بسم الله الرحمان الرحيم
Chvála Alláhu, jen Jeho uctíváme a jen jeho o pomoc a o vedení správnou cestou žádáme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha Jediného, který nemá společníka a dosvědčuji, že Muhammed صلى الله عليه و سلم je jeho služebníkem a poslem, pravdomluvným a důvěryhodným. Vybízejme sebe i druhé k bohabojnosti, dodržování všech pilířů islámu, náboženských povinností a ubírejme se přímou a správnou cestou. Věru nejlepším slovem je slovo Boží, nejlepším vedením cesta Jeho milovaného Muhammeda a nejhorší věcí jsou inovace vnesené do náboženství, protože každá novota je zhoubnou inovací a každá zhoubná inovace končí v Pekelném Ohni.
Vznešený Alláh praví:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ حَقَّ تُقَاتِهِ وَلَا تَمُوتُنَّ إِلَّا وَأَنتُم مُّسْلِمُونَ
“Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší, a neumírejte jinak, než když jste se do vůle Jeho odevzdali!” (Áli ‘Imrán: 102)
Milí bratři v islámu!
Jednou z chorob, která zasahuje ummu islámu v dnešních dnech je situace mnoha muslimů, kteří navenek ukazují jinou tvář, než ukrývají uvnitř. Lidem se ukazuje jako ten nejzbožnější, ale zůstane-li sám, propadá nejhorším možným hříchům! Takové jednání je odsuzováno učením islámu a upozorňovali na něj již naši zbožní předkové.
Al-Awzá’í slyšel Bilála ibn Se’ad říci: “Nebuď naveřejnosti Božím spojencem a potají Božím nepřítelem!”1
Toto je veliká rada pro nás pro všechny. Budou vždy existovat lidé, kteří nás budou navenek ohromovat svou okázalou zbožností, modlit se s námi v mešitě, recitovat nádherně Korán, každou chvíli cestovat na ‘umru, udělovat milodar. Takového člověka nikdy nespatříš, jak se dopouští něčeho zakázaného a překračuje hranice povoleného. Před lidmi jakoby byl jedním z výjimečných, k Bohu přiblížených lidí. Jenže když potom osamí ve svém domě, začne zanedbávat modlitby a hřešit všemi smysly a všemi způsoby. Když je s lidmi, je šejtánovým nepřítelem, ale když je od jejich zraků daleko, je jeho nejbližším spojencem. Nejenže hřeší proti Alláhu, ale napadá i čest a majetek ostatních, kdykoli se mu k tomu naskytne příležitost.
Vznešený Alláh o takových pokrytcích říká:
يَسْتَخْفُونَ مِنَ النَّاسِ وَلَا يَسْتَخْفُونَ مِنَ اللَّهِ وَهُوَ مَعَهُمْ إِذْ يُبَيِّتُونَ مَا لَا يَرْضَىٰ مِنَ الْقَوْلِ ۚ وَكَانَ اللَّهُ بِمَا يَعْمَلُونَ مُحِيطًا
„Snaží se ukrýt před lidmi, avšak neukryjí se před Bohem, který je stále s nimi, když v noci vedou řeči, jež se Mu nelíbí – a Bůh objímá věděním Svým vše, co dělají.“ (Nisá: 108)
Avšak Alláh o Sobě říká:
يَعْلَمُ خَائِنَةَ الْأَعْيُنِ وَمَا تُخْفِي الصُّدُورُ
„Bůh dobře zná proradnost očí i vše, co v hrudích je skryto.“ (Gháfir: 19)
Muslime! Víš vůbec, co tato slova znamenají?
Jak někdo může dávat pozor na to, aby ho nezahlédly zraky lidí a zároveň mu je lhostejné, že ho Alláh – Ten, jemuž není nic skryto? Ten, který zaznamenává každičké hnutí mysli, jazyka i těla člověka?
Vždyť Vznešený Alláh praví:
أَلَمْ يَعْلَم بِأَنَّ اللَّهَ يَرَىٰ
„Což neví, že Bůh vskutku vidí?“ (‘Alek: 14)
V Soudný Den popadají všechny masky a žádná tvář nezůstane ukryta:
وَوُضِعَ الْكِتَابُ فَتَرَى الْمُجْرِمِينَ مُشْفِقِينَ مِمَّا فِيهِ وَيَقُولُونَ يَا وَيْلَتَنَا مَالِ هَٰذَا الْكِتَابِ لَا يُغَادِرُ صَغِيرَةً وَلَا كَبِيرَةً إِلَّا أَحْصَاهَا ۚ وَوَجَدُوا مَا عَمِلُوا حَاضِرًا ۗ وَلَا يَظْلِمُ رَبُّكَ أَحَدًا
„A předložena bude Kniha každého a uvidíš provinilé v obavách z toho, co v ní je obsaženo. A řeknou:,, Běda nám, co je to za knihu, že ani malé, ani velké skutky zaznamenat neopominula?” A naleznou před sebou vše, co dělali, a neošidí Pán tvůj z nich jediného.“ (Kehf: 49)
V hadísu od Sewbána رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
لأَعْلَمَنَّ أَقْوَامًا مِنْ أُمَّتِي يَأْتُونَ يَوْمَ الْقِيَامَةِ بِحَسَنَاتٍ أَمْثَالِ جِبَالِ تِهَامَةَ بِيضًا فَيَجْعَلُهَا اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ هَبَاءً مَنْثُورًا
„Vskutku znám z mé ummy lid, co přijde v Soudný Den se skutky ohromnými jako bílé vrcholky tihámských hor, leč Alláh Vznešený je učiní rozptýleným prachem.“
„Popiš nám je, Posle Boží! Pověz nám o nich více, abychom se nevědomky neocitli mezi nimi,“ prosil ho Sewbán.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu odpověděl:
” أَمَا إِنَّهُمْ إِخْوَانُكُمْ وَمِنْ جِلْدَتِكُمْ وَيَأْخُذُونَ مِنَ اللَّيْلِ كَمَا تَأْخُذُونَ وَلَكِنَّهُمْ أَقْوَامٌ إِذَا خَلَوْا بِمَحَارِمِ اللَّهِ انْتَهَكُوهَا
„Oni jsou vaši bratři, vypadají stejně jako vy, modlí se v noci tak, jako se modlíte i vy, avšak jsou to lidé, kteří, když osamí a mají možnost porušit Boží zákaz, učiní tak.“2
Dopustili se špatnosti takové, že dokázala smazat jejich zásluhy. Jen chabé bylo jejich vědomí Božího dozoru nad nimi, zpytování jejich svědomí, jejich dobrota a jejich poznání Alláha. A jak velká byla jejich zahleděnost do sebe samých!
Kde jsou takoví lidé v pohledu příkazu morálky islámu vůči Alláhu, sobě samémo i ostatním, který Posel Boží صلى الله عليه وسلم tak výstižně popsal Abú Zerrovi رضي الله عنه:
اتَّقِ اللَّهَ حَيْثُمَا كُنْت، وَأَتْبِعْ السَّيِّئَةَ الْحَسَنَةَ تَمْحُهَا، وَخَالِقْ النَّاسَ بِخُلُقٍ حَسَنٍ
„Buď bohabojný, kdekoli se octneš, následuj každý špatný skutek dobrým, který ho smaže a k lidem se chovej příkladnou mravností!“3
Ono „kdekoli se octneš“ totiž znamená mezi lidmi i osamotě. Mezi muslimy či nemuslimy. V muslimské i nemuslimské zemi. Kdekoli. Kde jsme my od toho?
V hadísu o lidech, jejichž skutky se v prach obrátily, se nehovoří o těžkých hříšnících, kteří neuctívají svého Pána. Hovoří se o někom, kdo vykonává všemožné dobré činy tak, jako ostatní muslimové, avšak ony na něm nenechávají žádnou stopu. Nemění jeho nitro. Všechno je to z jejich strany jen divadlo pro lidi. Skutečným měřítkem tvé lásky k Alláhu a toho, jak Ho velebíš, není žádný z viditelných skutků, které vykonáváš před ostatními. Tvá opravdová víra se vidí teprve tehdy, když zůstaneš úplně sám, daleko od lidí, když tě tvé ego ponoukne ke špatnosti a ty odoláš. Potom zanecháš zla jen kvůli Alláhu. Jen pak můžeš cítit, že je tvá víra opravdová.
Ty, který se o samotě díváš na zakázané, posloucháš zakázané a konáš zakázané, kaj se k Alláhu a navracej se k Němu opravdu upřímně! Pomni slov Božích:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ وَلْتَنظُرْ نَفْسٌ مَّا قَدَّمَتْ لِغَدٍ ۖ وَاتَّقُوا اللَّهَ ۚ إِنَّ اللَّهَ خَبِيرٌ بِمَا تَعْمَلُونَ ﴿١٨﴾ وَلَا تَكُونُوا كَالَّذِينَ نَسُوا اللَّهَ فَأَنسَاهُمْ أَنفُسَهُمْ ۚ أُولَٰئِكَ هُمُ الْفَاسِقُونَ ﴿١٩﴾
„Vy, kteří věříte, bojte se Boha! Nechť duše každá popatří na to, co si již dříve připravila pro zítřek. Bojte se Boha, vždyť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. Nebuďte jako ti, kdož zapomněli na Boha a jimž On dal zapomenout na sebe samé – a toto jsou věru hanebníci.“ (Hašr: 18-19)
Proto není nikdo tratící více, nežli ten, kdo lidem ukazuje své nejkrásnější skutky, zatímco své nejšerednější si nechává pro Toho, kdo je k němu blíže, než jeho vlastní krkavice!
(…)
Služebníci Boží!
Hovořili jsme o zničující chorobě a zbývá vzpomenout lék na ni. Ten se může shrnout do následujících kroků:
Uvědomit si Boží blízkost a prosit Alláha, aby nám daroval upřímnost a sílu odolat svodům tajného hřešení. Vznešený Alláh praví:
وَإِذَا سَأَلَكَ عِبَادِي عَنِّي فَإِنِّي قَرِيبٌ ۖ أُجِيبُ دَعْوَةَ الدَّاعِ إِذَا دَعَانِ ۖ فَلْيَسْتَجِيبُوا لِي وَلْيُؤْمِنُوا بِي لَعَلَّهُمْ يَرْشُدُونَ
„Když se tě zeptají služebníci Moji na Mne, věz, že jsem blízko a že odpovím na prosbu prosícího, když mne poprosí. Nechť však na výzvu Mou odpoví a nechť ve Mne věří – snad půjdou cestou správnou!“ (Bekara: 186)
Nezůstávat osamotě, hledat společnost zbožných, zamestnat se dobrem a hledat v tom slast, protože pokud se ego nezaměstná tím, co je dobré, začne hledat slast a krátit dlouhou chvíli zlem a hřešením.
Přemítat o Alláhu, o tom, jaký je, že je Vševědoucí, Vševidící, Všeslyšící, že nás stále pozoruje, ví o nás vše a nic Mu neuniká.
Mít stále před svýma očima smrt. Ta nás může zastihnout i ve chvíli, kdy zrovna pácháme hřích. Jak nás v takovém stavu může náš Pán přijmout?
A v neposlední řadě nechat se motivovat nádherami a odměnou, kterou Alláh připravil těm, kteří si na Něj vzpomenou a zkrotí své ego i tehdy, když je nikdo nevidí:
إِنَّ الَّذِينَ يَخْشَوْنَ رَبَّهُم بِالْغَيْبِ لَهُم مَّغْفِرَةٌ وَأَجْرٌ كَبِيرٌ
„Těm, kdo i ve skrytu bojí se Pána svého, těm věru dostane se odpuštění i převeliké odměny.“ (Mulk: 12)
Což nestojí za to, abychom nejenže nehřešili, ale i vykonali také dobré skutky tehdy, když se na nás nikdo nedívá? Zkusme za každý náš tajný hřích vykonat jeden tajný dobrý skutek.
Prosíme Alláha, aby učinil to, co nosíme uvnitř, ještě lepším, nežli to, co ukazujeme navenek! Utíkáme se před Ním, aby nerozptýlil naše dobré sktuky v prach! Ó Bože, přimi naše dobro, zachraň nás před ohněm a dej nám vstoupit do zahrad Ráje, abychom se těšili z pohledu do Tvé Tváře! Ámín!
- Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Ichlásu we n-níja, podání č. 26.
- Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4245. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Ibn Mádža, hadís č. 3442. Uvádí ho i al-Búsírí v Misbáhu z-zudžádža, 3/245.
- Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1987 jako hasan; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 21392. Jako hasanli-ghajrihi ho ocenil al-Albání v Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 2655.