Ve jménu Boha Milosrdného, Slitovného
Ve jménu Boha Milosrdného, Slitovného
Tento článek je pokračováním článku předešlého, pojednávajícího o důležitosti následování sunny a o poučení z ní. Připomenul jsem dvě z těchto poučení, která považuji sám za velmi významná zvláště v dnešní době nestability, hádek a rozporů, které zasáhly většinu muslimského národa, ve světě, i zde u nás. Mezi běžnými lidmi a bohužel, i mezi učenci. Tato dvě poučení se týkala v prvé řadě jednoznačné a doslovné interpretace sunny, jejího zavedení do všech oblastí života, jinými slovy upravení všech aspektů našeho života tak, aby byly v souladu s ní. Druhé ponaučení, které jsem vyvodil, je alegorie použitá v sunně, nebo, sunna jako podklad, jako materie pro další myšlenkové konstrukce. Poznáním úvah Proroka, mír a požehnání s ním, poznáváme cíle, metodiku, zásady a morálku, kterou se musí řídit i úvahy naše, soudobé myšlenky, aby byly v souladu s praxí islámu a nevybočovaly z hranic víry. Byl jsem požádán, abych napsal ještě jeden článek, který by pojednával o lidech, kteří význam sunny zkreslují a špatně jej chápou, přou se s jinými o ni a kvůli ní obviňují jiné.
Lidé, kteří se těchto žabomyších slovních (a bohužel ne vždy jen slovních) válek zůčastní, osočují jedni druhé tu z rigidity a fanatizmu, tu z laxnosti, poživačnosti a podlézání nepřátelům vznešené Boží víry. Vymýšlejí hanlivé přezdívky jedni druhým, vymýšlejí pro sebe názvy, kterými se snaží dokazovat svou vyvolenost. Pronášejí plamenné projevy, ve kterých ostouzejí všechny ostatní. To jsou praktiky pomluvy, souzení úmyslů, vnitřního nepřátelství, netolerance k jiným názorům, závistivosti a partajnictví (hizbíja). Bůh tyto praktiky odsoudil ve Své Knize, když popisoval práva muslimů mezi sebou nazájem: Bojují-li mezi sebou dvě skupiny věřících, usmiřte je! A činí-li jedna skupina z těch dvou bezpráví druhé, bojujte proti těm, kdo činí bezpráví, dokud se před rozkazem Božím neskloní! A když se skloní, usmiřte obě strany spravedlivě a buďte nestranní, neboť Bůh věru miluje ty, kdož jsou nestranní! Věřící jsou si přece bratry; usmiřujte tedy oba bratry své a buďte bohabojní – snad dostane se vám smilování! Vy, kteří věříte! Nechť neposmívají se jedni lidé druhým, možná že tito jsou lepší než oni! A nechť jedny ženy se neposmívají druhým, možná že tyto jsou lepší než ony! Neurážejte se vzájemně a nenazývejte se přezdívkami! A jak hnusný je název "hanebník" poté, co byla přijata víra! A ti, kdož se nebudou kát, jsou věru nespravedliví! (Hudžurát:9-11)
A popsal tato práva též ústy svého Posla, mír a požehnání s ním: "Pomozte svému bratru když je mu křivděno i když křivdí." Zeptali se: "Když je mu křivděno, chápeme, ale jak rozumět tomu, když křivdí?" "Tak jej vemte za ruku, (tj. zabraňte mu v tom)" (Buchárí) a v sahíh hadísu od Abú Hurejry: "Nezáviďte si navzájem, neklamte se, nesmíte se nenávidět, ani se obracet jeden k druhému zády. A neobchodujte na úkor svého bratra, nýbrž buďte bratry, ó služebníci Alláha! Muslim je muslimu bratrem, nekřivdí mu, , nenechá jej na holičkách, nelže o něm ani ho nepodceňuje. Bohabojnost se nachází zde!" a pak třikrát ukázal na svou hruď. "Dostačující je zlo, že muslim podcení svého bratra muslima. Každému muslimu je krev, majetek i čest druhého muslima svatá!"
Daleko jsou od praxe našich selef, vždyť šejch al-islám Ibn Tejmíjja proslul upřímnou a doslovnou interpretací stanovisek svých odpůrců, do té míry, že na jeho přednášky chodili i jejich následovníci, aby se poučili z názorů jeho protivníků před nimi. Když šejch přešel k jejich vyvracení, jeho odpůrci se zase potichu vzdálili. To je příklad kultury diskuze a debatování, etiky nesouhlasu. Poučný zejména a obzvláště pro muslimy dneška.
Všemohoucí řekl: A takovýmto způsobem jsme vás učinili obcí vzdálenou krajností, abyste byli svědky o lidech a aby posel byl svědkem o vás. (Baqara:143) Podle Ibn Kesíra se zde slovem "wasatan" odkazuje zároveň i na vybranost, vytříbenost, výběrovost, kvalitu islámského učení, že jde o nejlepší a nejcennější učení, které je přímo od Boha, vyznačující se moudrostí a vznešeností svých přikázání, postupů a cílů. Tak jako se vzpomínal Muhammad, mír a požehnání s ním, jako nejurozenějšího původu, rod Kurejšovci jako nejlepšího rodokmene mezi Araby a syntagma "modlitba prostřední", rozuměj, mimořádně hodnotná, označující odpolední modlitbu. Ve shodě se slovy: "On si vás vyvolil a nepřipravil vám žádné obtíže v náboženství, jež je vírou předka vašeho Abrahama. A On nazval vás muslimy již dříve – i v tomto -, aby posel tento byl vám svědkem a abyste vy byli svědky pro ostatní lidi." (Hadždž:78) a hadísem zaznamenaným imámem Ahmedem od Abú Saída al-Chudrího: "Na soudném dni bude vyzván Noe a bude mu řečeno: "Předal jsi poselství?" a on odpoví: "Ano." A pak bude vyzván jeho lid a bude mu položena otázka: "Předal vám zjevení?" a oni odpoví: "Nepřišel k nám žádný posel ani kdokoliv jiný." A pak bude řečeno Noemu: "Koho máš jako svědka?" "Muhammeda a jeho národ (ummu)" odpoví on."
A slovo "wasat" znamená také spravedlnost, spravedlivost. Ve smyslu "bude tázán, předal-li zjevení, vy budete svědčit němu a on potom i vám" (podle hadísů od A’meše, zaznamenaných Buchárím, Tirmizím, Nesáím a Ibn Mádžou). Dále hadís pokračuje: "Přivedena bude Muhammedova umma a bude dotazována: "Předal tento svému lidu poselství?" a oni odpoví: "Ano." Pak jim bude řečeno: "A jak to můžete vědět?" "Přišel k nám náš Posel a oznámil nám, že všichni poslové před ním též doručili svá poselství" odpovědí oni." V tomto smyslu, tedy, vy budete svědky lidem před vámi a Posel, mír a požehnání s ním, bud svědčim o vás, je též umma středu ummou spravedlivou. A tímto svědectvím našeho Posla, mír požehnání s ním, vůči nám v den soudu, se opět dostáváme k problematice sunny a našeho vztahu k ní.
Existují dvě základní pravidla, řekněme podmínky, úspěšné, hodnotné a opravdové práce pro islám. Jsou to: 1. čistý a správný úmysl a 2. soulad tohoto činu s Koránem a Sunnou posla Božího, mír a požehnání s ním. Tj., že čin není šar’íatsky kvalifikován jako zavrženíhodný, zakázaný, nebo, jde-li o čin uctívání, není proveden jinak než podle sunny. Tedy, napravuji-li něco, kritizuji-li někoho, dělám tak, abych se vystříhal věcí, které jsme výše vzpomenuli v uvedených koránských verších a hadísech Posla, mír a požehnání s ním. Tedy bez nadávek, označení, partajnictví, pomluv, závisti, ziskuchtivosti, sebechvály, pýchy a snahy o sebezviditelnění.
Nyní bych přistoupil k samotné klasifikaci a rozboru lidí, kteří nějakým způsobem hřeší ve svém pohledu na Sunnu. Takové lidi lze z hlediska jejich názorů shrnout v podstatě do dvou přirozených skupin, z nichž jedna by byla skupina lidí Sunnu popírající a zanedávající, zatímco ta druhá je skupinou chápající Sunnu destruktivním, odrazujícím, strnulým a fanatickým způsobem, který neumožňuje názorovou konfrontaci, přemýšlení a hodnocení.
V naší klasifikaci se budeme přidržovat čistě úhlů pohledu muslimů a jejih stanovisek vůči Sunně, ne rozdělování muslimů dle vztahů k modernitě a výzvám současnosti na otevřené a uzavřené, staromódní. Pakliže nahlížíme na současné muslimy, kteří se zabývají psaním o Sunně, jako na tzv. konzervativce a modernisty, tak jak to činí mnozí orientalisté a islamologové, shledáme, že toto rozdělení jde jaksi napříč a každá z těchto extremistických skupin se vyskytuje v obou kategoriích, tedy zároveň některé aspekty Sunny ignorují jiné chápou fanaticky a přehánějí v nich.
Skupinou první jsou lidé, které bych zcela vyčlenil a zmínil se o nich jen v krátkosti. Popírají Sunnu programově ve své celistvosti a celkovosti. Jde o jedince souhrně nazývané Lid Koránu (Ahl Kur’án), kam patří několik menších sekt, vzniklých za vydatné podpory Británie v době jejího koloniálního panství v Indii a Pákistánu. Nejznámější je sekta Ghuláma Parweize z Lahore. Tito jedinci dle svých slov "následují čistě a jen Korán". Jsou oněmi, o kterých hovoří Prorok, mír a požehnání s ním: "Nechť nenajdu jednoho z vás ležícího na pohovce, když k němu přijde příkaz z mých příkazů, o něčem, co jsem poručil nebo zakázal, a oni řeknou "To neznám, ale co jsme nalezli v písmu Alláhově to následujeme." (Abu Dawud 4605, at-Tirmidhi 2663, al-Hákim v al-Mustadrak 1/108, který řekl, že to je sahíh podle dvou šejchů (Bukhari, Muslim). O tom, že porušují příkazy samotného Koránu se nemusíme déle rozvádět. Stačí jen uvést několik veršů: To, co vám dává posel, to si vezměte! Ale toho, co vám odepřel, toho se zdržujte! A bojte se Boha, neboť Bůh je věru strašný v trestání Svém. (Hašr:7) Rci: "milujete-li Boha, pak mne následujte a Bůh vás za to bude milovat a odpustí vám viny vaše, vždyť Bůh je odpouštějící slitovný."
(Álu Imrán:31)
Nechali se zlákat falešnou ideologií Západu a myšlenkami některých orientalistů, že sunna není historicky autentická, dále že je svázána s daným prostorem a časem, takže pro představuje nutnou brzdu pokroku, tedy že musí být odstraněna z lidského života, aby bylo tohoto pokroku dosaženo. Samostatným aspektem popírání sunny jako celku je i vyhlašování se novými posly a proroky. Někteří z "Ahl Kur’án" se také dokonce sami za proroky vyhlásili.
K popíračům sunny podobným "Ahl Kur’án" můžeme přiřadit Ahmedíje, kteří sice sunnu otevřeně nepopírají, ale následují věrouku jejich lžiproroka, Mírzy Ghuláma Ahmeda, namísto ní.
Do této kategorie ještě mohou patřit lidé, kteří sunnu devalvují tím, že si vymýšlejí hadísy. Motivací pro vznik fabrikátů (mewdú’ hadísů) bývala a je snaha legitimovat určité, jinak nepřijatelné názory, zejména názory sekt, jako byla mu’tazila, cháridža, irdžá´, atd. S renesancí takových názorů se občas setkáváme i dnes.
Ostatně ráfizíje své bludy o vyvoleném Lidu Domu (ahl al-bejt) a málem zbožnění Proroka, mír a požehnání s ním, podpírají stejnými výmysly dodnes, jako údajný hadís qudsí: "Celý svět jsem stvořil kvůli tobě, ó Muhammede." Podobně si hadísy vymýšleli omezenci, kteří považovali za zbloudilé sekty všechny ostatní (byť uznávané) mezheby mimo vlastního. Např. "Nejlepší nearab je Peršan." (vztahuje se k Abú Hanífovi, který byl perské národnosti. Používán fanatiky hanífovského mezhebu.) Takové vymyšlené hadísy škodí navíc ještě tím způsobem, že podkopávají autoritu věrohodných vypravěčů v očích prostého lidu, neboť ti, kteří je vymýšlejí, je připisují autoritám typu Abú Hurejra, Ibn Abbás, nebo ‘Áiša, ve snaze dodat jim na váze.
Další skupinou jsou lidé dalecí bohabojnosti. Nejvyšší řekl: Nejlepší zásobou na cestu je bohabojnost! Buďte tedy bohabojní, vy, jež nadaní jste rozmyslem! (Baqara:197) Z bohabojnosti jde respekt k Poslovi oběma směry: Nepřisuzovat mu nic co neřekl, ale zároveň snadno nezpochybnit něco, co možná řekl. Posel řekl ve snad nejslavnější mutawátir (hadís přenesený mnoha, tj. více než deseti nezávislými a nesouvisejícími podáními v každé generační vrstvě) hadís: "Kdokoli mi přisoudí lež nebo popře, co jsem řekl, bude mít místo odpočinku v pekle." Hovoříme tu o lidech, kteří nepřistupující spravedlivě ke studiu a posuzování hadísů. Jsou vedeni vlastními tužbami, motivem jim je dokázání nějakého jejich bludného stanoviska, nebo vyvrácení něčeho, co se jim na Boží víře příčí. Bůh řekl o prověřování: Vy, kteří věříte! Přijde-li k vám hanebník s nějakou zvěstí, snažte se ji objasnit tak, abyste z nevědomosti své nepoškodili lidi a abyste nemusili litovat toho, co jste učinili. (Hudžurát:6) a o těchto lidech: A kdo více bloudí než ten, kdo za vášní svou jde místo za vedením od Boha? (Kasas:50)
K prověřování hadísů dle metod prověřování jejich tradentů po důvěryhodnosti a paměťových schopností, dle jazykovědných srovnání s jinými podáními téhož hadísu atd. nepřistupují objektivně, ale již s předem daným výsledkem, kterého chtějí dosáhnout.
Pomocí toho, že potvrdí nějaký slabý hadís, chtějí legitimovat něco, co je pochybné, pro svůj prospěch. Příkladem nám jsou súfíjové, zakládající své bludy na slabém hadísu "Nic nemůže obsáhnout Boha, jen srdce upřímného věřícího" nebo někteří zpátečníci v Africe, kteří horují pro obřízku žen (vztahuje se ke slabému hadísu, kde prorok, mír s ním, údajně určuje, že obřízka se provádí sejmutím pouze špičky klitorisu). Podobných příkladů lze nalézt spoustu.
Následováním a vnášením falešných a slabých hadísů se proviňují jak tzv. umírnění, liberální, modernističtí a bůhvíjací jiní muslimové s přívlastkem (rozuměj prozápadní, sekularističtí) tak i tzv. vehábisté a selefisté (čti pseudovehábisté, pseudoselefisté, rigidní a uzavření jedinci, reakcionističtí, odmítající pokrok).
Jiná cesta je shození nějakého skutečného, třeba i sahíh hadísu chtějí podkopat nějaké uznávané islámské stanovisko, které se jim nelíbí. Tímto způsobem se např. stavějí tzv. liberálové a modernisté k otázce nošení šátku žen. Stejným způsobem popírají džihádisté zákaz zabíjení civilistů ve válce.
Ještě nebezpečnějším způsobem, který na jedné straně nezasahuje do problematiky hadíských disciplín a na druhé straně nebezpečně útočí na autoritu sunny je relativizace hodnot sunny.
Sem spadají všechny názory shodně prohlašující, že je jiná doba, že se lidé změnili, že svět nefunguje tak jako v 7. století. Tudíž sunna nemůže odpovídat potřebám dneška a je proto potřeba ji uzpůsobit (a tu je rozdíl proti první skupině, která říká vyvrátit) dnešku, metodami idžtihádu atd. Jistě, idžtihád je potřeba, ve věcech, které se nově objevily, které dřív nebyly a proto jsou v zákonodárných pramenech neřešené. Polem pro idžtihád je bioinženýrství, reprodukční medicína, zbraně hromadného ničení, environmentální problémy atd. Nikoliv je jím rodinné, dědické, trestní a mezinárodní právo.
Vrátíme-li se k našim dvěma posledním příkladům toho, co hlásají extrémisté z obou konců našeho pomyslného spektra, můžeme pro pochopení této relativizace sunny formulovat jejich stanoviska také takto: "Dneska se již hidžáb nosit nemusí, je jiná doba." Ano ovšem. Avšak i dnes může být žena znásilněna, i dnes má žena právo ukázat ze své krásy kolik chce a komu chce. A hlavně, i dnes má žena povinnost před svým stvořitelem splnit to, co po ní požaduje. Bůh nám nepřikazuje ani nezakazuje mnoho věcí. To co nám zakazuje, nepotřebujeme k životu a naprosto se bez toho obejdeme. To, co nám přikazuje, ulehčuje a neukádá nám něco, co nemůžeme unést. Pakliže např. se nemůžeme modlit stojící, můžeme se modlit v sedě, nebo pokud nejsme schopni ani to, tak v leže atd. Nebo, dle druhého příkladu: "Dnes již neexistují ti civilisté, jejichž zabíjení v boji islám zakazuje. Protože, když nás napadne cizí země, všichni v ní aktivně a centralizovaně pracují na našem zničení. Produkují, vyrábějí, zajišťují logistiku, finance…" Ano ovšem. Avšak i v době Prorokově byli kováři, kteří vyráběli zbraně, byli koňští handlíři a prodavači velbloudů, kteří obstarávali jízdní zvířata. Byli kupci, poslové, vyjednavači. Zemědělci, kteří produkovali potraviny pro armádu atd. Ale i přesto je Boží zákon chránil a zakázal zabíjet, leda, pokud by oni sami vzali do ruky zbraň.
Dnes je skutečně jiná doba než v prvním století hidžry, ovšem vzorce chování lidí jsou prastaré, pravděpodobně ještě mnohem starší než Prorokova, mír s ním, doba. Společenské vztahy, ač v jiné podobě, stále kopírují dávná schémata, máme tu muslimy a nemuslimy, muže a ženy, manžele a manželky, děti a rodiče, vládce a poddané, kupující a prodávající, dlužníky a věřitele, boháče a chudáky, spojence a nepřátele, oběti a pachatele. Jen se mění kulisy, herci zůstávají a stejné jsou i práva a povinnosti vztahů mezi nimi. To všechno, pramení z logiky věci, pokud už tedy pomineme to, co je pro nás jakožto muslimy klíčové – že jsou také služebníci a jejich Pán. Sunna není pouze otázkou starou čtrnáct století. Promlouvá k nám v celé řadě otázek a my její odpovědi musíme následovat, chceme li uspět. A nesmíme následovat odpovědi našeho omezeného a zviklatelného úsudku v otázkách, na něž je odpověď dávno známá a zřejmá.