Zaujetí názorového tábora v dobrém a špatném smyslu slova
Zaujetí strany či názorové pozice obecně má ve svém koránském obrazu svou dobrou i špatnou stránku. [1]Pokud je to názor, který konvenuje Koránu, Sunně a tomu, co Alláh seslal jako Svůj Zákon, potom se ten, kdo jej zaujme, staví na stranu Boží. V opačném případě se automaticky ocitá na straně prokletého Iblíse.
Tedy pokud se někdo staví ve svých názorech na stranu Alláha a Jeho Posla, na stranu muslimské ummy a těch, kteří jsou jejími právoplatnými vůdci, potom je jeho zaujetí strany chvályhodné, v souladu se slovy Božími:
وَمَن يَتَوَلَّ ٱللَّـهَ وَرَسُولَهُۥ وَٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ فَإِنَّ حِزْبَ ٱللَّـهِ هُمُ ٱلْغَـٰلِبُونَ
A kdo si bere za přátele Boha a Jeho posla a věřící, ten patří ke straně Boží – a tito zvítězí! (Máida: 56)
أَلَآ إِنَّ حِزْبَ ٱللَّـهِ هُمُ ٱلْمُفْلِحُونَ
A což nebudou ti, kdož ke straně Boží patří, úspěšní? (Mudžádela: 22)
Refá’a ibn Zejd al-Džuzámí رضي الله عنه svému lidu doručil depeši od Posla Božího صلى الله عليه و سلم, kterým je vyzýval k víře v Jediného Boha a přijetí Muhammeda za Posla Božího صلى الله عليه و سلم, přičemž:
فمن آمن ففي حزب الله وحزب رسوله .
„Kdokoli pak uvěří, ten stane na straně Boží a straně Jeho Posla.“ [2]
Ibnu l-Kajjim pravil: „Boží cesta zůstává. Ten, kdo opustí Jeho stranu a Jeho vojsko, ten bude odhalen.“ [3] Podle al-Biká’ího si je skutečný stoupenec Boží strany vědom, že není prospěchu ani škody, kromě u Alláha a s Jeho dovolením. [4]
Muslimové mají povinnost stát pevně na této straně, držet se toho, v co její stoupenci věří, co praktikují a o co se zasazují, bránit je a poskytovat jim své služby a rady.
Naproti tomu odsouzeníhodnou podobou zaujetí strany je situace, kdy se někdo oddělí od jednotného tělesa muslimů a zformuje vlastní skupinu, drženou pohromadě následováním tužeb, zavržením zbytku ummy a překračováním zákonných omezení. Každá přicházející situace naléhavě volá po tom, aby byla uchopena, pochopena a vyřešena v souladu se Šarí’ou. Kdo tak neučiní, otáčí se do opozice proti těm, kteří tak učiní a Boží Zákon dodrží. Tím se hříšník, který se od nich odděluje, stává šejtánovou partají, definovanou tím, že se odštěpila od strany Boží:
ٱسْتَحْوَذَ عَلَيْهِمُ ٱلشَّيْطَـٰنُ فَأَنسَىٰهُمْ ذِكْرَ ٱللَّـهِ ۚ أُو۟لَـٰٓئِكَ حِزْبُ ٱلشَّيْطَـٰنِ ۚ أَلَآ إِنَّ حِزْبَ ٱلشَّيْطَـٰنِ هُمُ ٱلْخَـٰسِرُونَ
Satan je ovládl a dal jim zapomenout na připomenutí Boží; a oni patří ke straně satanově. Což však strana satanova ztrátu neutrpí? (Mudžádela: 19)
إِنَّمَا يَدْعُوا۟ حِزْبَهُۥ لِيَكُونُوا۟ مِنْ أَصْحَـٰبِ ٱلسَّعِيرِ
On volá k sobě přívržence své jen proto, aby stali se obyvateli plamene šlehajícího. (Fátir: 6)
Ibn ‘Abbás uvedl, že „když odmítl uvěřit v Prorokovo صلى الله عليه و سلم poselství jeho vlastní kmen, stali se tím stranou Iblísovou.“ [5]
Ibn Tejmíja pravil:
„Pravda je známa a může ji poznat každý, neboť věru pravda je u Alláha a je to to, s čím seslal svého Posla صلى الله عليه و سلم. Nejde o nic pochybného a není zakalena něčím, co není z ní, podobně jako zlato není zkaleno v očích zkušeného znalce žádnou příměsí. Vznešený Alláh jasně uvádí všechny důkazy a ozřejmil cestu skrze Muhammeda صلى الله عليه و سلم, pečeť všech proroků a předáka všech poslů.“ [6]
Také řekl:
„Každá náklonnost či přívrženství způsobující rozkol mezi muslimy a rozdělení se na frakce, je zakázána. Toto je cesta inovace a odchylování se od Sunny a jejího následování. Kdokoli cítí náklonnost či přívrženství k čemukoli, co zavdává podnět sektářskému rozkolnictví se tímto svým činem stává hříšníkem a hanebníkem (arab. فاسق fásik) opouštějícím kruh poslušnosti vůči Alláhu a Jeho Poslu.“ [7]
Naopak ten, kdo zůstane věren Alláhu a Poslu Jeho صلى الله عليه و سلم a věřícím, dosáhne úspěchu na tomto i na onom světě, jak uvádí Ibn Kesír. [8]
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Věru my jsme – chvála Alláhu Nejvyššímu – ti, kteří podporují pravdu a kteří budou díky ní triumfovat, kteří jsou vůči ní vnímaví, spokojeně se této pravdě podřizují a na ni se odvolávají, kdykoli chtějí rozhodnout své spory.
Pravda je náš baldachýn, pod kterým hledáme útočiště a naše prizma, na kterém závisíme. Pro věc Boží se snažíme očistit sebe samotné ode všeho jiného, nežli od pravdy a utíkáme se k Alláhu o pomoc, abychom byli vždy schopni pravdu přijmout a podpořit.
Nejsme z těch, kteří rozeznávají pravdu podle lidí, kteří ji následují, spíše jsme těmi, kteří rozeznávají lidi podle toho, zda následují pravdu. Nejsme z těch, kteří podřizují pravdu dojmům a názorům lidí – takže pokud s nimi tato pravda souhlasí, akceptují ji a pokud se jim protiví, odmítnou ji.
Naopak, patříme k těm, kteří podřizují dojmy, názory a výroky lidí důkazu. Cokoli pak s nimi souhlasí, bereme v potaz a přijímáme. A cokoli jim odporuje, zavrhujeme.“ [9]
Předložený kontrast obou veršů jasně dokládá, že sám akt postavení se na něčí stranu je buď přikázaný, nebo odsouzený. Zatímco je přikázáno stát na straně Boží, která je definována následováním Posla Božího صلى الله عليه و سلم a toho, co následovali jeho společníci a zbožní předkové po něm, je na druhou stranu zakázáno postavit se na stranu opačnou či se proti tomu nějak vymezovat, nebo vytvářet další exkluzivistickou loajalitu na základě novotářských kritérií. [10]
Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja pravil:
„Z důvodu toho, že úspěch a blaho Božích služebníků na tomto i na onom světě je pevně spojen s následováním vedení Božího Posla صلى الله عليه و سلم, je povinností každého, kdo je upřímný sám vůči sobě a přeje si spásu a blaženost, aby toto správné vedení, tento způsob života a jeho důležitost poznával a aby se distancoval od všech těch, kteří ho nedbají a kteří se jen snaží rozšířit okruh vlastních následovníků a které zajímá jen to, aby právě ta jejich skupina převládla nad všemi ostatními frakcemi. Tyto frakce mohou být jak okrajové, tak velmi početné, nicméně ani jedna z nich není schopna obsáhnout a pochopit Pravdu, neboť přízeň je výhradně v Rukou Božích – On z ní uděluje, komu On chce a jedině Alláh je této nesmírné přízně držitelem.” [11]
Z tohoto je jasné, že všechny tyto frakce nezajímá, kde se nachází pravda, ale jen to, kdo je s nimi a kdo s nimi není. A každého, kdo s nimi není, považují za někoho, kdo je proti nim. A exkluzivní následování kohokoli jiného, nežli Posla Božího صلى الله عليه و سلم, urputně se držíce všeho, co dotyčný říká, tvrdí a prosazuje, bez ohledu na to, zda je to správné a pravdivé, je něco, co je v našem náboženství jednoznačně zapovězeno, bez ohledu na slogany a nálepky, kterými se lidé zaštiťují.
Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í praví:
„Naši učenci ve svých knihách označovali za následovníky Sunny a zbožných předků i stoupence jiných, než vlastních názorů. Jde o to, že nejde jen o označení, ale o skutečnou charakteristiku někoho, kdo má být tímto označením popsán. Říkáte-li o sobě, že jste následovníkem hadísů, ačkoli nemáte o hadísech ani ponětí, anebo že jste následovníkem Sunny a přitom ani nevíte, co to Sunna je, nemáte žádnou touhu Sunnu studovat, anebo praktikovat, říkáte-li, že následujete zbožné předky, ale to, k čemu vzýváte, vnáší mezi muslimy rozkol, pak jsou vaše slova lichá.“ [12]
Vznešený Alláh ohledně upřednostňování spojenectví s ideovými souputníky nad důkazem pravil:
أَفَمَن كَانَ عَلَىٰ بَيِّنَةٍ مِّن رَّبِّهِۦ وَيَتْلُوهُ شَاهِدٌ مِّنْهُ وَمِن قَبْلِهِۦ كِتَـٰبُ مُوسَىٰٓ إِمَامًا وَرَحْمَةً ۚ أُو۟لَـٰٓئِكَ يُؤْمِنُونَ بِهِۦ ۚ وَمَن يَكْفُرْ بِهِۦ مِنَ ٱلْأَحْزَابِ فَٱلنَّارُ مَوْعِدُهُۥ ۚ فَلَا تَكُ فِى مِرْيَةٍ مِّنْهُ ۚ إِنَّهُ ٱلْحَقُّ مِن رَّبِّكَ وَلَـٰكِنَّ أَكْثَرَ ٱلنَّاسِ لَا يُؤْمِنُونَ
Zdaž ten, jenž se opírá o jasný důkaz od Pána svého, zatímco svědek od Něho vyslaný jej sděluje, a před ním bylo Písmo Mojžíšovo jako vedení a milosrdenství… ti věří v něj! Však kdokoliv ze spojenců v něj nevěří, ten s ohněm bude mít schůzku. Nebuď tedy o něm na pochybách, neboť to pravda je od Pána tvého, však většina lidí nevěří. (Húd: 17)
Podle al-Begháwího tzn. Zda-li jsou si rovni ten, kdo následuje jasný důkaz od svého Pána s tím, kdo touží jen po vezdejších pozlátcích a světských radovánkách? Či je ten, kdo následuje správné vedení, roven tomu, kdo je ztracen v bludu a nevědomosti? [13]
وَمِنَ ٱلْأَحْزَابِ مَن يُنكِرُ بَعْضَهُۥ ۚ قُلْ إِنَّمَآ أُمِرْتُ أَنْ أَعْبُدَ ٱللَّـهَ وَلَآ أُشْرِكَ بِهِ إِلَيْهِ أَدْعُوا۟ وَإِلَيْهِ مَـَٔابِ
A mezi spojenci jsou někteří, kdož část toho zavrhují. Rci: “Bylo mi pouze poručeno, abych Boha uctíval a nikoho k Němu nepřidružoval; vzývám Jej tedy a k Němu se i navrátím.” (Ra’d: 36)
Vznešený podle Ibn Džuzejje přikazuje Poslu, co má odpovědět svým odpůrcům – bylo mi přikázáno jen věřit, že nic kromě Alláha, Jediného a Jedinečného Stvořitele, nesmí být uctíváno, a také podle této víry konat. [14]
Aš-Šátibí pravil:
„Mnohé národy se dopustily chyby v tom, že odhlédly od důkazu a starosti o ty, kteří jim důkazy zprostředkovávají. Díky tomu se odchýlily od cesty společníků proroků a jejich prvních následovníků a začali následovat své tužby, čímž se odchýlili od přímé cesty.“ [15]
Muhammed Sálih ibnu l-‘Usejmín doplnil:
„Uvnitř islámu nemá existovat žádná stranickost, žádná roztříštěnost skupin, žádné stoupenectví a protivnictví, vyjma toho, co je v souladu s Knihou Boží a Prorokovou صلى الله عليه و سلم Sunnou.“ [16]
Vyjádření soudobých učenců odsuzující sektářský fanatizmus a partajnickou zaslepenost vůči jedincům i skupinám
Nejen klasičtí, ale i soudobí učenci se shodují na tom, že názory lidí mají být poměřovány kritérii Koránu, Sunny, konsenzu a praxe zbožných předků. Není na světě nikdo, kdo by byl neomylný. Je proto zakázáno fanaticky se držet něčího názoru na úkor toho, co je zřejmé z pravdy, anebo takový fanatizmus od svých stoupenců vyžadovat. [17] Něco takového je neislámským chováním, které muslimům nepřísluší a kterým se vyznačují modloslužebníci, zbožňující své vůdce a beroucí si jejich slova jako doslovný zákon, jak se uvádí od Ibn Tejmíji, který takové jednání ve své době připisoval Mongolům. [18]
Muhammed Násiruddín al-Albání pravil:
„Proto se, muslime, vynasnaž o to, abys poznal islám z Knihy Pána tvého a ze Sunny Božího Posla صلى الله عليه و سلم a nepatřil k těm, kteří namísto toho opakují: „Ale ten a ten řekl …“
Neboť věru pravda se nepozná podle lidí, kteří jí následují, ale podle pravdy samotné poznáš i její následovníky.“ [19]
‘Abdul‘azíz ibn Báz řekl:
„Není ani v nejmenším dovoleno fanaticky stranit Zejdu nebo ‘Amrovi [20] nebo té či oné možnosti, zastávané jedněmi nebo druhými, straně těch a těch, nebo cestě (arab. طريقة taríka) toho a toho, nebo skupině toho a toho. Vše toto spadá do nově vnesených chybných záležitostí, do kterých mnozí lidé upadli.
Proto je nezbytné neustále připomínat, že cíl muslimů je jeden jediný – následovat Knihu Boží a Sunnu Božího Posla صلى الله عليه و سلم, za všech okolností, v nouzi i v hojnosti, v dobách těžkých i blahobytných, na cestě i doma, ve všech případech. Pokud nadejde chvíle, kdy se učenci, jejichž stanoviska jsou rozhodující, neshodnou, je nutno všechny je podrobit zkoušce, kdo z nich obstojí před důkazy, aniž bychom fanaticky stranili kterémukoli z nich.“ [21]
Muhammed ibn Sálih ibnu l-‘Usejmín pravil:
„Kvůli tomuto nešvaru nacházíme některé studenty nauky hájící některé učence mezi mnohými, jak se snaží být vítěznými obránci toho nebo onoho učence v tom, kde se dopídil pravdy i v tom, kde se od ní odchýlil, prokazujíce vůči všem ostatním nesmiřitelné nepřátelství, prohlašujíce je za odchýlené či inovátory, vnímaje svého šejcha jako základní styčný bod, přičemž všichni ostatní jsou buď ignoranti, anebo zkažení. Toto je nesmírná chyba. Naopak je povinností přijímat výroky kohokoli, pokud jsou v souladu s Koránem, Sunnou a výroky Prorokových صلى الله عليه و سلم společníků.“ [22]
Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í pravil:
„Střežte se před zbloudilými učenci tak, jako se utíkáte před šejtánem. A podobně se střežte před sektářským fanatizmem.“ [23]
Ahmed ibn Jahjá an-Nedžmí pravil:
„Být skutečným následovníkem zbožných předků podle nás neznamená slepě následovat některého z našich současníků ve všem, co řekne a v čem vydá svůj verdikt. Takové slepé následování vnímáme jako jednu z mnoha podob sektářského fanatizmu a partajnické zaujatosti, jako odsouzeníhodný dogmatizmus. Učenec, jakkoli prestižního postavení může dosáhnout a bez ohledu na to, kolik znalosti v sobě může obsáhnout, je stále někým, koho názory se mohou v zásadě jak přijmout, tak také i odmítnout.“ [24]
Řešení problému stranické zaujatosti a sektářského fanatizmu
Povinností muslima je nikdy nepřestat s hledáním nauky a pátráním se po pravdě a nikdy neupadnout ve slepé následování nějaké autority, protože něco takového může nakonec vyústit až ve velehřích modloslužebnictví (arab. الشرك aš-širk) a uvrhnout člověka do propasti věčného zatracení. [25]
Muhammed aš-Šewkání pravil:
„Pravidlem, od kterého by nemělo být žádných odchylek, je, že ten, kdo studuje nauku, musí vždy zůstat věren důkazu a vždy se odkazovat na důkaz a jeho zdroj. Od toho by ho nemělo nic odvrátit, nic by nemělo stanout překážkou mezi ním a tímto. Pokud v sobě nalezne nějaký sklon, který tomuto odporuje, že něco je doloženo jasným důkazem, avšak on v sobě cítí nějakou tužbu tomuto odporovat, anebo něčí vliv, aby od dané věci ustoupil, aby se odchýlil od pravdy, potom nechť si je vědom, že byl ve své předcházející činnosti ovlivněn některým z těchto faktorů, aniž si to byl uvědomil, čímž upadl do nesnáze.
Pokud o tom rozmyslí a věc se mu vyjasní, musí se od příště takovému jednání a jeho motivům vyhýbat stejně, jako se chorý člověk vyhýbá všemu, co bylo příčinou, že se stal obětí dotyčné choroby. Nicméně pokud mu příčina choroby, která se stala překážkou mezi ním a pravdou zůstane skryta, nechť se táže zkušenějších a znalejších, kteří lépe chápou lidi a jejich situaci, podobně, jako i nemocný hledá radu u lékaře.
Pokud o své chorobě neví a ještě ji ani neobjevil, měl by se před touto chorobou mít na pozoru tak, že od sebe odstraní všechny možné příčiny, které k ní potenciálně mohou vést, podobně jako i lékaři doporučují preventivní diety a zdravou životosprávu, aby se člověk vyhnul příčinám onemocnění, která se možná ještě ani neprojevila. Může se takové choroby zbavit i prostřednictvím preventivních léčiv, která pomáhají tělu, aby se s potenciálním zdrojem choroby vypořádalo samo.
A stejné to je i s chorobou sektářského fanatizmu a partajnické zaujatosti, neboť kdokoli si je vědom jejích příčin, ten se chorobě snáze vyhne tak, že se bude mít na pozoru před jejími příčinami. A kdo si jich vědom není, žádá o radu někoho znalejšího, kdo ví, jak ho zbavit choroby fanatizmu, která ho postihla. Věru u lidí znalých a zkušených dotyčný lék na svou chorobu nalezne, takový, který působí silně a rychle ho jeho choroby zbaví, přinášeje mu uzdravení. Který na jeho duchovní chorobu působí zrovna tak, jako lék lékaře na chorobu tělesnou.“ [26]
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín poradil:
„Má rada pro mé mladé děti a bratry zní, aby odvrhli partajnickou zášť a kategorizování ostatních. Odvrhněte zdůrazňování důležitosti specifické osoby a omezení loajality a věrnosti na základě vztahu k této osobě, činíce tak dotyčného základem spojenectví a zříkání se (arab. الولاؤ والبراء al-weláu we l-berá´). Radím přijímat to, co je pravda, kdekoli se to nalezne a odvrhovat to, co je lež, kdekoli se ona objeví. Pokud kterýkoli učenec pochybí, jeho omyl je jeho věc a kdykoli se dobere k pravdě, toto jde k dobru jak jemu, tak i ostatním. Absolutně není dovoleno věřit, že existují lidé neomylní ve věcech víry, kromě Božího Posla صلى الله عليه و سلم.
Proto jakým právem si někteří osobují možnost testovat dnešní lidi otázkami typu: „Co soudíš o tom a o tom člověku?“ „Co si myslíš o tom či onom uskupení?“ Což Posel Boží zkoušel své následovníky něčím takovým?
Takový přístup je charakteristikou odchýlených sektářských uskupení, která mají za cíl rozdělovat lidi, aby před výzvami, které máme nést a které na nás dopadají z novin a časopisů na dennodenní bázi ze strany těch, kteří vedou válku proti tomuto náboženství a jeho následovníkům, nestanuli jednotní a pevní jako hory.“ [27]
Muhammed Amán al-Džámí pravil:
„Čas, v němž žijeme, je dobou, kdy se pravda pro mnoho lidí stala něčím zvláštním. Mnozí lidé, zejména ti mladší, už nedokážou rozlišovat, co je pravda a co je faleš, kteří lidé vyzývají k pravdě a kteří naopak mámí k falši.
Vysvobození z této nesnáze pak spočívá v nauce, v pečlivém studiu nauky, studiu u učenců, těch učenců, kteří jsou obdařeny správným pochopením a vhledem do věcí, skutečných Božích učenců (arab. العلماء الربانيون al-‘ulemáu r-rabbáníjún), kteří pečují o nauku víry a starají se o své mladší studenty, jejichž znalost ještě není tak velká, aby dosahovali postupných pokroků, dokud i oni pravé pochopení víry nezískají.“ [28]
_______________________________________________________________
[1] Podrobněji viz ‘Abdusselám ibn Burdžís v al-Amru bi-lázimi džemá’ati l-muslimíne we imámihim, str. 64.
[2] Uvádí i al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 5/312 s vyhovujícím řetězcem vypravěčů.
[3] Viz Sewáiku l-mursela, str. 341.
[4] Viz Nazmu d-durer, 19/300.
[5] Zaznamenal at-Taberání v al-Awsat, 1/225 a 7/12; Ibn Hibbán v al-Medžrúhín, 1/347.
[6] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 27/315-316.
[7] Viz Medžmú’atu l-muhádaráti fímá jaksudu d-da’wa, 3/81.
[8] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, k verši Máida: 56.
[9] Viz al-Furúsíjetu l-muhammedíja, str. 167-168.
[10] Viz šejch ar-Raslán v Dá’ijen ilá minhádži n-nubúwa, str. 165.
[11] Viz Zádu l-me’ád, 1/69.
[12] Viz Gháretu l-ašrita, 1/200.
[13] Viz Tefsír al-Beghawí, 2/392.
[14] Viz at-Teshíl, 1/438.
[15] Viz al-Ittisám, 2/347.
[16] Viz Medžmú’u l-fetáwá we resáil, 26/239.
[17] Podrobněji viz Zejd ibn Hádí al-Medchalí v al-‘Ikdu l-muneddedi l-džedíd, str. 144.
[18] Uvádí Rabí’ ibn Hádí al-Medchalí, viz Fetáwá fi l-‘akídeti we l-menhedž, online na www.rabee.net/ar/articles.php?cat=11&id=268.
[19] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1/193.
[20] Zvolená jména jsou oblíbená v klasických příměrech učenců – tedy tzn. tomu nebo onomu, ani jednomu, ani druhému.
[21] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 2/311-312.
[22] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 26/240.
[23] Viz al-Musára’a, str. 252.
[24] Viz al-Mewridu l-‘azbi z-zulál, str. 218.
[25] Více viz Rabí’ al-Medchalí v at-Te’assubu z-zemímu we aseruhu, str. 381.
[26] Viz Adebu t-talebi we munteha l-‘Areb, str. 115-116.
[27] Viz Likáu l-bábi l-meftúh, díl 149.
[28] Viz Šerhu Kurrati a’juni l-muwahhidín, páska č. 36 (čas 4:55-5:35).