O trvalých dobrých činech, z nichž plyne odměna i po smrti, díl II.

Vysvětlení tohoto hadísu vykladači a komentátory Sunny

Al-Munáwí poskytl toto vysvětlení:

„Výrazعبد ‘abd – služebník, v tomto hadísu odkazuje na muslima. Zmiňuje zakládání různých veřejně prospěšných institucí a vykonávání trvalých podob milodarů, jako je šíření znalosti, svedení zavlažovacích kanálů, hloubení studen, kopání napajedel, budování modliteben, zdědění výtisku Koránu, který pak budou jeho následníci používat atd. a končí zmínkou o bezúhonném potomku, který za svého rodiče prosí o odpuštění, tj. žádá Alláha prosebnou modlitbou, aby jeho předkovi odpustil hříchy, kterých se na tomto světě dopustil a prosí Ho, aby ho uvedl do nejvyšších pozic v Ráji. Podle al-Bejhekího tento hadís nijak neprotiřečí sahíh hadísu, dle nějž „když syn Adamův zemře,“ s výjimkou tří případů – „trvalého milodaru, nauky, kterou po sobě zanechal a potomka, jenž za něj prosí o odpuštění,“ protože vše, co se v tomto hadíse uvádí navíc, jsou příklady takové trvalé almužny.“¹

‘Alí al-Kárí uvádí toto objasnění hadísů o trvajícím milodaru:

„Slova „Věru věřící se i po své smrti setká s odměnou za následující své dobré skutky“ znamenají, že kdo vykoná následující dobré skutky, odměna za ně bude k němu proudit i po jeho smrti. Pak následuje jejich výčet v podobě příkladů, které jsou výjimkou z obecného pravidla, že smrtí člověka je jeho konání ukončeno; „za vědění, které po sobě zanechal“ tj. to, na co přišel a zanechal pro lidstvo „a které šířil mezi ostatní,“ to je zobecnění předchozího oproti prosté výuce, sem spadá i psaní a zanechávání knih a psaných děl, dále „zbožného potomka,“ tj. věřícího, „kterého po sobě zanechal,“ tj. po sobě na tomto světě, „kopii Koránu, kterou zůstavil jako dědictví,“ tj. zanechal svým dědicům, jak v poslední vůli, tak i prostým převodem dědictví, sem spadají i ostatní šarí’atské nauky, za všechno toto bude mít zesnulý odměnu, že to dalším generacím zprostředkoval, „mešitu, kterou vztyčil,“ do této kategorie patří i vzdělávací instituce pro islámské nauky či jakákoli veřejně prospěšná instituce, „dům, který zbudoval pro pocestné,“ tj. cestující, lidi z daleka, cizince, ať už to postavil sám, anebo dal postavit, „vodní kanál, který vykopal,“ tj. vodní tok, jehož směr změnil tak, aby byl k užitku lidem, či jak smýšlí at-Tíbí také zvířatům, např. velbloudům, toto vše jsou příklady trvajícího milodaru, jeho druhy či podkategorie. Následují slova „či milodar, který za dobrého zdraví za života poskytl,“ která toto vše shrnují a spojují jako vsuvky s první částí souvětí. Slova „toto jsou skutky, jejichž odměna mu bude plynout i po smrti“ jsou indícií potvrzující jiná Prorokova صلى الله عليه وسلم slova, jimiž odpovídá na otázku, která almužna je nejlepší:

أَنْ تَصَدَّقَ وَأَنْتَ صَحِيحٌ شَحِيحٌ تَخْشَى الْفَقْرَ وَتَأْمُلُ الْغِنَى

„Když jsi plně zdráv, cítíš uvnitř sebe lakotu, bojíš se zchudnutí, doufáš, že zbohatneš, ale i přesto udělíš almužnu.“²

Plné zdraví se vzpomíná proto, že předchází nemoci, která člověka vybídne k dobročinnosti. Proto také předchází zmínce o životu, který implikuje, že almužna je dobrá i ve chvíli, kdy je už člověk nemocen a cítí, že se blíží jeho konec.“³

A Šerefu l-hakk al-‘Azímábádí přidal tento komentář, v němž shrnuje i názory vícero učenců před ním:

„Všechny činy zesnulého jsou jeho smrtí ukončeny, kromě tří skutků, z nichž dotyčnému plyne odměna i nadále, i po jeho smrti. Termín صدقة جارية sadakatun džárijatun, tj. trvalý milodar, označuje např. veřejně prospěšnou instituci typu وقف wakf, celá první věta podle at-Tíbího znamená, že kromě těchto jmenovaných věcí mrtvému po jeho smrti už nic neprospěje a z ničeho jiného mu už neplyne po smrti žádná odměna. Následně jsou uvedeny příklady takových věcí. Al-Munáwí dále uvádí příklady užitečné znalosti jako náboženské nauky či světské vědy, řemesla, dovednosti. Řemesla a dovednosti jsou podle at-Tádže as-Subkího dokonce ještě lepší, neboť jejich užitek je na tomto světě trvalejší. Ibn Melek si všímá, že specifikován byl jako třetí typ nikoli ledajaký, ale ctnostný, bezúhonný potomek. Ibn Hadžer al-Mekkí to vysvětluje jako věřícího potomka. Podle al-Munewího je tímto takový zbožný potomek vybízen k co nejčastějším prosbám za své předky.

Typy činů, které přinášejí posmrtnou odměnu, nejsou omezeny jen na tyto tři, další podání jmenují podobné příklady, jichž as-Sujútí sesbíral celkem jedenáct a shrnul ve svých slovech: „Když zemře syn Adamův, odměna za všechny jeho činy přestává, kromě: užitečné vědomosti, prosby potomka, zasazené palmy, trvající almužny, přepsaného mushafu, stráže na cestě Boží, vykopané studny, svedeného toku řeky, noclehu či útočiště pro pocestné a zavedení kroužku vzpomínání Alláha či recitace Koránu. Proto se jich drž, takto jsou vzpomenuty v hadísech.“ Ještě předtím však uvedl Ibn ‘Imád těchto příkladů dvanáct, všechny se opíraly o hadísy a všechny je bylo možno zredukovat na tři výše uvedené základní kategorie.

An-Newewí ve svém objasnění předmětných hadísů v kapitole O tom, že isnád je z víry, ve výkladu Muslimovy sbírky Sahíh uvádí, že muslimové se jednomyslně shodují na tom, že z almužny má zemřelý prospěch, byť je udělena i po jeho smrti, což je správné a potvrzené. Protichůdný názor, jenž uvádí al-Máwerdí, že mrtvý z almužny udělené v jeho jménu po jeho smrti nic nemá, se neopírá o žádný relevantní argument, protože protiřečí jasným šarí’atským textům z Koránu a Sunny a konsenzu učenců. Další konsenzus učenců podle an-Newewího potvrzuje, že zemřelý má prospěch z proseb, které živí pronášejí v jeho prospěch.

Al-Chattábí vidí v tomto hadísu důkaz, že skutky uctívání, které se týkají těla, jako jsou modlitby, půst či pouť, musí vykonat člověk sám a nemohou být v jeho jménu vykonány jeho dědici posmrtně. Není v nich totiž možné zastupování. Odměna např. za zástupnou pouť pak dle této interpretace plyne jen tomu, kdo ji vykonal a nikoli tomu, za koho měla být vykonána, na rozdíl od pronesené prosby či rozdaného majetku.

Ibnu l-Kajjim k tomu dodává, že učenci v této otázce tělesného uctívání, jako např. půst, recitace Koránu a vzpomínání Alláha zaujali protichůdná stanoviska. Ahmed ibn Hanbel a s ním velká většina zbožných předků smýšlí, že pokud jsou provedeny potomkem za zemřelého, odměna za ně k zemřelému dospěje. Stejného názoru jsou i učedníci Abú Hanífovi. Naproti tomu od několika Prorokových společníků رضي الله عنهم أجمعين a od mezhebů Málika a aš-Šáfi’ího se uvádí opačné stanovisko.

Hadísy tohoto druhu dle al-Munzirího uvádějí Muslim, at-Tirmizí a an-Nesáí, přičemž někteří z nich tímto hadísem specifikují činy, za něž na rozdíl od všech ostatních plyne člověku odměna i poté, co zemře. Tj. plyne mu odměna i posmrtně, dokud za něj prosí jeho potomci, dokud se šíří a užívají jím zanechané vědomosti a dokud slouží to, co zbudoval pro veřejné blaho a dobro všech. Hadís je důkazem a pobídkou pro zakládání takových institucí, jakož i odpovědí pro ty, kteří jejich existenci napadají.“⁴

Co je to trvalý milodar?

Podoby trvající almužny (arab. الصدقة الجارية as-sadakatu l-džárija) a činů, za které proudí člověku odměna i posmrtně jsou rozmanité.

V obecném smyslu slova Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

يَتْبَعُ الْمَيِّتَ ثَلاَثَةٌ، فَيَرْجِعُ اثْنَانِ وَيَبْقَى مَعَهُ وَاحِدٌ، يَتْبَعُهُ أَهْلُهُ وَمَالُهُ وَعَمَلُهُ، فَيَرْجِعُ أَهْلُهُ وَمَالُهُ، وَيَبْقَى عَمَلُهُ

„Zemřelého následují tři – jeho rodina, jeho majetek a jeho činy. Dva z nich se vracejí a jedno s ním zůstává. Rodina a majetek se vrátí, ale s ním už zůstanou jen jeho činy.“⁵

Coby výjimku z tohoto pravidla Sunna uvádí celkem jedenáct podob dobrých skutků, které jsou trvalého charakteru a zajišťují další přísun odměny tomu, kdo je vykoná, dokonce i poté, co dotyčný odejde z tohoto světa. Někteří učenci, jako as-Sacháwí, o nich dlouze referovali, zatímco jiní, jako as-Sujútí či Ibn ‘Allán, o nich skládali básně.

As-Sujútí v Ibn Mádžově verzi nachází sedm takových činů: postavení mešity, zbudování noclehu pro pocestné, zanechání vlastní kopie Koránu pro dědice, vyhloubení kanálu na vodu, jiný trvalý milodar, užitečnou znalost a dobrého potomka. Potom uvádí několik dalších hadísů a dochází k celkem deseti podobám trvalého dobra, včetně vykopané studny, ostrahy klíčové infrastruktury nebo odměny za plodinu či strom, ze kterého jedí lidé či živočichové. Odměna za takové činy trvá, dokud jejich následky existují, dokonce i kdyby ten, kdo na ní měl první zásluhy, dávno nežil.

As-Sujútí opěvuje takové dobré skutky ve svých verších:

إذا مات ابن آدم ليس يجري عليه من فعالٍ غير عشرِ

علومٌ بثها، ودعاءُ نجل وغرسُ النخل، والصدقات تجري

وراثةُ مصحف، ورباط ثغر وحفرُ البئر، أو إجراء نهرِ

وبيتٌ للغريب بناه يأوي إليه أو بناءُ محل ذكرِ

وتعليمٌ لقرآنٍ كريم فخذها من أحاديث بحصر

„Když syn Adamův zemře, pomine všechna jeho odměna

kromě deseti vyjímek – a to znamená:

vědění a potomka, co zanechá po sobě

úrody stromů a almužny sklizené, byť on už dlí v hrobě

zděděného mushafu i přístavu bezpečného

vykopané studny i potůčku svedeného

domu, kde cizinec na cestě najde svůj úkryt,

kroužku či školy, kde, chce-li, může se Koránu učit

drž se tedy všeho, to vše lze v hadísech najít.“

V básni tyto zbožné skutky shrnul i Ibn ‘Allán:

خصال عليها المرء من بعد موته … يثاب فلازمها إذا كنت ذا ذكر

رباط بثغر ثم توريث مصحف … ونشر لعلم غرس نخل بلا نكر

وحفر لبئر ثم إجراء نهر … وبيت غريب في التصدق إذ يجري

وتعليم قرآن وتشييد منزل … لذكر ونجل مسلم طيب الذكر

وفي خبر من ذا إذا حج فرضه … أو الدين عنه قد قضى كامل الفخر

روى ابن عماد ذا بحسن ذريعة … ولم يذكر الراوي لذلك ما يدري

„Za tyto skutky člověk i po smrti sklízí,

chytrého rozum k jejich činění vybízí

Drž stráž a mushaf v dědictví zůstav

šiř vědění a stromoví ke slizni zanechej

sveď závlahu a studnu vykopej

dej almužnu a pocestným příbytek postav

zaveď muslimům výuku Koránu i věd užitečných

To povinností je pro toho, kdo pouť již vykonal

či dluhem jeho, co nesplatit by byl hřích

jak z podání mnohých Ibn ‘Imád zaznamenal.“

A pravdě nejblíže je vysvětlení, že trvalý milodar, či nepomíjející dobro, není omezeno pouze výčtem právě těchto dobrých skutků. Daleko důležitější než vnější znění je vnitřní smysl a záměr řečeného. Lze uzavřít, že odměna plyne člověku i po jeho smrti za každý akt dobra, který slouží ostatním a který ho přežije dlouho po jeho smrti.

Důkazem mohou být i následující velmi obecná slova, která od Posla Božího صلى الله عليه و سلم slyšel Džábir ibn ‘Abdilláhرضي الله عنه:

كُلُّ مَعْرُوفٍ صَدَقَةٌ.

„Cokoli dobrého jest milodarem.“⁶

Důležitost šíření a zanechání nauky, zejména náboženské

O důležitosti vědění, poznání, znalostí, nauky a dovedností, jak náboženské, tak i světské, hovoří celá řada koránských veršů, Prorokovýchصلى الله عليه و سلم hadísů i podání od našich zbožných předků.

Vznešený Alláh pokládá řečnickou otázku:

قُلْ هَلْ يَسْتَوِي الَّذِينَ يَعْلَمُونَ وَالَّذِينَ لَا يَعْلَمُونَ ۗ إِنَّمَا يَتَذَكَّرُ أُولُو الْأَلْبَابِ ‎

„Zeptej se: “Jsou si rovni ti, kdož vědí, s těmi, kdož nevědí?” Však připomenou si to jen ti, kdož rozmyslem jsou nadáni.“ (Zumer: 9)

Důvod tohoto významného postavení vědění a jeho nositelů vysvětlil vedle jiných i Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín:

„Pokud tě Alláh obdaří věděním, potom místem, kde své vědění přechováváš, je tvé srdce. K tomu, co chováš ve svém srdci, nepotřebuješ žádné drahé trezory, ani klíče, ani nic jiného. To, co je uvnitř tvého srdce, je dobře chráněno. To, co nosíš uvnitř sebe, je v bezpečí. A zároveň tato znalost chrání tebe samého, proto, že vědění tě z dovolení Božího chrání před nebezpečím a tím chrání i tebe celého. Naproti tomu pokud máš bohatství, musíš se celý plně věnovat jeho ochraně. Musíš ho zabezpečit v trezoru a držet pod zámkem. A nikdy nebudeš úplně vklidu, stále se budeš strachovat, aby ti ho někdo neodcizil.“⁷

Džerír ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

مَنْ سَنَّ في الإسلامِ سُنَّةً حسَنةً فلهُ أجرُها، وأجرُ مَنْ عمِلَ بِها من بعدِهِ، من غيرِ أنْ يُنقَصَ من أُجورِهمْ شيءٌ

„Kdokoli v islámu započne dobrou zvyklost, tomu bude dáno odměny za každého, kdo podle ní bude postupovat po něm, aniž by se z jejich odměny cokoli ubralo.“⁸

Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

مَن دَعا إلى هُدًى، كانَ له مِنَ الأجْرِ مِثْلُ أُجُورِ مَن تَبِعَهُ، لا يَنْقُصُ ذلكَ مِن أُجُورِهِمْ شيئًا، ومَن دَعا إلى ضَلالَةٍ، كانَ عليه مِنَ الإثْمِ مِثْلُ آثامِ مَن تَبِعَهُ، لا يَنْقُصُ ذلكَ مِن آثامِهِمْ شيئًا

„Kdokoli jiné volá k následování správného vedení, tomu bude dáno odměny, jako je odměna všech, kteří ho v tom budou následovat, aniž by se z jejich odměny cokoli ubralo. A kdokoli volá jiné ke bludu, ten ponese hříchu za všechny, kteří ho v tom budou následovat, aniž se cokoli ubere z jejich hříchů.“⁹

Abú Umáma al-Báhilí رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

إنَّ اللهَ و ملائكتَه، حتى النملةَ في جُحْرِها، و حتى الحوتَ في البحرِ، لَيُصلُّون على مُعَلِّمِ الناسِ الخيرَ

„Věru Alláh, jeho andělé a dokonce i mravenec ve své díře i ryba v moři prosí za toho, kdo lidi učí dobré věci.“¹⁰

Málik al-Ašdžá’í slyšel od svého otce, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

من علمَ آيةً من كتابِ اللهِ عز وجل، كانَ لهُ ثوابُها ما تليتْ

„Kdokoli někoho naučí jedinému verši z Knihy Boží, obdrží odměny, dokud se tento verš bude recitovat.“¹¹

Habíb ibn Abí Sábit slyšel Se’ída ibn Džubejra říci: „Šířit nauku, kterou jsem získal, je pro mne milejší, nežli si ji vzít s sebou do hrobu.“¹²

‘Abdulláh ibn Mubárek řekl: „Po proroctví neznám nic hodnotnějšího, nežli šíření přínosných znalostí.”¹³

Ibnu l-Kásim vyprávěl: „Když jsme se loučívali s imámem Málikem, říkával nám: „Bojte se Alláha a šiřte tuto nauku dál, vyučujte ji a nikdy ji nezamlčujte!“¹⁴

Abu l-Feredž ‘Abdurrahmán ibnu l-Džewzí pravil: „Kdokoli si toužebně přeje, aby jeho činy nebyly přerušeny jeho smrtí, nechť šíří vědění!“¹⁵

Ibn Tejmíja pravil:

„Tím největším posmrtným potěšením a tím, co člověku zůstává i na onom světě, je potěšení z vědění, z poznání Alláha a z usilování pro Jeho věc.”¹⁶

Ibn Kesír, jenž byl jedním z jeho žáků, vypověděl:

„Když Ibn Tejmíja zemřel, odkryl jsem jeho tvář a polábil ho na čelo. Jeho vlasy byly šedivější, než jak jsem si ho pamatoval naposled. Nezanechal po sobě žádné bezúhonné potomky, kteří by se za něho modlili, ale nechal po sobě celý národ zbožných, kteří se modlili za jeho dobro na onom světě.“¹⁷

Ibnu l-Kajjim řekl:

„Štědře a velkodušně rozdávat ze své nauky vyučováním a šířením vzdělanosti patří k nejvyšším úrovním štědrosti. Být takto štědrý je lepší, nežli štědře a velkodušně rozdávat ze svého bohatství. To proto, že nauka je hodnotnější, nežli hmotný majetek.“¹⁸

Abú Ishák aš-Šátibí řekl:

„Vymření praktiky ze Sunny je tou největší možnou pohromou.“¹⁹

‘Abdurrahmán as-Se’dí pravil:

„Snaž se všechna svá sezení, na kterých se octneš, proměnit ve zdroj dobra. Buď tím, že sám budeš studovat nauku a hledat rady ve věcech náboženských, anebo tím, že budeš k tomu, co je dobré, všeobecně či konkrétně, směřovat všechny ostatní.“²⁰

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín pravil:

„Kdykoli máš možnost rozšířit něco ze Sunny, učiň tak. Získáš tím odměnu za samu Sunnu, stejně jako odměnu za každého, kdo ji bude po tobě praktikovat až do Dne Soudu.“²¹

1. Viz Fejdu l-Kadír, 4/87.
2. Jako součást delšího hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 3312. Šu’ajb al-Arnaut uvádí ve svém tahkíku tohoto díla, že tento hadís je sahíh podle podmínek jak al-Buchárího, tak i Muslima.
3. Viz Mirkátu l-mefátíh, 1/326.
4. Viz Awnu l-ma’búd, 8/61-63.
5. Od Anase ibn Málika رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6514.
6. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6021.
7. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 26/21.
8. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1017.
9. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2674.
10. Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2685 jako hasan sahíh gharíb. Jako sahíh ho ocenil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1838.
11. Zaznamenal Abú Sehl al-Kattán v Ahádísu ‘an šujúchí, 2/243; a al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 2/161. Jako sahíh či dokonce sahíh dle podmínek Muslima doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1335.
12. Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 4/326.
13. Viz Tehzíbu l-kemál, 16/20.
14. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l’-ilm, 1/492.
15. Viz at-Tezkira, podání č. 55.
16. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 14/162.
17. Viz al-Bidájetu wen-nihája, 18/300.
18. Viz Medáridžu s-sálikín, 3/48.
19. Viz al-I’tisám, str. 456.
20. Viz Núru l-basáir, str. 64.
21. Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 4/215.