بسم الله الرحمن الرحيم
Chvála Alláhu, jen Jeho uctíváme, o pomoc a o správné vedení žádáme. Kdo veden je Alláhem, nebude nikým sveden z cesty a bloudícího nevyvede nikdo, než On. Dosvědčuji, že není božstva kromě Boha Jediného, který nemá společníka a dosvědčuji, že Muhammed صلى الله عليه وسلم je jeho Služebník a Posel, vždy pravdomluvný a důvěryhodný. Bůh žehnej jemu, jeho rodu, společníkům, pravověrným chalífům a všem jeho následovníkům.
Připomínejme si bohabojnost, dodržujme všechny příkazy naší víry a jděme přímo. Alláh dž.š. zjevil nejlepším slovem:
يَا أَيُّهَا النَّاسُ اتَّقُوا رَبَّكُمُ الَّذِي خَلَقَكُم مِّن نَّفْسٍ وَاحِدَةٍ وَخَلَقَ مِنْهَا زَوْجَهَا وَبَثَّ مِنْهُمَا رِجَالًا كَثِيرًا وَنِسَاءً ۚ وَاتَّقُوا اللَّهَ الَّذِي تَسَاءَلُونَ بِهِ وَالْأَرْحَامَ ۚ إِنَّ اللَّهَ كَانَ عَلَيْكُمْ رَقِيبًا
“Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů i žen. A bojte se Boha, v Jehož jménu se vzájemně prosíte, a dbejte na pravidla o pokrevních svazcích, neboť Bůh zajisté nad vámi je pozorovatelem.” (Nisá:1)
Všechna chvála Alláhu na dobrodiní islámu a následování příkladu nejlepšího ze synů Adamových, milovaného Muhammeda صلى الله عليه وسلم, jenž nás naučil pravým hodnotám mravnosti a pravému, hlubšímu významu běžně používaných slov.
Milí bratři v islámu, věřící, uctívači Jediného Pravého Boha! Nedívejme se na věci jen optikou tohoto světa, jen zkrze materiálno, ale uvažujme především o důsledcích pro svět budoucí.
Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم zeptat se:
أَتَدْرُونَ مَا الْمُفْلِسُ
“Víte, co je naprostý zkrachovalec?”
“Podle nás zkrachoval ten, kdo nemá ani peníz a ani žádné jmění,” odpovědeli přítomní.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم jim však odvětil:
إِنَّ الْمُفْلِسَ مِنْ أُمَّتِي يَأْتِي يَوْمَ الْقِيَامَةِ بِصَلاَةٍ وَصِيَامٍ وَزَكَاةٍ وَيَأْتِي قَدْ شَتَمَ هَذَا وَقَذَفَ هَذَا وَأَكَلَ مَالَ هَذَا وَسَفَكَ دَمَ هَذَا وَضَرَبَ هَذَا فَيُعْطَى هَذَا مِنْ حَسَنَاتِهِ وَهَذَا مِنْ حَسَنَاتِهِ فَإِنْ فَنِيَتْ حَسَنَاتُهُ قَبْلَ أَنْ يُقْضَى مَا عَلَيْهِ أُخِذَ مِنْ خَطَايَاهُمْ فَطُرِحَتْ عَلَيْهِ ثُمَّ طُرِحَ فِي النَّارِ
“Z mé ummy zkrachoval ten, kdo přijde v Den Zmrtvýchvstání s modlitbou, půstem, zekátem, avšak přijde i s tím, že urážel toho, křivě obvinil onoho, bezprávně pozřel majetek dalšího, prolil krev jiného či udeřil tamtoho. Pak se dotyčnému odeberou jeho dobré skutky a přidají se tomu či onomu, kterým ublížil. Když už mu žádné dobré skutky nezbudou, vezmou se hříchy oněch ublížených a naloží se na jeho hřbet, až bude dotyčný svalen do Ohně!“1
Podle an-Newewího výkladu takový člověk již nemůže svou zkázu ničím odvrátit, jeho bankrot je úplný a nezvratný, protože žádnou další šanci už po smrti nemá. Tento hadís dle něj také neprotiřečí principu, že nikdo neponese břímě jiného – za co jiného je dotyčný tímto způsobem trestán, nežli za to, že právě on ubližoval ostatním?2
Není, jak říká Kádí ‘Ijjád, jako ten, kdo zkrachuje v pozemském obchodě, ale zůstane zdráv a při zdravé víře. Takový nepřichází o onen svět a na tomto mu zůstává aspoň jeho zdraví. Ještě má před sebou šanci, že se mu může začít dařit lépe.3
V tomto mimořádném hadísu uváděném v Knize o dobrotě, rodinných vztazích a morálce, v kapitole O zákazu útlaku nás Posel Boží صلى الله عليه وسلم učí, že chce-li člověk vzlétnout a dosáhnout výšin Ráje, musí tak učinit za pomocí dvou křídel zároveň – jednak cestou uctívání a jednak cestou mravného jednání s druhými. Ani jedno nemůže bez druhého.
Islám má tedy dvě dimenze dvojstranného vztahu – k Alláhu i k ostatním lidem.
Sám Vznešený Alláh praví:
يَا أَيُّهَا النَّاسُ اعْبُدُوا رَبَّكُمُ الَّذِي خَلَقَكُمْ وَالَّذِينَ مِن قَبْلِكُمْ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ
“Lidé, uctívejte Pána svého, jenž stvořil vás i ty, kdož před vámi byli – snad budete bohabojní!” (Bekara: 21)
Jak je možné, že někdo přijde do mešity a uctívá tam svého Pána pokorně a oddaně jako Abú Bekr, ale poté ji opustí a chová se k ostatním lidem tyransky jako Abú Džehl? Jaká je to potom bohabojnost?
Vždyť bohabojnost je definovaná jako konání v souladu se Spokojeností Boží a vyhýbání se Jeho Hněvu. Podle ‘Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه je bohabojnost “jednání v souladu se Zjevením.“4
Podle Ibn Tejmíji spojuje bohabojnost “nároky Alláha i nároky lidí.“5
Jak potom může bohabojný porušovat tu jeho část, která se týká vztahů k ostatním? Toto Alláh odsuzuje:
أَفَتُؤْمِنُونَ بِبَعْضِ الْكِتَابِ وَتَكْفُرُونَ بِبَعْضٍ
“Zdaž věříte v jednu část Písma, zatímco druhou popíráte?” (Bekara: 85)
Kdo je skutečně Pánem člověka, který se takto chová? Co vlastně uctívá?
Není možné uctívat Alláha Milostiplného Láskyplného a milovat ho, aniž bychom nebyli milosrdní k těm, které On stvořil, jak řekl Prorok صلى الله عليه وسلم:
الراحِمونَ يَرحَمُهُمُ الرحمنُ، ارحموا مَن في الأرضِ يَرْحَمْكم مَن في السماءِ
“Milosrdným se smiluje i Milostiplný. Buďte milosrdní k těm na zemi, smiluje se nad vámi i Ten na nebi.“6
Hadís o bankrotu nás učí, že druh trestu vždy odpovídá druhu hříchu (arab. الجزاء من جنس العمل al-džezáu min džinsi l-‘amel) – a co je větším trestem pro toho, kdo si myslí, že je lepší než ostatní, nežli ztráta jeho dobrých skutků?7
A nechť se jakýkoli uzurpátor, který ubližuje jiným a unikne pozemskému trestu, neraduje, že unikne i trestu na onom světě!8
Alláh naše uctívání nepotřebuje, pokud nedodržíme závazky vůči Němu, podléháme jeho vůli, pokud bude chtít, odpustí nám, pokud bude chtít, potrestá nás. Ale my potřebujeme navzájem sami sebe. Proto křivda vůči jinému volá po zadostiučinění. A měnou onoho světa není ani zlato, ani peníze, ale dobré skutky.9 A tím spíše v případě těch, které na onom světě už žádná jiná satisfakce nečeká.
Milí a drazí bratři!
Žijeme v zemi, jejíž většinu netvoří muslimové. Naši sousedé, kolegové a známí neocení, kolik moc se modlíme, postíme, či rozdáváme almužen. Dopřejme jim, aby viděli stopy islámu na našem chování. Jaké by to bylo svědectví víry, pokud bychom se chovali, jako by nás Alláh neviděl?
Vznešený Alláh ohledně modlitby zjevil:
أَقِمِ الصَّلَاةَ ۖ إِنَّ الصَّلَاةَ تَنْهَىٰ عَنِ الْفَحْشَاءِ وَالْمُنكَرِ
“Dodržuj modlitbu, vždyť modlitba odvrací od nemravnosti a věcí zavrženíhodných!” (‘Ankebút: 45)
Myslíš, že Alláh přijme tvou modlitbu, která ti v ničem z toho nebrání?
Jaký je to zekát, když tě neočistí od sobectví, lakomství, hamižnosti, hrabivosti a závisti? Proč se zekát jmenuje zekát? Myslíš, že ho Alláh přijme? Když řekl Prorokovi صلى الله عليه وسلم:
خُذْ مِنْ أَمْوَالِهِمْ صَدَقَةً تُطَهِّرُهُمْ وَتُزَكِّيهِم بِهَا
“Ber ze jmění jejich almužnu, kterou je očišťuješ a zbavuješ nectností!” (Tewba: 103)
Myslíš, že se Alláh raduje tvému půstu, když pak konáš tak, jakoby ani neexistoval? Vždyť důvodem předepsání půstu bylo:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُتِبَ عَلَيْكُمُ الصِّيَامُ كَمَا كُتِبَ عَلَى الَّذِينَ مِن قَبْلِكُمْ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ
“Vy, kteří věříte, předepsán vám jest půst, tak jako byl již předepsán těm, kdož před vámi byli – snad budete bohabojní!” (Bekara: 183)
Jaké ponaučení si vzít z toho, že Alláh o pouti hovoří takto:
الْحَجُّ أَشْهُرٌ مَّعْلُومَاتٌ ۚ فَمَن فَرَضَ فِيهِنَّ الْحَجَّ فَلَا رَفَثَ وَلَا فُسُوقَ وَلَا جِدَالَ فِي الْحَجِّ ۗ
“Ten, kdo se zavázal vykonat v nich pouť, nechť zdržuje se žen, prostopášnosti a hádek během pouti!” (Bekara: 197)
Jak pravil Omar ibn ‘Abdil’azíz: “Pravá bohabojnost není ve dne se postit a v noci se modlit stále dokola, ale spočívá v zanechání všeho, co Alláh zakázal a dodržení všeho, co Alláh přikázal.“10
Rozvíjejme v sobě skutečnou bohabojnost, která není uctíváním stavby či situace, ale promítá se do našeho vztahu k ostatním. Pamatujme, že ve skutečnosti nevlastníme a nemáme moc naprosto nad ničím, ani si u sebe nedokážeme udržet vlastní dobré činy.
Pojistěme si tedy naše dobré skutky a neposílejme je jiným tím, že jim budeme ubližovat či je pomlouvat! A jak hloupá je situace pomlouvače, který to málo dobra, co má, posílá dokonce i zbožným lidem a ctnostným učencům či respektovaným vůdcům! Pokud jsou skutečně tak špatní, necháš jim své dobré skutky? Ale co když jsou dobří – zamyslíš se, komu vlastně křivdíš?
Prosím Alláha, aby nás uchránil před křivdou, útlakem a ubližování jiným. Abychom nikomu neukřivdili a nikdo neukřivdil nám. Prosíme Ho, aby nám nechal to málo dobrých činů, které nám umožnil získat a netrestal nás tím, že nám je vezme a věnuje jiným. Modlíme se k Němu, aby k hromadě našich hříchů, které jsme si vysloužili vlastní vinou, nepřidával ještě i hříchy jiných, kterým jsme ublížili. Ámín.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2581.
- Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 16/136.
- Viz Ikmálu l-mu’limi bi-fewáidi Muslim, 8/50.
- Viz Muhammed Sálih Munedždžid v at-Takwá, str. 9.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 1/659.
- Od ‘Abdulláha ibn ‘Amra رضي الله عنهما zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4941; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1924; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 6494.
- Tuto poznámku uvádí ve svém komentáři k hadísu o bankrotu Músá Šáhín Lášín ve Fethu l-mun’im, 10/46.
- Tj. hadís primárně hovoří o těch, kteří nebyli potrestáni podle šarí’y, více viz Muhammed Amín al-Hererí v al-Kewkebu l-wehhádž, 24/353.
- Viz Hasan Abu l-Ašbál az-Zuhejhrí v Šerhu Sahíhi Muslim, 15/10.
- Zaznamenal Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 170.