بسم الله الرحمان الرحيم
بسم الله الرحمان الرحيم
A potom, milí bratři a sestry! Člověk je bezpochyby stvořen k lásce. Lásky je mnoho druhů, některé jsou povinností, jiné jsou oblíbené, jiné jsou indiferentní, jiné zavrženíhodné a některé dokonce i zakázané. Povinností a dobrem je láska k tomu, co Alláh miluje. Zákazem a zlem je láska ke všemu, co Alláh nenávidí. Největším nebezpečím a nejrychlejší cestou k zartracení je láska k tomuto světu a k získávání obživy. Vše, co člověk koná z praktik bludu a z překračování Božích mezí, koná pro své tužby, kvůli tomu, že prahne po obživě. Zcela zapomene na onen svět a na úmluvu, kterou uzavřel s Alláhem. Avšak pravý věřící si je vědom slov Božích: A na nebesích je váš příděl obživy a rovněž to, co vám je slíbeno. (Záriját:22) A kdo je ten, jenž obživu vaši vám uštědří, jestliže On štědrost svou zadrží? (Mulk:21) a Božího příkazu: A na Boha nechť věřící se spoléhají! (Ibráhím:11) Omar vyprávěl: „Slyšel jsem Posla صل الله عليه وسلم říci: „Spolehnete-li se na Boha opravdovým spolehnutím, dá vám obživu, jako dává obživu ptákům. Ti vycházejí zrána lační a přicházejí s plnými břichy.“ Hasan podle Tirmízího. Věřící chápe, že celý jeho život je v rukou Božích. Nikdo jiný, nežli Alláh nemůže zkrátit jeho obživu, zvětšit ji, ani mu prodloužit, či zkrátit život. Tímto se pravý věřící stává nezávislým na lidech a tomto světě a s tím, jak si uvědomí svou závislost na Stvořiteli všehomíra, roste i jeho láska k Němu. To je tématem celé řady koránských veršů i hadísů Posla صل الله عليه وسلم, jako např. když řekl: „Co mám z tohoto světa? Já jsem na tomto světu jako poutník, který spočine ve stínu stromu a pak jej opustí, pokračujíce dál.“ Zaznamenal Tirmízí a Albání ocenil jako sahíh. Skrze odvržení závislosti na tomto světě a spoléhání se na Alláha jsou nám otevřeny brány jiného světa. Světa, kde není místo pro závist, žárlivost, nepřátelství, odpor a nesnášenlivost. Světa skutečných věřících, který je tolik odlišný od světa těch, kteří jsou prosti víry a morálních hodnot a kteří se k sobě chovají jako divé šelmy, snažíce bezprávně ukořistit svému druhovi to, co on předtím stejně neprávem získal. Správný věřící člověk umně a rozumě hledá příčiny získání živobytí, je pohotový, pilný a pracovitý. Neštítí se dřiny, vynaloží všechno úsilí a pak se spolehne na Alláha.Své zaměstnání bere vždy zodpovědně a neopovrhuje zaměstnáním svého bratra. I kdyby jeden z nich byl špičkový lékař a druhý byl zametačem chodníků. Podle obecně přijímaného hadísu říká Posel صل الله عليه وسلم: „Je lepší, když člověk vezme provaz a přitáhne na svých zádech otep dřeva a prodá ho, aby Alláh uchránil jeho čest, než kdyby měl žebrat od lidí, ať už něco dostane, či nikoli.“ Věz, milý bratře a milá sestro, že obživou od Alláha není jen zaměstnání a zisk, peníze, ale také znalost, učenost, věda. V obživu Alláh sesílá i pokornost vůči Němu, poslušnost, moudrost. Obživou od Alláha je i dobrá a počestná manželka, děti, příbytek i dobrá pověst mezi lidmi. Živobytím a obživou je vše, z čeho plyne užitek, zatímco to, co vyděláme, je zisk. Nejde o drobnou nuanci, ale o obrovský rozdíl. To, co spořádáme, obnosíme, čím obdarujeme. Naším ziskem je to, co zůstane z jídla, oblečení i dobrých činů. Alláh pak bude soudit, jestli jsme to vše získali povoleným, či zakázaným způsobem, zda je povolené a dobré, či zakázané a špatné. Samo o sobě nebo pro způsob, jakým ho bylo dosaženo. Alláh nás na mnoha místech v Koránu pobídl, abychom užívali Jeho darů a Posel nás v autentické sunně vybízí k dobrému činu tím, že žádná duše nezemře předtím, než vyčerpá svou obživu. Obživa nás zná, ale my ji nepoznáváme. Obživa nám je určena, ale my nevíme kde a v čem se nachází. Svou obživu tak můžeme naplnit povoleným, či zakázaným způsobem. Který z nich si vybereme, je čistě na nás samých.
Alláhumma, obdaruj nás skrze Tvou štědrost poctivou a povolenou obživou a dej, abychom ji využili nejlepším způsobem. Alláhumma, dej ať nás naše činy dovedou do společnosti Tvého milovaného Muhammeda صل الله عليه وسلم, do nejvyššího ráje. Ámín!