بسم الله الرحمان الرحيم
Chvála Alláhu, jen Jeho uctíváme a jen jeho o pomoc a o vedení správnou cestou žádáme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha Jediného, který nemá společníka a dosvědčuji, že Muhammed صلى الله عليه و سلم je jeho služebníkem a poslem, pravdomluvným a důvěryhodným. Vybízejme sebe i druhé k bohabojnosti, dodržování všech pilířů islámu, náboženských povinností a ubírejme se přímou a správnou cestou. Věru nejlepším slovem je slovo Boží, nejlepším vedením cesta Jeho milovaného Muhammeda a nejhorší věcí jsou inovace vnesené do náboženství, protože každá novota je zhoubnou inovací a každá zhoubná inovace končí v Pekelném Ohni.
Vznešený Alláh praví:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ حَقَّ تُقَاتِهِ وَلَا تَمُوتُنَّ إِلَّا وَأَنتُم مُّسْلِمُونَ
„Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší, a neumírejte jinak, než když jste se do vůle Jeho odevzdali!” (Áli ‘Imrán: 102)
Milí bratři v islámu!
Vznešený Alláh praví:
وَمِنْ آيَاتِهِ خَلْقُ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ وَاخْتِلَافُ أَلْسِنَتِكُمْ وَأَلْوَانِكُمْ ۚ إِنَّ فِي ذَٰلِكَ لَآيَاتٍ لِّلْعَالِمِينَ
„A patří k Jeho znamením stvoření nebes a země i rozličnost jazyků vašich i barev – a v tom je věru znamení pro lidstvo veškeré.“ (Rúm: 22)
Posel Boží صلى الله عليه وسلم při pouti na rozloučenou kázal:
يا أيُّها النّاسُ، ألا إنَّ ربَّكم واحدٌ، وإنَّ أباكم واحدٌ، ألا لا فَضْلَ لِعَربيٍّ على أعجَميٍّ، ولا لعَجَميٍّ على عرَبيٍّ، ولا أحمَرَ على أسوَدَ، ولا أسوَدَ على أحمَرَ إلّا بالتَّقْوى.
„Ó lidé! Což není váš pán věru jeden? Což není váš otec věru jeden? Což není tomu tak, že Arab nemá přednosti nad ne-Arabem a ani ne-Arab nad Arabem a ani bílý nad černým a ani černý nad bílým, leda pro bohabojnost?“1
Vznešený Alláh totiž říká:
يَا أَيُّهَا النَّاسُ إِنَّا خَلَقْنَاكُم مِّن ذَكَرٍ وَأُنثَىٰ وَجَعَلْنَاكُمْ شُعُوبًا وَقَبَائِلَ لِتَعَارَفُوا ۚ إِنَّ أَكْرَمَكُمْ عِندَ اللَّهِ أَتْقَاكُمْ ۚ إِنَّ اللَّهَ عَلِيمٌ خَبِيرٌ
„Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější – a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený.“ (Hudžurát: 13)
Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنهما vypráví, že jednou došlo k potyčce mezi mekkánskými a medínskými muslimy a Medíňan zvolal: „Ó ansárové!“ a Mekkánec zvolal: „Ó muhádžirové!“ Posel Boží صلى الله عليه وسلم to slyšel a řekl:
مَا بَالُ دَعْوَى جَاهِلِيَّةٍ
„Co je to za volání barbarské nevědomosti?“
„Nic, Posle Boží, to jen někdo z muhádžirů nakopl jednoho z ansárů,“ zlehčovali situaci přítomní, ale Posel Boží صلى الله عليه وسلم odvětil:
دَعُوهَا فَإِنَّهَا مُنْتِنَةٌ
„Zanechte toho, to je věru odpudivé!“2
V islámu neexistují žádné vyvolené národy, žádní nadlidé, žádné mytologické prapočátky a falšované dějiny, které jedněm lidským skupinám dávají větší práva a nároky. Všichni jsme lidé, všichni jsme synové Adamovi a toho stvořil z hlíny Alláh vlastní Rukou. To jediné, čím jsou jedni lepší než jiní, je bohabojnost a mimo ni už nic.
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
لَيَنْتَهِيَنَّ أَقْوَامٌ يَفْتَخِرُونَ بِآبَائِهِمُ الَّذِينَ مَاتُوا إِنَّمَا هُمْ فَحْمُ جَهَنَّمَ أَوْ لَيَكُونَنَّ أَهْوَنَ عَلَى اللَّهِ مِنَ الْجُعَلِ الَّذِي يُدَهْدِهُ الْخِرَاءَ بِأَنْفِهِ إِنَّ اللَّهَ قَدْ أَذْهَبَ عَنْكُمْ عُبِّيَّةَ الْجَاهِلِيَّةِ إِنَّمَا هُوَ مُؤْمِنٌ تَقِيٌّ وَفَاجِرٌ شَقِيٌّ النَّاسُ كُلُّهُمْ بَنُو آدَمَ وَآدَمُ خُلِقَ مِنْ تُرَابٍ
„Lidé nechť se přestanou chvástat svými prapředky. Věru ti jsou jedině uhlíky Pekelného ohně. Jinak budou u Alláha poníženější, nežli hovnivál strkající nosem kuličku trusu. Věru Alláh už od vás odstranil zpupnost doby barbarské nevědomosti! Věru člověk je buď pouze bohabojný věřící, anebo bídný prostopášník. Všichni lidé jsou potomky Adamovými a Adam byl stvořen ze zeminy!“3
Islám tímto nejpříkřeji odsuzuje laciný a kýčovitý nacionalizmus, ale vybízí ke skutečnému vlastenectví, ke starostlivé péči a odpovědnosti vůči své domovině, lidem v bezprostředním okolí, sousedům a krajanům. Islám volá po nápravě, odporu proti křivdě, spravedlnosti a svobodě, po míru a bezpečí, po zajištění obecného blaha a zamezení všeobecných škod. V tomto smyslu je také třeba chápat Boží slova:
لِإِيلَافِ قُرَيْشٍ ﴿١﴾ إِيلَافِهِمْ رِحْلَةَ الشِّتَاءِ وَالصَّيْفِ ﴿٢﴾ فَلْيَعْبُدُوا رَبَّ هَٰذَا الْبَيْتِ ﴿٣﴾ الَّذِي أَطْعَمَهُم مِّن جُوعٍ وَآمَنَهُم مِّنْ خَوْفٍ ﴿٤﴾
„Pro soudržnost Kurajšovců, pro soudržnost jejich, když připravuji zimní a letní karavanu, nechť slouží chrámu tohoto Pánu, jenž nasytil je a ochránil před hladem.“ (Kurejš: 1-4)
Podle ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما Posla Božího صلى الله عليه وسلم, když během hidžry odcházel z Mekky, řekl:
مَا أَطْيَبَكِ مِنْ بَلَدٍ وَأَحَبَّكِ إِلَيَّ وَلَوْلَا أَنَّ قَوْمِي أَخْرَجُونِي مِنْكِ مَا سَكَنْتُ غَيْرَكِ
„Jak dobrým jsi městem a jak milovaná jsi pro mne! Kdyby mne můj lid nebyl z tebe vyhnal, nebyl bych odešel žít jinde, než v tobě!“4 To je přirozená láska, kterou člověk cítí k místu, kde se narodil a vyrůstal.
Co se týče slov „láska k vlasti patří k víře (arab. حب الوطن من الإيمان hubbu l-watani mine l-ímán),“ ta nejsou hadísem, ale lží připsanou Božímu Poslu صلى الله عليه وسلم bez základu, jak dokládají díla islámských učenců.5 Naším skutečným domovem je Ráj a naší opravdovou vlastí na tomto světě je každé místo na zemi, kde můžeme plně žít svou víru po boku ostatních muslimů. Proto podle matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها Posel Boží صلى الله عليه وسلم žádal Alláha, aby požehnal Medíně, kam přesídlil, a prosil ho:
اللَّهُمَّ حَبِّبْ إِلَيْنَا الْمَدِينَةَ كَحُبِّنَا مَكَّةَ
„Ó Bože, dej, abychom si zamilovali Medínu tak, jako jsme milovali Mekku.“6
(…)
Služebníci Boží!
Vznešený Alláh říká:
إِنَّ هَٰذِهِ أُمَّتُكُمْ أُمَّةً وَاحِدَةً وَأَنَا رَبُّكُمْ فَاعْبُدُونِ
„Hle, tato vaše obec je obcí jedinou a Já Pánem jsem vaším, uctívejte Mne tedy!“ (Anbijá: 92)
وَإِنَّ هَٰذِهِ أُمَّتُكُمْ أُمَّةً وَاحِدَةً وَأَنَا رَبُّكُمْ فَاتَّقُونِ
„Tato vaše obec je vskutku obcí jedinou a Já vaším jsem Pánem. Buďte tedy vůči Mně bohabojní!“ (Mu´minún: 52)
Jsme v prvé řadě muslimové a potom vše ostatní. A naším národem je umma islámu. Muslim na opačném konci světa, kterého asi nikdy nepotkám, je můj bratr, patří ke mně a já patřím k němu. Národnost je politický konstrukt a náš regionální a etnický původ či pas, na který cestujeme, nemají větší význam, než barva našich očí, vlasů a značka košile. Nacionalizmus je protiislámská nenávistná ideologie krve a půdy, zvířecká smečková oddanost a zaslepená touha bránit toho svého i za cenu ústupků spravedlnosti. Proto patří k tomu, co podle hadísu Džubejra ibn Mut’ima رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم odsoudil jako skupinovou zaujatost, když řekl:
لَيْسَ مِنَّا مَنْ دَعَا إِلَى عَصَبِيَّةٍ وَلَيْسَ مِنَّا مَنْ قَاتَلَ عَلَى عَصَبِيَّةٍ وَلَيْسَ مِنَّا مَنْ مَاتَ عَلَى عَصَبِيَّةٍ
„Není jedním z nás ten, kdo vyzývá ke skupinové zaujatosti! Není jedním z nás, kdo kvůli skupinové zaujatosti bojuje! A není jedním z nás, kdo na skupinové zaujatosti zemře.“7
Tento odsudek podporuje hadís Džunduba ibn ‘Abdilláh al-Bedželího رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
مَنْ قُتِلَ تَحْتَ رَايَةٍ عُمِّيَّةٍ يَدْعُو عَصَبِيَّةً أَوْ يَنْصُرُ عَصَبِيَّةً فَقِتْلَةٌ جَاهِلِيَّةٌ
„Kdokoli bude zabit pod praporcem slepé oddanosti a skupinové zaujatosti, anebo ve všem nekriticky podporuje svůj lid, zahyne smrtí džáhilíje – barbarské nevědomosti.“8
Vždy mne nesmírně těší, že jsme v této mešitě dokázali udržet jednotu muslimů všech ras a etnik, že se modlíme bok po boku a společně v tolika jazycích vzýváme našeho Pána. U vchodu stojí řada bot. Poznáte, které patří Arabovi, které ne-Arabovi, které cizinci a které domácímu? Ale všechny jsou odloženy tam, protože je pátek odpoledne a pro nás nadešel čas k modlitbě.
Prosíme Alláha, aby odstranil z našich srdcí a našich myslí poslední zbytky džáhilíje, aby sjednotil ummu islámu a přirozené rozdíly našich kultur pro nás učinil obohacením a požehnáním i nadále! Ámín!
- Od vícero sahábů رضي الله عنهم أجمعين ho uvádí v lehce odlišných verzích Ahmed v Musnedu, hadís č. 23489 a toto je jeho znění; Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 3/100; a al-Búsírí v Ittiháfu chajri l-mihra, 3/226. Jako sahíh ho doložil al-Wádi’í v Sahíhu l-Musned, 1523.
- Jako součást delšího hadísu zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4905.
- Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3955. Jako hasan ho doložil al-Albání v Ghájetu l-merám, hadís č. 312.
- V odlišných verzích zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3926 a toto je jeho znění; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 4690; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 3709; a at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebír, hadís č. 10633. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Hidájetu r-ruwát, hadís č. 2656.
- Viz např. Mullá ‘Alí Kárí v al-Asráru l-marfú’a, hadís č. 189. Srov. Ibn u l-‘Usejmín v Núru ‘ale d-derb, 2/605.
- Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5654; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1376.
- Zaznamenal ho Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5121. Hadís je isnádem slabý, ale jeho význam je pravdivý, jak uvádí ve svém techrídži Šu’ajb al-Arnáút.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1850.