Jistí moudří lidé pravili: „Lidé se dělí na dvě skupiny, na závistivce a na ty, kterým je záviděno. A není žádné přízně, na které by člověku nebylo záviděno.“ [1]
Proto Vznešený Alláh v Koránu také přikazuje utíkat se:
وَمِن شَرِّ حَاسِدٍ إِذَا حَسَدَ
před zlem závistníka, když závidí (Felek: 5)
Jistí moudří lidé pravili: „Lidé se dělí na dvě skupiny, na závistivce a na ty, kterým je záviděno. A není žádné přízně, na které by člověku nebylo záviděno.“ [1]
Proto Vznešený Alláh v Koránu také přikazuje utíkat se:
وَمِن شَرِّ حَاسِدٍ إِذَا حَسَدَ
před zlem závistníka, když závidí (Felek: 5)
Ibn Semmák v této souvislosti pravil: „Vznešený Alláh zjevil súru jako ochranu před různými podobami zla. V ní uvedl i utíkání se v ochranu před závistí, protože při závisti není zlu konce. To byl první hřích proti Alláhu na nebesích i na zemi.“ [2]
Všemohoucí Pán v odsudku hanebného chování některých držitelů předešlých písem vyčítá:
أَمْ يَحْسُدُونَ ٱلنَّاسَ عَلَىٰ مَآ ءَاتَىٰهُمُ ٱللَّـهُ مِن فَضْلِهِۦ
Či závidí těm lidem to, co jim Bůh dal z přízně Své? (Nisá´:54)
Výraz حسد hased v arabském jazyce znamená závist nebo nepřejícnost, tedy „něčí chtíč a potřebu vidět a zažít, jak přízeň, kterou Alláh zahrnul někoho jiného z Jeho služebníků, pomíjí, bez ohledu na to, zda si dotyčný přeje totéž jen pro sebe či toto nepřeje nikomu.“ [3]
Šejch al-‘Usejmín vysvětlil pojem závist takto:
„Pokud si někdo přeje, aby Boží přízeň uštědřená někomu jinému, pominula, říkáme, že závidí. Pokud někdo nemá rád, že Alláh uštědřuje ze Své přízně někomu jinému, než jemu, potom také říkáme, že závidí.
A tuto druhou definici zvolil i šejchu l-islám Ibn Tejmíja. Řekl: „Kdokoli nenávidí Boží přízeň u někoho jiného, než sebe, ten dotyčnému závidí, bez ohledu na to, zda si přeje, aby tato přízeň pominula či nikoli. A toto je nejsprávnější definice.“ [4]
Závist je zakázána
Abú Hámid al-Ghazálí praví, že závist je zakázána za všech situací a zdůvodňuje to:
„To, co jasně ukazuje na zákaz závisti je vedle uvedených podání i fakt, že nenávidět přízeň znamená být nespokojen s Božím předurčením. To Alláh povýšil jedny Své služebníky nad jinými. Není omluva ani ulehčení, kterým by šlo takový čin zdůvodnit.“ [5]
Vznešený Alláh popisuje závistivce a marnost jejich závisti slovy:
إِن تَمْسَسْكُمْ حَسَنَةٌ تَسُؤْهُمْ وَإِن تُصِبْكُمْ سَيِّئَةٌ يَفْرَحُوا۟ بِهَا ۖ وَإِن تَصْبِرُوا۟ وَتَتَّقُوا۟ لَا يَضُرُّكُمْ كَيْدُهُمْ شَيْـًٔا ۗ إِنَّ ٱللَّـهَ بِمَا يَعْمَلُونَ مُحِيطٌ
Když se vás dotkne něco dobrého, zarmucuje je to, ale když vás postihne neštěstí, radují se z toho. Budete-li však trpěliví a bohabojní, neuškodí vám nikterak úklady jejich, neboť Bůh ve vědění Svém objímá vše, co dělají. (Áli ‘Imrán: 120)
Podle al-Ghazálího je nejhorším typem závisti nepřejícnost, kdy si člověk přeje, aby o to dobré, co má někdo jiný, dotyčný přišel. Po ní následuje situace, kdy je člověk nespokojen s tím, že dané dobro neobdržel on. O něco lepší je, když si člověk přeje to samé, co někdo jiný a když se mu to nesplní, začne závidět. A nejmírnějším typem je, když si někdo přeje, co má někdo jiný, aniž by si přál, aby o to dotyčný přišel. [6] Všechny jsou buď přímo zakázáné, anebo minimálně zavrženíhodné, díky slovům Božím:
وَلَا تَتَمَنَّوْا۟ مَا فَضَّلَ ٱللَّـهُ بِهِۦ بَعْضَكُمْ عَلَىٰ بَعْضٍ
Nechovejte touhu po tom, čím Bůh vyznamenal některé z vás před jinými! (Nisá´: 32)
‘Alí al-Máwerdí říká:
„Pokud by negativnost závisti spočívala jen v tom, že jde o mrzkou vlastnost, škodící ostatním okolo, příbuzným, společníkům či přátelům, bylo by chvályhodnou vlastností mít se před ní na pozoru. A co potom, když víme, že závist škodí zdraví a přináší starosti i závistivci! Ba co více, tato neřest může svého nositele zcela zničit, aniž vůbec ublíží tomu, komu se závidí!“ [7]
Různé typy závisti – zavrženíhodný, zakázaný a neškodný – vysvětluje Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja:
„Prvním typem je, že závist nevede závistníka k tomu, aby škodil tomu, komu závidí ať už projevy nenávisti a zášti ve svém srdci, nebo zlovolnými slovy svého jazyka, v tomto stádiu má závistník něco závisti jen ve svém srdci, ale vůči svému bližnímu se chová tak, jak to Alláh miluje. A tento druh závisti je nejméně rozšířený.
Druhý typem závisti je, když si závistník přeje, aby ona se přízeň, které bylo dáno tomu, komu závidí, od něj vytratila. Nenávidí myšlenku, že Alláh by měl poctít nějakou přízní někoho jiného, než jeho, ale ještě více touží po tom, aby dotyčný, kterému závidí, zůstal ve stavu, kdy je takové přízně zbaven.
A třetí typ závisti je الغبطة al-ghibta, kdy si dotyčný přeje, aby byl takový, jako ten, komu závidí, aniž by si přál, aby přízeň poskytnutá tomu, komu závidí, zmizela. Ten, kdo „závidí“ tímto způsobem, nemá být haněn, naopak, toto se velmi podobá snaze předhánět jeden druhého v konání dobra.“ [8]
Posel Boží صلى الله عليه و سلم, hovoříce o správných vztazích mezi lidmi a podobách zla v mezilidských vztazích, proto mimo jiné říká:
… وَلاَ تَحَاسَدُوا…
„…a nezáviďte si …“ [9]
V jiném hadísu říká:
إِيَّاكُمْ وَالْحَسَدَ فَإِنَّ الْحَسَدَ يَأْكُلُ الْحَسَنَاتِ كَمَا تَأْكُلُ النَّارُ الْحَطَبَ . أَوْ قَالَ الْعُشْبَ .
„Střezte se závisti, neboť závist spaluje dobré skutky zrovna tak, jako oheň spaluje dřevo,“ anebo řekl: „seno.“ [10]
Zákaz závisti je také v souladu se slovy Posla Božího صلى الله عليه و سلم:
لاَ يُؤْمِنُ أَحَدُكُمْ حَتَّى يُحِبَّ لأَخِيهِ مَا يُحِبُّ لِنَفْسِهِ.
„Nikdo z vás opravdu neuvěří, dokud si pro svého bratra nebude přát to, co si přeje pro sebe.“ [11]
V jiném jeho podání stojí:
…أَوْ قَالَ لِجَارِهِ …
„…anebo řekl: „pro svého souseda“ …“ [12]
A v jiném podání dovysvětlil:
… مِنْ الْخَيْرِ.
„… z toho, co je dobré.“ [13]
Al-Asbahání říká:
„Závist znamená touhu po tom, aby přízeň a dobro poskytnuté jinému pominulo, bez ohledu na to, zda se pro to něco vykonává, či nikoli. Pokud závistivec podle své závisti činí, potom je to hrůza. Pokud je pasivní a neprojevuje žádné pocity, které by muslim vůči jinému pociťovat neměl, potom je třeba posoudit důvod této pasivity. Pokud nic nekoná, protože není schopen tomu, komu závidí, uškodit, potom hřeší. Pokud mu v tom brání jeho bohabojnost, tak nemá hříchu, neboť člověk se nemůže zcela ovládnout a plně postačuje, že se proti poryvům svého ega brání, neposlouchá je a poslouchat je nezamýšlí.“ [14]
Al-‘Usejmín ke svému vysvětlení pojmu závisti dodává:
„Proto – jak můžete nenávidět, že Alláh obdaří vašeho bratra přízní v podobě znalostí nebo bohatství, postavení či dětí nebo čehokoli jiného, co, kdyby bylo dáno vám, byste milovali? Toto je závist a před tímto je nám přikázáno se mít na pozoru.“ [15]
Nebezpečí závisti
Závist je nebezpečná proto, že přivedla Iblíse k odmítnutí poklonit se právě stvořenému Adamovi, kterému záviděl pocty, jimiž ho Stvořitel obdařil ze své přízně, díky čemuž propadl nevíře a byl navěky věků proklet. ‘Abdulláh Ibn Omar رضي الله عنهما vyprávěl, že Iblís pravil: „Byl jsem proklet kvůli své závistivosti a stal jsem se proto proklínaným šejtánem.“ [16]
O tom Alláh v Koránu hovoří:
وَإِذْ قُلْنَا لِلْمَلَـٰٓئِكَةِ ٱسْجُدُوا۟ لِـَٔادَمَ فَسَجَدُوٓا۟ إِلَّآ إِبْلِيسَ أَبَىٰ وَٱسْتَكْبَرَ وَكَانَ مِنَ ٱلْكَـٰفِرِينَ
A když řekli jsme andělům: “Padněte na zem před Adamem!”, tu padli všichni kromě Iblíse, jenž to odmítl, zpychl a stal se jedním z nevěřících. (Bekara: 34)
Závist také vedla jednoho ze synů Adamových k tomu, aby zabil svého bratra, neboť mu záviděl, že od něj Alláh přijal obětinu:
وَٱتْلُ عَلَيْهِمْ نَبَأَ ٱبْنَىْ ءَادَمَ بِٱلْحَقِّ إِذْ قَرَّبَا قُرْبَانًا فَتُقُبِّلَ مِنْ أَحَدِهِمَا وَلَمْ يُتَقَبَّلْ مِنَ ٱلْـَٔاخَرِ قَالَ لَأَقْتُلَنَّكَ ۖ قَالَ إِنَّمَا يَتَقَبَّلُ ٱللَّـهُ مِنَ ٱلْمُتَّقِينَ
A sděl jim podle pravdy příběh dvou synů Adamových, když oba přinášeli oběti; a byla od jednoho z nich oběť přijata, zatímco od druhého nikoliv. I pravil tento: “Věru tě zabiji!” I odpověděl onen: „Bůh přijímá oběť jen od bohabojných.“ (Máida: 27)
Příběh obou bratrů pak graduje ve slovech Vznešeného:
فَطَوَّعَتْ لَهُۥ نَفْسُهُۥ قَتْلَ أَخِيهِ فَقَتَلَهُۥ فَأَصْبَحَ مِنَ ٱلْخَـٰسِرِينَ
A vnukla mu duše jeho zabít bratra, a zabil ho a stal se z těch, kdož ztrátu utrpěli. (Máida: 30)
Závist vedla Ja’kúbovy syny, bratry Júsufovi, že proti svému bratrovi strojili úklady a ukřivdili mu natolik, že se ocitl v otroctví:
إِذْ قَالُوا۟ لَيُوسُفُ وَأَخُوهُ أَحَبُّ إِلَىٰٓ أَبِينَا مِنَّا وَنَحْنُ عُصْبَةٌ إِنَّ أَبَانَا لَفِى ضَلَـٰلٍ مُّبِينٍ ٱقْتُلُوا۟ يُوسُفَ أَوِ ٱطْرَحُوهُ أَرْضًا يَخْلُ لَكُمْ وَجْهُ أَبِيكُمْ وَتَكُونُوا۟ مِنۢ بَعْدِهِۦ قَوْمًا صَـٰلِحِينَ
Hle, řekli bratři jeho: “Josef a bratr jeho jsou věru otci našemu milejší než my, ačkoliv jedno příbuzenstvo jsme – a otec náš je věru v bludu zjevném. Zabme tedy Josefa nebo jej vzdalme ze země a tvář otcova se rozzáří jen pro nás a my potom se lidmi bezúhonnými staneme.” (Júsuf:8-9)
A závist vůči potomkům Ismá’íla عليه السلام, že poslední z proroků vzešel z jejich řad, vedla mnohé následovníky předešlých písem z řad potomků Isháka عليه السلام k tomu, že tohoto posledního proroka odmítli následovat a stali se nevěřícími:
وَدَّ كَثِيرٌ مِّنْ أَهْلِ ٱلْكِتَـٰبِ لَوْ يَرُدُّونَكُم مِّنۢ بَعْدِ إِيمَـٰنِكُمْ كُفَّارًا حَسَدًا مِّنْ عِندِ أَنفُسِهِم مِّنۢ بَعْدِ مَا تَبَيَّنَ لَهُمُ ٱلْحَقُّ
Mnozí z vlastníků Písma by si přáli učinit z vás znovu nevěřící poté, co dostalo se vám víry, ze závisti, jež je v nich, i když se pravda stala již zjevnou. (Bekara:109)
Prorok Zekeríjá عليه السلام pravil: „Vznešený Alláh říká: „Závistivec je nepřítelem Mé přízně, má námitky vůči Mému předurčení a není spokojen s tím, jak Já mezi Svými služebníky rozhoduji.“ [17]
Z tohoto důvodu Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
دَبَّ إِلَيْكُمْ دَاءُ الأُمَمِ قَبْلَكُمُ الْحَسَدُ وَالْبَغْضَاءُ هِيَ الْحَالِقَةُ لاَ أَقُولُ تَحْلِقُ الشَّعْرَ وَلَكِنْ تَحْلِقُ الدِّينَ وَالَّذِي نَفْسِي بِيَدِهِ لاَ تَدْخُلُوا الْجَنَّةَ حَتَّى تُؤْمِنُوا وَلاَ تُؤْمِنُوا حَتَّى تَحَابُّوا أَفَلاَ أُنَبِّئُكُمْ بِمَا يُثَبِّتُ ذَاكُمْ لَكُمْ أَفْشُوا السَّلاَمَ بَيْنَكُمْ .
„Vkradla se mezi vás choroba národů před vámi: závist a zášť – ona zbavuje dohola. Neříkám, že vlasů, ale zbavuje víry. Při tom, v Jehož Ruce je má duše, nevejdete do Ráje, dokud neuvěříte. A neuvěříte, dokud se nebudete navzájem milovat. Mám vás zpravit o tom, co mezi vámi rozšíří lásku? Rozšiřte mezi sebou pozdrav míru.“ [18]
Existují různé příčiny závisti: nepřátelství vůči tomu, komu se závidí, pocit, že jsem lepší, než ten, komu se závidí, pomsta, namyšlenost, strach, hrabivost a lakomství. [19]
Některé další hadísy odsuzující závist
Existuje mnoho dalších podání, ve kterých Prorok صلى الله عليه و سلم varuje před závistí.
Wásila ibn Aska’ رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
لاَ تُظْهِرِ الشَّمَاتَةَ لأَخِيكَ فَيَرْحَمُهُ اللَّهُ وَيَبْتَلِيكَ .
„Neraduj se neštěstí svého bratra, Alláh mu potom bude milostivý, ale tebe podrobí zkoušce osudu.“ [20]
Od Abú Hurejry رضي الله عنه se dochovalo, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم vedle jiného pravil:
… وَلاَ يَجْتَمِعَانِ فِي قَلْبِ عَبْدٍ الإِيمَانُ وَالْحَسَدُ.
„… A dvojí se nikdy nespojí v srdci služebníka – víra a závist.“ [21]
Člověk je natolik dobrý, nakolik je schopen očistit své srdce od závidění druhým.
‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنهما vyprávěl, že Posla Božího صلى الله عليه و سلم se zeptali, kdo jsou nejlepší lidé. Odvětil:
كُلُّ مَخْمُومِ الْقَلْبِ صَدُوقِ اللِّسَانِ.
„Každý, jehož srdce je machmúm a jehož jazyk je pravdomluvný.“
Zeptali se: „Víme, co je pravdomluvný jazyk, ale co znamená, že srdce je machmúm?“ Odpověděl:
هُوَ التَّقِيُّ النَّقِيُّ لاَ إِثْمَ فِيهِ وَلاَ بَغْىَ وَلاَ غِلَّ وَلاَ حَسَدَ.
„To je srdce, které je zbožné a ryzí, není v něm ani hříchu, ani křivdy, zášti či závisti.“ [22]
Toto očišťování srdce je spirituální formou očisty, či očistou v přeneseném smyslu slova (arab. الطهارة المعنوية at-taháratu l-ma’newíja) a al-‘Usejmín o něm řekl:
„Znamená očišťování srdce ve smyslu jiném, než fyzickém, resp. duchovní očistu srdce od neduhů a špatných vlastností, či chorob jako je modloslužebnictví, inovace v uctívání, nenávist, závist a další, týkající se vztahu k ostatním služebníkům Božím, které si tito nezaslouží.“ [23]
___________________________________________________________
[1] Uvádí al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 240.
[2] Uvádí Ahmed Mu’áz Hakkí v al-Arbe’úne hadísen fi l-achlák, str. 225.
[3] Tak uvádí Sálih al-Fewzán v Šerhu arba’ín an-Newewíja.
[4] Viz Šerhu Iktidái s-siráti l-mustakím, str. 27.
[5] Viz Ihjá ‘ulúmi d-dín, 5/608.
[6] Viz Ihjá ‘ulúmi d-dín, 5/615.
[7] Viz Adebu d-dunjá we d-dín, str. 340.
[8] Viz Bedái’u l-fewáid, 2/237.
[9] Muttefakun ‘alejhi. Na autoritu Anase ibn Málika رضي الله عنه zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6076; a Muslim v Sahíhu, hadísy č. 2558 a 2563. Zaznamenali jej také Málik v Muwatta´u, hadís č. 1649; al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 408 na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه.
[10] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4903 na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه, al-Albání sice toto podání oceňuje jako slabé, nicméně jeho smysl je v pořádku.
[11] Na autoritu Anase رضي الله عنه zaznamenali an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 5039; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2705 jako hasan sahíh.
[12] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 69.
[13] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 5017.
[14] Viz Muhádaretu l-udebá´, 1/252.
[15] Viz Šerhu l-iktidá, str. 27.
[16] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Maká’idu š-šejtán, 65/44.
[17] Viz al-Ghazálí v Ihjá ‘ulúmi d-dín, 5/601.
[18] Na autoritu Zubejra ibn ‘Awwám zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2699.
[19] Viz Ihjá ‘ulúmi d-dín, 5/618-623
[20] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2694 jako hasan gharíb.
[21] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 3109.
[22] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4356, jako sahíh jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, č. 948.
[23] Viz Fikhu l-‘ibádát, str. 112.