Usmiřujte mezi svými bratry v islámu
Všichni z nás známe Boží slova:
إِنَّمَا الْمُؤْمِنُونَ إِخْوَةٌ فَأَصْلِحُوا بَيْنَ أَخَوَيْكُمْ ۚ وَاتَّقُوا اللَّهَ لَعَلَّكُمْ تُرْحَمُونَ
“Věřící jsou si přece bratry; usmiřujte tedy oba bratry své a buďte bohabojní – snad dostane se vám smilování!” (Hudžurát: 10)
Bohabojnost v tomto verši znamená obecný příkaz vzdálit se od všech podob neposlušnosti vůči Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه وسلم. K tomu patří i následování světla správného vedení, které nám Alláh Vznešený nařídil následovat. A zároveň to znamená také bohabojnost ve věci “usmiřování mezi našimi bratry.” Tedy v situaci, kdy vyvstane nějaký spor, který hrozí přerůst v rozkol a rozštěpení, je přikázáno mezi znesvářenými stranami zajistit usmíření. Spor není omezen jen na odlišnosti ve věrouce, daleko spíše se týká obecných pravidel (arab. أحكام ahkám) náboženské legislativy, s níž naše náboženství islámu přichází. K této bohabojnosti se pak váže i milost zmíněná tímto veršem, přicházející jako naděje od Alláha Vznešeného. Tu je možno si zajistit pouze skrze bohabojnost. A proto je nezbytné, abychom mezi sebou ve svých řadách jedny s druhými usmiřovali. Abychom sáhli po usmíření vždy, když mezi rozhádanými stranami vyvstane spor.
Přidržujte se všichni provazu Božího a nerozdělujte se
Ve Vznešeném Koránu také čteme:
وَاعْتَصِمُوا بِحَبْلِ اللَّهِ جَمِيعًا وَلَا تَفَرَّقُوا ۚ وَاذْكُرُوا نِعْمَتَ اللَّهِ عَلَيْكُمْ إِذْ كُنتُمْ أَعْدَاءً فَأَلَّفَ بَيْنَ قُلُوبِكُمْ فَأَصْبَحْتُم بِنِعْمَتِهِ إِخْوَانًا وَكُنتُمْ عَلَىٰ شَفَا حُفْرَةٍ مِّنَ النَّارِ فَأَنقَذَكُم مِّنْهَا ۗ كَذَٰلِكَ يُبَيِّنُ اللَّهُ لَكُمْ آيَاتِهِ لَعَلَّكُمْ تَهْتَدُونَ
“Přidržujte se pevně provazu Božího všichni a nerozdělujte se! Pomněte dobrodiní Božího k vám, když byli jste nepřáteli a On opět sblížil srdce vaše a stali jste se – díky milosti Jeho – bratry; a byli jste již na okraji propasti ohnivé a On vás před ní spasil. A takto vám Bůh objasňuje Svá znamení – snad budete správně vedeni.” (Áli’Imrán: 103)
Není pochyb, že tento verš byl původně určen společníkům Posla Božího صلى الله عليه وسلم. Promlouvá k nim: “A byli jste již na okraji propasti ohnivé a On vás před ní spasil.” A jak asi oni této spásy dosáhli? Bezpochyby tím, že mezi ně Alláh poslal Svého Proroka صلى الله عليه وسلم s Knihou Boží a s objasněním a vysvětlením toho, co stojí v ní napsáno. Myslíte si, že máme svůj podíl na praktikování tohoto verše? Myslíte si, že se nás alespoň trošičku týká i část verše, kde Alláh říká: “A pomněte přízeň Boží poté, co byli jste nepřáteli, On sjednotil srdce vaše a stali jste se z Milosti Jeho bratry”?
Co je to, co spojuje naše srdce dohromady? Na čem se sjednocujeme právě tady a teď? Na čem jiném, než na víře v nutnost navracet se ke Knize Boží a Sunně vždy, když si přejeme dospět k rozhodnutí o nějaké věci, vždy znovu a zas, napořád. Tedy pokaždé, když vyvstane spor, jehož jediným výsledkem by bylo rozštěpení jednoty na znesvářené strany s rozdílnými pohledy, vrátíme se ke Koránu a Sunně pro radu, jak se zachovat.
Tak vyplývá z dalšího verše, který vy všichni zajisté velmi dobře znáte:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا أَطِيعُوا اللَّهَ وَأَطِيعُوا الرَّسُولَ وَأُولِي الْأَمْرِ مِنكُمْ ۖ فَإِن تَنَازَعْتُمْ فِي شَيْءٍ فَرُدُّوهُ إِلَى اللَّهِ وَالرَّسُولِ إِن كُنتُمْ تُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الْآخِرِ ۚ ذَٰلِكَ خَيْرٌ وَأَحْسَنُ تَأْوِيلًا
“Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu – jestliže věříte v Boha a v den soudný! A to bude nejlepší a povede k nejkrásnějšímu výsledku.” (Nisá: 59)
Tímto veršem Alláh promlouvá přímo a obecně k nám všem, zatímco v předchozím verši hovoří také specifičtěji k sahábům, společníkům Prorokovým رضي الله عنهم أجمعين.
Vztah mezi udržováním jednoty a odvržením modloslužby
Sami jsme byli jako naprostá většina dnes žijících muslimů, kteří jsou samozřejmě muslimové, avšak velkého počtu, ba možná i většiny z nich, se týká výtka ze slov Vznešeného Alláha:
وَمَا يُؤْمِنُ أَكْثَرُهُم بِاللَّهِ إِلَّا وَهُم مُّشْرِكُونَ
“Mnozí z nich v Boha nevěří, aniž by k Němu zároveň jiné nepřidružovali.” (Júsuf:106)
Chvála Alláhu, Vznešený Alláh nás zachránil před širkem, před přidružováním k Němu, před všemi formami a podobami této modloslužby, a toto je to největší dobrodiní, kterým nás zahrnul. Za toto dobrodiní Mu však dlužíme svůj dík právě také tím, že se budeme sjednocovat a nebudeme tříštit naši jednotu, jak po nás vyžaduje výše citovaný verš hned na začátku: “Přidržujte se všichni provazu Božího a nerozdělujte se.”
Tuto jednotu našich řad potvrzuje a udržuje nutnost praktikovat to, o čem jsem hovořil hned na začátku – upřímnou a ryzí radu – vždy a pokaždé, když vyvstane mezi námi něco, co hrozí přerůst v rozkol a rozštěpení.
Nicméně tato rada se musí řídit tím, co Vznešený Alláh nařídil v následujícím verši:
ادْعُ إِلَىٰ سَبِيلِ رَبِّكَ بِالْحِكْمَةِ وَالْمَوْعِظَةِ الْحَسَنَةِ ۖ وَجَادِلْهُم بِالَّتِي هِيَ أَحْسَنُ ۚ إِنَّ رَبَّكَ هُوَ أَعْلَمُ بِمَن ضَلَّ عَن سَبِيلِهِ ۖ وَهُوَ أَعْلَمُ بِالْمُهْتَدِينَ
“Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími! Pán tvůj zná nejlépe ty, kdož z cesty Jeho zbloudili, a zná dobře i ty, kdož správně jsou vedeni.” (Nahl: 125)
Toto čteme v Koránu pořád, avšak častokrát to ponecháváme naprosto bez povšimnutí. Překračujeme limity stanovené tímto veršem a vůbec jej neuvádíme do života, ani k němu nevyzýváme své bratry, kteří jsou obdobného smýšlení jako my a následují způsob pochopení víry stejný, jako následovali naši zbožní předkové. O těch ostatních ani nemluvě. Jen zřídkakdy následujeme i my sami toto pochopení a tuto cestu, kterou nám Alláh Vznešený nařídil se ubírat.
Dva nezbytné předpoklady tolerance
Vést při tím nejlepším způsobem, způsobem, jaký jsme právě popisovali, znamená prokázat jistou dávku tolerance. A tato tolerance si od nás žádá dvě věci: Tou první je, že si každý z nás má být neustále vědom toho, že zjevení náš Vznešený Pán k nám neseslal proto, aby potvrzovalo zrovna ten náš názor a tou druhou je, že je vždy možné, že se mýlíme a pravdu následuje naopak ten, s kým se rozcházíme a kvůli tomuto rozdílu s ním nyní debatujeme.
Když s někým diskutujeme nějakou problematiku, měly by si obě strany spontánně připomínat skutenost, že ani jedna z nich není uchráněna chyb, bez ohledu na to, jak vysoké úrovně poznání dosáhla, bez ohledu na to, zda je jen učedníkem či přímo i učencem. Kolikrát jen se naplnila slova učenců: “U méně erudovaného se někdy nalezne to, co více erudovanému chybělo.” Vždy je možné, že se i učenec mýlí a může se stát, že je to jeho učedník, kdo má pravdu. Může se stát, že se zmýlí i učedník a dokonce není vyloučeno ani to, že ho i negramotný opraví. Neustálé vědomí této skutečnosti přináší člověku opatrnost a nutí ho zastavit se tam, kam ho pravda přivede, aniž by byl arogantní a pravdu odmítal v situaci, kdy mu na ni ukáže někdo jiný, třeba i ten, se kterým právě vášnivě diskutuje.
Toto je morální vlastnost přímo převzatá ze Vznešeného Koránu, protože Vznešený Alláh ve Své Knize zmiňuje, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم se někdy tázal i příslušníků svého národa, kteří, jak víme, byli dokonce i modloslužebníky. A jak propastný je rozdíl mezi nevírou a bludem modloslužebníků oproti síle víry Posla Božího صلى الله عليه وسلم a jeho společníků! Ale i přesto ho Vznešený Alláh učí těmto vznešeným standardům mravnosti a morálky, kterou označujeme slovem tolerance, jak můžeme vidět ve verších:
قُلْ مَن يَرْزُقُكُم مِّنَ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ ۖ قُلِ اللَّهُ ۖ وَإِنَّا أَوْ إِيَّاكُمْ لَعَلَىٰ هُدًى أَوْ فِي ضَلَالٍ مُّبِينٍ ﴿٢٤﴾ قُل لَّا تُسْأَلُونَ عَمَّا أَجْرَمْنَا وَلَا نُسْأَلُ عَمَّا تَعْمَلُونَ ﴿٢٥﴾
“Zeptej se: “Kdo uštědřuje vám obživu z nebes a ze země?” Odpověz: “Bůh! A vskutku jsme buďto my, anebo vy na správné cestě či ve zjevném bloudění.” Rci: “Nebudete dotazováni na to, jak jsme hřešili my, a my nebudeme dotazováni na to, co jste vy dělali.” (Seba´ 24-25)
Toto je naprostý vrchol tolerance a ohleduplnosti při debatě.
A kdo že má tedy pravdu?
Neznamená to, že má muslim polevovat a měnit svá stanoviska ohledně víry podle vůle protistrany, jde však o nezbytný důsledek přesvědčení, že jedna strana určitě následuje pravdu, zatímco ta druhá je určitě v bludu.
A která to je? To zde není specifikováno. Je to však určitě ta strana, která vyzývá k víře a která říká, že pokud odvrhnou a prohlásí za lež to, co jim Prorokصلى الله عليه وسلم přináší od Vznešeného Alláha, pak, slovy Božími:
إِنَّكُمْ وَمَا تَعْبُدُونَ مِن دُونِ اللَّهِ حَصَبُ جَهَنَّمَ أَنتُمْ لَهَا وَارِدُونَ
“Vskutku vy i to, co jste místo Boha uctívali, palivem budete peklu a věru se doň dostanete!” (Anbijá: 98)
Tj. když jim deklaruje svou víru a vysvětluje jejich ztrátu, pokud mu budou i nadále odporovat. Když s nimi však diskutuje, má říci: “Buď já, anebo vy následujete buď buď pravdu, anebo faleš.”
Takto hovořil Posel Boží صلى الله عليه وسلم k modloslužebníkům mezi Kurejšovci. Jak potom má člověk hovořit se svými bratry muslimy? S lidmi, kteří jsou “jeho lidé?” Bezpochyby musí být tolerantní, nepodnikat na ně štvavé útoky a vzdalovat se od nich tak, jako se dva nepřátelé drží dál od sebe navzájem.
Autor: Muhammed Násiruddín al-Albání
Zdroj: Bábu n-nasíhati lis-selefíjín bir-rifki wel-lejjeni we nebzi l-firkati wel-ichtiláfi we terku l-hudžri ghajri š-šar’í, seriál přednášek Silsiletu l-hudá wen-núr, páska č. 23.
Překlad a mezititulky: Alí Větrovec