Jménem Alláha Milostiplného smilovného, chvála Alláhu, Pánu světů, požehnání a mír Poslu Božímu, jeho rodu, jeho společníkům a všem, kteří je v dobru následují až do konce věků.
Vznešený Alláh shrnuje důvody, proč posílal k lidstvu Své proroky a zjevoval jim Svá písma:
لِئَلَّا يَكُونَ لِلنَّاسِ عَلَى ٱللَّـهِ حُجَّةٌۢ بَعْدَ ٱلرُّسُلِ ۚ وَكَانَ ٱللَّـهُ عَزِيزًا حَكِيمًا
Jménem Alláha Milostiplného smilovného, chvála Alláhu, Pánu světů, požehnání a mír Poslu Božímu, jeho rodu, jeho společníkům a všem, kteří je v dobru následují až do konce věků.
Vznešený Alláh shrnuje důvody, proč posílal k lidstvu Své proroky a zjevoval jim Svá písma:
لِئَلَّا يَكُونَ لِلنَّاسِ عَلَى ٱللَّـهِ حُجَّةٌۢ بَعْدَ ٱلرُّسُلِ ۚ وَكَانَ ٱللَّـهُ عَزِيزًا حَكِيمًا
aby lidé po jejich příchodu neměli výmluvy právoplatné proti Bohu. A Bůh je mocný, moudrý. (Nisá´:165)
Mughíra ibn Šu’ ba vyprávěl, že Posel Boží صلّى الله عليه وسلّم v podobné souvislosti pravil:
وَلاَ أَحَدَ أَحَبُّ إِلَيْهِ الْعُذْرُ مِنَ اللَّهِ، وَمِنْ أَجْلِ ذَلِكَ بَعَثَ الْمُبَشِّرِينَ وَالْمُنْذِرِينَ
„Není nikoho, komu by bylo více milejší hledat pro jiné omluvu, nežli Alláhu. A právě proto Alláh vysílá zvěstovatele radostných zpráv a varovatele.“ [1]
Praví věřící jsou potom pouze ti, kteří dosvědčují pravost všech těchto jimi zvěstovaných písem, kteří se ve všem nechávají všemi těmito písmy řídit a kteří o nich, jakož i o svém světě a společnosti podávají pravdivé, spravedlivé a nestranné svědectví, neboť dbají Božích příkazů:
يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ كُونُوا۟ قَوَّٰمِينَ بِٱلْقِسْطِ شُهَدَآءَ لِلَّـهِ وَلَوْ عَلَىٰٓ أَنفُسِكُمْ
Vy, kteří věříte! Buďte vytrvalí ve spravedlnosti, svědčíte-li před Bohem, byť i to bylo proti vám samým! (Nisá´:135)
وَأَوْفُوا۟ ٱلْكَيْلَ وَٱلْمِيزَانَ بِٱلْقِسْطِ ۖ لَا نُكَلِّفُ نَفْسًا إِلَّا وُسْعَهَا ۖ وَإِذَا قُلْتُمْ فَٱعْدِلُوا۟ وَلَوْ كَانَ ذَا قُرْبَىٰ ۖ
Dávejte dobré míry i spravedlivé váhy! My pak neukládáme duši břemeno žádné nad její síly. A když hovoříte, buďte spravedliví, i když se jedná o příbuzného (An’ám: 152)
وَلَا تَكُن لِّلْخَآئِنِينَ خَصِيمًا
A nebuď obhájcem zrádcům (Nisá´:105)
Následující text má být bratrskou radou a nikoli snahou ostouzet a hněvat. Hovoří kriticky v prvé řadě o mně samotném a až teprve poté i o nás všech ostatních. V tom se vždy snaží následovat praxi našich zbožných předků.
Ijjás ibn Mu’áwíja pravil: „Kdokoli si není vědom vlastních nedostatků, je naprostým bláznem.“ [2]
Ibnu l-Džewzí pravil: „Je mi s podivem, jak moc se věnujete chybám druhých, ale sami na své vlastní zapomínáte.“ [3]
Ibn Kudáma al-Makdisí kriticky podotkl:
„Pokud by člověk vrhl do svého vlastního domu kámen za každý hřích, kterého se dopustí, jeho dům by se zakrátko celý zaplnil kameny. Člověk se však téměř nevěnuje zpytování svých vlastních hříchů.“ [4]
Obávám se, že pokud někoho následující řádky rozhněvají, pak bude jeho hněv hovořit více o rozhněvaném, než o tom, co se zde píše, v souladu s tím, co pravil Ibn Hibbán:
„Většina těch, kteří nepřijmou radu, se takto zachová proto, že jsou zahledění do sebe, samolibí a namyšlení.“ [5]
Tak, jak jsme si zasloužili
Nepochopení, nedůvěra a podezřívavost ostatních, zostřující se právní i společenské klima, narůstající nejistota i vzestup otevřené nenávisti charakterizuje život současných muslimských menšin v tradičně nemuslimských zemích většiny Evropy a Severní Ameriky, které mnohdy, ačkoli nepřesně, máme sklon označovat za Západ. Mnozí se často ptají, proč tomu tak je. V první řadě, ještě dříve, než se spravedlivý, uvážlivý a upřímně věřící člověk ohlédne po vnějších příčinách, musí si uvědomit, že pokud na ně ukáže prstem, tři další prsty jeho ruky budou směřovat směrem k němu. Pokud je opravdovým služebníkem Božím, bude hledat odpověď v Písmu a právě tam – a nikde jinde ne – ji také najde. Důvodem toho, čeho se nám dostává, jsou totiž Boží slova:
وَمَآ أَصَـٰبَكُم مِّن مُّصِيبَةٍ فَبِمَا كَسَبَتْ أَيْدِيكُمْ وَيَعْفُوا۟ عَن كَثِيرٍ
A nepostihne vás neštěstí žádné, leda za to, co ruce vaše si vysloužily, však On mnohé odpouští. (Šúrá: 30)
Matka věřících Zejneb bint Džahš رضي الله عنها vypráví, že se jí jednou svěřil Posel Boží صلى الله عليه و سلم s obavami a řekl:
لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ، وَيْلٌ لِلْعَرَبِ مِنْ شَرٍّ قَدِ اقْتَرَبَ فُتِحَ الْيَوْمَ مِنْ رَدْمِ يَأْجُوجَ وَمَأْجُوجَ مِثْلُ هَذِهِ
„Není božstva kromě Alláha, běda Arabům kvůli zlu, které se přiblížilo, dnes se ve zdi oddělující Je´džúdž a Me´džúdž objevila díra asi taková,“ a ukázal kruh spojením palce a ukazováku své ruky.
Zejneb se ho zeptala „Posle Boží, to můžeme být zničeni i přesto, že mezi námi budou i zbožní?“
Odpověděl:
نَعَمْ، إِذَا كَثُرَ الْخُبْثُ .
„Ano, pokud bude více špinavců.“ [6]
Mezi muslimy na Západě nepochybně existují čestní, spravedliví, pracovití a zbožní lidé, ale většina z nás jsou právě takoví špinavci, kteří se postavili zády Božímu Slovu a Zákonu a proto na nás jako na celek dopadl Jeho Hněv, zkouška, drsná očist
a a trest, jehož tíže z nás nebude sňata, dokud se neoddělí zrno od plev, dokud se nenapravíme a nezačneme následovat Alláha namísto prokletého šejtána, v souladu se slovy Božími:
وَمَن يَعْشُ عَن ذِكْرِ ٱلرَّحْمَـٰنِ نُقَيِّضْ لَهُۥ شَيْطَـٰنًا فَهُوَ لَهُۥ قَرِينٌ
A tomu, kdo vyhýbá se připomenutí milosrdného, tomu přidělíme satana, jenž bude druhem jeho věrným. (Zuchruf: 36)
‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما pravil: „Zlé činy přinášejí potemnělost tváře, temnotu srdce, slabost těla, nedostatek obživy a vnášejí mezi lidská srdce nenávist.“ [7]
Anas ibn Málikرضي الله عنه jednou řekl svým lidem: „Věru vy se dopouštíte činů, které považujete nedůležité jako tenké vlásky, ale my v době Božího Posla صلى الله عليه و سلم jsme je považovali za zničující hříchy.” [8]
Uvádí se od Omara ibn ‘Abdul’azíze, že v době, kdy země muslimů postihlo zemětřesení, napsal svým guvernérům do jednotlivých krajů dopis, ve kterém je vyzýval, aby se káli, cítili poníženost vůči Alláhu a prosili Ho o odpuštění svých hříchů. [9]
Sulejmán at-Tejmí pravil: „Věru člověk potají spáchá nějaký hřích a potom se probudí tímto hříchem ponížen.“ [10]
Sufján ibn Ujejna byl tázán na náhlý smutek bez zjevné příčiny. Odpověděl: „To je za hříchy, které jsi chtěl učinit potají, ale tvůj záměr ti nevyšel. Za to jsi byl odměněn smutkem. Za hříchy tedy následuje trest – hříchy páchané potají jsou trestány potají a hříchy páchané veřejně, jsou trestány veřejně.“ [11]
Někteří ze zbožných předků řekli: „Když se dopustím neposlušnosti vůči Alláhu, pocítím to i na chování mého jízdního zvířete, anebo mé manželky vůči mně.” [12]
Proto as-Sa’dí shrnuje, že jakákoli neposlušnost vůči Alláhu vždy kazí charakter, poskvrňuje dobré činy a brání v získání dobra tohoto světa. [13]
Alláh nám bez jakékoli stopy dvojsmyslu odpovídá, kdo je na vině za problémy, které právě nyní pociťujeme:
أَوَلَمَّا أَصَابَتْكُم مُّصِيبَةٌ قَدْ أَصَبْتُم مِّثْلَيْهَا قُلْتُمْ أَنَّىٰ هَـٰذَا ۖ قُلْ هُوَ مِنْ عِندِ أَنفُسِكُمْ ۗ إِنَّ اللَّـهَ عَلَىٰ كُلِّ شَيْءٍ قَدِيرٌ
Což jste neřekli, když postihlo vás neštěstí poté, co sami jste dosáhli úspěchu dvojnásobného: “Odkud to přišlo?” Rci: “Od vás samých to přišlo!” A Bůh nade všemi věcmi je mocný. (Áli ‘Imrán: 165)
Tehdy Vznešený Alláh potrestal muslimy porážkou v bitvě na Uhudu kvůli jediné neposlušnosti vůči Prorokovi صلى الله عليه و سلم. Kolika hříchů, zla a neposlušností se proti vlastní víře denně dopouštíme? Při Bohu, není mi podivné, že se máme, jak se máme, ale naopak je mi s podivem, že se nemáme ještě hůř.
Ibn Tejmíja v kontextu diskuze o důvodech rozpadu ‘abbásovského chalífátu napsal:
„Pročež věru vždy, když se objeví inovace (arab. البدع al-bida’) protivící se víře Proroků, mír s nimi, Alláh přichystá odplatu těm, kteří se protiví prorokům, mír s nimi, a pomůže jim. Kdykoli se objeví pokrytectví, inovace a hříchy protivící se náboženství Proroka صلى الله عليه و سلم, nepřítel získá navrch a porazí i ty, kdo byli původně Prorokovými následovníky. Takto čas od času pronikala křesťanská Byzanc zpět do Šámu a dokonce i na Arabský poloostrov. [Křižáci] obsazovali syrské pevnosti jednu za druhou a nakonec obsadili na konci 4. století [hidžry] i Jeruzalém (arab. بيت المقدس Bejtu l-makdis) a krátce poté obléhali i Damašek. Obyvatelé aš-Šámu se ocitli v té nejhorší situaci. Mezi křesťanskými nevěřícími na jedné straně a heretickými pokrytci [tj. bátiníjskými ší’ity] na straně druhé.
Podobně i obyvatelé Východu, dokud se pevně drželi islámu, obdrželi vítěznou podporu proti nevěřícím modloslužebníkům z řad turkických národů, Indů, Číňanů a dalších. Avšak když se mezi nimi objevily inovace, hereze a hříšnost, získali nad nimi nevěřící nepřátelé navrch.“ [14]
Tu samou rovnici mezi neposlušností vůči Alláhu a bezmocností vůči nepříteli dokládají na nejsoučasnějších událostech také učenci naší doby.
Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í opravil tvrzení věčných hledačů vnějších i vnitřních nepřátel:
„Naše vlastní hříchy jsou pro nás škodlivější, než celá Amerika i ti, kteří nám vládnou.“ [15]
Sálih al-Fewzán pravil v souvislosti s okupací Palestiny, že nepřítel „nezískal nad námi navrch kvůli ničemu jinému, nežli pouze díky našim vlastním hříchům.“ [16]
Nepohneme se dále, dokud si neuvědomíme následující: Ochutnali jsme trpké plody našich vlastních zločinů. Pijeme z kalichu medicíny hořkosti našich vlastních hříchů. Sklízíme bouři za zasetý vítr naší prostopášnosti. Obkličuje nás požár křivd, který jsme kdysi sami zažehli. Tam hledejme kořeny všeho a tam začněme s nápravou. U sebe. V takové situaci plakat nad nenávistí a nepřejícností okolí jako rozmazlené dítě, udavačsky obviňovat všechny dokola jako nikým neoblíbený třídní žalovníček a hystericky ječet prázdná klišé o tzv. „islamofobii“ už nemá smysl. Popírat vlastní vinu na vzniklé situaci by nadále bylo zamlčováním příslovečného slona v místnosti.
Muhammed ibn Sirín pravil: „Říkávali jsme, že ti nejhříšnější mezi námi jsou ti,
kteří tráví svůj čas zmiňováním hříchů druhých.” [17]
Proto namísto dětinského bolestínství třeba odpovědět slovy Ja’kúbovými/Jákobovými, mír s ním:
إِنَّمَآ أَشْكُوا۟ بَثِّى وَحُزْنِىٓ إِلَى ٱللَّـهِ وَأَعْلَمُ مِنَ ٱللَّـهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ
Žaluji zármutek svůj i lítost jedině Bohu a vím od Boha to, co vy nevíte. (Júsuf: 86)
I když pociťujeme méně svobody, klidu, vstřícnosti i jistot, buďme vděčni za to, co nám z ní zůstalo.
Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í pravil: „Ukrývej těžkosti, které zažíváš, natolik, že si lidé pomyslí, že vedeš požehnaný a snadný život.” [18]
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Poznej hodnotu toho, o co jsi přišel a plač jako ten, kdo poznal hodnotu toho, co ztratil!“ [19]
Muhammed Sálih al-‘Usejmín proto pravil:
„Zaměstnej se sám sebou a svými vlastními chybami. Snaž se od nich očistit, nakolik je to jen možné. Co nejpilněji se věnuj sám sobě, protože ten, kdo se bude věnovat chybám celého lidstva, ten podlehne vyčerpání.“ [20]
Jsme nevděční vůči Alláhu
Na jednu stranu rovnice postavil všemohoucí Alláh vděk služebníka za Jeho dobrodiní a na tu druhou pak rozmnožení těchto velkorysých darů:
لَئِن شَكَرْتُمْ لَأَزِيدَنَّكُمْ ۖ وَلَئِن كَفَرْتُمْ إِنَّ عَذَابِى لَشَدِيدٌ
Budete-li vděční, rozmnožíme pro vás dobré, budete-li však nevděční, pak věru trest Můj bude přísný! (Ibráhím:7)
Al-Mahdžúrí pravil: „Požehnání Alláha nezmizí, dokud jsi věčný za Jeho dary. A nezůstane, pokud jsi nevděčný.“ [21]
Sufján ibn Ujejna definoval vděk vůči Stvořiteli jako „zdržení se toho, co Alláh zakázal.“ [22]
Uvádí se, že al-Hasan al-Basrí pravil: „Věru Alláh nechá člověka užívat si Jeho požehnání tak dlouho, dokud chce. A v okamžiku, kdy za něj člověk přestane být Alláhu vděčný, promění toto požehnání v trest.“ [23]
Ibráhím al-Harbí slyšel imáma Ahmeda říci: „Pokud si přeješ, aby ti Alláh zachoval to, co miluješ, potom vytrvávej na tom, co miluje On. A dobro je v tom, kdo sám v sobě žádné dobro nevidí.“ [24]
Naopak o nevděčnících Vznešený pravil:
نُهْلِكِ ٱلْأَوَّلِينَ ثُمَّ نُتْبِعُهُمُ ٱلْـَٔاخِرِينَ كَذَٰلِكَ نَفْعَلُ بِٱلْمُجْرِمِينَ
Což jsme již předchozí nezahubili a nedali je následovat jinými? Takto my budeme jednat s hříšnými! (Murselát:16-18)
Džubejr ibn Nufejr vypráví, že když muslimové dobyli na Byzantincích Kypr, spatřil Prorokova صلى الله عليه و سلم společníka Abú d-Dardá´ رضي الله عنه jak sedí o samotě a pláče. Řekl mu tedy: „Abú d-Dardá´, co tě rozplakalo v takový den, kdy Alláh daroval islámu a jeho lidu slávu a čest vítězství?“ Abú d-Dardá mu odpověděl: „Běda tobě, Džubejre, jak nepatrná jsou stvoření oproti Alláhu Vznešenému Mocnému, leč i přesto začnou zanedbávat Jeho příkazy! Přímo před námi tu byl národ, kteří vládli očividnou silou, mocí a převahou, avšak opustili Boží příkazy a podívej, co se z nich stalo!“ [25]
Abú Házim al-Ašdžá’í pravil: „Jakýkoli Boží dar, který člověka o to více nepřiblíží k Alláhu, je ve skutečnosti zkouška.“ [26]
Ibn Tejmíja napsal:
„Vždy, když se vítězství přichýlí na stranu nevěřících, je to právě díky hříchům muslimů, díky jejich malověrnosti a díky nedostatku v uvědomění si Boží Jedinosti a Jedinečnosti. Pokud se ovšem budou kát, napraví svou víru a navrátí se k autentické Sunně, Alláh jim jistojistě, bez jakékoli pochybnosti, navrátí i vítězství!“ [27]
My, muslimské menšiny v Evropě a Severní Americe, žijeme v míru, blahobytu, bezpečí a svobodě v pohledu naší víry, života, zdraví i majetku, v míře, o jakém se ostatním muslimům ve světě může jen zdát. Podstata slov, která Alláh adresoval boháčům Mekky, se tím spíše týká i nás:
أَوَلَمْ يَرَوْا۟ أَنَّا جَعَلْنَا حَرَمًا ءَامِنًا وَيُتَخَطَّفُ ٱلنَّاسُ مِنْ حَوْلِهِمْ
Což nevidí, že jsme učinili z města tohoto posvátný okrsek bezpečný, zatímco lidé okolo jsou olupováni? (‘Ankebút:67)
Proto tím spíše se nás týká i výtka proroka Músá/Mojžíše Izraelitům, kterou Vznešený Alláh zaznamenal v Koránu:
أَتَسْتَبْدِلُونَ ٱلَّذِى هُوَ أَدْنَىٰ بِٱلَّذِى هُوَ خَيْرٌ ۚ
Přejete si vyměnit to, co lepší je, za mnohem horší? (Bekara:61)
Jak si můžeme stěžovat, že se nám tu vede zle, když okolo sebe vidíme davy těch, kteří zrovna sem míří za svobodou a blahobytem? Jak si vůbec dovolujeme zde na něco stěžovat při pohledu na utrpení muslimů v Palestině, Sýrii, Ujgursku nebo Myanmaru či dalších nešťastných krajích? Nebyly by tyto naše vzdechy relativizací jejich utrpení i našeho soucitu s nimi? A jak drzou opovážlivostí je pak chování všech těch, kteří toto dobrodiní kazí a narušují.
Al-Hasan al-Basrí
si posteskl: „Jak nevděčný je člověk! Vypočítává jen to zlé, leč na to dobré od Pána svého zapomíná.“ [28]
Jsme nevděční vůči lidem a neschopní vnímat jejich klady
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
لاَ يَشْكُرُ اللَّهَ مَنْ لاَ يَشْكُرُ النَّاسَ.
„Kdo není vděčný lidem, není vděčný ani Alláhu.“ [29]
Jako muslimská menšina máme povinnost být nemuslimské většině domicilního obyvatelstva západních zemí vděční za to, že nás u sebe nechávají žít v bezpečí, požívat výhod stejně jako zbytek obyvatelstva a svobodně praktikovat své náboženství, protože při pohledu na realitu současného světa není nic z výše jmenovaného samozřejmostí. Proto je trestuhodné, pokud se mezi námi najdou tací, kteří na toto zapomínají, opovrhují ostatními a jen natahují ruce k dalším benefitům a privilegiím na úkor celku.
Máme povinnost uznat dobré kvality, kterými nemuslimové Západu oplývají a které jsou pro ně charakteristické, jak učí praxe zbožných předků. ‘Amr ibnu l-‘Ás رضي الله عنه vyprávěl, že jistý kurejšovský obchodník mu vzpomenul, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
تَقُومُ السَّاعَةُ وَالرُّومُ أَكْثَرُ النَّاسِ .
„Nadejde hodina a nejpočetnějšími ze všech lidí budou Římané.“
‘Amr pravil: „Buď opatrný v tom, co říkáš!“ Dotyčný odvětil: „Říkám ti jen to, co jsem slyšel od Proroka صلى الله عليه و سلم. ‘Amr následně dodal: „Pokud to Prorok صلى الله عليه و سلم skutečně řekl, potom to musí být díky čtyřem jejich přednostem: jsou nejuvážlivější a nejshovívavější ze všech lidí, když je postihne nějaká pohroma, nejrychleji se dokáží zotavit z nesnází, nejrychleji se dokáží znovu navrátit na bitevní pole poté, co byli donuceni k ústupu a mají ze všech nejvíce ohledů vůči svým chudobným, sirotám a slabým (arab.خَيْرُهُمْ لِمِسْكِينٍ وَيَتِيمٍ وَضَعِيفٍ chajruhum li-miskínin we jetímin we da’ífin). I jejich pátá charakteristika je dobrá a krásná – nejlépe se dovedou bránit útlaku ze strany svých vladařů (arab.أَمْنَعُهُمْ مِنْ ظُلْمِ الْمُلُوكِ amne’uhum min zulmi l-mulúki).“ [30] Existují sice drobné spory ohledně toho, na koho odkazují podání týkající se Římanů před koncem světa, většina moderních učenců však smýšlí, že se tato podání vztahují právě na západní křesťany a jejich potomky.
Máme samozřejmě také nezpochybnitelné právo kritizovat, co se nám na ostatních nelíbí, stejně jako oni mají nezpochybnitelné právo kritizovat nás a to, co se jim nelíbí na nás. Nemáme ovšem právo své odpůrce umlčovat, vytvářet atmosféru nátlaku, strachu, cenzury, autocenzury a vynucovaného oficiálního postoje, či štvát proti nepohodlným kritikům justici jen proto, že je nám nepříjemné slyšet jejich slova, byť jsou pravdivá, podnětná a nikoli samoúčelná.
Naopak si máme vzít příklad ze slov spravedlivého chalífy Omara ibn ‘Abdil’azíze: „Nechť se Alláh smiluje tomu, kdo mi ukáže na mé chyby.“ [31]
Měřítkem je pravda a spravedlnost a nikoli to, kdo hovoří a koho kritizuje. Islám nepřipouští existenci nekritizovatelné menšiny vyvolených občanů a idea jakékoli podoby newspeaku se Šarí’i protiví. V dnešní době módní politická korektnost a nálepkování bezobsažnými označeními proto nemá být bičem muslimských menšin proti nemuslimským většinám a je třeba ji jasně odmítnout, protože nám, muslimům žijícím mezi nemuslimy na Západě, jednoznačně škodí a zakaluje průzračnost upřímných snah o smysluplnou diskusi a soužití.
Nesmíme se proto dopouštět časté chyby bezbřehé náklonnosti vůči vlastní komunitě a upadnout do léčky bránění neubránitelného, protože Pravda je jen jedna jediná a ta přesahuje člověka, lidskou skupinu i celé lidstvo. Hájit vždy jen ty své na úkor pravdy je pýchou a šovinizmem a obojí není hodno skutečného věřícího v Jedinost Boží, neboť zavání modloslužebnictvím – což nakonec nemůže být modlou také vlastní postoj, nebo názor či subjektivní pohled na vlastní víru?
Učenci se rovněž shodují, že jeden z velmi cenných způsobů, jak dosáhnout zlepšení vlastní mravnosti vede právě přes kritiku oponentů, kteří na člověka útočí. Je třeba dívat se, co o nás tito nepřátelé hovoří a využít to ve svůj prospěch, protože hněv pouze zatemňuje úsudek. Když nám někdo ukáže na naše nedostatky, nehněvejme se na něj, ale využijme to, že nás dotyčný právě upozornil na něco, co máme díky tomu možnost napravit.
Vždy, když propuknou spory a neshody, člověku se naskýtá lepší příležitost poznat své vlastní nedostatky, protože při hádce vyplouvají na povrch a bývají jinými zpozorovány častěji, dokonce i včetně těch, na které člověka jeho přátelé a stoupenci nikdy neupozorní.
Každopádně je vždy lepší věnovat se sám sobě a vlastním nedostatkům a nepídit se po malých muškách ostatních. Není nic zoufalejšího, než někdo, kdo vidí malou třísku v oku svého bližního, leč trám ve svém vlastním oku nijak nevnímá. V Soudný Den nebudeme tázáni na chyby, vady a nedostatky druhých, ale pouze toliko na své vlastní. Hasan al-Basrí proto konec konců pravil: „Jedním z příznaků toho, že Alláh Svého služebníka opustil, je to, že jej zaměstná tím, co se ho netýká.“ [32]
Jsme posedlí pomíjivými pozlátky vezdejšího světa
Honíme se za tímto světem a přestali jsme vnímat Alláha a onen svět – a učenci islámu identifikovali jako příčinu všech trestů na tomto světě právě zatvrzelost srdce. Jednoho z učenců se tázali, co přivedlo muslimy do takového stupně ponížení a veřejného projev
ování nepřátelství vůči nim. Odpověděl: „Proto, že jsme dali přednost osmi nad třemi.“ Zeptali se: „Kterým osmi nad kterými třemi?“ Učenec odpověděl: „Čtěte slova Boží:
إِن كَانَ ءَابَآؤُكُمْ وَأَبْنَآؤُكُمْ وَإِخْوَٰنُكُمْ وَأَزْوَٰجُكُمْ وَعَشِيرَتُكُمْ وَأَمْوَٰلٌ ٱقْتَرَفْتُمُوهَا وَتِجَـٰرَةٌ تَخْشَوْنَ كَسَادَهَا وَمَسَـٰكِنُ تَرْضَوْنَهَآ أَحَبَّ إِلَيْكُم مِّنَ ٱللَّـهِ وَرَسُولِهِۦ وَجِهَادٍ فِى سَبِيلِهِۦ فَتَرَبَّصُوا۟ حَتَّىٰ يَأْتِىَ ٱللَّـهُ بِأَمْرِهِۦ ۗ وَٱللَّـهُ لَا يَهْدِى ٱلْقَوْمَ ٱلْفَـٰسِقِينَ
Jsou-li vám vaši otcové, vaši synové, vaši bratři, vaše manželky, váš rod a jmění, které jste získali, a obchod, jehož úpadku se obáváte, a příbytky vaše, v nichž zalíbení máte, milejší než Bůh a Jeho posel a úsilí na cestě Jeho, tedy počkejte, až Bůh přijde se Svým rozhodnutím! A Bůh nevede cestou správnou lid hanebníků. (Tewba: 24)
Ibnu l-Kajjim praví:
„Pokud oko nadále nepláče bohabojností, věz, že toto sucho pramení ze zatvrzelosti srdce.” [33]
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
لَوْ أَنَّكُمْ تَوَكَّلْتُمْ عَلَى اللَّهِ حَقَّ تَوَكُّلِهِ لَرَزَقَكُمْ كَمَا يَرْزُقُ الطَّيْرَ تَغْدُو خِمَاصًا وَتَرُوحُ بِطَانًا .
„Pokud byste se skutečně spoléhali na Alláha tak, jak zasluhuje, dával by vám živobytí, jako ptákům. Ráno vyrážejí hladoví a večer se vracejí s plnými břichy.“ [34]
Že není hanba těm z nás, kteří zneužívají cizí pohostinnosti a tyjí z práce jiných a ač nemusí, i přesto mění zemi a společnost muslimů za zemi a společnost nevěřících dávajíce všanc víru vlastní i víru své rodiny, zbaběle utíkajíce před povinnostmi k zakázanému, činíce nepřijatelné kompromisy kvůli nadstandardním tužbám a obracejíce se tak proti Alláhu, Jeho Zákonu a Jeho věrným.
I v Medíně v době Proroka صلى الله عليه و سلم se nežilo lehce, avšak věřící z ní neodcházeli do bohatých velkoměst Byzance a Persie za životem v přepychu a benefity bez protihodnoty, jak dnes činí většina z přeběhlíků, kteří se vydávají za tzv. uprchlíky. Takovým umístil prokletý šejtán do středu jejich života a před jejich zraky mamon a vnukl jim nenasytnou žravost a hrabivost, která nikdy nebude uspokojena, ať už bude dotyčný prchat z míst, kde ze všech stran zaznívá ezán, někam, kde Alláhu padá na tvář jen zlomek populace, anebo naopak za příslib pár drobných doma podlézat tyranům a lísat se k nim.
Avšak skutečné věřící před tím Alláh ochránil, pročež preferují pravdu, víru a svobodu před falší, malověrností a závislostí na jiných, jak vypráví Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إن الله تعالى ليحمي عبده المؤمن من الدنيا وهو يحبه كما تحمون مريضكم الطعام والشراب تخافون عليه.
„Vznešený Alláh věru chrání svého věřícího služebníka před tímto světem, ač ho věřící miluje, právě tak, jako vy chráníte své nemocné před tím jídlem a pitím, o kterém se obáváte, že by jim mohlo ublížit.“ [35]
Osmán ibn ‘Affán pravil: „Kdo se zřekne tohoto světa, toho si zamiluje Alláh. Kdokoli se zřekne hříchu, toho si zamilují andělé. A kdokoli se zřekne prahnutí po tom, co je v rukou muslimů, toho si zamilují muslimové.“ [36] A já si dovoluji dodat, že kdokoli se zřekne toho, co je v držení nemuslimů, si získá také i jejich náklonnost.
Ibn Kesír pravil:
„Charakteristickým rysem tohoto světa je, že prchá před tím, kdo se za ním žene, zatímco se žene za tím, kdo před ním prchá.“ [37]
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Pokud se srdce vyléčí ze své choroby, samo bude tíhnout k onomu světu, až se člověk stane jedním z lidí oddaných onomu světu, zatímco choré srdce tíhne ke světu vezdejšímu a ulpívá na něm tak dlouho, až se člověk stane jedním z oddaných tomuto světu.“ [38]
Také řekl:
„Pokud držíš své jmění pevně ve své ruce a nikoli ve svém srdci, neuškodí ti, byť by ho bylo nadbytek. A pokud pevně vězí ve tvém srdci, bude ti škodit, byť bys v ruce neměl nic.“ [39]
__________________________________________________________________
[1] Muttefakun ‘alejhi. Jako součást delšího hadísu zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7416; Muslim v Sahíhu, hadís č. 1499; Ahmed v Musnedu, 4/238 a ad-Dárimí v Sunenu, hadís č. 2233.
[2] Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 2/779.
[3] Uvádí Ibn Redžeb v Latáifu l-me’árif, str. 18.
[4] Viz Muchtasar Minhádži l-kásidín, str. 373.
[5] Viz Rewdatu l-‘ukalá, str. 196.
[6] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3346; Muslim v Sahíhu, hadís č. 2880.
[7] Uvádí Ibn Tejmíja v Medžmú’u l-fetáwá, 15/242.
[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu jako součást hadísu č. 6127.
[9] Uvádí Ibn Báz v Medžmú’u l-fetáwá, 2/129.
[10] Viz ad-Dá´u we d-dewá´, str. 131.
[11] Uvádí Ibn Tejmíja v Medžmú’u l-fetáwá, 14/111.
[12] Uvádí Ibnu l-Kajjim v al-Džewábu l-káfí, str. 105 a 144.
[13] Viz Tefsír as-Sa’dí, 1/318.
[14] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 13/177-182.
[15] Viz Gháretu l-ašrita, 2/170.
[16] Viz al-Idžábátu l-muhimma, str. 202.
[17] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v as-Samt, str. 104.
[18] Viz Menákibu š-Šáfi’í, 2/188.
[19] Viz al-Fewáid, str. 119.
[20] Viz Šerhu Iktidá siráti l-mustakím, 1/92.
[21] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 4/456.
[22] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, str. 4438.
[23] Ibn Abi d-Dunjá v Kitábu š-šukr, podání č. 17.
[24] Uvádí Ibn Muflih v al-Ádábu š-šer’íja, 2/31.
[25] Zaznamenal Ahmed ibn Hanbel v az-Zuhd, podání č. 762; Se’íd ibn Mensúr v Sunenu, podání č. 2660; a další. Uvádí i Ibnu l-Kajjim v ad-Dá´ we d-dewá´, str. 101.
[26] Zaznamenal ad-Dínewerí v Medžálisetu we džewáhiru l-‘ilm, podání č. 3611.
[27] Viz al-Džewábu s-sahíh limen beddele díne l-Mesíh, 6/450.
[28] Zaznamenal at-Taberí v at-Tárích, 24/557.
[29] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4811; Ahmed v Musnedu, hadís č. 7939; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1954 jako hasan sahíh.
[30] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2898.
[31] Viz Bahru l-fewáid, 1/129.
[32] Uvádí Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 139.
[33] Viz Bedái’u l-fewáid, 3/743.
[34] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4303.
[35] Zaznamenal at-Tebrízí v al-Miškát, hadís č. 5250, jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-džámi’, hadís č. 1814.
[36] Zaznamenal Ibn Hadžer v Zádu l-mustakni’, str. 8.
[37] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, 4/197.
[38] Viz Ighásetu l-lahfán, 1/71.
[39] Viz Medáridžu s-sálikín, 1/463.