Důležitost jednakých a reciprokých požadavků pro vztah mezi jedinci i kolektivy
Existují lidé, kteří vnímají jen chyby ostatních a nejsou ochotni připustit, že by chyba byla na jejich straně. Očekávají, že ostatní se k nim budou chovat velkoryse, sami však nejsou ochotni odpustit nikomu ani nejnepatrnější prohřešek. Chtějí, aby jim ostatní velkodušně ustupovali, sami však nejsou ochotni slevit ze svého ani o píď. Dovedou jen brát a nedokáží nic poskytovat. Takoví lidé ve skutečnosti nemají žádné pevné principy, protože jejich principy, kterými se ve své řeči ostentativně ohání, nepřekračují hranice jejich vlastních zájmů. Perspektivou jejich uvažování je, že kdo není s námi, je proti nám. Toto je přístup pokrytců, následovníků tužeb a inovací.
O takových je řečeno:
وَإِذَا رَأَيْتَهُمْ تُعْجِبُكَ أَجْسَامُهُمْ ۖ وَإِن يَقُولُوا۟ تَسْمَعْ لِقَوْلِهِمْ ۖ كَأَنَّهُمْ خُشُبٌ مُّسَنَّدَةٌ ۖ يَحْسَبُونَ كُلَّ صَيْحَةٍ عَلَيْهِمْ ۚ هُمُ ٱلْعَدُوُّ فَٱحْذَرْهُمْ ۚ قَـٰتَلَهُمُ ٱللَّـهُ ۖ أَنَّىٰ يُؤْفَكُونَ
A když je vidíš, líbí se ti osoby jejích, a když hovoří, nasloucháš řeči jejich, jako by to byly trámy podepřené. A domnívají se, že křik každý je proti nim. Oni jsou nepřáteli, střež se jich! Nechť Bůh proti nim bojuje! Do čeho se to jen dostali? (Munáfikún: 4)
Takoví lidé jsou muslimy jen do té chvíle, dokud jim to pasuje a vyhovuje. Šarí’a je jim dobrá jen jako nástroj na vymáhání jejich osobního prospěchu a běda, pokud hovoří proti nim samým – v takové situaci jsou mezi prvními, kdo ji odvrhuje a kdo dělá, jako by muslimem nikdy ani nebyl.
Tací dokonce ani nejsou schopni rozpoznat velkodušnou laskavost, kterou jim někdo projevuje, od spravedlivého rozsudku nad nimi. Toto se stalo muži, o němž je řeč v hadíse ‘Abdulláha ibn Zubejra رضي الله عنهما. S tímto Medíňanem vedl ‘Abdulláhův otec Zubejr, zeť Abú Bekra رضي الله عنه, spor ohledně pramene, který vyvěral na Zubejrově pozemku v al-Harra, oblasti s mnoha takovými prameny, a tekl dále na pozemek tohoto souseda. Tyto prameny užívali místní obyvatelé k zavlažování svých datlovníků. Soused řekl Zubejrovi: „Nech tu vodu téct tak, jak je.“ Zubejr to odmítl a postavil na svém pozemku zavlažovací kanál, který část vody odváděl na jeho palmy. Spor byl předložen k posouzení k Poslu Božímuصلى الله عليه و سلم a ten Zubejrovi řekl:
اسْقِ يَا زُبَيْرُ، ثُمَّ أَرْسِلِ الْمَاء إِلَى جَارِكَ .
„Zavodňuj, Zubejre, svůj pozemek, ale nechej také trochu vody odtékat i ke svému sousedovi.“ Tj. nechej do svého kanálu odtéct část vody a zbytek pusť k sousedovi.
Zubejrův soused se nad rozsudkem rozlítil a ušklíbl se: „A není to třeba jen proto, že je tvým bratrancem, synem tvé tety?“
Posel Božíصلى الله عليه و سلم se nazlobil, až jeho tvář změnila barvu a řekl:
اسْقِ يَا زُبَيْرُ، ثُمَّ احْبِسِ الْمَاءَ، حَتَّى يَرْجِعَ إِلَى الْجَدْرِ !
„Zavodňuj, Zubejre a naplň vodou celý svůj kanál až po kořeny palem!“ Tj. napusť svůj kanál do plna a teprve to, co zbude, pusť k sousedovi. Toto byl spravedlivý rozsudek, na rozdíl od předchozího, který byl naopak snahou vyjít Zubejrově sousedu vstříc.
Zubejr dále pravil: „Domnívám se, že právě tehdy byl zjeven verš:
فَلاَ وَرَبِّكَ لاَ يُؤْمِنُونَ حَتَّى يُحَكِّمُوكَ فِيمَا شَجَرَ بَيْنَهُمْ
Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu. (Nisá: 65) [1]
Každý ať nejprve prozkoumá své vlastní chování, než začne rýpat do jiných. Možná že neposlušnost některých dětí vůči svým rodičům je větším hříchem, nežli příliš omezující výchova těchto jejich rodičů. A možná, že nespravedlivost a despocie jiných rodičů je horší, nežli odbojnost jejich dětí. Možná, že rozjívenost části mládeže je horší, nežli jejich neustálé kárání ze strany starší generace. Možná, že ustavičné nářky některých seniorů jsou větším proviněním, než nevole jiné části mládeže podřídit se panujícím konvencím. Možná, že neochota některých žen poslouchat své muže je horším proviněním, nežli snaha jejich manželů trvat na odvěkých principech uspořádání rodinného života. Možná také, že přehnané požadavky manželů jsou u Alláha větším proviněním, než to, že jejich manželky odmítají tyto přemrštěné požadavky plnit. Možná, že asociální jednání a buřičství jedince je větším zlem, než snaha společenství, ke kterému náleží, ho v jeho jednání omezovat. Možná, že nátlak, který nějaká skupina vyvíjí na svého člena, je těžší podobou křivdy, nežli to, že se tento její člen odmítá podřídit jejich pravidlům a být ve všem stejný jako oni. Možná, že snahy některých menšin uzurpovat si další a další nároky, benefity a úlevy oproti většinám jsou větší nespravedlností, nežli prostá snaha většin o rovnost před zákonem a udržení stávající společenské smlouvy v platnosti. Možná, že diskriminace a ostrakizace někerých znevýhodněných skupin lidí ze strany ostatních je těžší podobou křivdy, nežli jejich snaha emancipovat se a bojovat o to, co jim právem náleží. Možná, že přísnost a autoritářství vládců a zpupnost elit je menší křivdou, nežli svéhlavost, sobeckost a hrabivost mas. A možná, že prostá revolta lidu z touhy po svobodě a spravedlnosti je u Alláha méně závažná, nežli tyranie jejich vládců a politických garnitur. A možná, že tvé hnidopišství, které tě ponouká ke hledání chyb na jiných, je samo větší nežli prohřešky těch okolo tebe. A naopak je také možné, že tvé prohřešky jsou větší, nežli hřích rýpavosti toho ve tvém okolí, kdo kritizuje tebe.
Někdy se také stává, že některé věci se nám mohou zdát vůči nám nespravedlivé, ale ve skutečnosti chrání kohezi celého společenství a spravedlivě distribuují nároky i povinnosti mezi jejími členy – mezi námi a ostatními. V takových případech nesmíme podlehnout povrchnímu nutkání pohlížet na danou věc jen omezenou perspektivou sebe sama coby konkrétního jednotlivce. Naopak musíme dát přednost vyššímu dobru, důležitějším cílům a perspektivě celku, který dotyčný spolu s mnoha dalšími jemu podobnými tvoří. V takových případech je nutno vzdát se části nároků osobovaných si jednotlivcem, ve prospěch daleko většího přínosu a zisku práv a svobod, které tomuto jednotlivci pramení z toho, že je součástí něčeho většího. Protože dobro takového celku se nakonec vrací i nám.
An-Nu’mán ibn Bešír رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَثَلُ الْمُدْهِنِ فِي حُدُودِ اللَّهِ وَالْوَاقِعِ فِيهَا مَثَلُ قَوْمٍ اسْتَهَمُوا سَفِينَةً، فَصَارَ بَعْضُهُمْ فِي أَسْفَلِهَا وَصَارَ بَعْضُهُمْ فِي أَعْلاَهَا، فَكَانَ الَّذِي فِي أَسْفَلِهَا يَمُرُّونَ بِالْمَاءِ عَلَى الَّذِينَ فِي أَعْلاَهَا، فَتَأَذَّوْا بِهِ، فَأَخَذَ فَأْسًا، فَجَعَلَ يَنْقُرُ أَسْفَلَ السَّفِينَةِ، فَأَتَوْهُ فَقَالُوا مَا لَكَ قَالَ تَأَذَّيْتُمْ بِي، وَلاَ بُدَّ لِي مِنَ الْمَاءِ، فَإِنْ أَخَذُوا عَلَى يَدَيْهِ أَنْجَوْهُ وَنَجَّوْا أَنْفُسَهُمْ، وَإِنْ تَرَكُوهُ أَهْلَكُوهُ وَأَهْلَكُوا أَنْفُسَهُمْ.
„Příklad toho, kdo se drží uvnitř pevně daných Božích hranic a toho, kdo je překračuje a porušuje je jako příklad lidí, kteří nastoupili na stejnou loď, někteří do podpalubí a jiní na horní palubu. Ti v podpalubí musí, když si chtějí nabrat vodu, procházet okolo těch na horní palubě, což jim vadí. Jeden z nich tedy popadne sekeru a začne tesat na dně lodi díru. Lidé z horní paluby za ním přijdou a řeknou mu: „Co to děláš?!“ On odpoví: „Vadilo vám, když jsem chodil nahoru, ale já musím získat vodu.“ – Pokud ho nyní zastaví, zachrání jeho i sebe. Ale pokud mu v tom nezabrání, přivedou do záhuby jeho a sebe taktéž.“ [2]
Manželé s manželkami a rodiče s dětmi takto tvoří celek rodiny, přičemž zájem tohoto vyššího celku rodiny je nadřazen zájmům všech jednotlivých jejích členů. Nadřízení a podřízení tvoří pracovní kolektiv a zájem tohoto kolektivu stojí výše, než zájem jednotlivých pracovníků. Vládcové i prostý lid tvoří celek státu a zájem státního celku je přednější, než zájem jednotlivých občanů coby individuí.
V tomto smyslu je také nutno chápat výrok Muhammeda ibn Sírína, když viděl a slyšel člověka, jak zlořečí místnímu umejjovskému místodržícímu, krutému tyranovi Hadždžádži ibn Júsufovi, načež mu řekl: „Fuj, člověče! Takto by ses mohl rozloučit s oním světem. Pokud budeš pokračovat, vysloužíš si hřích větší, nežli největší hřích, který spáchal al-Hadždžádž. Věz, že Vznešený Alláh vyžaduje spravedlnost a že spravedlivě soudí. Pokud víš, že se al-Hadždžádž či jemu podobní dopustili nějaké nespravedlnosti, pak věz, že je Alláh jistojistěpotrestá za jejich hříchy a nespravedlnost. Proč by ses potom měl věnovat burcování proti komukoli a nadávání na kohokoli?“ [3]
Jak snadno totiž naše upozorňování na nepravosti a křivdy spáchané vůči nám přerůstá v pomlouvání a zlořečení skutečným i domnělým viníkům! Dokonce do té míry, že si za to u Alláha vysloužíme hřích větší, nežli to, čeho se dopustili oni vůči nám a ublížíme jim více, než nám předtím ublížili oni.
Málik ibn Dinár pravil: „Člověku stačí ze hříchů už to, že sám není příkladem, načež se usadí na besedách a shromážděních a pomlouvá dobré lidi!“ [4]
A někdy se dokonce stává, že na druhých kritizujeme něco, co vůbec není špatností, čímž na sebe neuvalujeme nic jiného, nežli jen další hřích.
Muhammed ibn Munkedir v této souvislosti připomíná zkušenost s Prorokovým صلى الله عليه و سلم společníkem Džábirem ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه, které byl osobně svědkem. Džábir se modlil jen ve spodním oděvu, v pásu látky pevně zachyceném okolo pasu, což sice možná není úplně preferováno, ale není to v žádném případě zakázáno. Jeho svrchní oblečení viselo opodál na dřevěném věšáku. Kdosi ho pokáral: „To se modlíš jen v jediném kusu oblečení?“ Džábir mu jeho výtku pohotově vrátil slovy: „Udělal jsem to jen proto, abych hlupákům, jako jsi ty, ukázal, že je to dovoleno. Myslíš snad, že jsme v době Posla Božího صلى الله عليه و سلم měli více kusů oblečení?“ [5]
Proto pokud někdo chce někomu jinému moralizovat a zamýšlí-li odsuzovat jiné, nechť si je nejprve naprosto jist, že to, co na nich odsuzuje, je skutečně odsouzeníhodné. Pokud chceme druhé disciplinovat za jejich hřích vůči Alláhu, podívejme se nejprve, jak vypadá náš osobní vztah k našemu Stvořiteli. A pokud osočujeme druhé z něčeho, co nedodrželi vůči nám, hleďme nejprve posoudit, zda jsme my opravdu naplnili své závazky vůči nim tak, jak se od nás požaduje. Chceme-li na někoho ukázat prstem, pak nezapomínejme, celá ruka ukazuje na nás.
Ibnu l-Džewzí pravil: „Je mi s podivem, jak moc se věnujete chybám druhých, ale sami na své vlastní zapomínáte.“ [6]
Neodsuzuj jiné, ale hledej pro ně omluvu a měj pochopení
‘Abdulláh ibn Muhammed ibn Menázil pravil: „Skutečný věřící hledá pro své bližní omluvy. A jen pokrytec se pídí po jejich chybách.“ [7]
Dža’fer ibn Muhammed pravil: „Pokud se o svém bratrovi dozvíš něco, co se ti nelíbí, potom se pro něj snaž nalézt na sedmdesát omluv. Pokud pro něj některá sedí, je vše v pořádku. A i pokud na danou situaci nesedí žádná z nich, řekni si: Možná má ještě nějakou jinou omluvu, o které já nevím.“ [8]
Možná dotyčný neví, že se to, co udělal, se nemá – a ty jakožto někdo, kdo má více informací o islámu, musíš prokázat své pochopení a laskavost, aby si i on mohl uvědomit, že něco takového není v pořádku. Možná byl dotyčný rozhněvaný či psychicky na dně a proto udělal, co udělal. Možná ho ovlivnilo něco z minulosti, o čem nevíš, jako třeba nějaké trauma z dětství nebo cokoli jiného, co tají před ostatními. Možná se zklamal v lidech a nedůvěřuje jim, díky čemuž je odtažitý a chladný. Možná je naopak zoufalý z toho, že je osamělý a proto se snažil navázat vztah i s těmi, se kterými by se družit neměl. Možná ho k nim zahnaly křivdy pomluvy jiných lidí. Možná byly jeho úmysly čisté, jen se k němu donesly špatné informace. Možná se špatné informace naopak donesly k tobě. Možná dotyčný trpí nějakou fyzickou či duševní chorobou, za kterou nemůže, třeba návaly paniky nebo něčím podobným. Možná je v těžké životní situaci, zažívá nějakou fyzickou nebo psychickou bolest, přišel o práci, je zadlužený, zažil úmrtí v rodině, těžkou diagnózu nebo něco jiného, co mu zatemňuje úsudek. Možná jedná pod tlakem něčeho, o čem nevíš. Nebo někoho, o kom nevíš. Možná je jen obětí cizí manipulace. Možná ho někdo vydírá či mu někdo vyhrožuje, možná třeba i smrtí. Možná se za tím skrývá i další část příběhu, o které nemáš ponětí a proto se neunáhluj se svým odsudkem.
Možná, že někdo, koho jsi žádal o pomoc, přikývl, že ti pomůže, aby tě ušetřil zklamání, oceň to, i když ti třeba nakonec nepomohl. Možná naopak odmítl, protože tě nechtěl zklamat. Možná byl zaneprázdněný a už předtím přislíbil svou pomoc jiným.
Možná je to tvá chyba, že ses spoléhal na něho a ne na Alláha. Možná, že se ti vrací to, že ses vůči němu někdy nezachoval tak, jako bys chtěl, aby se on zachoval vůči tobě. Možná, že jen ztratil nervy a byls to ty, kdo ho k tomu něčím vyprovokoval. Možná jsi to ty, kdo se má kát za něco, co hluboce ranilo city jiných.
Možná se někdo, koho chceš kritizovat, jen snaží konat, jak nejlépe dokáže, kaje se k Alláhu, nebo už se kál. A nakonec, jak ty, tak on, oba stejně jednou zemřete.
Všechny tyto omluvy možno chápat různě, věci vždy mají svůj důvod. Proto se snažte své bližní omlouvat a vidět na nich jen to nejlepší. A všechny ostatní záležitosti svěřovat do Rukou Božích. Nezatěžujte lidi přílišným nátlakem, příliš náročnými požadavky a nerealistickými standardy. Dejte jim prostor zlepšit se, dejte jim ještě šanci, neodepisujte je a nepeskujte je za každou drobnost. Možná vás ještě něčím pozitivním překvapí. Možná budou zítra lepší, než jsou dnes. Možná nedoceňujete jejich dobro. Jen Alláh Jediný zná, co se stane v budoucnu a toto je pro vás zkouška, jak se zachováte – zda prokážete svou vznešenou mravnost, která je vám stanovena jako povinnost. Všechno má svůj čas a nic nelze uspěchat. Spěch je od šejtána a přináší jen zkázu.
Trest toho, kdo se druhým vysmíval za jejich hříchy
Nikdo nevíme, jaký bude náš osud a kde nakonec skončíme, v jakém místě spočinutí se ocitneme. Proto Vznešený Alláh praví:
إِنَّ رَبَّكَ وَٰسِعُ ٱلْمَغْفِرَةِ ۚ هُوَ أَعْلَمُ بِكُمْ إِذْ أَنشَأَكُم مِّنَ ٱلْأَرْضِ وَإِذْ أَنتُمْ أَجِنَّةٌ فِى بُطُونِ أُمَّهَـٰتِكُمْ ۖ فَلَا تُزَكُّوٓا۟ أَنفُسَكُمْ ۖ هُوَ أَعْلَمُ بِمَنِ ٱتَّقَىٰٓ
A Pán tvůj věru rozsáhlým odpuštěním vládne a znal vás dobře už tehdy, když vytvořil vás ze země a když jste byli zárodky v lůnech matek svých. Nepovažujte tedy sebe za očištěné! A On nejlépe zná ty, kdo jsou bohabojní. (Nedžm: 32)
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
… فَوَاللَّهِ إِنَّ أَحَدَكُمْ ـ أَوِ الرَّجُلَ ـ يَعْمَلُ بِعَمَلِ أَهْلِ النَّارِ، حَتَّى مَا يَكُونُ بَيْنَهُ وَبَيْنَهَا غَيْرُ بَاعٍ أَوْ ذِرَاعٍ، فَيَسْبِقُ عَلَيْهِ الْكِتَابُ، فَيَعْمَلُ بِعَمَلِ أَهْلِ الْجَنَّةِ، فَيَدْخُلُهَا، وَإِنَّ الرَّجُلَ لَيَعْمَلُ بِعَمَلِ أَهْلِ الْجَنَّةِ، حَتَّى مَا يَكُونُ بَيْنَهُ وَبَيْنَهَا غَيْرُ ذِرَاعٍ أَوْ ذِرَاعَيْنِ، فَيَسْبِقُ عَلَيْهِ الْكِتَابُ، فَيَعْمَلُ بِعَمَلِ أَهْلِ النَّارِ، فَيَدْخُلُهَا.
„…Při Alláhu, věru někdo z vás – či – člověk může konat činy obyvatel Pekla, dokud mezi ním a Peklem nezůstane jen, kolik je loket či píď, načež jej předstihne to, co bylo pro něj zapsáno a on začne konat činy obyvatel Ráje, až do něho vejde. A člověk může konat činy obyvatel Ráje, dokud mezi ním a Rájem nezůstane jen, kolik je loket či píď, načež začne konat činy obyvatel Pekla, až do něho vejde.“ [9]
Šemsuddín Muhammed ibnu l-Kajjim al-Džewzíja pravil:
„Kdokoli se vysmívá svému bratrovi za hřích, ze kterého se dotyčný už kál, nezemře dřív, než sám upadne do téhož hříchu.“ [10]
Toto je varování pro každého, kdo se opováží ponižovat jiného za chybu, které se dopustil. Možná, že ho Všemohoucí Alláh potrestá tím, že mu dá dopustit se téhož prohřešku. Možná, že mu Alláh neumožní být vděčný za to, že se k danému hříchu nesníží, díky čemuž v tom posměváček nenalezne požehnání a skončí ve stejné pasti jako ten, komu se předtím vysmíval a dopadne stejně. A utíkáme se k Alláhu před obojím.
Vidíme lidi okolo sebe, jak nerespektují Boží Zákon a setrvávají v různých formách neposlušnosti vůči Alláhu, od nejhrubší nevíry a modloslužebnictví, až po nejdrobnější prohřešky. Je tomu tak z milosti Boží, abychom mohli být vděčni za Boží dar víry a konání dobra, což jsou přednosti, které nám Alláh daroval a na kterých nemáme sami o sobě žádnou zásluhu. A je tomu tak také proto, abychom spatřili moudrost Božích nařízení a rozhodnutí, abychom na základě protikladu, v kontrastu k dobru, mohli pochopit, co je to zlo, v co ústí, k čemu vede a jaké jsou následky zlého počínání. To má nasytit naši zvědavost, odpovědět na otázky, které si klademe, smířit naše srdce a umožnit nám učit se ze selhání jiných, aniž bychom se sami spálili. Je tomu tak proto, že lidská mysl není sama o sobě schopna vždy rozpoznat dobro od zla, kromě skrze světlo Božího zjevení, podobně jako není slepý člověk schopen rozpoznat světlo od tmy, kromě pokud prohlédne.
Proto nebylo praxí Posla Božího صلى الله عليه و سلم se tomu, kdo v něčem selže, posmívat, ale děkovat Alláhu za to, čeho jsme ušetřeni. Podle Abú Hurejry a ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهم أجمعين v takových situacích, stejně jako ve chvílích, kdy viděl někoho postiženého chorobou, si Posel Boží صلى الله عليه و سلم potichu sám pro sebe říkával:
الحَمْدُ للهِ الَّذِي عَافَانِي مِمَّا ابْتَلاكَ بِهِ، وَفَضَّلَنِي عَلَى كَثيْر ٍ مِمَّنْ خَلَقَ تَفْضِيْلا.ً
„Chvála Alláhu, který mne uchránil před tím, čím zkouší tebe a který mi zajisté dal značné přednosti nad mnohými Svými stvořeními.“ [11]
V Omarově verzi stejného hadísu ohledně každého, kdo tato slova pronese, dokonce dodal:
… إِلاَّ عُوفِيَ مِنْ ذَلِكَ الْبَلاَءِ كَائِنًا مَا كَانَ مَا عَاشَ .
„… ten za to bude ochráněn téže nesnáze, dokud bude živ.“ [12]
Pamatujme, že není naší zodpovědností odsuzovat jiné či stanovovat pro ně trest. To je výlučná kompetence Boží. A Alláh je nejspravedlivější a nejnestranější ze všech soudců.
_________________________________________________________________
[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2359.
[2] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2686.
[3] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 6681.
[4] Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 3/286.
[5] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 352.
[6] Uvádí Ibn Redžeb v Latáifu l-me’árif, str. 18.
[7] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 7/11197.
[8] Viz al-Džámi’u li-šu’abi l-ímán, 14/442.
[9] Zaznamenal ho v této formě al-Buchárí jako součást delšího podání v Sahíhu, hadís č. 6594.
[10] Viz Medáridžu s-sálikín, 1/177. Toto uvádí al-Munáwí od al-Hasana al-Basrího, viz Fejdu l-Kadír, 6/123.
[11] Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3432; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3892; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 6217; a at-Taberání v ad-Du’á´, hadís č. 799. Jako hasan ho doložil al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 10/141; a jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu Ibn Mádža, hadís č. 3154.
[12] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3431.