Chvála Alláhu, požehnání a mír Poslu Jeho, jeho společníkům a všem, kteří následují jeho cestu až do Soudného dne.
Chvála Alláhu, požehnání a mír Poslu Jeho, jeho společníkům a všem, kteří následují jeho cestu až do Soudného dne.
Věříme a vyznáváme, že je povinností každého jednoho muslima vždy a za všech okolností stát za pravdou a pomáhat těm, kteří ji prosazují, byť nepatřili k jeho názorovému proudu, nebyli následovníky jeho náboženských učitelů a jím respektovaných autorit ve víře, i kdyby nebyli členy jeho politického hnutí, strany, sdružení či uskupení, anebo nebyli příslušníky jeho národa, nemluvili jeho jazykem (doslova i přeneseně) a vypadali úplně jinak, než on.
Vznešený Alláh pravil v odsudku těch, kteří tento princip nedodržují:
فَتَقَطَّعُوٓا۟ أَمْرَهُم بَيْنَهُمْ زُبُرًا ۖ كُلُّ حِزْبٍۭ بِمَا لَدَيْهِمْ فَرِحُونَ فَذَرْهُمْ فِى غَمْرَتِهِمْ حَتَّىٰ حِينٍ
Však lidé se rozštěpili ve věci své na sekty a strana každá se radovala jen z toho, co jí bylo vlastní. Ponech je tedy v hlubinách jejich omylu po dobu nějakou! (Mu´minún: 53-54)
Al-Kurtubí podává toto vysvětlení:
„Učinili z jediného původního svého náboženství mnoho odvozených náboženství poté, co jim bylo přikázáno udržet jednotu. Poté Vznešený Alláh uvádí, že se kochají vlastními spekulacemi a bludy.“ [1]
Toto chování samo o sobě Alláh dále označil za jednu z podob trestu už na tomto světě:
هُوَ ٱلْقَادِرُ عَلَىٰٓ أَن يَبْعَثَ عَلَيْكُمْ عَذَابًا مِّن فَوْقِكُمْ أَوْ مِن تَحْتِ أَرْجُلِكُمْ أَوْ يَلْبِسَكُمْ شِيَعًا وَيُذِيقَ بَعْضَكُم بَأْسَ بَعْضٍ ۗ ٱنظُرْ كَيْفَ نُصَرِّفُ ٱلْـَٔايَـٰتِ لَعَلَّهُمْ يَفْقَهُونَ
A jest v moci Jeho, aby na vás poslal trest, jenž postihne vás shora i zdola, či aby vás rozdělil na protivné strany a dal jedněm z vás okusit násilí druhých!” Pohleď, jak činíme znamení Svá srozumitelnými – snad to pochopí. (An’ám: 65)
Al-Kurtubí vysvětluje:
„Tj. učinil z vás sekty a frakce, jedni bojují proti druhým a zabíjejí je jen díky názorovým neshodám mezi nimi a díky tomu, že se rozštěpili navzájem kvůli honění se za světskými věcmi. To je význam slov „dal jedněm z vás okusit násilí druhých“ – války, zabíjení a rozkolů.“ [2]
V dnešní době záplavy informací a posedlosti imperativem mít vždy, za všech okolností a na všechno svůj názor, se setkáváme s odvěkým nebezpečím, které se dnes vynořuje o to silněji. Je to zničující zhouba bigotnosti, fanatizmu, zaujatosti a partajnictví.
Projevuje se ve všech lidských skupinách a v nemalé míře také mezi následovníky náboženství islámu. Mezi muslimy působí v současnosti velmi aktuální pocity hněvu, zášti, extremizmu a krveprolití. Jeho nejzrůdnějším následkem je spektakulární násilí, odpadlictví od islámu a opuštění Boží strany a připojení se ke straně prokletého šejtána.
Tento bigotní a zatvrzelý přístup je sjednocujícím rysem a společným jmenovatelem všech skupin následovníků inovace a jako na takový je na něj nutno upozorňovat. Není sektářů, kteří by byli takového jednání prosti a také naopak – pokud takové rysy nějaká skupina vykazuje, pak jde o sektu a zbloudilou odštěpeneckou frakci, nenásledující původní učení islámu.
Není snad na světě muslima, který by popíral aktuálnost tohoto tématu v dnešním světě a jeho nebezpečí pro islámskou zvěst, pro duše jednotlivých muslimů, jejich zdravý rozum, čest i jmění, což jsou všechno životní nezbytnosti (arab. الضروريات ad-darúríját), jejichž ochrana spadá pod nejdůležitější intence Šarí’y.
Následující text je jednak přehledem stanovisek učenců dávných i moderních, odsuzujících tento negativní a protispolečenský jev a jednak nástinem účinného způsobu boje proti tomuto zlu.
Etymologie a definice klíčových pojmů
Arabský jazyk používá pro toto zavrženíhodné chování výrazu تعصب te’assubun a حزبية hizbíjetun, případně تحزب tehazzubun.
Výraz تعصب te’assub má s termínem عصبية ‘asabíjetun, označujícím běžně nacionalizmus či šovinizmus, společný základ ve slově عُصْبَةٌ ‘usbatun, pl. عصب ‘usabun znamenajícím skupinu, uskupení lidí, kteří se spojili dohromady ke společné obraně, v počtu asi od deseti do čtyřiceti, či obecně několika desítek, pěšáků či jezdců. Příbuzným slovemعِصَابَةٌ ‘isábetun se označuje někdy i hejno ptáků, nebo skupina pár desítek jakýchkoli počitatelných objektů. [3] Toto je odvozeno od základového slovesa عصّب ‘assabe s významem svázat, obvázat, přivázat, uvázat jako např. sobě či někomu jinému turban okolo hlavy, obvaz okolo rány apod. [4] Příbuzný a související výraz تَعْصِيبٌ te’síbun označuje korunovaci, původně symbolické a teatrální ovázání turbanu okolo hlavy kmenového náčelníka určitého arabského kmene v době džáhilíje. Jako králové a císaři nosili koruny, staroarabští náčelníci nosili turbany, většinou červené barvy, vyrobené ze zvláštní látky získávané v Hará. [5]
Výrazem عَصَبِىٌّ ‘asabíjun označujeme někoho, kdo brání své lidi proti jejich nepřátelům, anebo někoho, kdo se hněvá a projevuje zášť ve prospěch svých lidí a obrany jejich zájmů, bez ohledu na to, zda jedná po právu anebo proti právu, lhostejno zda tak činí v dobrém či ve zlém, zda jsou ti jeho lidé, které brání, napadení, anebo naopak napadají jiné. Spolčuje se s nimi a brání jejich věc bez ohledu na vše ostatní, čímž formuje uskupení, kmen, etnikum, národ, stranu, partaj či společenskou třídu. Vlastnost takového člověka pak označujeme jako عَصَبِيَّةٌ ‘asabíjetun. ‘Asabíja znamená nedbat na spravedlnost a být vždy na straně těch svých a k témuž také vyzývat ostatní, resp. být vždy na straně těch svých proti všem, je to exkulzivisticky skupinová mentalita a vzájemnost na základě společného původu, zájmu nebo názoru, spojující dohromady několik osob. [6]
Ibn Tejmíja definoval, že více méně synonymní výraz تعصب te’assub označuje vlastnost kohokoli „kdo je fanaticky zaujatý ve prospěch obyvatel své země, následovníků svého mezhebu, svého chápání víry, členů své rodiny či svých přátel do té míry, že v sobě nenalézá prostor pro kohokoli jiného. Takový má v sobě vlastnost lidí doby nevědomosti.“ [7]
Termíny حزبية hizbíja a تحزب tehazzub jsou odvozeny od trojkonsonantního kořene ح-ز-ب h-z-b od slovního základu حِزْبٌ hizbun, pl. أحزاب ahzábun, znamenajícího partaj, tedy vymezenou malou skupinku, sjednocující se za určitým záměrem něco prosadit, nebo poté, co byli s něčím konfrontováni a zaujali vůči tomu nějaké stanovisko, opačné ke stanovisku jiných podobných formací. Výraz لِأَمْرِ حَزَبَهُمْ li-amri hazebehum znamená „kvůli účelu, kvůli kterému se spolčili.“ [8] Hizb může znamenat i frakci, sektu, společenskou třídu, názorový tábor, kolektiv přívrženců, či spojenecké jednotky nějaké válčící strany, skupinu lidí hlásících se k nějakému vůdci, myšlence, ideologii, sektě se strukturovanými pilíři dogmatu a programem společenské akce, všechny, kteří souhlasí s danou věcí a schvalují kroky daného společenství, bez ohledu na to, zda se spolu v realitě skutečně stýkají či nikoli. [9] Shodně tomu byli podle Muhammeda ibn Abí Bekra ar-Rázího modloslužebnické frakce, které se srotily proti Prorokovi صلى الله عليه و سلم nazvány al-Ahzáb, neboť se spolčily (arab.تحزب tehazzebe) proti islámu. [10] Vše toto jsou odvozeniny od základového slovesaحزّب hazzebe s významem shromáždit, sesbírat, vybrat, uspořádat, či zformovat lidi do stran, partají, tříd, hnutí, protichůdných frakcí apod. Výraz حازبوا على فلان házebú ‘alá fulánin znamená „srotili se proti někomu.“ [11] Příbuzné sloveso حزب-يحزب hazebe-jehzebu má konotace rozdělit, opanovat rozdělením či být postižen rozdělením. [12]
Výraz ‘usba má obecnější značení jakékoli lidské skupiny, zatímco výraz hizb je specifičtější, označuje nějakou skupinu lidí s konkrétním zájmem, kteří na jeho prosazení aktivně spolupracují. Když se řekne حزب الرجل الجماعة hazzebe r-redžulu l-džemá’ate, znamená to, že dotyčný muž se přidal k nějakému společenství, které tím posílil, tj. to, že se k němu připojil, dodalo danému společenství na síle, neboť se také říká حزبني الأمر hazzebeni l-amru, tj. dotyčná záležitost byla pro mne samotného příliš těžká. [13]
Zatímco v případě ‘asabíje jde o exkluzivistickou a slepou snahu bránit „ty své“ proti všem ostatním v dobrém i ve zlém, přičemž vlastní tábor je definován ve smyslu spolupatřičnosti na nějakém zřejmém základě – nejčastěji etnickém, regionálním, nebo kmenovém, v případě hizbíje jde ještě o něco více – o zaslepenou obhajobu výlučně a pouze stanoviska svého a svých názorových stoupenců. Základem není charakteristika, která je dána, ale postoj, názor a pohled, který si člověk sám vytvořil, který zaujal a který brání na základě své úvahy, zkušenosti či prosté tužby. Člověk, který je حوبي hizbí, tedy mající charakteristiku hizbíje, slepě následuje a brání stanovisko své a sobě podobných bez ohledu na argument, který mu je předložen, nepřijímá pravdu, kromě pokud s ní přijde někdo z jeho vlastních řad a vyznačuje se mentalitou vlastnického nároku vůči této pravdě vznášenému. Podle významného učence minulého století Mukbila ibn Hádí al-Wádi’ího znamená hizbíja „absolutní věrnost vůči komukoli, kdo souhlasí s názorem dotyčného a nepřátelství či zřeknutí se každého, kdo s jeho názorem nesouhlasí.“ [14] Taková hizbíja se podle něj „zakládá na klamání, přetvářce i čisté lži.“ [15]
Skupinová zaslepenost a sektářská mentalita perspektivou Koránu
Trojkonsonantní kořen ع-ص-ب ‘-s-b se v Koránu objevuje celkem na pěti místech, čtyřikrát ve výrazu عصبة ‘usba a jednou ve výrazu عصيب ‘asíb. [16]
‘Usba označuje v negativním tónu malou skupinku jako ve verši zjeveném v kontextu pomluvy pokrytců na adresu matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها:
إِنَّ ٱلَّذِينَ جَآءُو بِٱلْإِفْكِ عُصْبَةٌ مِّنكُمْ ۚ
Věru ti, kdož přišli s pomluvou, jsou jen malou skupinou mezi vámi (Núr: 11)
Anebo poukazuje v neutrálním tónu na skupinovou svornost, jako v příběhu o Júsufovi/Josefovi, mír s ním, a jeho bratrech:
إِذْ قَالُوا۟ لَيُوسُفُ وَأَخُوهُ أَحَبُّ إِلَىٰٓ أَبِينَا مِنَّا وَنَحْنُ عُصْبَةٌ إِنَّ أَبَانَا لَفِى ضَلَـٰلٍ مُّبِينٍ
Hle, řekli bratři jeho: “Josef a bratr jeho jsou věru otci našemu milejší než my, ačkoliv jedno příbuzenstvo jsme – a otec náš je věru v bludu zjevném.“ (Júsuf: 8)
A o kousek dál:
قَالُوا۟ لَئِنْ أَكَلَهُ ٱلذِّئْبُ وَنَحْنُ عُصْبَةٌ إِنَّآ إِذًا لَّخَـٰسِرُونَ
Řekli: “Kdyby jej měl sežrat vlk, když je nás takový houf, bylo by to s námi velmi špatné!” (Júsuf: 14)
Výraz عَصِيبٌ ‘asíbun, odvozený od stejného kořene, označuje těžkost, něco, co člověk těžko snáší, když je sám, jako v příběhu o Lútovi/Lotovi, když k němu přišli andělé:
وَلَمَّا جَآءَتْ رُسُلُنَا لُوطًا سِىٓءَ بِهِمْ وَضَاقَ بِهِمْ ذَرْعًا وَقَالَ هَـٰذَا يَوْمٌ عَصِيبٌ
A když přišli vyslanci Naši k Lotovi, udělalo se mu nevolno a pojala jej úzkost o ně, že nebude je moci chránit, a pravil: “Tohle určitě bude den obtížný!” (Húd:77)
Trojkonsonantní kořen ح-ز-ب h-z-b se objevuje v Koránu častěji, dokonce dvacetkrát, z toho tvar حزب hizb osmkrát, حزبين hizbejn jednou a أحزاب ahzáb jedenáctkrát. [17] Kontexty užití jsou v drtivé většině případů silně negativní.
Např. v ostrém odsudku zde:
مِنَ ٱلَّذِينَ فَرَّقُوا۟ دِينَهُمْ وَكَانُوا۟ شِيَعًا كُلُّ حِزْبٍۭ بِمَا لَدَيْهِمْ فَرِحُونَ
(Nebuď) ani z těch, kdož náboženství své rozštěpili a stali se různými stranami. A každá strana se těší jen ze svých vlastních názorů. (Rúm: 32)
At-Taberí vysvětluje, že jde o zákaz být jako ti, kteří nahradili svou původně jednotnou víru svými názory a stali se znesvářenými stranami, jako předešlé národy, anebo ti, kteří následují pokřivené výklady Koránu. Každý si myslí, že právě jen on je majitelem výlučné pravdy a nikoli ostatní. [18]
Al-Máwerdí smýšlí, že se jedná o nesmyslné názorové rozpory, do kterých zabředli tolik, že se stali znesvářenými frakcemi, zanechávaje původní jednoty. Podle Abú Hurejry a Abú Umámy رضي الله عنهما se verš vztahuje také na cháridžovce z této ummy. Podle ‘Áiši رضي الله عنها jde o ty, kteří upřednostňují své tužby nad zjevením. [19]
Ibn Kesír pravil ve vysvětlení tohoto verše:
„Tj. nebuďte jako ti z modloslužebníků, kteří se rozdělili ve věci náboženství, tedy změnili ho tím, že věřili v jedny části a popřeli jiné. Někteří učenci četli i „zanedbali svou víru a odvrhli ji.“ Takoví jsou jako židé, křesťané, zoroastrovci, modloslužebníci a všichni následovníci falešných náboženství mimo následovníky islámu, podobně jako ve slovech Božích:
إِنَّ الَّذِينَ فَرَّقُواْ دِينَهُمْ وَكَانُواْ شِيَعًا لَّسْتَ مِنْهُمْ فِى شَىْءٍ…
S těmi, kdož rozštěpili náboženství své a stali se sektáři, ty věru nemáš nic společného … (An’ám: 159)
Následovníci náboženství před námi upadli do bezpočtu rozdílů a rozdělili se na falešné sekty, z nichž každá si pro sebe nárokovala, že následuje pravdu. I tato umma se rozdělí na sekty, z nichž všechny jsou zbloudilé, kromě jediné, kterou jsou následovníci Sunny a Společenství (arab. أهل السنة و الجماعة ahlu s-sunneti we l-džemá’a), tedy ti, kteří následují Knihu Boží a Sunnu Jeho Posla صلى الله عليه و سلم a to, co následovaly první generace muslimů – Prorokovi společníci, jejich následovníci a imámové muslimů raných i pozdějších dob.“ [20]
Al-Hákim ve svém Mustedreku uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم na otázku, která ze sekt je tou správnou a zachráněnou, odpověděl, že jsou to následovníci:
… مَا أَنَا عَلَيْهِ وَأَصْحَابِي.
„… toho, na čem jsem já a moji společníci.“ [21]
Tj. rozdělili své náboženství rozdílností pohledů na to, co uctívat, stali se frakcemi a sektami rozdělenými podle náboženského klíče, každá ze sekt se kochala tím, co následují a hájila nepřátelství k ostatním. Možno číst „rozdělili“ i „oddělili.“ [22] Příkladem takových jsou sekty v judaizmu a křesťanství. [23]
Podle aš-Šewkáního tj. nebuď jedním z těch, kteří rozdělili svou jednotnou víru na sekty a frakce, z následovníků inovace a nízkých tužeb. Od ‘Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه se uvádí čtení „zanechali,“ které přejali Hamza a al-Kisáí, tj, zanechali toho, co bylo jejich povinností následovat, tedy doktrínu o jedinosti a jedinečnosti Boží (arab. التوحيد at-tewhíd). Víra takových není zbudována na pevném základě, avšak každý z nich se neochvějně domnívá o pravdivosti vlastního názoru, ačkoli v rukou nedrží žádný pevný důkaz. [24]
Podle Ibn ‘Ášúra to znamená, že se neshodli na tom, koho následovat v otázkách názorových neshod ohledně náboženství a tato neshoda přerostla v politické rozbroje, případně jejich politické neshody přerostly do náboženských rozkolů. Jsou varováni, že takové rozkoly vedou jen ke zkáze, kdy se z lidí stanou navzájem znepřátelené a znesvářené sekty. [25]
Ibnu s-Sa’dí pravil:
„Tj. radují se z toho, že jejich učení už neodpovídá původnímu učení proroků, mír s nimi všemi, oni soudí sami pro sebe, že to, co mají, je pravda a to, co následují všichni mimo ně, je blud. V tomto je upozornění muslimům, aby se nerozdělovali a nevytvářeli frakce, které budou fanaticky hájit jen to, co mají, jako pravdu a odsuzují to, co mají ostatní, jako faleš. Pokud tak učiní, začnou se touto tendencí štěpit se podobat odsuzovaným modloslužebníkům. Náboženství islámu je jen jedno, jeho prorok byl jen jeden, jeho Bůh je také Jediný. A ve vícero otázkách panuje konsenzus učenců a imámů (arab. الإجماع بين العلماء والأئمة al-idžmá’u bejne l-‘ulemá we l-aimma). A sem spadají i otázky bratrství mezi věřícími, které Alláh pevně uzákonil a které by bylo rozkoly a štěpením mezi muslimy narušeno. Kvůli tomuto štěpení by pak jedni upadli v blud kvůli druhým. Podle čeho by se pak mezi sebou poznali? Toto je jedna z největších šejtánských pastí a nejnebezpečnějších léček, do kterých by muslimové mohli upadnout.“ [26]
O následovnících dřívějších proroků je řečeno, že zformovali spojenectví proti nim a tím i proti Stvořiteli, který je poslal, ve prospěch lži a proti pravdě:
كَذَّبَتْ قَبْلَهُمْ قَوْمُ نُوحٍ وَعَادٌ وَفِرْعَوْنُ ذُو ٱلْأَوْتَادِ وَثَمُودُ وَقَوْمُ لُوطٍ وَأَصْحَـٰبُ لْـَٔيْكَةِ ۚ أُو۟لَـٰٓئِكَ ٱلْأَحْزَابُ
A již před nimi prohlašoval posly za lháře lid Noemův, ´Ádovci i Faraón, jenž pánem byl kůlů, též Thamúdovci, lid Lotův i obyvatelé Houštin – a to spojenci byli (Sád: 12-13)
كَذَّبَتْ قَبْلَهُمْ قَوْمُ نُوحٍ وَٱلْأَحْزَابُ مِنۢ بَعْدِهِمْ ۖ وَهَمَّتْ كُلُّ أُمَّةٍۭ بِرَسُولِهِمْ لِيَأْخُذُوهُ ۖ وَجَـٰدَلُوا۟ بِٱلْبَـٰطِلِ لِيُدْحِضُوا۟ بِهِ ٱلْحَقَّ فَأَخَذْتُهُمْ ۖ فَكَيْفَ كَانَ عِقَابِ
Již před nimi prohlašovali lidé Noema za lháře a po nich i spojenci. A každý národ usiloval zmocnit se posla svého a vystupovali proti němu lží, aby pomocí jí pravdu zničili. Však uchvátil jsem je, a jaký byl trest Můj?! (Gháfir: 5)
Podobně jsou kritizováni i ti, kteří neuvěřili v ‘Ísá/Ježíše, mír s ním, na straně jedné a další, kteří si jej vzali za božstvo vedle Stvořitele, na straně druhé:
فَٱخْتَلَفَ ٱلْأَحْزَابُ مِنۢ بَيْنِهِمْ ۖ فَوَيْلٌ لِّلَّذِينَ كَفَرُوا۟ مِن مَّشْهَدِ يَوْمٍ عَظِيمٍ
A strany mezi sebou se v názorech rozešly – však běda těm, kdož neuvěřili, při nesmírného dne spatření! (Merjem: 37)
فَٱخْتَلَفَ ٱلْأَحْزَابُ مِنۢ بَيْنِهِمْ ۖ فَوَيْلٌ لِّلَّذِينَ ظَلَمُوا۟ مِنْ عَذَابِ يَوْمٍ أَلِيمٍ
A byly strany mezi nimi názorů různých o něm; a běda těm, kdož křivdili, před trestem dne bolestného. (Zuchruf: 65)
S určitým členem odkazují na al-Ahzáb, Spojenecké frakce, tedy skupiny modloslužebníků srocující se za účelem zničit islám a muslimy v Medíně v 5. roce hidžry (627 kř. éry) v tzv. Příkopové bitvě. Ta je odkazována na těchto místech v Koránu:
إِذْ تَقُولُ لِلْمُؤْمِنِينَ أَلَن يَكْفِيَكُمْ أَن يُمِدَّكُمْ رَبُّكُم بِثَلَـٰثَةِ ءَالَـٰفٍ مِّنَ ٱلْمَلَـٰٓئِكَةِ مُنزَلِينَ
A hle, pravil jsi věřícím: “Což vám nestačí, že vás Pán váš posílil třemi tisíci andělů z nebe vyslanými? (Áli ‘Imrán: 124)
وَلَمَّا رَءَا ٱلْمُؤْمِنُونَ ٱلْأَحْزَابَ قَالُوا۟ هَـٰذَا مَا وَعَدَنَا ٱللَّـهُ وَرَسُولُهُۥ وَصَدَقَ ٱللَّـهُ وَرَسُولُهُۥ ۚ وَمَا زَادَهُمْ إِلَّآ إِيمَـٰنًا وَتَسْلِيمًا
Když pak věřící spatřili spojence, zvolali: “Tohle je to, co slíbil nám Bůh a posel Jeho a vskutku měli Bůh i posel Jeho pravdu!” A vše to posílilo jen víru a oddanost jejich. (Ahzáb: 22)
Súra Ahzáb je medínská súra a příběh tohoto útoku na Proroka صلى الله عليه و سلم, Boží náboženství a jeho věrné zmiňuje ve verších 9-27. [27]
Sektářské smýšlení bylo smýšlením faraona, jež je vykresleno v souvislosti s jeho kultem osobnosti údajně polobožského vůdce, jeho konspiračním myšlením a s jeho krutostí v následujících verších:
قَالَ فِرْعَوْنُ ءَامَنتُم بِهِۦ قَبْلَ أَنْ ءَاذَنَ لَكُمْ ۖ إِنَّ هَـٰذَا لَمَكْرٌ مَّكَرْتُمُوهُ فِى ٱلْمَدِينَةِ لِتُخْرِجُوا۟ مِنْهَآ أَهْلَهَا ۖ فَسَوْفَ تَعْلَمُونَ
I zvolal Faraón: “Jak to, že jste v Něj uvěřili, dříve než jsem vám to dovolil? Věru toto je lest, kterou jste si v tomto městě vymyslili, abyste z něho obyvatele jeho vyhnali, však záhy poznáte!“ (A’ráf: 123)
قَالَ ءَامَنتُمْ لَهُۥ قَبْلَ أَنْ ءَاذَنَ لَكُمْ ۖ إِنَّهُۥ لَكَبِيرُكُمُ ٱلَّذِى عَلَّمَكُمُ ٱلسِّحْرَ ۖ فَلَأُقَطِّعَنَّ أَيْدِيَكُمْ وَأَرْجُلَكُم مِّنْ خِلَـٰفٍ وَلَأُصَلِّبَنَّكُمْ فِى جُذُوعِ ٱلنَّخْلِ وَلَتَعْلَمُنَّ أَيُّنَآ أَشَدُّ عَذَابًا وَأَبْقَىٰ
I řekl Faraón: “Jak to, že jste v něj uvěřili, dříve než jsem vám to dovolil. On zřejmě je vaším mistrem, jenž kouzlům vás naučil. Dám vám useknout vaše ruce pravé a nohy levé a dám vás ukřižovat na kmeny palmové. Pak poznáte, kdo z nás je v trestání silnější a vytrvalejší!” (TáHá: 71)
قَالَ ءَامَنتُمْ لَهُۥ قَبْلَ أَنْ ءَاذَنَ لَكُمْ ۖ إِنَّهُۥ لَكَبِيرُكُمُ ٱلَّذِى عَلَّمَكُمُ ٱلسِّحْرَ فَلَسَوْفَ تَعْلَمُونَ ۚ لَأُقَطِّعَنَّ أَيْدِيَكُمْ وَأَرْجُلَكُم مِّنْ خِلَـٰفٍ وَلَأُصَلِّبَنَّكُمْ أَجْمَعِينَ
Faraón vykřikl: “Jak to, že jste v něj uvěřili, dříve než jsem vám dovolil? On věru vaším mistrem je, jenž kouzlům vás naučil. Však záhy dám vám poznat! Dám vaše pravé ruce a levé nohy usekat a všechny vás dám ukřižovat!” (Šu’ará: 49)
Skupinová zaslepenost a partajnická mentalita perspektivou Sunny
V Sunně také najdeme bezpočet podobných odsudků partajnické a sektářské zaslepenosti.
Džundub ibn ‘Abdilláh al-Bedželí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil ohledně ‘asabíje:
مَنْ قُتِلَ تَحْتَ رَايَةٍ عُمِّيَّةٍ يَدْعُو عَصَبِيَّةً أَوْ يَنْصُرُ عَصَبِيَّةً فَقِتْلَةٌ جَاهِلِيَّةٌ .
„Kdokoli zemře pod zástavou zaslepenosti, slepě oddán jen touze podpořit pouze svůj vlastní lid, či vyzývajíc k podpoře pouze svých vlastních lidí, zemře smrtí nevědomosti.“ [28]
Džubejr ibn Mut’im رضي الله عنه uvádí od Proroka صلى الله عليه و سلم další podobný odsudek:
لَيْسَ مِنَّا مَنْ دَعَا إِلَى عَصَبِيَّةٍ وَلَيْسَ مِنَّا مَنْ قَاتَلَ عَلَى عَصَبِيَّةٍ وَلَيْسَ مِنَّا مَنْ مَاتَ عَلَى عَصَبِيَّةٍ .
„Nepatří k nám ten, kdo vyzývá ke slepé náklonnosti pouze vůči vlastním lidem, nepatří k nám, kdo bojuje ve prospěch slepé náklonnosti pouze vůči vlastním lidem a nepatří k nám ani ten, kdo na slepé náklonnosti pouze vůči vlastním lidem zemře.“ [29]
Názorové neshody a malicherné půtky jsou odsouzeny i v těchto podáních:
‘Urwa ibn Zubejr od matky věřících ‘Áiše bint Abí Bekr رضي الله عنها uvádí, že Prorokovy صلى الله عليه و سلم manželky, matky věřících رضي الله عنهن أجمعين se nepohodly a rozdělily se do dvou táborů (arab. حزبين hizbejn). V prvním se octly ‘Áiša, Hafsa, Safíja a Sewda. Ve druhém Umm Selema a ostatní. Muslimové si byli vědomi Prorokovy lásky k ‘Áiši a proto kdykoli z nich někdo měl nějaký dárek, který chtěl Prorokovi صلى الله عليه و سلم věnovat, počkal s ním, až bude v jejím domě, že ho tak snáze přijme. Skupinka okolo Umm Selemy se dohodla, že Umm Selema Prorokaصلى الله عليه و سلم požádá, aby řekl lidem, ať mu posílají dárky bez ohledu na to, v domě které své manželky se právě nachází. Nicméně Prorokصلى الله عليه و سلم neodpověděl. Stoupenkyně Umm Selemy se jí na to tázali a ona jim řekla: „Nic mi na to neodpověděl.“ Nutily Umm Selemu, aby se ho tázala ještě jednou a pak tolikrát, dokud od něj nedostane jasnou odpověď. Když měl pak Prorokصلى الله عليه و سلم strávit noc u Umm Selemy, promluvila s ním ohledně dárků ještě jednou. Tehdy jí odpověděl:
لاَ تُؤْذِينِي فِي عَائِشَةَ، فَإِنَّ الْوَحْىَ لَمْ يَأْتِنِي، وَأَنَا فِي ثَوْبِ امْرَأَةٍ إِلاَّ عَائِشَةَ .
„Nezraňuj mé city vůči ‘Áiši, věru zjevení ke mně nepřichází v žádném jiném loži, nežli v ‘Áišině.“
„Kaji se, že jsem se tě dotkla,“ odpověděla s lítostí Umm Selema.
Ostatní z jejího tábora ovšem tolik taktu neměly a povolaly proto Prorokovu صلى الله عليه و سلم vlastní dceru Fátimu رضي الله عنها, aby se za ně u Proroka صلى الله عليه و سلم přimluvila jejich jménem: „Tvé manželky od tebe žádají, aby ses vůči nim a Abú Bekrově dceři choval spravedlivě.“
Posel Božíصلى الله عليه و سلم odvětil:
يَا بُنَيَّةُ، أَلاَ تُحِبِّينَ مَا أُحِبُّ .
„Dcero moje, zdaž nemiluješ toho, koho i já miluji?“
„Ale ano, samozřejmě,“ odpověděla Fátima, načež se vrátila a sdělila to ostatním. Žádaly, aby šla za Prorokem صلى الله عليه و سلم ještě jednou, avšak ona to odmítla.
Potom šla za Prorokem صلى الله عليه و سلم Zejneb bint Džahš. Vešla k němu a tvrdými slovy prohlásila: „Tvé manželky tě žádají, aby ses k nim choval stejně, jako se chováš k dceři Ibn Abí Kuháfově!“ Na to se podívala na ‘Áišu a uhodila ji do tváře tak silně, až se Posel Boží صلى الله عليه و سلم podíval, zda ‘Áiši nijak neublížila. ‘Áiša pak Zejneb odpověděla tak, že ji umlčela. Posel Boží صلى الله عليه و سلم potom pohlédl na ni a řekl:
إِنَّهَا بِنْتُ أَبِي بَكْرٍ!
„Není divu, to je Abú Bekrova dcera!“ [30]
Pointa je v tom, že se ony na základě svého prostého úsudku a pod vlivem ženské žárlivosti domnívaly, že má ‘Áišu jednoduše radši, než je ostatní, nicméně pravý důvod byl ten, že očekával příchod zjevení, neboť právě ona byla jedinou manželkou, v jejímž domě toto zjevení přicházelo. Neznamenalo to, že by je měl rád méně, než ji. [31] Toto zjevení mělo klíčovou hodnotu pro celou komunitu muslimů, ale možnost strávit noc s Poslem Božím صلى الله عليه و سلم se týkala jen jich samotných. Kdyby se matky věřících nebyly kály, došlo by k rozkolu uvnitř domácnosti samotného Proroka صلى الله عليه و سلم – a v tom spočívá nebezpečí a negativita hizbíje.
A sám Prorok صلى الله عليه و سلم byl dalek toho, aby upřednostňoval jednu svou manželku na úkor ostatních v tom, čeho je člověk schopen ve věcech materiálních. A náklonnost či sympatie srdce je obecně něco, nad čím máme jen pramalý vliv, v souladu se slovy Božími:
وَلَن تَسْتَطِيعُوٓا۟ أَن تَعْدِلُوا۟ بَيْنَ ٱلنِّسَآءِ وَلَوْ حَرَصْتُمْ ۖ فَلَا تَمِيلُوا۟ كُلَّ ٱلْمَيْلِ فَتَذَرُوهَا كَٱلْمُعَلَّقَةِ ۚ وَإِن تُصْلِحُوا۟ وَتَتَّقُوا۟ فَإِنَّ ٱللَّـهَ كَانَ غَفُورًا رَّحِيمًا
Nikdy vám nebude možno, abyste byli spravedliví mezi ženami, i kdybyste si to přáli. Neprojevujte však jedné z nich úplnou náklonnost a nenechávejte jinou jakoby visící ve vzduchu! Dosáhnete-li dohody a budete-li bohabojní – vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný. (Nisá: 129)
A matky věřících velmi rychle pochopily celou situaci i chybu, které se dopustily a zůstaly těmi nejlepšími ženami, které kdy po světě chodily, jedinými hodnými toho, aby stanuly po boku toho nejlepšího ze synů Adamových.
Podobně i v hadísu o vzniku cháridžovců uvádí Šárik ibn Šiháb od Abú Berzy رضي الله عنه, že jednou byla k Prorokovi صلى الله عليه و سلم přinesena hromada bohatství a on ji začal rozdělovat těm napravo i nalevo od sebe, ale nic nedával těm, kteří stáli za ním. Jeden z těch za ním hlesl: „Muhammede! Nebyl jsi ve svém rozdělování spravedlivý!“ Byl to člověk s tmavými, velmi krátce střiženými vlasy, se dvěma kusy bílého oblečení na sobě. Posel Božíصلى الله عليه و سلم se rozhněval a řekl:
وَاللَّهِ لاَ تَجِدُونَ بَعْدِي رَجُلاً هُوَ أَعْدَلُ مِنِّي !
„Při Alláhu, po mně nenajdete člověka, který by byl spravedlivější, nežli já!“
A potom dodal:
يَخْرُجُ فِي آخِرِ الزَّمَانِ قَوْمٌ كَأَنَّ هَذَا مِنْهُمْ يَقْرَءُونَ الْقُرْآنَ لاَ يُجَاوِزُ تَرَاقِيَهُمْ يَمْرُقُونَ مِنَ الإِسْلاَمِ كَمَا يَمْرُقُ السَّهْمُ مِنَ الرَّمِيَّةِ سِيمَاهُمُ التَّحْلِيقُ لاَ يَزَالُونَ يَخْرُجُونَ حَتَّى يَخْرُجَ آخِرُهُمْ مَعَ الْمَسِيحِ الدَّجَّالِ فَإِذَا لَقِيتُمُوهُمْ فَاقْتُلُوهُمْ هُمْ شَرُّ الْخَلْقِ وَالْخَلِيقَةِ .
„Na konci času se objeví lid, jakoby on byl jedním z nich, budou recitovat Korán, aniž by prošel dále, než do jejich hrdel. Budou do islámu vcházet tak, jako když šíp vstřelí do kořisti. Jejich znamením bude krátce střižený vlas. Budou se stále objevovat, až poslední z nich přijdou s falešným mesiášem ad-Dedždžálem. Kdekoli je naleznete, zabíjejte je, neboť oni jsou těmi nejhoršími mezi stvořenými bytostmi.“ [32]
Dotyčný se odštěpil od ostatních díky své malověrnosti, netrpělivosti, hrabivosti a posedlosti vezdejšími statky, podobně jako se dnes od muslimské ummy odštěpují nenávistní rozkolníci, mocichtiví militanti a terorističtí zabijáci. Nevidí svou krátkozrakost a zaslepuje je jejich ego a omezené, oploštělé chápání toho mála, co z náboženství byli schopni pojmout. Všem ostatním možnost, že by se mohli dopídit pravdy, upírají.
Klíčovým hadísem v této kapitole je ovšem to, co se vypráví od Mu’áwíji ibn Abí Sufjána رضي الله عنه, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil:
ألا إن من قبلكم من أهل الكتاب افترقوا على ثنتين و سبعين ملة ، و إن هذه الملة ستفترق على ثلاث و سبعين ، ثنتان و سبعون في النار ، و واحدة في الجنة ،و هي الجماعة.
„Vskutku se lidé knihy před vámi rozdělili na sedmdesát dvě skupiny a má umma se rozdělí na sedmdesát tři skupiny. Sedmdesát dvě vejdou do ohně a jedna vejde do ráje. A to je Společenství.“ [33]
A není lepších slov než slov Božích, mezi nimiž je i jednoznačný příkaz:
وَٱعْتَصِمُوا۟ بِحَبْلِ ٱللَّـهِ جَمِيعًا وَلَا تَفَرَّقُوا۟
Přidržujte se pevně provazu Božího všichni a nerozdělujte se! (Áli ‘Imrán: 103)
A Jeho slova:
إِنَّ ٱلَّذِينَ فَرَّقُوا۟ دِينَهُمْ وَكَانُوا۟ شِيَعًا لَّسْتَ مِنْهُمْ فِى شَىْءٍ ۚ إِنَّمَآ أَمْرُهُمْ إِلَى ٱللَّـهِ ثُمَّ يُنَبِّئُهُم بِمَا كَانُوا۟ يَفْعَلُونَ
S těmi, kdož rozštěpili náboženství své a stali se sektáři, ty věru nemáš nic společného! Věc jejich patří jedině Bohu, jenž jim pak oznámí, co učinili. (An’ám: 159)
Mudžáhid ohledně těchto Božích slov řekl: „To jsou následovníci inovace a nízkých chtíčů. Upadli do vzájemných neshod v pohledu vymyšlených novot a jejich rozumy jsou otupeny pochybnostmi.“ [34]
Není většího důkazu o zavrženíhodnosti sektářské a partajnické mentality, nežli toho, co jsme uvedli. A podle základního pravidla islámsko-právní nauky cokoli vede k zakázanému, je samo zakázáno (arab. ما أدى إلى الحرام فهو حرام má adá ile l-harámi fe-huwe harámun). Zakázány jsou tedy všechny důvody vedoucí k rozkolnictví, řevnivosti, neshodám a sektářství.
_______________________________________________________________
[1] Viz al-Džámi’u li-ahkámi l-Kur´án, 15/52.
[2] Viz Ibid., 8/414.
[3] Viz Tádzu l-‘arús.
[4] Lane, Edward William. 1863. Arabic-English Lexicon. Bejrút: Libraire du Liban, 5/2057.
[5] Viz az-Zemachšerí v al-Asás; al-Azherí v Tahzíbu; viz také Tádžu l-‘arús.
[6] Viz Lane, op. cit., 5/2057.
[7] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 28/422-423.
[8] Viz Tefsír al-Bejdáwí, 5/61.
[9] Viz Tádžu l-‘arús.
[10] Viz Muchtáru s-siháh, str. 84.
[11] Viz Lane, op. cit., 2/559.
[12] Omar, Abdulmannan. 2010. Dictionary of Holy Qur´an. Hockessin: NOOR Foundation, str. 493.
[13] Viz Abú Hilál al-‘Askerí v al-Furúku fi l-lugha, str. 803-804.
[14] Viz Má huwe ta’rífu l-hizbíjeti we l-hizbíji? <http://www.muqbel.net/fatwa.php?fatwa_id=156> [citováno k 30. XI. 2018].
[15] Viz Rihlatu d-da’wíja, str. 141.
[16] Viz Abdelhaleem Muhammad A. Badawi, Elsaid M.. 2008: Arabic-English Dictionary of Qur´anic Usage. Leiden: Brill, str. 623.
[17] Abdelhaleem Muhammad A. Badawi, Elsaid M.. 2008: op. cit., str. 204.
[18] Viz Džámi’u l-beján fí tefsíri l-Kur´án, k verši Rúm: 32.
[19] Viz an-Nuketu we l-‘ujún, k verši Rúm: 32
[20] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, k verši Rúm: 32.
[21] Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2641; at-Taberání v al-Kebíru, hadís č. 14646; a al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 444.
[22] Viz Tefsíru l-Dželálejn, k verši Rúm: 32.
[23] Viz Ibid., k verši Mu´minún: 53.
[24] Viz Fethu l-kadír, k verši Rúm: 32.
[25] Viz Tefsír Ibn ‘Ášúr, 21/96.
[26] Viz Tejsíru l-Kerími r-Rahmán, k verši 30:32.
[27] Ibid., str. 205.
[28] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1850.
[29] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5121. As-Sujútí jej ocenil jako sahíh v Džámi’u s-saghír, hadís č. 7665; avšak al-Albání jako da’íf v Techrídžu Miškátu l-mesábíh, hadís č. 4832, neboť jeho isnád je dle něho přerušený.
[30] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2581.
[31] Viz ‘Alí al-Kárí v Mirkátu l-mefátíhi Šerhu Miškátu l-mesábíh, 6/3993.
[32] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 4103.
[33] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 4/102; Abú Dawúd v Sunenu, 4/198; Ibn Mádža v Sunenu, 2/480, jako sahíh; al-Hákim v Mustedreku, 1/128; ad-Dárímí v Sunenu, 2/241. Podrobnější objasnění tohoto hadísu viz zde: http://e-islam.cz/content/vysv%C4%9Btlen%C3%AD-had%C3%ADsu-o-rozd%C4%9Blen%C3%AD-ummy-d%C3%ADl-1 zde: http://e-islam.cz/content/vysv%C4%9Btlen%C3%AD-had%C3%ADsu-o-rozd%C4%9Blen%C3%AD-ummy-d%C3%ADl-2 a zde: http://e-islam.cz/content/vysv%C4%9Btlen%C3%AD-had%C3%Adsu-o-rozd%C4%9Blen%C3%AD-ummy-d%C3%Adl-3.
[34] Uvádí Ibn Tejmíja v Medžmú’u l-fetáwá, 2/177.