بسم الله الرحمان الرحيم
Chvála Alláhu, jen Jeho uctíváme a jen jeho o pomoc a o vedení správnou cestou žádáme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha Jediného, který nemá společníka a dosvědčuji, že Muhammed صلى الله عليه و سلم je jeho služebníkem a poslem, pravdomluvným a důvěryhodným. Vybízejme sebe i druhé k bohabojnosti, dodržování všech pilířů islámu, náboženských povinností a ubírejme se přímou a správnou cestou. Věru nejlepším slovem je slovo Boží, nejlepším vedením cesta Jeho milovaného Muhammeda a nejhorší věcí jsou inovace vnesené do náboženství, protože každá novota je zhoubnou inovací a každá zhoubná inovace končí v Pekelném Ohni.
Vznešený Alláh praví:
يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ ٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ وَقُولُوا۟ قَوْلًا سَدِيدًا يُصْلِحْ لَكُمْ أَعْمَـٰلَكُمْ وَيَغْفِرْ لَكُمْ ذُنُوبَكُمْ ۗ وَمَن يُطِعِ ٱللَّـهَ وَرَسُولَهُۥ فَقَدْ فَازَ فَوْزًا عَظِيمًا
“Vy, kteří věříte! Bojte se Boha a mluvte slova přímá! Bůh pak pro vás zlepší skutky vaše a odpustí vám hříchy vaše. A kdo poslouchá Boha a posla Jeho, ten již dosáhl úspěchu nesmírného.” (Ahzáb: 70-71)
Milí bratři v islámu,
Je rozdíl mezi skutečným muslimem, který opravdu chápe svou víru a muslimem chybného pochopení svého náboženství.
K takovým chybným chápáním islámu v současné době patří i jev, kdy muslim jakoby četl příkazy zákona islámu a vztahoval je na všechny okolo sebe, jen na sebe samotného nikoli. Radí všem okolo sebe, ale sám sebe zapomíná. To se děje ve vzazích mezi manželi, rodiči a dětmi, kolegy v zaměstnání, přáteli, sousedy i mezi vládci a poddanými. Každý vidí jen tu svou půli islámu, vnímá jen svá práva a zapomíná na své povinnosti.
Alláh nás před tímto varuje, když říká:
أَتَأْمُرُونَ النَّاسَ بِالْبِرِّ وَتَنسَوْنَ أَنفُسَكُمْ وَأَنتُمْ تَتْلُونَ الْكِتَابَ ۚ أَفَلَا تَعْقِلُونَ
“Chcete přikazovat lidem zbožné skutky, zatímco vy sami na ně zapomínáte, ačkoliv Písmo odříkáváte? Což tomu neporozumíte?” (Bekara: 44)
Žel, vyskytují se mezi námi i tací, které plně zaměstnává víra všech jiných okolo namísto víry jejich vlastní. Takoví spěchají s unáhlenými soudy a odsudky jiných za hříšnost, obviňují jiné za to, že následují inovace či dokonce prohlašují jiné za nevěřící. Takoví jsou přesvědčeni, že terče jejich odsudku jistojistě skončí ve vroucím pekelném ohni. A Alláh nás před tím chraň a pomáhej.
Takoví mrchožrouti mají supí mentalitu, čekají na nejmenší chybičku a vrhnou se na svou oběť. Rozkrývají i ty nejdrobnější poklesky ostatních a vedou o nich sáhodlouhé debaty. Zdaž vidí I nejnepatrnější smítko v očích svých bližních, ale trám v oku vlastním nikoli?
Tito jedinci nejsou skuteční věřící, kteří správně chápou islám. Ti skuteční jsou si vědomi, že když na někoho ukáží prstem, zbývající prsty jejich ruky ukazují na ně samé. Jsou proto zaměstnáni svou vlastní vírou, svými vlastními nedostatky a pro úpornou snahu o jejich odstranění se ani nestačí věnovat chybám jiných. A pokud už, pak jen letmo a jen tehdy, když je už nelze přehlížet.
A pokud tak činí, snaží se věci napravovat a nikoli odsuzovat, snaží se pro ostatní hledat omluvy a přejí si pro ně, aby vstoupili do Ráje, tak jako si to přejí i pro sebe.
To proto, že si jsou dobře vědomi koránského varování:
فَلَا تُزَكُّوا أَنفُسَكُمْ ۖ هُوَ أَعْلَمُ بِمَنِ اتَّقَىٰ
“Nepovažujte tedy sebe za očištěné! A On nejlépe zná ty, kdo jsou bohabojní.” (Nedžm: 32)
وَلَا تَلْمِزُوا أَنفُسَكُمْ وَلَا تَنَابَزُوا بِالْأَلْقَابِ ۖ بِئْسَ الِاسْمُ الْفُسُوقُ بَعْدَ الْإِيمَانِ ۚ وَمَن لَّمْ يَتُبْ فَأُولَٰئِكَ هُمُ الظَّالِمُونَ
“Neurážejte se vzájemně a nenazývejte se přezdívkami! A jak hnusný je název “hanebník” poté, co byla přijata víra! A ti, kdož se nebudou kát, jsou věru nespravedliví!” (Hudžurát: 11)
Skutečný muslim, který rozumí islámu a chápe podstatu své víry, si je dobře vědom slov, které Džerír ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه slyšel přímo z úst Posla Božího صلى الله عليه و سلم:
مَنْ لاَ يَرْحَمِ النَّاسَ لاَ يَرْحَمْهُ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ
„Kdo neprokáže milosrdenství vůči lidem, tomu Svou Milost neprokáže ani Vznešený Alláh.”1
Pamatuje, že ‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
هَلَكَ الْمُتَنَطِّعُونَ
„Zničeni budiž hnidopichové!“ – a opakoval to třikrát.2
Hadís odkazuje na ty, kteří se pídí po chybičkách, byť nepatrných, u druhých.
A nezapomíná ani na slova, která Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, od Posla Božího صلى الله عليه و سلم:
مِنْ حُسْنِ إِسْلاَمِ الْمَرْءِ تَرْكُهُ مَا لاَ يَعْنِيهِ
„Z krásy něčího islámu je zanechání toho, co se dotyčného netýká.“3
Toto je vznešená koránská směrnice a Prorokův صلى الله عليه و سلم přístup, snažící se nalézt rovnováhu mezi snahou zdokonalit sebe sama a snahou napravit společnost okolo nás.
Toto byl také přístup velkých učenců z řad zbožných předků této ummy, kteří psali díla o rozdílu mezi upřímně a dobře míněnou radou a odsuzováním jiného, jako byli Ibn Redžeb al-Hanbelí, anebo v dnešní době šejch ‘Abdulmuhsin ibn Muhammed al-‘Abbád al-Bedr a mnozí další mimo ně.
Začínáme vždy od sebe. A ke svým bratrům přistupujeme s milosrdenstvím a ochotou vždy pro ně nalézt omluvy a polehčující okolnosti. Všichni muslimové jsou v základu muslimy, zbožnými, následovníky sunny a správné cesty, dokud se nedokáže opak.
Opačného smýšlení jsou odštěpenecké frakce a sekty opovrhující principem presumpce neviny, u nichž nejprve musíte dokázat, že nejste odpadlíkem, sektářem, inovátorem a hříšníkem. Takoví šíří zlou krev mezi muslimy a špiní náboženství islámu. Zatímco se příslušníci všech jiných vyznání snaží, aby jejich počet byl co největší, tito jedinci mezi muslimy se snaží, aby počet muslimů zmenšili na úplné minimum minima.
(…)
Milí bratři!
Realita je taková, že kdo hledá bratra bez chyb, zůstane bez bratra.
Proto nebuďme jako ti, kteří měří jiným metrem sobě a jiným metrem ostatním, neboť ti jsou kritizováni v Koránu Božími slovy:
وَيْلٌ لِّلْمُطَفِّفِينَ ﴿١﴾ الَّذِينَ إِذَا اكْتَالُوا عَلَى النَّاسِ يَسْتَوْفُونَ ﴿٢﴾ وَإِذَا كَالُوهُمْ أَو وَّزَنُوهُمْ يُخْسِرُونَ ﴿٣﴾
“Běda těm, kdo míru zkracují, kteří když jim je měřeno plnou míru od lidí žádají, však když pro druhé měří či váží, ztrátu jim působí!” (Muteffifín: 1-3)
Nikdy se nestarejme o chyby jiných tolik, aby nám to zamezovalo vidět chyby vlastní. A nikdy nesvádějme na jiné to, co je důsledkem našich vlastních selhání. Chceme-li po druhých, aby dostáli našim nárokům, ptejme se nejprve sami sebe, zda jsme my dostáli těm jejich.
Prosím Alláha, aby nás učinil těmi, kteří napravují a dokáží napravit sebe sama a aby nás učinil takovými, jejichž prostřednictvím bývají napraveni i ti okolo nás. Ámín!