O toužebném uctívání Alláha: 7.-8. verš súry aš-Šerh

فَإِذَا فَرَغْتَ فَانصَبْ وَإِلَىٰ رَبِّكَ فَارْغَب

A až se uvolníš, pak dál se namáhej a k Pánu svému v touze spěj!(Šerh:7-8)

 

Pevná a silná vazba mezi Prorokem صلى الله عليه و سلم a jeho Pánem je všeobecně známa, stejně jako jeho neochabující bohabojnost. Zde však Alláh přikazuje Prorokovi zcela a naplno se oddat službě Alláhu a obrátit celou svou pozornost a naději k Němu. Tyto verše byly seslány v Mekce v době, kdy muslimové byli v zoufalé situaci a byli utiskováni.

 

Příkaz فارغب ferghab znamenající přibližně „toužebně spěj“ je odvozen od kořene r-gh-b s konotací prahnout, toužit po něčem. Prorokovi je tedy přikazováno v modlitbách zaměřit svá toužebná očekávání výhradně na Alláha. Toto není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Srdce musí být totiž nejprve vyprázdněno od všeho ostatního, co by jej rozptylovalo. Přidání písmene fá‘ na začátek nám přibývá i fakt, že slovo může zvukově i textově evokovat kořen frgh s konotací vyprázdnění srdce tak, že v něm nic jiného nezůstane.

 

Tento význam je užit také v příběhu o proroku Músá عليه السلام, kde Alláh matce přikazuje:

وَأَصْبَحَ فُؤَادُ أُمِّ مُوسَىٰ فَارِغًا ۖ إِن كَادَتْ لَتُبْدِي بِهِ لَوْلَا أَن رَّبَطْنَا عَلَىٰ قَلْبِهَا لِتَكُونَ مِنَ الْمُؤْمِنِينَ

Příštího jitra bylo srdce matky Mojžíšovy prázdné a málem by jej byla prozradila, kdybychom nebyli posílili srdce její tak, aby byla jednou z věřících. (Kasas:10)

Srdce jeho matky bylo plno obrovské bolesti, úzkosti a nepohodlí poté, co byla nucena vložit jej do košíku a poslat po řece. Ale Alláh jí ulehčil a vyprázdnil její srdce od všech těchto obav a starostí, když ji takto ujistil.

 

Alláh nám tedy přikazuje, že kdykoli přistoupíme k modlitbě a staneme v ní před Ním, měli bychom ze svého srdce odstranit všechny starosti tohoto světa a plně se obrátit k Němu Jedinému. Tyto verše precizně vyjadřují příčinu a následek – vše, co člověku působí starosti je v nakonec v Rukou Toho, ke Kterému se věřící ve svých modlitbách obrací. Proto netřeba se příliš zatěžovat relativními příčinami a zdroji toho, co působí naše starosti. V případě Božího Proroka to byla starost o dobro jeho ummy a touha uvést lidstvo na přímou cestu. Proto jej Alláh ujišťuje, že si z toho nemusí dělat těžkosti a sám uvidí, že Alláh jeho naděje splní a jeho touhy uspokojí.

 

Ve svém Tefsíru uvádí at-Taberí k tomuto verši následující vysvětlení:

„Směřuj své touhy, ó Muhammede, k Alláhu a nikoli k žádnému z Jeho stvoření. Jedině modloslužebníci z tvého národa učinili své tužby a své potřeby svými božstvy a nerozlučnými společníky.“

 

Ibn Kajjím v uvádí hadís od Abú Hurejry رضي الله عنه, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví:

„Alláh vznešený praví: „Synu Adamův, odstraň ze sebe (vše, co tě rozptyluje), abys Mne uctíval. Já pak naplním tvou hruď dostatkem a odstraním od tebe chudobu. V opačném případě tě chudobou zaměstnám.“¹

 

Kdykoli jsou všechna naše přání, očekávání a tužby směřovány toliko k Alláhu, pak je možno doufat ve vítězství, přislíbené věřícím. Věřící pak získají i tento svět.

 

Pro nás a naše modlitby z toho plyne, že bychom se v modlitbách měli vyvarovat přemýšlení o našich přáních, starostech a stresech a obrátit se výhradně k Jedinému, Který je Schopen je všechny odstranit a rozptýlit. Velká část této ummy dokonce ani nevykonává pět povinných denních modliteb. Potom existuje další ohromná část, která se ani nesnaží modlitbu vykonat co nejlépe a nesnaží se ji nijak zlepšit. Jen otírají své ruce a svá čela o zem a snaží se této povinnosti zbavit v co nejkratším čase a vůbec si neuvědomují, před Kým že to stojí.

 

A Alláh nám pomáhej.