávají jejich intimitu a vynášejí ji navenek ostatním.
Právě o této přirozené a zdravé žárlivosti hovořil al-Mughíra, když vyprávěl, že Sa’d ibn ‘Ubáda رضي الله عنه pravil: „Pokud bych nalezl muže s mou manželkou, zabil bych ho ostřím svého meče!“ Když Posel Boží صلى الله عليه و سلم zaslechl tato slova, pravil:
أَتَعْجَبُونَ مِنْ غَيْرَةِ سَعْدٍ، لأَنَا أَغْيَرُ مِنْهُ، وَاللَّهُ أَغْيَرُ مِنِّي
„Divíte se Sa’dově žárlivosti? Věru já jsem žárlivější než Sa’d a Alláh je žárlivější, nežli já!“ [5]
Tj. Vznešený Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم střeží neporušitelné zákazy Božího zákona omnoho žárlivěji, než říkal Sa’d, že by střežil čest své manželky a proto je nepřístojností porušit je.
Vznešený Alláh ohledně zodpovědnosti za svou rodinu pravil:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا قُوا أَنفُسَكُمْ وَأَهْلِيكُمْ نَارًا وَقُودُهَا النَّاسُ وَالْحِجَارَةُ
Vy, kteří věříte! Střezte sebe i rodiny své před ohněm, jehož palivem budou lidé a kamení. (Tehrím:6)
Šejch Ibn ‘Usejmín pravil:
„Bylo nám přikázáno střežit své rodiny před Pekelným Ohněm. To znamená, že jim máme poskytnout výchovu a vzdělání, které je před Ohněm zachrání. Ale, žel, vidíme, že mnoho mužů dnes nejsou opravdoví muži. Jsou něco jako muži, něco, co se podobá mužům, ale opravdoví muži to rozhodně nejsou.“ [6]
Šejch Sálih al-Fewzán dodal:
„Zkoušky a pokušení jsou dnes velmi obtížná, proto nebuďte co se týče vašich žen a dětí lhostejní.“ [7]
Šejch Sulejmán ar-Ruhajlí pravil:
„Jedním z práv manželky na manželovi je i to, že se jí on stane důvodem ochrany před trestem pekelného ohně, tedy že ji bude učit, co je dobré, vybízet ji k dobru, odvracet ji od zla a podporovat ji ve zdržování se toho, co je zlé, tedy bude tím, kdo jí bude bránit v konání toho, co by ji do pekelného ohně přivedlo.“ [8]
Šejch Ibn Báz pravil:
„Bojte se Alláha, ó muslimové! A držte své ženy za ruce[9], bráníce jim v konání toho, co Alláh zakázal, jako je odhalování se, ukazování jejich ozdob, vystavování jejich krásy na odiv a napodobování nepřátel Božích (…) a těch, kteří je následují.
A vězte, že pokud zůstanete zticha a přejdete to mlčením, je to stejné, jako byste se i vy sami spolu s nimi podíleli na páchání hříchu a i vás by za to postilhl Boží hněv a trest.
Ať nás i vás Alláh chrání před takovým zlem.“ [10]
Šejch al-Albání v této souvislosti pravil:
„A ty, manželi, otče, bratře, po tobě se žádá, abys byl opravdu žárlivý!“ [11]
Tj. aby ti nebylo lhostejné, čeho se ženy ze tvé domácnosti dopouštějí.
Všimněme si, že důvodem označení muže tímto výrazem je nedostatek jeho přirozené autority u členů domácnosti, kteří mu podléhají, či pocitu zodpovědnosti za ně. A není jím jeho skromná a jednoduchá povaha, která jej nutí nepovyšovat se nad pomoc s chodem domácnosti a drobnými každodenními činnostmi v ní, jak se často domnívají mnozí ignoranti. Muže nečiní mužem to, že si ze své manželky udělá služku.
‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم se nepovyšoval nad to, aby posloužil a pomohl členům své rodiny. [12]
Učenci vysvětlují, že tato pomoc znamená to, že někdy vykonal i ty činnosti, které byly jinak jejich a nikoli jeho povinností.
Co se lhostejnosti vůči hříchům nejbližších členů domácnosti týče, platí samozřejmě také obrácená strana rovnice, tedy že i manželka je povina zasáhnout a nepřejít mlčením hříchy páchané manželem, neboť Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
انْصُرْ أَخَاكَ ظَالِمًا أَوْ مَظْلُومًا
„Pomož svému bratru, když je křivdící, i když mu je ukřivděno.“
Přítomní se zeptali: „Ano, je v pořádku, že máme pomoci tomu, komu bylo ukřivděno, ale jak máme, ó Posle Boží, pomoci tomu, kdo je křivdící?“ Posel Boží odpověděl:
تَأْخُذُ فَوْقَ يَدَيْهِ
„Tím, že ho popadneš za ruku.“ [13]
Tj. zabráníte mu, aby v zakázaném jednání pokračoval.
A není pochyb, že pokud je toto řečeno paušálně o jakémkoli bratrovi či sestře v islámu, tím více je to potřeba v případě příbuzných a manželů navzájem, neboť ti jsou sobě navzájem těmi nejcennějšími a nejmilovanějšími osobami.
Manžel by tedy měl povinnost bránit manželce v konání zla tak jako tak, i bez tohoto dodatečného varování. Nicméně na muži, coby hlavě rodiny, leží břímě zodpovědnosti za celou rodinu a jmenovitě i za manželku i všechny ženy, kterých je opatrovníkem, ve shodě se slovy Božími:
الرِّجَالُ قَوَّامُونَ عَلَى النِّسَاءِ بِمَا فَضَّلَ اللَّـهُ بَعْضَهُمْ عَلَىٰ بَعْضٍ وَبِمَا أَنفَقُوا مِنْ أَمْوَالِهِمْ
Muži jsou opatrovníky nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži uštědřují obživu z majetků svých (ženám). (Nisá´:34)
Tedy pokud nebrání zakázanému a nestoudnému konání svých žen, které mu byly svěřeny do opatrovnictví a o které má s láskou a pozorností pečovat a které má vést, nejenže neplní povinnost bránit své sestře v konání hříchu, ale zpronevěřuje se navíc i proti závazku, který mu dal Samotný Stvořitel, Který mu danou ženu svěřil a před Kterým on slíbil, že se o ni postará. Proto je v takovém případě jeho hřích o to závažnější.
Toto bránění v konání zakázaného, či odvolávky na hadís o žárlícím Sa’dovi ovšem neopravňují muže k tomu, aby byli podezřívaví a chorobně žárliví, či aby na základě strachu z toho, aby se nestali někým, kdo je touto charakteristikou popsán, omezovali životy, narušovali soukromí a překračovali osobní sféru bez respektu k individualitě žen, za které jsou zodpovědni.
Ohledně počestných žen v tomtéž verši Alláh výslovně přikázal:
فَلَا تَبْغُوا عَلَيْهِنَّ سَبِيلًا
A nevyhledávejte proti nim důvody! (Nisá´:34)
Vznešený Alláh totiž pravil:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اجْتَنِبُوا كَثِيرًا مِّنَ الظَّنِّ إِنَّ بَعْضَ الظَّنِّ إِثْمٌ ۖوَلَا تَجَسَّسُوا …
Vy, kteří věříte! Střezte se přílišného podezřívání druhých, vždyť některá podezření jsou hříchem! Nevyzvídejte … (Hudžurát: 12)
Toto ustanovení šarí’y má manžely, bratry a otce vést k tomu, že věnují svou pozornost, náklonnost a péči svým manželkám, sestrám, dcerám či jiným ženským příbuzným, za které nesou zodpovědnost a ony nebudou mít nutkání hledat tyto city tam, kde je to zapovězeno, anebo takovým způsobem, který je Alláhem zakázán. A pokud se ony ženy budou proviňovat proti tomu, co jim bylo uloženo, mají muži využít toho, co povede k nejlepšímu výsledku a nikdy nepřekračovat meze toho, co jim jako možnosti stanovuje Zákonodárce.
A pokud se nějakých nepřístojností dopouští nějaká příbuzná, která není muslimka, netřeba vyvíjet zbytečně silný nátlak stejně tak, jako není možno danou věc ani zcela ignorovat. Naopak je nanejvýš vhodné chopit se jí jakožto příležitosti a ukázat krásu a přednosti vznešených hodnot, ke kterým islám vybízí. Pokud správně zvolíte ta nejvybranější, nejkrásnější a nejláskyplnější slova, vyjadřující zájem, starost a empatii, možná s dovolením Božím nejenže napravíte tu, která zbloudila, ale dokonce také uvedete na správnou cestu tu, která tápala v úplné tmě.
A Alláh je Ten, Který vede správnou cestou toho, koho On chce.
______________________________________________
[1] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 6180. Podobné podání uvádí i al-Bejhekí v Sunenu od jednoho z rodiny Sehla ibn Hunejfa, jenže v jeho isnádu se nachází neznámá osoba. Jako hasan jej ocenili šejchové Šu’ajb al-Arnáwút a al-Albání v Silsiletu ahádísi s-sahíha, hadísy č. 674, 1397 a 3099 s různými isnády.
[2] Zaznamenali an-Nesáí v Sunenu, hadísy č. 2354 a 2562; Ahmed v Musnedu, 2/134, hadís č. 6180, al-Bezzár v Musnedu, 12/270, hadís č. 6051; a at-Taberání v al-Mu’džemu al-awsat, 3/51, hadís č. 2443.
[3] Zaznamenali Abú Bekr al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 10310; a al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, hadís č. 7722, s poznámkou, že nešlo dohledat, že by byl da’íf.
[4] Viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, fetwa č. 32461.
[5] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6846.
[6] Uvádí Chalíl ibn Abelahjí v Makálátu l-aimmeti l-mu’assirín, odpověď na otázku č. 63.
[7] Viz Ighásetu l-lehfán, k 14. 6. 1437 hidžry.
[8] Viz Hukúku z-zewdža, str. 61.
[9] Tj. Má jí pomoci podobně jako je řečeno ve známém a níže citovaném hadísu od Proroka صلى الله عليه و سلم ohledně zabránění bratrovi ve vykonání křivdy, kde je užito idiomu „popadnout někoho za ruku.“
[10] Viz Arba’a makálátu fi l-hidžáb, str. 20-21.
[11] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 697.
[12] Hadís o tom zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu pod č. 676,
[13] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2444.