‘Abdulláh ibn Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
صَلاَةُ الْجَمَاعَةِ تَفْضُلُ صَلاَةَ الْفَذِّ بِسَبْعٍ وَعِشْرِينَ دَرَجَةً.
‘Abdulláh ibn Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
صَلاَةُ الْجَمَاعَةِ تَفْضُلُ صَلاَةَ الْفَذِّ بِسَبْعٍ وَعِشْرِينَ دَرَجَةً.
„Modlitba vykonaná společně je dvacet sedmkrát hodnotnější, nežli modlitba vykonaná samostatně.“ [1]
Podle podání od Abú Sa’ída al-Chudrího رضي الله عنه Prorok صلى الله عليه وسلم řekl:
صَلاَةُ الْجَمَاعَةِ تَفْضُلُ صَلاَةَ الْفَذِّ بِخَمْسٍ وَعِشْرِينَ دَرَجَةً.
„Společná modlitba je oproti samostatně vykonané modlitbě dvacet pětkrát hodnotnější.“ [2]
Tento hadís se týká povinných modliteb dospělých a zdravých mužů.
Ohledně toho, zda jsou muslimové povinni vykonávat svých pět povinných modliteb společně, uvádí Ibn Hadžer al-‘Askalání celkem pět rozdílných názorů [3] :
1. Vykonat povinnou modlitbu společně je فرض عين fardu ‘ajn, tj. přísná povinnost každého jednoho muslima. Toto je názor al-Awzá’ího, Ahmeda ibn Hanbel, a skupiny muhaddisů šáfi’ovského mezhebu – Abú Sewra, Ibn Chuzejmy a Ibnu l-Munzira.
2. Vykonat povinnou modlitbu společně je přímo podmínkou (arab. شرط šart) její správnosti, bez níž není modlitba přijata. Toto je názor Dáwúda az-Záhirího.
3. Vykonat povinnou modlitbu společně je povinností vážící se ke správnosti vykonání modlitby (arab. واجب wádžib). To je jedno z podání od Ahmeda ibn Hanbel.
4. Vykonat povinnou modlitbu společně je kolektivní povinností (arab. فرض كفاية fardu kifája) muslimské komunity, tedy když ji určitý počet osob vykoná, snímá břímě odpovědnosti za vykonání této povinnosti ze všech ostatních. Tohoto názoru je aš-Šáfi’í a velká většina jeho žáků, stejně jako stanovisko mnohých hanefíjců a většiny málikovského mezhebu.
5. Vykonat povinnou modlitbu společně je důrazně potvrzenou sunnou (arab. سنة مأكدة sunna muakkeda), což je názor zbývajících málikovců a hanefíjců a také oficiální názor těchto dvou mezhebů.
Nejblíže pravdě jsou názory, že se jedná o povinnost. Hůře lze rozhodnout, zda povinnost individuálně platnou pro každého jednoho muslima, který je toho schopen a má tuto možnost, anebo o povinnost kolektivní, přičemž za správnější s možností chybnosti je považována ta první varianta, zatímco druhá se jeví spíše méně pravděpodobná. Za individuální povinnost každého jedince považovali společné vykonání povinné modlitby také ‘Atá ibn Abí Rabbáh, al-Hasan al-Basrí a z moderních učenců Ibn Báz a al-‘Usejmín.
Vznešený Alláh totiž přikázal:
أَقِيمُوا الصَّلَاةَ وَآتُوا الزَّكَاةَ وَارْكَعُوا مَعَ الرَّاكِعِينَ
Dodržujte modlitbu, rozdávejte almužnu a sklánějte se s těmi, kdož se sklánějí! (Bekara: 43)
Podle Ibnu l-Kajjima zde předklon přeneseně odkazuje na celou modlitbu, tj. modlete se s modlícími se. Na jiných místech je na celou modlitby odkazováno padnutím na tvář, recitací Koránu, nebo slavením Alláha. Slova „sklánějte se s těmi, kdož se sklánějí“ nelze interpretovat jinak, než jako společnou modlitbu, kvůli předložce مع me’a, tj. „s“ nebo „spolu s,“ díky které příkaz přímo zmiňuje konkrétní situaci a způsob, díky němuž není příkaz splnitelný jinak, než daným způsobem v dané situaci.
Někteří sice mohou oponovat veršem:
يَا مَرْيَمُ اقْنُتِي لِرَبِّكِ وَاسْجُدِي وَارْكَعِي مَعَ الرَّاكِعِينَ
Marie, buď Pánu svému pokorně oddaná, padej na tvář svou a skláněj se s těmi, kdož poklekají. (Álu ‘Imrán: 43)
a skutečností, že pro ženy společné vykonání povinné modlitby povinností není. Nicméně výše uvedená slova jsou součástí příběhu o Merjem/Marii a vztahují se výhradně k ní a nikoli i k jiným ženám.
Také mohou namítnout, že „sklánět se spolu se sklánějícími se“ nemusí nutně znamenat dělat totéž ve stejný čas, jako spíše dělat to samé, co dělají oni, podobně jako ve verši:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّـهَ وَكُونُوا مَعَ الصَّادِقِينَ
Vy, kteří věříte! Bojte se Boha a buďte s pravdomluvnými! (Tewba: 119)
Jenže arabská předložka me’a zde spíše odkazuje na vykonání něčeho spolu s někým, zároveň, zejména v kontextu modlitby. [4]
Vznešený Alláh také neopomenul společnou modlitbu ani v situaci bitvy:
إِذَا كُنتَ فِيهِمْ فَأَقَمْتَ لَهُمُ الصَّلَاةَ فَلْتَقُمْ طَائِفَةٌ مِّنْهُم مَّعَكَ وَلْيَأْخُذُوا أَسْلِحَتَهُمْ فَإِذَا سَجَدُوا فَلْيَكُونُوا مِن وَرَائِكُمْ وَلْتَأْتِ طَائِفَةٌ أُخْرَىٰ لَمْ يُصَلُّوا فَلْيُصَلُّوا مَعَكَ …
A když budeš mezi nimi řídit pro ně modlitbu, nechť z nich jedna skupina stojí při modlitbě s tebou a vezme si zbraně své. A když vykonají padnutí na tvář, nechť potom odstoupí dozadu. Pak nechť přijde druhá skupina, která se ještě nemodlila, a nechť modlí se s tebou … (Nisá:102)
Ibnu l-Kajjim smýšlí, že kdyby šlo o kolektivní povinnost, nemusela by se ona druhá skupina vůbec modlit společně. A kdyby nešlo o povinnost, nebylo by předepsáno v tak složité a těžké situaci, jako je bitevní vřava, že se mají muslimští vojáci modlit společně. [5]
Existují i hadísy o hodnotě společně vykonaných konkrétních povinných modliteb.
Například Newfel ibn Mu’áwíjja رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
مِنَ الصَّلاَةِ صَلاَةٌ مَنْ فَاتَتْهُ فَكَأَنَّمَا وُتِرَ أَهْلَهُ وَمَالَهُ.
„Jednou z modliteb je i taková, že kdo ji propásne, jakoby přišel o svou rodinu i bohatství.“ ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما uvedl, že Prorok صلى الله عليه وسلم také vysvětlil, že se jedná o modlitbu odpolední (arab. العصر al-‘asr). [6]
Anebo Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
لَيْسَ صَلاَةٌ أَثْقَلَ عَلَى الْمُنَافِقِينَ مِنَ الْفَجْرِ وَالْعِشَاءِ، وَلَوْ يَعْلَمُونَ مَا فِيهِمَا لأَتَوْهُمَا وَلَوْ حَبْوًا.
„Není těžší modlitby pro pokrytce, nežli modlitba večerní a modlitba za úsvitu. Pokud by věděli, co se v nich skrývá, přispěchali by na ni i kdyby se měli doplazit.“ [7]
Dále se od Abú Hurejry uvádí, že aby Posel Boží صلى الله عليه و سلم ilustroval závažnost vynechání společné modlitby tím, zmínil vypálení příbytků těch, kdo na ni nechodí. [8]
Podle Ibnu l-Munzira je v tomto největší důkaz, že společně vykonat modlitbu je povinností pro každého, kdo je toho schopen a komu v tom nic nebrání. [9] Podle as-San’áního je hadís dostatečným důkazem, že společná modliba je povinná pro každého jednoho, kdo slyší svolávání k modlitbě (arab. أذان azán) a je na ni schopen přijít, neboť pokud by byla povinností kolektivu, nebyl by důvod trestat ty, kteří se jí nezúčastní spolu s ostatními, když už se ji jiná skupina věřících modlila. [10]
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „V době Posla Božího صلى الله عليه و سلم jsme měli za to, že společných modliteb se nezúčastňují jen pokrytci a nemocní.“ [11] Podle jiné verze tohoto podání řekl také: „Alláh pro vašeho Proroka صلى الله عليه و سلم předepsal cesty správného vedení. Pokud byste se modlili doma, jako ten, kdo se neúčastní společných modliteb a modlí se doma, potom byste odvrhli cestu vašeho Proroka صلى الله عليه و سلم a pokud byste zavrhli cestu vašeho Proroka صلى الله عليه و سلم, sešli byste na zcestí. Není mezi vámi nikoho, kdo by se očistil a učinil to pořádně a následně se nevydal do nějaké z mešit, aniž by mu Alláh za každý jeho krok nepřipsal jeden dobrý skutek, pozdvihl ho o jeden stupeň výše a nesmazal mu jeden skutek špatný. Zažil jsem doby, kdy na nich nechyběl nikdo, kromě pokrytce známého svým pokrytectvím.“ [12]
Ibnu l-Kajjim poznamenává, že za znak bludu a pokrytectví možno považovat vynechávání něčeho, co je hříchem vynechat, či konání něčeho zakázaného, avšak nemožno se dopustit bludu a pokrytectví vynecháváním něčeho, co není povinné, ale jen doporučené. [13]
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že slepec jménem ‘Abdulláh ibn Ummi Mektúm رضي الله عنه jednou Prorokovi صلى الله عليه و سلم řekl: „Posle Boží, nemám nikoho, kdo by mne dovedl do mešity.“ Žádal tím úlevu, aby se mohl modlit doma. Prorokصلى الله عليه و سلم mu však opáčil:
هَلْ تَسْمَعُ النِّدَاءَ بِالصَّلاَةِ؟
„A volávání na modlitbu slyšíš?“
„Ano,“ odpověděl slepý muž.
Prorok صلى الله عليه و سلم mu řekl:
فَأَجِبْ.
„Tak odpověz.“ Tj. tím, že přijdeš do mešity. [14]
Podle jiné verze dodal navíc:
لاَ أَجِدُ لَكَ رُخْصَةً.
„Neshledávám pro tebe úlevu.“ [15]
Ibnu l-Munzir a Ibn Kudáma vyvozují, že pokud tedy je toto případ nevidomého, tím méně je ospravedlnitelné, že do mešity na společnou modlitbu nepřichází lidé zdraví, kterým zrak slouží [16] a kteří to do ní nemají tak daleko, že by to pro ně představovalo obtíž, zátěž a kteří by díky tomu modlitbu nestíhali či nedokázali díky tomu sladit mezi ní a např. svým zaměstnáním. Také je v tomto podání důkaz, že nestačí, aby se člověk, který má možnost přijít do blízké mešity, modlil povinné modlitby doma s rodinou.
Toto potvrzuje také podání od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنه, ve kterém Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví:
مَنْ سَمِعَ النِّدَاءَ فَلَمْ يَأْتِهِ فَلاَ صَلاَةَ لَهُ إِلاَّ مِنْ عُذْرٍ.
„Kdo uslyšel volání k modlitbě, ale i přesto na ni nepřišel, ten modlitbu nemá, kromě toho, kdo má ospravedlnění.“ [17] Ibn ‘Abbás dovysvětlil, že se tím myslí obava z nemoci.
Ohledně povinnosti vykonávat povinné modlitby společně Ibnu l-Kajjim dokládá konsenzus Prorokových společníků رضي الله عنهم أجمعين (arab. إجماع الصحابة idžmá’u s-sahába). Následně uvádí některé jejich komentáře k této otázce:
„Ibn Mes’úd řekl: „Kdokoli slyší muezína a neodpoví na jeho volání, přičemž nemá žádnou omluvu, jeho modlitba neplatí.“
Uvádí se, že Abú Músá al-Aš’arí pravil: „Kdokoli slyší muezína a neodpoví, aniž k tomu má odůvodnění, jeho modlitba neplatí.“
Od ‘Alího se uvádí slova: „Není modlitby souseda mešity, kromě v mešitě.“ Zeptali se jej: „A kdo je sousedem mešity?“ Odpověděl: „Kdokoli může slyšet muezína.“
Od Hasana ibn ‘Alího se uvádí slova: „Kdokoli slyší svolávání k modlitbě a nepřijde na ni, jeho modlitba nevystoupá nad jeho hlavu (tj. není přijata), kromě toho, kdo má omluvu.“
Od ‘Alího se také uvádí „Kdokoli ze sousedů mešity slyší svolávání k modlitbě, těší se dobrému zdraví a nemá žádnou omluvu, ale i přesto nepřijde, toho modlitba není platná.“ [18]
Od našich zbožných předků se také uvádí množství podání odhalujících jejich výjimečnou pečlivost a oddanost společnému vykonávání povinné modlitby.
Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنه uvádí, že dokonce i věřící ženy, ačkoli to něměly za povinnost, chodívaly modlit se ranní modlitbu za Prorokem صلى الله عليه و سلم, zakryté svými plášti, načež se pak vracely do svých domovů. Nikdo je nemohl poznat, kvůli tomu, že ještě byla tma. [19]
Také se uvádí, že poté, co ar-Rabí’ ibn Chajsem částečně ochrnul, chodíval i přesto do nedaleké mešity na společnou modlitbu, podpírán dvěma dalšími muži. Bylo mu řečeno: „Abú Jezíde, ty přece máš ospravedlnění pro to, aby ses modlil doma.“ Nicméně on odvětil: „Sice říkáš pravdu, avšak já slyšel muezína volat: „Pospěšte k úspěchu!“ A domnívám se, že kdokoli toto volání slyší, měl by na něj zareagovat, byť by se měl doplazit!” [20]
Júnus ibn ‘Abdilláh zase vyčítal sám sobě: „Co se to se mnou děje? Když přijdu o slepici, znepokojí mne to, ale když nestihnu společnou modlitbu, nezarmoutí mne to?!“ [21]
Minimální počet osob, které se musí na společnou modlitbu sejít, je na základě konsensu učenců (arab. الإجماع al-idžmá’) dvě osoby. Ibn Hubejra praví:
„Učenci se jednomyslně shodují, že aby se modlitba brala za společnou, musí se sejít nejmenší možný počet modlících se, který představují pro všechny povinné společné modlitby kromě modliteb pátečních dvě osoby – imám a jeden další modlící se, který pak stojí napravo přímo po boku imáma.” [22]
A co se týče pátečních modliteb, podle nejsilnějšího názoru je zapotřebí přítomnosti také minimálně dvou osob, nicméně v této otázce konsenzus ani zdaleka nepanuje.
Společná modlitba začíná úvodním tekbírem. Většina učenců smýšlí, že modlitbu nelze začít ničím jiným, nežli úvodním tekbírem (arab. تكبيرة الإحرام tekbíretu l-ihrám), který je pilířem (arab. ركن rukn) modlitby. Toto je názor Ibn Mes’úda رضي الله عنه, Táwúse, Ajjúba, Málika, as-Sewrího i aš-Šáfi’ího, jakož i známá pozice učenců od dob starších po nejnovější. Abú Hanífa smýšlí, že pro začátek modlitby je postačující zmínit jakýkoli ze vznešených přívlastků Božích, nicméně důkazy jsou jednoznačně na straně pronesení slov الله أكبر Alláhu akbar, tj. Alláh je Největší. Ibn Kudáma al-Makdisí uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم zahajovával modlitbu právě těmito slovy a není nikde uváděno, že by se kdy od této praxe odchýlil, po celou dobu, než opustil tento svět. Toto naznačuje, že není dovoleno se od tohoto odlišit. [23]
Proto je povinností ostrážit si čas tak, aby člověk byl na počáteční tekbír již přítomen.
Sufján ibn ‘Ujejna pravil: „Úcta k modlitbě začíná již příchodem před samým svoláním k ní.“ [24]
Ibráhím at-Tejmí pravil: „Když uvidíš člověka lhostejně se chovat k počátečnímu tekbíru společné povinné modlitby, umyj si od něho ruce.“ [25]
Nicméně pokud člověk mešká z nějakého šarí’atsky platného důvodu a stihne společně za imámem alespoň část posledního rek’átu včetně předklonu, počítá se mu, že společnou modlitbu stihl, na základě hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví:
مَنْ أَدْرَكَ مِنَ الصَّلاَةِ رَكْعَةً فَقَدْ أَدْرَكَ الصَّلاَةَ.
„Kdokoli stihne jeden rek’át modlitby, stihl modlitbu celou.“ [26]
At-Tirmizí ve své poznámce k tomuto hadísu uvádí, že na jeho základě postupuje většina učenců z řad sahábů i dalších po nich. V případě společné páteční modlitby, kdo stihne předklon na druhém rek’átu, stihl i páteční společnou modlitbu, kdo nikoli, protože např. přijde až na sednutí, musí se domodlit čtyři rek’á coby běžnou polední modlitbu, neboť společnou páteční již promeškal. [27]
To proto, že je povinností nahradit po skončení modlitby sám to, co člověk nestihl za imámem, neboť v Sálimově verzi výše citovaného hadísu Posel Boží صلى الله عليه وسلم dodává:
إِلاَّ أَنَّهُ يَقْضِي مَا فَاتَهُ.
„až na to, že se musí domodlit to, co promeškal.“ [28]
Tedy nelze skončit zároveň s imámem, pokud jsme se s ním nemodlili od samého počátku modlitby, tj. od jejího prvního, tedy úvodního tekbíru, neboť modlitba by pak byla kratší, než má být, což je zakázáno.
Ibn Tejmíjja vysvětluje:
„Důvodem pro zkrácení modlitby je pouze cestování a není ji dovoleno zkrátit z jiného důvodu. Co se týče připojení se k modlitbě, pokud se člověk připojí k modlitbě později a má pro to důvod, jako je cestování, nepřízeň počasí, či nemoc apod., může tak učinit, lhostejno jedná-li se o modlitbu zkrácenou či modlitbu v její plné délce, protože účelem této možnosti připojit se později je odstranění těžkosti.“ [29]
Domodlení se probíhá tak, že opozdilec počká, až imám ukončí modlitbu pozdravem السلام عليهكم و رحمة الله as-selámu ‘alejkum we rahmetu ´lláh na obě strany, potom se zdvihne a dokončí, co zameškal, aby měl kompletní počet rek’átů i dílčích úkonů dané povinné modlitby.
Šejch ‘Abdurrahmán ibn Násir as-Sa’dí na dotaz, zda je možno začít se domodlit promeškanou část modlitby ještě předtím, než imám společnou modlitbu ukončí pozdravem, odpověděl:
„Toto není dovoleno. Na dotyčném je čekat, dokud imám nepronese druhý pozdrav. Pokud se zvedne ještě předtím a nevrátí se zpět, stává se jeho modlitba nepovinnou modlibou (arab. نفل nafl) a on ji musí zopakovat, neboť je povinností modlit seza imámem a zůstat v téže pozici jako imám, dokud imám modlitbu neukončí.“ [30]
Člověk by také neměl utíkat a chovat se zbrkle, aby se k modlitbě stihl připojit, naopak měl by kráčet klidně a důstojně, protože co zmešká, může se domodlit. Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:
إِذَا أُقِيمَتِ الصَّلاَةُ فَلاَ تَأْتُوهَا وَأَنْتُمْ تَسْعَوْنَ وَلَكِنِ ائْتُوهَا وَأَنْتُمْ تَمْشُونَ وَعَلَيْكُمُ السَّكِينَةُ فَمَا أَدْرَكْتُمْ فَصَلُّوا وَمَا فَاتَكُمْ فَأَتِمُّوا.
„Když už je svoláno na společnou modlitbu, nepřicházejte na ni ve spěchu, ale klidnou rozvážnou chůzí. Co z ní stihnete, pomodlete se a co jste propásli, dokončíte potom.“ [31]
At-Tirmizí ve své poznámce k tomuto hadísu uvádí, že učenci se rozcházejí v otázce samotné chůze do mešity, přičemž někteří povolují zrychlit, pokud se obáváme, že propásneme počáteční tekbír, zatímco další trvají na konání podle doslovného znění tohoto hadísu. K těm prvním patří např. Ishák ibn Ráhawejh a k těm druhým Ahmed ibn Hanbel. [32]
Naopak modlitby nepovinné (arab. النوافيل an-newáfíl) je, až na jasně stanovené výjimky, preferováno vykonávat samostatně, nicméně i je se lze pomodlit i společně, dokud se to nestane zvyklostí, jak uvádí šejch al-‘Usejmín. [33]
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja vysvětlil:
„Dobrovolné modlitby vykonávané společně se dělí na dvě kategorie – do té první spadají takové, které je sunna vykonávat společně, jako je např. modlitba při zatmění (arab. الكسوف al-kusúf), modlitba za déšť (arab.الاستسقاء al-istiská´), noční modlitby v ramadánu. Tyto jsou vždy vykonávány společně, protože vykonávat je společně je sunnou. Druhou kategorii modliteb není sunnou vykonávat společně a sem patří noční modlitba (arab. قيام الليل kijámu l-lejl), běžné nepovinné denní modlitby (arab. الرواتب ar-rewátib), dopolední modlitba (arab. صلاة الضحى salátu d-duhá), modlitba pozdravu mešity (arab. تحية المسجد tahíjjatu l-mesdžid) apod. Pokud jsou ovšem vykonány společně, ale jen občas, i to je dovoleno. Pokud jsou ovšem vykonávány společně na pravidelné bázi, toto není předepsáno a jedná se spíše o odsouzeníhodnou inovaci. Posel Boží صلى الله عليه وسلم, jeho společníci a jejich následovníci nemívali ve zvyku modlit se dobrovolné modlitby společně. Posel Boží صلى الله عليه وسلم se tyto modlitby společně modlil jen ojediněle. Modlil se sám i noční modlitbu, ale když u něj přes noc zůstal Ibn ‘Abbás رضي الله عنه, modlili se spolu. Při jiné příležitosti se modlil s Huzejfou, jindy s Ibn Mes’údem, modlil se také v době ‘Utbána ibn Málika al-Ansárího رضي الله عنهم أجمعين na místě, které si ‘Utbán pro svou modlitbu vyhradil, takže se tam pak Prorok صلى الله عليه وسلم modlil s ním. Také dovolil Anasovi رضي الله عنه, jeho matce a jistému sirotkovi, aby se v noci modlili společně, nicméně obecně vzato, nepovinné modlitby se modlíval sám.“ [34]
___________________________________________________________________________
[1] Muttefakun’alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 645; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 650.
[2] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 646.
[3] Viz Fethu l-Bárí, 2/126.
[4] Viz as-Salátu we hukmu tárikihá, str. 139-141.
[5] Viz Ibid., str. 137-138.
[6] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 479. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 5904.
[7] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 657 a toto je jeho znění; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 651.
[8] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7224; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 651.
[9] Viz al-Awsat, 4/134.
[10] Viz Subulu s-selám, 2/18- 19.
[11] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 654.
[12] Ibidum.
[13] Viz as-Salátu we hukmu tárikihá, str. 146-147.
[14] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 635.
[15] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 552 a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 792. Za sahíh či hasan jej označuje an-Newewí v al-Medžmú’, 4/164.
[16] Viz al-Awsat, 4/134. Viz také al-Mughní, 2/3.
[17] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 793, at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebír, 3/154; al-Bejhekí v Sunenu, 3/174; Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 6/285; a Abú Nu’ajm v Achbáru Asbahán, 2/342. Jako sahíh ho doložili Ibn Hadžer v at-Talchís, hadís č. 123; a al-Albání v Irwá´u l-ghalíl, hadís č. 2094.
[18] Viz as-Salátu we hukmu tárikihá, str. 153.
[19] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 578; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 230.
[20] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/113.
[21] Viz Ibid., 3/19.
[22] Viz al-Ifsáh, 1/155.
[23] Viz šejch Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í v Sifetu s-saláti n-nebí salla ´lláhu ‘alejhi we sellem, str. 10-11.
[24] Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 2/235.
[25] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 4/215.
[26] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadísy č. 554 a 556; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 524 jako hasan sahíh; a Málik v Muwatta´u, hadís č. 15.
[27] Viz Sunenu t-Tirmizí, 4/37.
[28] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 559. Hadís je sahíh. Tatáž slova uvádí v hadísu o zákazu spěchat na modlitbu i Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 775; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 327 jako sahíh.
[29] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 22/193.
[30] Viz al-Medžmú’u l-kámiletu li mu’allefáti š-šejchi ‘Abdirrahmáni ´bni Násiri s-Sa’dí, 16/125.
[31] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 327 jako sahíh. Stejný hadís uvádí i Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 775. Na autoritu ‘Ukby ibn ‘Ámira رضي الله عنه jej uvádí i Muslim v Sahíhu, hadís č. 602.
[32] Viz Sunenu t-Tirmizí, 2/179.
[33] Viz Medžmú!atu l-fetáwá li šejchi Muhammed Sálih al-‘Usejmín, 14/334.
[34] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 23/414.