Nezbytnost zjevení pro člověka a nedostatečnost lidského rozumu

A potom, Alláh ve verši trůnu, ve kterém je zhuštěna podstata celého Koránu, říká, popisujíce Sám Sebe a Své služebníky:

On zná, co je před rukama jejich i co je za zády jejich, zatímco oni neobejmou z vědění Jeho nic leda to, co On chce. (Bekara: 255) A neposlušným a zpupným vzkazuje:

Proč se tedy hádáte o něčem, o čem vědění nemáte – a Bůh zná nejlépe, zatímco vy neznáte. (Álu ‘Imrán:66) Mezi příkazy, které Alláh zjevuje Svému Poslu a jeho příkladem i nám všem, jest i tento:

A nenásleduj to, o čem vědění nemáš, vždyť sluch, zrak i srdce budou všechny žádány, aby počet vydaly. (Isrá´:36) Alláh ho uvádí, aby na jiném místě v téže súře uvedl jeho důvod:

a bylo vám dáno z vědění, jen ne mnoho (Isrá´:85)

Vzpomeňme i příběh proroků Músá a Chidra, mír s nimi oběma. Názorně ukazuje limity lidského rozumu v kontrastu s lidskou malostí a přesvědčením o vlastní dostatečnosti a soběstačnosti v rozumu. Vypráví, že Músá si přál setkat se s člověkem, který byl obdařen nejširší znalostí. Alláh ho tedy dovedl k Chidrovi:

A nalezli jednoho ze služebníků Našich, jehož jsme milosrdenstvím Svým obdařili a jehož jsme vědění z Nás vycházejícímu naučili (Kehf:65) „Vědění z Nás vycházející“ pak nutně nemůže znamenat nic jiné, nežli zjevení. V následujících verších putuje Músá, mír s ním se svým učitelem a ten způsobí ztroskotání lodi plné nuzáků, zabije malého chlapce a nesmyslně postaví zeď ve městě, které zrovna neoplývá pohostinností. Tedy učiní dva zdánlivě velmi špatné a jeden zdánlivě nesmyslný skutek. Mojžíš pokaždé spoléhá na svůj rozum a Chidrově konání oponuje. Chidr, mír s ním, který jej už předtím obeznámil s tím, že s jeho konáním nebude mít jeho učedník pochopení, jej nakonec opouští, řka:

Toto znamená rozchod mezi mnou a tebou, nicméně ti chci vysvětlení toho sdělit, v čem nebyls s to trpělivost mít. Co týká se lodi oné, ta patřila chudákům, kteří na moři pracují. A chtěl jsem ji poškodit, aby ztratila cenu pro krále jednoho, jenž na ně číhá a jenž každou dobrou loď násilím jímá. A co týká se chlapce toho, rodiče jeho byli věřící, a obávali jsme se, že vzpurností a nevděkem svým on zavede je oba, a přáli jsme si, aby Pán jejich jim jej vyměnil za jiného, jenž bezúhonnější aby byl a lásky jejich více byl hoden. A co se týká té zdi, ta patřila dvěma chlapcům sirotkům ve městě tom a byl pod ní poklad pro ně předurčený; a otec jejich muž bezúhonný byl a Pán tvůj si přál, aby oni nejdříve dospělosti své dosáhli a teprve pak poklad svůj odkryli z milosrdenství Pána tvého. A já pak nic z toho z rozhodnutí vlastního nečinil; a toto je výklad toho, v čem tys trpělivosti nebyl schopen. (Kehf:78-82)

A jedním z prvních zjevení, které Boží Posel صلى الله عليه و سلم obdržel, byl poukaz na nutnost zjevení samého pro lidskou existenci, slovy Božími:

Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal. Však pozor, člověk vzpurným se stává, neb za soběstačného se pokládá, však věru k Pánu tvému (vše) svůj návrat má! (‘Alek:3-8) Tato slova, seslaná Proroku صلى الله عليه و سلم na samém začátku jeho mise, stačí jako důkaz nezbytnosti zjevení.

 

Alláh popsal svého Posla صلى الله عليه و سلم konstatací:

nehovoří z vlastního popudu svého. (Nedžm:3) Podle obecně přijatého hadísu na autoritu Abú Hurejry říká Posel صلى الله عليه و سلم: „Šejtán k někomu z vás přijde a začne se jej ptát: „Kdo stvořil to a to?“ až dokud nevmete otázku: „A kdo pak stvořil tvého Pána?“ A komu taková otázka padne na rozum, nechť se uteče k Alláhu a vzdálí se od toho pomyšlení.“ To je Buchárího verze. A u Muslima je dodatek: „Nechť řekne: „Věřím v Alláha a v Jeho Posla.“ Vznešený, Jediný Zákonodárce, promlouvající jazykem Božího Posla صلى الله عليه و سلم, ví, jaká jsou zákoutí lidské mysli a rozumu, zná přirozenou lidskou zvědavost a všetečnost, stejně jako omezenou ješitnost. Ví, že podobný zákaz vyvolává u lidí odpor, protože se dotýká jejich ega a stále jim připomíná jejich lidskou malost. Proto v jiném hadíse přichází objasnění. Amr ibn Murra cituje slova Proroka صلى الله عليه و سلم: „Rozmýšlejte o stvořeních a nerozmýšlejte o Stvořiteli. Protože to nejste schopni učinit.“[1]

Z tohoto důvodu je řečeno, že skutečná znalost je jen to, co pochází od Alláha a od Jeho Posla صلى الله عليه و سلم. Znalost je sice vše, co lze poznat a znát, ale skutečné nejvyšší učení, královna nauk a znalost znalostí leží ve studiu Koránu a Sunny.

 

Proto nemůže být rozum zdrojem islámské věrouky a přesvědčení muslima. Rozum, největší Boží dar člověku a ohromný zůstavek, měřítko, podle kterého se určuje subjekt zodpovědný před Alláhem, klíčová esence, bez níž není ani odměny, ani trestu, slouží k nepředpojatému posouzení Pravdy přicházející od Alláha. Důvod trestu věčného pro každičkého tvora, který svévolně, odmítne poselství islámu, je pak právě jeho sebe-omlouvání, pýcha, povýšenecká nadutost a zatvrzelost, stejně jako předpojatost, či strach z reakce okolí na přijetí Pravdy, namísto strachu před Alláhem. To vše je vulgární a hrubé zneužití rozumu. Pravým a ctnostným užitím rozumu je naopak ctnostná kapitulace před velikostí a složitostí stvořeného, která přímo ukazuje na Velebnost, Ohromnost a Všemohoucnost svého Stvořitele. Moudré uvědomění si hranic vlastních mentálních kapacit a sil a touha překonat je, která člověka vede k bezpodmínečnému přijetí toho, co mu je zjevováno. Toho, co k němu putuje od Milujícího Alláha.

Toto je moudrost a pochopení reality, neboť moudrost je umísťování věcí tam, kam skutečně patří. A naopak, toto bezpodmínečné přijetí není fanatizmus. Fanatizmus je slepé a tupé lpění na něčem bez důkazu, vzdání se jakékoli schopnosti myslet a zbabělé přenechání úsudku o vlastním životě něčemu či někomu jinému, kdo má myslet za nás.

Proto slyšel Ibn Mes’úd Božího Proroka صلى الله عليه و سلم říci: „Nechť Alláh počastuje člověka, který od nás slyší něco a pak to předá tak, jak to slyšel, možná potom ten, kterému to bude předáno, pochopí lépe, nežli ten, který to uslyšel.“[2]

Jakékoli další argumenty a myšlenkové konstrukce ve věcech víry a tam, kde existuje jasný text Koránu či Sunny, ať už na základě analogickém, nebo posouzením principielních intencí, nebo prosté logiky a rozumu, jsou možny pouze v případech jasně vymezených znalostí Boží a prorockou, a též pouze v případě, že jim neoponují. Víra v Boha, Jeho Posla صلى الله عليه و سلم a pak kritické posouzení historické správnosti tradice (ar. džerh we t-te‘díl) jsou tu jedinými kritérii správnosti. Rozumování, bez patřičné vyzbrojenosti argumentací důkazy z Koránu a Sunny, v této sféře nemá místo.

Nelze Alláhu a tomu, o čem nás zpravuje výhradně cestou Svého Zjevení, připisovat kvality, které nezmiňuje, vysvětlovat je termíny, které nezmiňuje, vyvozovat a indukovat v něm tak, jak nezmiňuje, či se snažit o Jeho spokojenost cestou, kterou nezmiňuje, že k ní vede. Informace, které máme, jsou záblesky nejčistší pravdy o něčem, co je zcela mimo naše chápání. Každé použití logiky, dedukce, indukce a analogie zde by znamenalo riziko omylu a upadnutí do bludu. Alláh říká na mnoha místech těm, kteří k Němu přidružují, hovoří ve zlém o Jeho dobrodiní a darech, nebo Mu připisují potomky:

Kdo je nespravedlivější než ten, kdo proti Bohu lži si vymýšlí (An’ám:21)

A také:

Rci: „Viděli jste společníky své, jež vedle Boha vzýváte? Ukažte mi tedy, co stvořili na zemi či jaký mají podíl na nebi anebo zda dali jsme jim Písmo nějaké, aby opřít se mohli o jasný důkaz z něho?“ (Fátir:40)

Rci: „Chcete snad poučovat Boha o náboženství svém, když Bůh dobře zná vše, co na nebesích je i na zemi? Bůh o každé věci je vševědoucí.“ (Hudžurát:16)

My naopak přijímáme vše, co k nám takto přichází a pokud to nedokážeme vysvětlit, nepouštíme se do toho a ani k tomu nesvolujeme u jiných. A jsme spokojeni s islámem jakožto vírou, s Koránem a Sunnou jakožto zjevením a úplným, dostačujícím manuálem pro život a s Muhammedem صلى الله عليه و سلم jakožto Prorokem, předákem, vzorem a učitelem. Ač nemůžeme pojmout všechno vědění, spokojujeme se, neboť nabereme-li z moře do hrnce, budeme v něm mít mořskou vodu, byť ne všechnu.

 

Rozumem totiž nelze poznávat skryté poznání, tedy nepoznatelno (arab. gajb), stejně jako nelze okem pozorovat mikroby, nebo vzdálené hvězdy.

Je, stejně jako naše smysly, omezen např. tím, že:

–         jeho koncepty jsou vyčerpatelné, v určitém okamžiku nelze vymyslet něco zcela nového a začneme se opakovat

–         je pevně a neoddělitelně svázán s lidskými tužbami, emocemi, s lidskou perspektivou, se subjektivitou a např. pohlavní identitou jedince

–         pojí se s dřívějšími zkušenostmi, vtištěnými vzorci chování, s omezenou délkou života jednotlivce i historie lidského rodu jako celku

–         kapacita informací, se kterými může naráz operovat, ač je jakkoli značná, také není neomezená.

Proto musí mít autentický a nedvojsmyslný text Koránu nebo Sunny přednost nad rozumovými důvody. Rozumem lze přijít k závěru, že existuje jediný Bůh. Ale jaký tento Bůh je, že jen Jeho je nutno uctívat a jakým uctíváním získat Jeho spokojenost, už musí prozradit Zjevení. Protože jsou tyto otázky nezbytné, jsou nezbytné i odpovědi na ně, které Zjevení poskytuje.

 

V neposlední řadě toto vede k vědomí, že jediná věc, která je stoprocentní a jistou pravdou, je Zjevení (Korán a autentická Sunna) a vše, co je v souladu s ním. Vše ostatní poznání je jen relativní a nedokonalou vizí. Toto vědomí není omezující, ale naopak nabádá k neustálé konfrontaci, ověřování a zpřesňování lidského rozumového poznání. K něčemu, co odděluje vědu od primitivních pověr a mytologie.

S tímto vědomím by se nemělo stát, že lidské poznání si vybuduje falešné dogma a v jeho světle bude napříště vysvětlovat veškerá svá další zjištění. Toto vědomí brání tomu, aby lidská věda a společnost uvázla ve slepé uličce bludu a nechala se uzavřít jako džin do láhve.

 

Je-li toto poznání pravdivé, pak si nemůže protiřečit se Zjevením. Pakliže si protiřečí, nemůže být toto poznání pravdivé a ucelené. Důvodem může být omyl, nebo nesprávná aplikace lidského rozumu – jeho přimíšení k věcem, kde musí jednou zákonitě selhat, a to je nepoznatelno. Někdy se také může stát, že jedna věc viděná lidskou, omezenou optikou vypadá jinak, nežli ve skutečnosti.

Jako starý příklad slepců ohmatávajících slona. Nikdo z nich ovšem nemůže celého slona obejmout a tak první slepec drží jeho chobot a shledává, že slon je jako had. Druhý sedí na jeho hřbetu a shledává, že slon je jako skála. Třetí stojí u jeho nohy a shledává, že slon je jako sloup. Nikdo z nich však nepoznal skutečnost, toho, co je slon zač a jak vypadá.

Narazíme-li na takový případ, pak jsme narazili na samé hranice lidského poznání. Chceme-li pak pokračovat dál, samozřejmě můžeme, ale nyní již víme, jaký cestovní pas k tomuto putování nutně potřebujeme. Je jím Korán a autentická Sunna.

Mu’áz ibn Džebel k tomu dodává: „Tratícími jsou pochybovači! Před vámi jsou pokušení, ve kterých bude majetku, ve kterých se bude otvírat Korán a bude jej brát muž, žena, svobodný i otrok, máloletý i starý. Tehdy bude člověk recitovat Korán a pak řekne: „Co je s lidmi, že mne nenásledují, vždyť recituji Korán?!“ A pak řekne: „Nebudou mne následovat, dokud jim něco nového nevymyslím.“ Střežte se toho, co uvedl jako inovaci, neboť uvedl blud.“[3] Imám al-Awzá’í říká: „Následuj podání od zbožných předků, i kdyby tě za to lidé odsuzovali. A vyhýbej se názorům lidí, i kdyby ti je přikrášlovali.“[4] Proto mějme pochyb o víře toho, který je odvrhuje a nemějme pochyb o tom, že tento je následovníkem tužeb a inovace.

Před námi tedy leží mystérium nejhlubšího poznání bez hranic. Je jen na nás, jestli se pyšně obrátíme čelem vzad, nebo trochu skloníme hlavu a odvážíme se vstoupit a nechat se k němu vést.

 

Ali Větrovec

---