Užitek pohrouženosti při modlitbě
1. Pohrouženost do modlitby člověku dopomůže k tomu, aby tuto náboženskou povinnost vykonával snadno.
Užitek pohrouženosti při modlitbě
1. Pohrouženost do modlitby člověku dopomůže k tomu, aby tuto náboženskou povinnost vykonával snadno.
Posel Boží صل الله عليه وسلم říkával Bilálovi رضي الله عنه:
يَا بِلاَلُ أَقِمِ الصَّلاَةَ أَرِحْنَا بِهَا
„Bilále, svolej k modlitbě a dej nám si v ní odpočinout.“ [1]
2. Správně vykonaná modlitba člověka do ní pohrouženého kultivuje a umožňuje mu duchovně i mravně růst.
Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že za Poslem Božím صلى الله عليه وسلم jednou přišel jistý muž a zeptal se ho na člověka, který se modlí noční nepovinnou modlitbu a přesto krade. Prorokصلى الله عليه وسلم mu odpověděl:
إنّه سينْهاهُ ما يقولُ.
„To, co odříkává, mu v tom věru má zabránit.“ [2]
Al-Albání k tomu poznamenal: „Všimněte si, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم smýšlí, že modlitba, pokud ji dotyčný vykoná pečlivě tak, jak má, mu zabrání v páchání onoho hříchu, pakliže bude skutečně rozjímat nad tím, co při ní recituje.“
3. Do modlitby pohroužený člověk pláče stojíce před Alláhem, neboť roste i jeho bohabojnost a posvátná bázeň. Díky tomu se spasí před Ohněm.
Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
لاَ يَلِجُ النَّارَ رَجُلٌ بَكَى مِنْ خَشْيَةِ اللَّهِ حَتَّى يَعُودَ اللَّبَنُ فِي الضَّرْعِ وَلاَ يَجْتَمِعُ غُبَارٌ فِي سَبِيلِ اللَّهِ وَدُخَانُ جَهَنَّمَ .
„Do pekelného Ohně nikdy nevejde člověk, který plakal z posvátné bázně vůči Alláhu, stejně jako se už podojené mléko nikdy nevrátí nazpět do vemene. A nikdy se nesetká prach zvířený na cestě Boží s kouřem pekelného Ohně.“ [3]
Co pomáhá zvýšit koncentraci, pokornost a pohrouženost při modlitbě
Kromě uvědomění si skutečnosti, že za modlitbu získáme jen tu část odměny, která je shodná míře naší koncentrace, pokory a pohrouženosti do modlitby, pomáhá ke zkvalitnění našeho uctívání také následující:
1. Vědět, před kým stojíme. Co nejvíce poznat a pochopit, kdo je to Alláh, dojít poznání Jeho vznešených přívlastků, rozjímat nad dokonalostí Božího díla ve stvořeném světě. Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم se jednou pomodlil polední povinnou modlitbu. Když skončil modlitbu pozdravem míru, zavolal si člověka, co se modlil v některé z posledních řad a řekl mu:
يَا فُلَانُ أَلَا تَتَّقِي اللَّهَ، أَلَا تَنْظُرُ كَيْفَ تُصَلِّي؟ إِنَّ أَحَدَكُمْ إِذَا قَامَ يُصَلِّي إِنَّمَا يَقُومُ يُنَاجِي رَبَّهُ، فَلْيَنْظُرْ كَيْفَ يُنَاجِيهِ، إِنَّكُمْ تَرَوْنَ أَنِّي لَا أَرَاكُمْ، إِنِّي وَاللَّهِ لَأَرَى مِنْ خَلْفِ ظَهْرِي كَمَا أَرَى مِنْ بَيْنِ يَدَيَّ.
„Člověče, to se nebojíš Alláha, což nevidíš, jak se to modlíš? Vězte, že když někdo z vás vstane, aby se pomodlil, vzývá svého Pána. Nechť se tedy stará o to, jak ho bude vzývat. Vy si myslíte, že vás nevidím, když se za mnou modlíte, ale já vás – při Alláhu – vidím i za zády, zrovna tak dobře, jako vidím i před sebe!“ [4]
2. S modlitbou nespěchat a dát jí svůj čas. Podle ‘Abdurrahmána ibn Šibla رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم zakázal při modlitbě klovat do země, jako do ní klove vrána, lehat, jako lehá divá šelma či klekat, jako kleká velbloud v ohradě na stále jedno a to samé místo. [5]
Al-Chattábí poskytl toto vysvětlení užitých příměrů:
„Klování vrány znamená, že se modlící v klidu nezastaví v sedu mezi dvěma padnutími na tvář a ani se při padnutí na zem nedotkne země jak čelem, tak i nosem a pokud už, tak jen letmo, jako když klove pták. Lehat jako lehá divá šelma znamená se při padnutí na tvář dotýkat kromě dlaní i předloktími a neoddělit předloktí od boků. Klekat jako velbloud v ohradě na stejné místo znamená mít zvyk modlit se na stálém oblíbeném místě a nechtít se modlit na jiném.“ [6]
Moudrost nemodlení se vždy na
stejném místě se podle Mešhúra ibn Hasana odráží v tom, že takové jednání vede k náboženské přetvářce, brání v tom, aby za nás jednotlivá místa svědčila v Soudný Den a také vede k tomu, že se uctívání nakonec redukuje na pouhý zvyk, od čeho je už jen krůček k jeho vynechávání. [7]
3. Připravit se na modlitbu náležitým vykonáním všech rituálních úkonů, které samotné modlitbě předcházejí, v souladu se Sunnou Božího Posla صلى الله عليه و سلم. Vykonat správně a pečlivě rituální očistu a pronést prosbu, co po ní následuje. Obléci na sebe nejlepší oblečení a vyrazit do mešity. Před opuštěním domu pronést příslušnou prosbu. Přijít do mešity načas a klidným krokem beze spěchu. Vstoupit do mešity pravou nohou a pronést příslušnou prosbu. Před samotnou modlitbou se pomodlit dva rek’áty pozdravu mešity. Držet se dále od nevhodných pachů (jako pach česneku, cibule, pažitky, tabáku apod.), zvuků a vizuálních vjemů, které od modlitby rozptylují. Poslouchat muezínovo svolávání k modlitbě a opakovat po něm to, co provolává. Pokud člověku zůstane čas, prosit mezi prvním a druhým svoláváním k modlitbě. Pokud jsme přišli na povinnou modlitbu, před kterou existují nějaké nepovinné modlitby, je dobré pomodlit se nejprve je, protože jednak se jejich prostřednictvím lépe připravíme na nastupující povinnou modlitbu a jednak nepovinné uctívání může zahlazovat eventuální nedostatky povinného uctívání. [8]
4. Snažit se modlit v prvních řadách, které jsou podle Proroka صلى الله عليه و سلم nejhodnotnější pro muže, anebo v posledních řadách, které jsou nejhodnotnější pro ženy. [9] K tomuto dopomůže i praktika stlačení, doplnění a narovnání řad, která je autenticky doložena ze Sunny. [10]
5. Snažit se dívat na místo, kam při padnutí na tvář pokládáme čelo, nikoli před sebe, nebo do nebe, anebo se modlit se zavřenýma očima. Neodvracet svou hlavu od směru kibly. Nijak během modlitby nepohybovat částmi těla, hrát si s prsty, vlasy či oděvem apod., s výjimkou toho, co je součástí modlitby, nebo co je pro její správné vykonání bezpodmínečně nutné a i to omezit na minimum. Snažit se při modlitbě nezívat, protože zívání je od šejtána a je jednou z cest, které využívá proti člověku. [11]
6. Nemodlit se na místě, kde je něco, co narušuje pozornost modlícího se. ‘Áiša رضي الله عنها uvádí, že jí Posel Boží صلى الله عليه و سلم poručil při modlitbě odstranit z jeho dosahu pruhovaný plášť, protože mu bránil v tom, aby se na modlitbu patřičně koncentroval. [12]
7. Nemodlit se tehdy, když člověk cítí bezprostřední hlad nebo nutkání na fyziologickou potřebu. Nejprve je třeba uspokojit potřebu jídla a vylučování a až potom s čistou myslí předstoupit k modlitbě, neboť ‘Áiša رضي الله عنها slyšela Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
لاَ صَلاَةَ بِحَضْرَةِ الطَّعَامِ وَلاَ وَهُوَ يُدَافِعُهُ الأَخْبَثَانِ .
„Netřeba se modlit, když je už na stůl postaveno jídlo, ani když má člověk nutkání vykonat malou či velkou potřebu.“ [13]
Hanefíjský učenec Bedruddín al-‘Ajní k tomu poznamenal:
„Je zavrženíhodné začít se modlit v okamžiku, kdy člověk cítí nutkání vykonat malou či velkou potřebu, či dokonce nutkání upustit vítr. Pokud je tato potřeba příliš silná, člověk přeruší modlitbu a pokud by v ní pokračoval, sice by jeho modlitba byla platná, ale nedopustil by se dobrého činu. Výjimečný je názor Abú Zejda al-Merwezího a Kádí Husejna z šáfi’ovského mezhebu, již řekli: „Pokud by snášení nutknání na potřebu mělo za následek nedostatek pokornosti a pohrouženosti při modlitbě, modlitba by nebyla platná.” Podle záhirovského mezhebu by modlitba někoho, kdo cítí nutkání na potřebu, v každém případě nebyla platná vůbec. Nejsprávnější je však ten názor učenců, že trpět takové nutkání je zavrženíhodné, ale taková modlitba je i přesto platná.“ [14]
Co se týče jídla a ukojení hladu, odsudek modlitby hladového člověka je mírnější. Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín uvádí, že člověk se podle učenců raději nejprve nají a teprve potom pomodlí, když je jídlo už nachystané na stole, když člověk cítí takový hlad, že by ho vůně pokrmu, myšlenka na něj a na jeho chuť odvracela od modlitby a když člověku nic nebrání v tom, aby jedl, například když se nepostí. [15] Nicméně odložit modlitbu kvůli jídlu má svůj význam a toto počínání se uvádí i od Ibn Omara رضي الله عنهما, který, byť slyšel ezán na večerní povinnou modlitbu, raději nejprve dále pokračoval v jídle. [16]
8. Praktikovat sunnu vymezení modlitebního místa překážkou (arab. سترة sutra). Sehl ibn Abí Chasma رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِذَا صَلَّى أَحَدُكُمْ إِلَى سُتْرَةٍ فَلْيَدْنُ مِنْهَا لاَ يَقْطَعُ الشَّيْطَانُ عَلَيْهِ صَلاَتَهُ .
„Když se někdo z vás modlí, nechť se modlí směrem k překážce, nechť se k ní přiblíží a nedopustí šejtánovi, aby mu jeho modlitbu přerušil.“ [17]
Mullá ‘Alí al-Kárí poznamenal:
„Na základě tohoto hadísu lze konstatovat, že taková překážka brání šejtánovi, aby útočil na modlícího se a snažil se svým našeptáváním ovládnout jeho srdce buď zčásti, nebo celé, shodně jeho upřímnosti a obrácení se k Alláhu během modlitby. Pokud modlící se před sebe žádnou překážku nepostaví, dává šejtánovi možnost svést ho pryč od cíle, který chce modlící se sledovat: od pohrouženosti a pokornosti při modlitbě či rozmýšlení nad verši, zikry a prosbami, které recituje.“ [18]
9. Snaha porozumět obsahu modlitby. Aby modlící se dosáhl maximálního soustředění, pokornosti a pohrouženosti do modlitby, měl by se snažit porozumět tomu, co znamenají slova الله أكبر Alláhu akbar (Alláh je největší), jimiž každá modlitba začíná, dále by měl rozumět obsahu úvodní prosby, utíkání se k Alláhu před šejtánem, basmaly, dále al-Fátihy coby nejvznešenější koránské súry, potom súry či veršů, které recituje po al-Fátize, dále všech proseb a zikrů odříkávaných v předklonu, po něm, při padnutích na tvář a v sedu mezi nimi a nakonec také zikrů a proseb odříkávaných v posledním sednutí. K tomuto dopomáhá také recitace Koránu melodickým hlasem, neboť toto byla praxe Posla Božího صلى الله عليه و سلم, kterou on také nařizoval. [19] Učenci se podle an-Newewího shodují na tom, že při recitaci Koránu je chvályhodné co nejvíce zkrášlit svůj hlas. [20]
10. Také k tomu dopomáhá využívat co nejvíce různých zikrů a proseb dochovaných od Proroka صلى الله عليه و سلم, neboť pokud bychom vytrvávali jen na jediném znění, z modlitby by se záhy vytratil spirituální rozměr a tato by se stala pouhou rutinou.
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín poznamenává:
„Islámsko-právní princip hlásí, že činy uctívání je dobré praktikovat všemi způsoby, kterými jsou dochovány. To v sobě zahrnuje mnoho užitku: zachovávání Sunny Božího Posla صلى الله عليه وسلم, ulehčování lidem, neboť některé ze způsobů jsou snadnější než jiné, probouzení srdce a obrana před leností a rutinou.“ [21]
11. Koncentraci, pokornost a pohrouženost také zvětšujeme tím, že během modliteb prosíme Alláha, aby plnil naše potřeby a přání, zejména v okamžicích, kdy položíme svou tvář na zem, neboť tehdy jsme podle Posla Božího Alláhu nejblíže. [22]
12. V neposlední řadě naší koncentraci, pokornosti a pohrouženosti prospějí myšlenky na naši vlastní smrtelnost. Na to, že modlitba, kterou se právě modlíme, je dost možná naše poslední. Toto byla také častá rada Božího Posla صلى الله عليه و سلم, jak se uvádí od Abú Ajjúba al-Ansárího رضي الله عنه:
اذكر الموت في صلاتك، فإن الرجل إذا ذكر الموت في صلاته لحري أن يحسن صلاته.
„Ve své modlitbě si připomínej smrt. Věru když si člověk v modltibě připomíná smrt, nepochybně bude o svou modlitbu pečovat.“ [23]
Jakse zbavit šejtánských našeptávání při modlitbě
VznešenýAlláh pravil:
فَوَسْوَسَلَهُمَا ٱلشَّيْطَـٰنُ لِيُبْدِىَلَهُمَا مَا وُۥرِىَ عَنْهُمَا مِنسَوْءَٰتِهِمَا وَقَالَ مَا نَهَىٰكُمَارَبُّكُمَا عَنْ هَـٰذِهِ ٱلشَّجَرَةِإِلَّآ أَن تَكُونَا مَلَكَيْنِ أَوْتَكُونَا مِنَ ٱلْخَـٰلِدِينَ وَقَاسَمَهُمَآ إِنِّى لَكُمَا لَمِنَٱلنَّـٰصِحِينَ فَدَلَّىٰهُمَا بِغُرُورٍۚ فَلَمَّا ذَاقَا ٱلشَّجَرَةَ بَدَتْلَهُمَا سَوْءَٰتُهُمَا وَطَفِقَايَخْصِفَانِ عَلَيْهِمَا مِن وَرَقِٱلْجَنَّةِ ۖ وَنَادَىٰهُمَا رَبُّهُمَآأَلَمْ أَنْهَكُمَا عَن تِلْكُمَاٱلشَّجَرَةِ وَأَقُل لَّكُمَآ إِنَّٱلشَّيْطَـٰنَ لَكُمَا عَدُوٌّ مُّبِينٌ
Však satan jim oběma našeptal, aby odhalili to, co dosud před nimi bylo skryto z nahoty jejich, a řekl: “Pán váš zakázal vám tento strom jen proto, abyste se nestali anděly či nesmrtelnými!” A přísahal jim: “Já vaším rádcem jsem dobrým.” A takto je mámením svým v bloudění zavedl. A když oba ochutnali ze stromu, odhalila se jim nahota jejich a jali se šíti na sebe oděvy z listí rajského. A zavolal na ně Pán jejich: “Což jsem vám dvěma nezakázal tento strom a neřekl vám, že satan je vaším nepřítelem zjevným?” (A’ráf: 20-22)
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl,že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِذَا نُودِيَ لِلصَّلاَةِ أَدْبَرَ الشَّيْطَانُ وَلَهُ ضُرَاطٌ حَتَّى لاَ يَسْمَعَ التَّأْذِينَ، فَإِذَا قَضَى النِّدَاءَأَقْبَلَ، حَتَّى إِذَا ثُوِّبَ بِالصَّلاَةِ أَدْبَرَ، حَتَّى إِذَا قَضَى التَّثْوِيبَ أَقْبَلَ حَتَّى يَخْطُرَ بَيْنَ الْمَرْءِ وَنَفْسِهِ، يَقُولُ اذْكُرْ كَذَا، اذْكُرْ كَذَا. لِمَا لَمْ يَكُنْ يَذْكُرُ، حَتَّى يَظَلَّ الرَّجُلُ لاَ يَدْرِي كَمْ صَلَّى.
„Když se svolává k modlitbě, šejtán se dává na útěk, přičemž nahlas pouští větry, jen aby nemusel slyšet ezán. Když ezán skončí, šejtán se vrátí. Když se pronáší ikáma, znovu uteče a když ikáma skončí, znovu se vrátí, aby odlákával myšlenky člověka od modlitby, říkaje mu: „V
zpomeň si na to a na to, mysli na to a na to,“ – a na nic z toho si přitom člověk dříve vůbec ani nemohl vzpomenout. To šejtán činí tak dlouho,dokud člověk zapomene i na to, kolik rek’át se už vlastně pomodlil.“ [24]
Toto se muslimům děje během modlitby i mimo ni kvůli:
– nedostatku poznání své víry a nevoli získávat ho a udržovat kontakt s učenci,
– slabosti její víry (neboť šejtán daleko snáze ovlivní hříšníka, nežli člověka zbožného)
– nebo díky tomu, že se muslim takovému našeptávání prostě poddá.
Jinými důvody jsou zanedbávání zikru a nedostatečné následování Sunny Posla Božího صلى الله عليه و سلم.
O tom, jak se co nejúčinněji našeptávání zbavovat, hovořili islámští učenci už od dávných dob. Uvedeme jen některé jimi uváděné metody: [25]
1. Získávat co nejvíce vědomostí o víře.
2. Posilovat svou víru vedle povinných také nepovinnými skutky uctívání.
3. Co nejvíce vzpomínat Alláha formulacemi ذكر zikru.
4. Udržovat co nejbližší kontakt s učenými, morálními a poctivými lidmi a co nejvíce se stranit lidí nemorálních a hříšných.
5. Pevné přesvědčení, že to, s čím byl poslán Boží Posel صلى الله عليه و سلم je absolutní pravda.
6. Věřit, že šejtán nedokáže svést člověka jinak, nežli jen našeptáváním, kvůli kterému mu lidé nakonec mohou podlehnout.
7. Chránit se před šejtánskými našeptáváními a působením cestou předepsaných a autenticky dochovaných proseb, tradovaných od Posla Božího صلى الله عليه و سلم.
8. Netrávit zbytečně mnoho času na místech, kde se shromažďují džinové, jako v koupelnách či na toaletách.
9. Pokud si je člověk jist, že skutečně vykonal rituální očistu, ať už velkou či malou, že si oblékl čistý oděv atd., nesmí brát šejtánská našeptávání, že rituální očistu ztratil, nebo že jeho oděv není čistý, vůbec v potaz, dokud pro to nemá jasný a nepopiratelný důkaz.
________________________________________________________________________
[1] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4985. Al-Albání doložil jako sahíh ve svém techrídži na Abú Dáwúdův Sunen. Viz také al-Miškát, hadís č. 1253.
[2] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 9778; jako sahíh jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 3482.
[3] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1633. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu Suneni t-Tirmizí, 4/133.
[4] Zaznamenal Ibn Chuzejma v Sahíhu, hadís č. 474. Jako hasan ho ocenil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 4/135.
[5] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 862. Jako hasan ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1168.
[6] Viz Me’álimu s-sunen, 1/212.
[7] Viz al-Kawlu l-mubín, str. 77.
[8] O tom více viz hadís od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenaný at-Tirmizím v Sunenu, č. 413. al-Albání ho ocenil jako sahíh, viz Sahíhu t-terghíb, hadís č. 540.
[9] Tak uvádí Abú Hurejra رضي الله عنه v hadísu zaznamenaném Muslimem v Sahíhu, hadís č. 440.
[10] Hadísy o tom viz Abú Dáwúd v Sunenu, hadísy č. 666 a 667, jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Abí Dáwúd, 3/243; dále al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 723; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 433.
[11] Hadísy o tom viz u al-Buchárího v Sahíhu, hadís č. 6223; a u Muslima v Sahíhu, hadís č. 2995.
[12] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 373; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 556.
[13] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 560.
[14] Viz al-Binájetu šerhu l-Hidája, 2/446.
[15] Více viz Šerhu l-mumti’, 3/237-239.
[16] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5464
[17] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 16090; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 695. Jako sahíh ho ocenil al-Albání v Sahíhu
Suneni Abí Dáwúd, hadís č. 692.
[18] Viz Mirkátu l-mefátíh, 2/646.
[19] Tento příkaz uvádí Abú Dáwúd od Beráy ibn ‘Áziba رضي الله عنه v Sunenu, hadís č. 1468. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Abí Dáwúd, hadís č. 1320.
[20] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 6/80.
[21] Viz Šerhu l-mumti’, 2/56
[22] Hadísy o tom uvádí od Abú Hurejry Muslim v Sahíhu, hadís č. 482; a od Ibn ‘Abbáse tamtéž, hadís č. 479.
[23] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4171. Jako hasan ho ocenil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 401. Podobný hadís uvádí od Anase ad-Dejlemí v Musnedu l-firdewsu, 1/51; a al-Albání ho oceňuje jako hasan v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2839.
[24] Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, č. 608; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 389.
[25] Takto je uvádí Se’íd al-Kahtání v al-Chušú’u fi s-salát, str. 184-185.