Je lepší zůstat společensky činným, anebo se od společnosti vzdálit?
Předkládané dilema mezi aktivizmem a zdrženlivostí, nastolené hadísy hovořícími o odloučení se od společnosti, je podle mnoha zbožných předků podobné dilematu, zda je lepší hovořit, nebo mlčet, v souvislosti s hadísem od ‘Abdulláha ibn ‘Amra ibnu l-‘Ás رضي الله عنهما, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:
مَنْ صَمَتَ نجا.
Je lepší zůstat společensky činným, anebo se od společnosti vzdálit?
Předkládané dilema mezi aktivizmem a zdrženlivostí, nastolené hadísy hovořícími o odloučení se od společnosti, je podle mnoha zbožných předků podobné dilematu, zda je lepší hovořit, nebo mlčet, v souvislosti s hadísem od ‘Abdulláha ibn ‘Amra ibnu l-‘Ás رضي الله عنهما, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:
مَنْ صَمَتَ نجا.
„Kdo pomlčel, zachránil se.“ [1]
‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عهما oba tyto problémy spojil v těchto svých slovech: „Blahobyt tkví v deseti dílech. Devět z nich je mlčení a desátým je odloučení se od lidí.“ [2]
Fudajl ibn Ijjád pravil: „Ani hadždž ani pohraniční stráž, ani boj na cestě Boží není obtížnější, nežli udržet jazyka za zuby.“ [3]
Al-Hasan ibn Sálih pravil: „Podrobně jsem uvažoval nad předběžnou opatrností před pochybnými věcmi (arab. الوراء al-werá´) a nenašel jsem nic, kde by tato chyběla více, nežli u jazyka.“ [4]
Je tedy lepší mlčet, nežli hovořit?
Ibnu l-Akwá přišel za Rabí’em ibn Chusejmem a zeptal se ho: „Ukaž mi někoho, kdo je lepší, nežli ty.“ Rabí’ mu odpověděl: „Ten, koho řeč je pro něj samého připomenutím, jeho mlčení je pro něho příležitostí k rozjímání a jeho konečný cíl důvodem, proč rozjímat.“ [5]
Tedy nelze říci, zda je vždy lepší mlčet, či za všech okolností je lepší hovořit, jak poznamenal Ibn ‘Abdilberr:
„Říkat dobrá slova, jako připomínat si Alláha či recitovat Korán či vybízet k dobru a sám ho konat je lepší, nežli mlčet, stejně jako pravdivě svědčit, snažit se lidi usmiřovat a podobně tomu. A to mlčení, které je vyzdvihováno jako chvályhodné, se týká zdržení se zlých a falešných slov.“ [6]
Ibn ‘Akíl smýšlí, že je stejně tak důležité, aby člověk v důležitý okamžik dokázal otevřít ústa a nemlčet:
„Pokud by pravdymilovní zůstali mlčet a následovníci falše neutichali, všichni, kdo na zemi žijí, by se zřekli toho, co předtím dosvědčili z pravdy a odmítli z ní to, čeho svědky nebyli. Pokud by pak zbožní mezi nimi chtěli oživit Sunnu, ostatní by ji odmítli jako inovaci.“ [7]
Jiným příkladem, který může tuto otázku ozřejmit, je situace, kdy sedíme s dalšími lidmi a někdo z nich začne někoho, kdo není přítomen pomlouvat.
Jahjá ibn Šeref an-Newewí v této situaci radí:
„Každému, kdo uslyší, jak je jeho bratr muslim pomlouván, je přikázáno, aby se této pomluvě rozhodným slovem postavil, odsoudil ji napomenul toho, kdo s ní přišel. Pokud tak neučiní slovně, ať tak alespoň učiní gestikulací. A pokud nemůže ani to, ať takové sezení opustí.” [8]
Ačkoli se učenci nakonec v otázce, zda je lepší se s lidmi družit a trpět jejich ústrky, či se od nich naopak raději držet stranou, neshodli, lze uzavřít, že obecně je lepší zůstat aktivním členem společnosti. Toto byl názor většiny učenců prvních generací muslimů z řady těch, kteří zažili první pokušení a rozkoly v muslimské ummě, mezi nimi Se’ída ibnu l-Musejjiba, aš-Ša’bího, Ibn Abí Lejly, Hišáma ibn ‘Urwy, Ibn Šubrumy, Šurejha, Šurejka ibn ‘Abdilláh, Sufjána ibn ‘Ujejny, ‘Abdulláha ibn Mubáreka, Abú Hanífy, Abú Júsufa, aš-Šáfi’ího, Ahmeda ibn Hanbal a mnohých dalších.
Toto platí, dokud není zlo natolik rozšířené, že získává nesnesitelný vliv i na nás. Potom je naopak lepší se stáhnout do ústraní, což byla možnost, kterou zvolili mnozí z našich zbožných předků, jako Sufján as-Sewrí, Ibráhím ibn Adhem, Dáwúd at-Táí, Fudajl ibn ‘Ijjád, Sulejmán al-Hawwás, Júsuf ibn Asbát, Huzejfa al-Mur’iší a Bišr al-Cháfí.
Při rozhodování se mezi společenským aktivizmem a stáhnutím se do ústraní tedy sehrává důležitou úlohu patrně i individuální situace a perspektiva každého konkrétního jedince, okolnosti, v jakých se nachází, jeho osobnostní povahové rysy, síla charakteru dotyčného a jeho osobní expertní analýza složitosti situace, v jaké se nachází, jak poznamenává Abú Hámid al-Ghazálí. [9]
Náš předmětný hadís je potom nutno chápat jako ukotvení praktiky takového stažení se do ústraní za nepříznivých podmínek v učení islámu. Takový krok má precedens a za určitých podmínek je nepochybně na místě. Mohou nastat situace, kdy je povinnost být společensky aktivní, anebo je lepší být společensky aktivní, případně je to většinou lepší, anebo to záleží na situaci daného jedince, anebo to nelze přesně říci, anebo je většinou či očividně lepší se ze společnosti stáhnout, anebo i takové chvíle, kdy je se stáhnout z veřejného života povinností.
Situační podmínění dokládají i slova Sufjána as-Sewrího, jenž ve své době řekl: „Toto je doba, kdy je lepší stáhnout se do ústraní.“ [10]
Také se uvádí, že Málik ibn Anas býval společensky velmi aktivní, vyprovázel všechny dženázy, navštěvoval nemocné a živě se stýkal se svými bratry ve víře, načež se postupně začal stahovat do sebe, dokud se před společností takřka úplně neuzavřel. [11]
Júnus ibn ‘Abdila’lá vyprávěl, že mu Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í řekl: „Júnusi, zcela se odříznout od lidí přinese jen jejich nepřátelství, avšak naprosto volně se s nimi stýkat bude znamenat i přítomnost zlých společníků, proto se drž někde mezi oběma těmito krajnostmi.” [12] Také mu řekl: „Před lidmi nezůstaneš nikdy úplně v bezpečí“ anebo „nikdy se nedokážeš zavděčit všem lidem,“ přičemž dodal: „proto si najdi jen takové, kteří jsou pro tebe nejužitečnější a těch se drž.” [13]
Stejný přístup vystihuje i citát Ibráhíma an-Nach’ího: „Poznej a potom se stáhni.“ [14]
<
p style=”text-align: justify;”>Totéž dokládá i praxe významného Prorokova صلى الله عليه و سلم společníka Sa’da ibn Abí Wakkáse رضي الله عنه, který byl nejprve významným vojevůdcem a poté se stáhl do své domovské doliny ‘Akík při Medíně, odkud do centra města nedocházel a modlil se jen v místní mešitě, dokud ho z jeho domu nevynesli nohama napřed. [15]
Stáhnout se během takových těžkých a chaotických časů do ústraní tedy každopádně není o zbabělosti, ale naopak o odvaze odmítnout se na pokušeních, rozvratech, rozkolech, chaosu a demolici veřejného pořádku podílet. Není to gesto pasivní rezignace, ale aktivní čin odporu proti snahám demontovat zjevené zásady islámu a vyviklat je z platnosti. Není to destruktivní akt, kterým chceme bořit společnost a zbavovat ji posledních zbytků dobra, ale naopak tvůrčí akt, kterým chceme ochránit ve společnosti zárodky kvalitativně lepší alternativy pro budoucnost tak, aby mohly i v nepřátelském, negativně naladěném prostředí nerušeně přetrvávat a rozvíjet se daleko od čehokoli, co by je ohrožovalo na existenci.
Ibnu l-Džewzí o tom řekl: „Nejlepší místo k sezení je co nejhlouběji uvnitř tvého domu. Ani ty nic nevidíš, ani nikdo nevidí tebe.” [16]
Klady a zápory osamění, omezení společenských kontaktů a zdržení se veřejného aktivizmu
Nic, co věřící dělá, nedělá bezúčelně. Vždy váží klady a zápory. A ani dilema mezi veřejným aktivizmem a stažením se do ústraní není výjimkou.
Wehb ibn Munebbih pravil: „Věřící se dívá okolo sebe, aby získal ponaučení. Používá slov, aby dosáhl porozumění a mlčí, aby zůstal v bezpečí. A také se stahuje do ústraní, aby tímto krokem získal a netratil.“ [17]
Abú Hámid al-Ghazálí jmenuje celkem šest hlavních kladů stažení se do ústraní a sedm jeho hlavních záporů: [18]
Jejími šesti klady jsou
1. Pokud se člověk vzdálí od ostatních lidí, získá prostor a čas sám pro sebe, pro rozjímání a vybudování si osobního vztahu služebníka se svým Pánem. Proto se i Posel Boží صلى الله عليه و سلم v samých začátcích své mise uchyloval do samoty, když rozjímal v jeskyni Hirá. Takový osobní vztah s Pánem nelze vybudovat, když je člověk rušen lidmi.
2. Pokud se člověk vzdálí od lidí, osvobodí se od hříchů, které vznikají ve společenském styku, jako jsou pomluvy, klevety, přetvářka, pokrytectví, vychytralá podbízivost, škrobená strojenost a zbabělost při přikazování dobra a zakazování zla a také napodobování či ochotné přejímání špatných návyků morálně zkažených lidí do té míry, že se vytrácí jejich společenský odsudek.
3. Pokud se člověk od ostatních drží dál, uchrání se před pokušeními, rozkoly, fanatizmem, občanskými válkami, násilnými nepokoji a politickou zvůlí. Uvádí se, že v dobách první a druhé fitny v dějinách islámu žilo více než deset tisíc sahábů a díky tomuto pochopení jich padlo za oběť rozkolům nanejvýš ke čtyřiceti z nich. [19]
4. Pokud se člověk vzdálí od lidí, uchrání svou osobu, život, majetek, čest a pověst od útoků zlovolníků mezi nimi. Čím méně se člověk oddává společenským stykům, tím méně je znám a tím méně je cílem nenávistných zloduchů, podlých podvodníků a nepřejících závistivců.
5. Pokud se člověk vzdálí od lidí, nepadne za nechtěnou oběť jejich sporům a nestane se kolaterální ztrátou vzájemného nepřátelství. Neocitne se mezi dvěma mlýnskými kameny zájmů dvou znepřátelených táborů, nestane se hlavním terčem nikoho z nich díky jen tomu, že v jistý okamžik prokázal dobro i někomu z opačného tábora. Nebude nikým donucen přidat se nekompromisně buď na jednu, anebo na druhou stranu proti té zbývající.
6. Pokud se člověk vzdálí od lidí, nebudou ho soužit a trápit tupci a otravní jedinci mezi nimi, které je jinak jen velmi únavné a nesmírně vyčerpávající snášet.
Naopak blízkost k lidem a čilé společenské kontakty mají jiných sedm kladů, které, pokud člověk osamí s lidmi, nikdy nezíská:
1. Pokud se člověk čile stýká s lidmi, získá mnoho užitečné znalosti, které by nikdy nedokázal nabýt sám, bez moudrých učitelů. Proto zbožní předkové podmiňovali osamění již získanou znalostí, neboť ta je předpokladem a základem každého činu.
2. Pokud se člověk čile stýká s mnoha různými lidmi, může od nich získat mnoho užitku na tomto světě a také on sám jim může prokázat svou pomoc a užitečnost, z čehož získá mnoho pro tento i pro onen svět.
3. Pokud se člověk čile stýká s mnoha různými lidmi, může sebe sama díky nim vychovat k trpělivosti, mírnosti a kultivovat v sobě dobré vlastnosti a příkladné chování vůči ostatním, jakož i může snáze přemoci své ego.
4. Pokud se člověk čile stýká s lidmi, může jim prokázat svou lásku, přátelství, lidskost a člověčenství, čímž nejenže zkrášlí a oblaží jejich světskou existenci, ale také získá odměnu na onom světě.
5. Pokud se člověk čile stýká s ostatními lidmi určitými způsoby v určitých situacích, jako jsou svatby, pohřby, návštěvy nemocných apod., může získat odměnu, kterou Korán a Sunna připisuje konkrétní odměny konkrétním podobám společenského styku.
6. Pokud se člověk čile stýká s dalšími lidmi, naučí sebe sama pokoře a skromnosti, umrtvujíce v sobě čím dál více přirozeně lidskou, ale nízkou tužbu po sebeprosazení, egocentrizmu a pokušení stoupat v hierarchii stále výš.
7. Pokud se člověk čile stýká s jinými lidmi, získá jinak nedosažitelné životní zkušenosti a cenné praktické příklady, které mu pomohou v boji proti jeho vlastnímu egu a v úsilí stát se duchovně a morálně stále lepším.
Samotný Abú Hámid al-Ghazzálí strávil dlouhé roky svého života jak urputným společenským aktivizmem, tak i v osamělosti ústraní, když se v 80. letech 5. stol. po hidžře zcela stáhl ze společnosti na několik dlouhých let. Ve svém díle إحياء علوم الدين Ihjá ‘ulúmi d-dín, tj. Oživení věd náboženských shrnul klady i zápory čilých společenských styků i rezervovanosti vůči lidem a na konci své rozpravy vynesl tento závěr:
„Dobře pochop tato vysvětlení! Utíkej před lidmi jako před lvy! To proto, že od nich nepochytíš nic, nežli jen to, co ještě zvýší tvou žádostivost po tomto světě a lhostejnost vůči světu onomu, nežli jen to, co hřích učiní ve tvých očích banálním a
oslabí tvou vůli konat v souladu s poslušností vůči Alláhu. Pokud ale najdeš někoho, čí chování tě upomíná na Alláha, s takovým se druž a od takového se neodděluj! Nechej se jím obohatit a nijak ho proti sobě nepopuzuj! Takový je pro rozumného skutečným profitem a takový jest ztraceným pokladem věřícího. Buď si jist, že dobrý přítel je lepší, nežli samota a samota lepší, než přítel špatný. Pokud jsi pochopil tyto věci a dobře poznal sebe sama, pohlédni na to, s kým a jak se stýkáš a zda-li je pro tebe přínosnější v tom pokračovat, anebo se od toho vzdálit. Dej si pozor, abys nedal absolutní přednost osamění, ani absolutní přednost stykům, aby jedno zcela převážilo nad druhým, protože vše má své nuance a kategorické ano či ne by bylo čistým zacházením do krajností. A pravda je taková, že vše je nutno vždy pečlivě rozčlenit.“ [20]
Jak přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné v časech rozkolů a tyranie
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
إِنَّكُمْ سَتَرَوْنَ بَعْدِي أَثَرَةً وَأُمُورًا تُنْكِرُونَهَا.
„Po mně věru uvidíte, jak nastoupí doba protekce, sobectví a věcí, které se vám nebudou zamlouvat.“
Sahábové se zeptali: „A co nám přikazuješ, pokud se toho dožijeme?“
Odpověděl:
أَدُّوا إِلَيْهِمْ حَقَّهُمْ وَسَلُوا اللَّهَ حَقَّكُمْ.
„Vy plňte nároky, které jsou na vás kladeny a proste Alláha, aby ostatní dostáli vašim právům.“ [21]
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
سَيَأْتِي عَلَى النَّاسِ سَنَوَاتٌ خَدَّاعَاتٌ يُصَدَّقُ فِيهَا الْكَاذِبُ وَيُكَذَّبُ فِيهَا الصَّادِقُ وَيُؤْتَمَنُ فِيهَا الْخَائِنُ وَيُخَوَّنُ فِيهَا الأَمِينُ وَيَنْطِقُ فِيهَا الرُّوَيْبِضَةُ .
„Lidem nadejdou roky zrady, kdy bude lhář považován za pravdomluvného a pravdomluvný považován za lháře, kdy bude zrádce považován za důvěryhodného a důvěryhodný za zrádce. A tehdy promluví ar-ruwejbida.“
„Kdo jsou ar-ruwejbida?“ zeptali se přítomní.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم jim odpověděl:
الرَّجُلُ التَّافِهُ فِي أَمْرِ الْعَامَّةِ .
„Každý zlovolný a ignorantský člověk hovořící o veřejných záležitostech všech.“ [22]
Málik ibn Dínár na adresu takových řekl: „Dostačujícím zlem je, když se člověk, který není spravedlivý sám o sobě, odváží napadnout čest spravedlivých.“ [23]
Talk ibn Habíb pravil: „Odrážejte pokušení a rozkoly pomocí bohabojnosti.“ Přítomní ho požádali: „Vykresli nám bohabojnost tak, abychom si ji oblíbili.“ Odpověděl: „Bohabojnost je, když uposlechnete Alláha, za což vám On dá světlo správného vedení, tkví v tom, že ve světle tohoto správného vedení doufáte v Jeho Milost a zříkáte se jakékoli neposlušnosti vůči Němu, zatímco se i přesto obáváte Jeho trestu.” [24]
Al-Hasan al-Basrí radil odvracet tyranii mocných a zkaženost mas těmito slovy: „Trest Boží nelze odvrátit meči. Věru zbožnosti a vyhýbání se věcem pochybným se dosahuje skrze prosbu a pokání.” [25]
Ibnu l-Kajjim pravil:
„V srdci je žár lítosti, který nelze zmírnit a uhasit ničím jiným, nežli spokojením se s Božími příkazy, zákazy i rozhodnutími a taktéž trpělivostí, dokud se s Ním, Vznešeným a Všemohoucím, člověk nesetká.” [26]
‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz praví:
„Pokud by následovníci pravdy mlčeli a tuto pravdu nevysvětlovali, následovníci falši by zůstali uvězněni ve svých omylech a další by je v nich slepě následovali. Hřích neobeznámení druhých s pravdou by pak dopadl právě na ty, kteří zůstali zticha.“ [27]
Princip společenského působení, přikazování dobra a zakazování zla a vedení společnosti podle islámského zákonodárství však není v žádném případě možno přetavovat na politickou agendu. Toto je cesta inovace, kterou naši zbožní předkové odmítali. Politické působení se totiž vždy naprosto podřizuje víře a z víry jako takové se nesmí dělat politika.
Sufján as-Sewrí v kontextu rady v takové situaci pravil: „Pokud je tvá rada přijímaná, chval Alláha. Pokud je však odmítaná, pak se zaměř na sebe. Soustřeď se na nápravu a očištění sebe sama, protože to je ta činnost, kterou se máš zaměstnat ze všeho nejdřív.“ [28]
Ahmed ibn Hanbel pravil: „Smýšlíme, že tvrdošíjně vytrvat na svém a zůstat společensky aktivní je lepší, nežli se účastnit krveprolévání během časů rozvratu a rozkolů, kdy se odnímá majetek a narušují se Bohem stanovené zákazy.“ [29]
Pravidlem je, že je třeba si dávat pozor, nevstupujeme-li při svém společenském působení na horkou půdu něčeho, co je ve společnosti politizováno a čím bychom přispěli k její polarizaci a posilování odstředivých a rozvratných tendencí v ní.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم učil, že kdokoli si přeje poskytnout svou radu vůdci či vládci, nebo jakékoli jiné veřejně činné osobě v pozici vykonávané moci, tak nemá učinit otevřeně, ale poradit mu soukromě, v ústraní. Pokud dotyčný tuto radu přijme, člověk splnil svůj cíl. A pokud nepřijme, člověk, který radu poskytl, splnil svou povinnost a sejmul ze sebe závazek přikazovat dobro a zakazovat zlo. [30]
P
řední učenec minulého století Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín pravil:
„Varuji své bratry před přijímáním všech informací, co jsou v oběhu či jsou šířeny v psané formě, dokud je nekonzultují s učenci, protože lidí, kteří dnes vyzývají k bludu, je velmi velké množství.“ [31]
Soudobý učenec ‘Abdusselám Burdžís o úloze přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného pravil:
„Přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné patří k základním principům náboženství. Vznešený Alláh toto stanovil ummě Muhammeda صلى الله عليه وسلم jako povinnost a také objasnil, že právě plnění tohoto úkolu je v jádru tajemství toho, proč je tato umma tou nejlepší mezi všemi. A protože bylo toto přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného předepsáno jako povinnost Samotným Alláhem, nesmí být činěno nijak jinak, nežli právě tak, jak On stanovil a jak po nás chce. Pokud by někdo přikazoval vhodné a zakazoval zavrženíhodné způsobem jiným nežli tím, který se Alláhu líbí, potom by toto jeho, dle jeho slov „přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného“ nebylo tím, co je žádáno. Stalo by se pro něj povinností s tím přestat, protože by se tím dopouštěl mrzačení Božího Zákonodárství a pokusem ustavovat něco ve víře proti Boží vůli a vnášet do víry něco, co k ní nepatří.
Proto přikazování dobrého a zakazování zavrženíhodného určují specifické principy z Koránu a Sunny a způsob, jakými obojí chápaly generace našich zbožných předků. Jakékoli jiné chápání je ve skutečnosti šířením zkaženosti v rámci ummy a otvíráním bran rozkolu a rozvratu mezi muslimy. Když cháridžovci a mu’tezilité zavedli svou vizi přikazování dobra a zakazování zla, která vycházela z jejich novotářských představ nahony vzdálených Šarí’i, podáním od zbožných předků a obecnému blahu ummy, mělo to za následek rozšíření zkaženosti a objevení se rozkolů přímo mezi islámskou ummou jako takovou. Došlo k prolévání krve, zneuctění důstojnosti, ztrátám na majetku i na životech žen a dětí. A to ve jménu údajného „přikazování dobra a zakazování zla.” [32]
Soudobý učenec Muhammed Sálih al-‘Usejmín říká, že toto neznamená zanechat odsuzování běžných, každodenně potkávaných podob zla, jde tu o zdržení se politické agitace a buřičských akcí proti vládě a vládci:
„Například okolo sebe vidíme četné podoby zla jako bankovní úroky, hazard, komerční pojišťovny a další věci, které nás obklopují. Z nich nejhorší je hazard. Je s podivem, že lidé si na něho naprosto zvykli a nijak ho už neodsuzují, ani když je provázen i alkoholickými nápoji, loteriemi a jinými hrami na štěstí a hadačstvím. Dnes lidé neodsuzují tyto věci, ale berou je za nedílnou součást svého života a nezbytnost. (…) Proto říkám, že v odsudku takových věcí netkví žádné nebezpečí ani osobní újma.
Naopak, hovořím zde proti napadání vládců jako takových. To se děje, když se člověk postaví například v mešitě a řekne zcela otevřeně, že ten a ten stát je nespravedlivý, že ta a ta vláda dělá to a to. Potom se dopouští nepřijatelné kritiky vládce, bez ohledu na to, že tento není jeho výpadu ani přítomen.
Je velký rozdíl mezi tím, když kritizujete nějakého vládce či vladaře v jeho přítomnosti, kdy mu vmetete kritiku do tváře a mezi tím, když není přítomen. Všechna podání od našich zbožných předků, v nichž tito kritizují své tehdejší vládce, se odehrála přímo za přítomnosti uvedených vládců. Rozdíl tkví v tom, že pokud je kritika adresována přímo, má kritizovaný možnost bránit se a hájit, vysvětlit svou pozici a dokázat, že naopak on je v právu a že se mýlí ten, kdo kritizuje. Tedy pokud si někdo skutečně přeje dobro, nechť jde přímo za ním a čelí mu tváří v tvář. Nechť mu poradí o samotě mezi čtyřma očima.“ [33]
Další významný učenec minulého století, ‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz, dodává, že tím spíše by měla být politická kritika vzdálena náboženským promluvám:
„Nepatří ke způsobům našich zbožných předků šířit chyby vládců a zmiňovat takové věci z kazatelen, protože toto vede ke zmatkům, narušování veřejného pořádku a vytracení povinnosti poslouchat autority v tom, co je dobré. Také díky tomu začnou lidé zabředávat do těchto věcí, ze kterých plyne samá škoda a žádný užitek. Nicméně následovaná cesta zbožných předků se zakládá na poskytnuté radě, v situaci, kdy se člověk ocitne přímo u vládce, anebo že jiným způsobem zajistí, aby se jeho rada k vládci dostala, například prostřednictvím učenců nebo osob, které se s ním stýkají. Tak může být i nedobře konající vládce seznámen s tím, co je dobré a správné. Napravování špatností a odvracení od zla se děje, aniž by bylo potřeba zmínit jméno toho, kdo se nepravostí dopouští. Smilstvo, pití omamných nápojů, nebo braní úroků možno odsoudit, aniž zmíníme, kdo se toho dopouští. Pro to, abychom lidi odvrátili od takového počínání nepotřebujeme zmiňovat, kdo se tohoto počínání dopustil, zda to byl také vládce, či někdo mimo něj.
Když nastal rozkol za vlády pravověrného chalífy Osmána ibn ‘Affán رضي الله عنه, jistí lidé řekli Usámovi ibn Zejdovi رضي الله عنه „Což nepromluvíš s Osmánem?“ Odpověděl: „Myslíte si, že s ním nepromluvím, aniž bych vám neoznámil, že jsem tak učinil? Zajisté s ním promluvím o tom, co se týká mě a jeho, aniž bych zmínil témata, kde to nechci být já, kdo je otevře.“
Když započalo v Osmánově době zlo cháridžovců, kteří se Osmána zřekli, začal také rozkol, zabíjení a chaos, který nepřestal lidi ovlivňovat až dodnes. To samé způsobilo rozkol mezi ‘Alím a Mu’áwíjou رضي الله عنهما a toto stálo i samotného Osmána nakonec život.“ [34]
_____________________________________________________________________
[1] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2501. Jako sahíh jej ocenil ve svém tahkíku al-Albání.
[2] Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 4/257.
[3] Zaznamenal Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 145.
[4] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 7/368.
[6] Viz at-Temhíd, 22/20.
[7] Viz Šifáu s-sudúr fí zijáráti l-mešáhidi we l-kubúr, str. 148.
[8] Viz Kitábu l-azkár, 1/343.
[9] Viz Ihjá ‘ulúmi d-dín, 4/127.
[10] Zaznamenal Abú Hámid al-Ghazálí v Ihjá ‘ulúmi d-dín, 4/114. Sám označil tuto praktiku za dovolenou, viz Ibid., 4/115.
[11] Ibidum.
[12] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 10/89.
[13] Viz Ibid., 10/42.
[14] Zaznamenal Abú Hámid al-Ghazálí v Ihjá ‘ulúmi d-dín, 4/115.
[15] Viz Ibidum.
[16] Viz Ibidum.
[17] Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 4/549.
[18] Viz Ihjá ‘ulúmi d-dín, 4/128-172.
[19] Viz Ihjá ‘ulúmi d-dín, 4/146.
[20] Viz Ihjá ‘ulúmi d-dín, 4/142.
[21] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7052; a Muslim v Sahíhu, hadísy č. 1842 a 1843.
[22] Zaznamenali Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4036; al-Albání ho ocenil jako hasan na základě podpůrných podání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1887. Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í dospěl k témuž ocenění v Sahíhu Deláili n-nubúwa, hadís č. 568.
[23] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 5/316.
[24] Tak uvádí Ibn Tejmíja v Minhádžu s-sunna, 4/529.
[25] Viz Ádábu l-Hasani l-Basrí, str. 119.
[26] Viz Medáridžu s-sálikín, 3/121.
[27] Viz Fetáwá Ibn Báz, 3/72.
[28] Viz Síretu Sufján as-Sewrí, str. 160.
[29] Uvádí Abú Bekr al-Challál v as-Sunna, bod. č. 89.
[30] Hadísy o tom uvádí Ahmed v Musnedu, 3/403; a Ibn Abí ‘Ásim v as-Sunna, 2/521.
[31] Viz Fetáwá Núru ‘ale d-darb, 349.
[32] Viz al-Amru bil-luzúmi l-džemá’ati l-muslimíne we imámihim we t-tehzíru min mufárakatihim, str. 67-69.
[33] Viz Fetáwá lil-ámiríne bil-ma’rúfi wen-náhíne ‘ani l-munker, in Liká al-bábi l-meftúh, 62/39.
[34] Viz al-Me’lúmu min wádžibi l-‘ilákati bejne l-hákimi we l-mahkúm, str. 22-23.