Imám vykladačů Koránu Abú Dža’fer Muhammed ibn Džerír at-Taberí vyprávěl, jak jako mladík hledající nauku poprvé přicestoval do posvátného města Mekky, aby tam vykonal pouť.
Imám vykladačů Koránu Abú Dža’fer Muhammed ibn Džerír at-Taberí vyprávěl, jak jako mladík hledající nauku poprvé přicestoval do posvátného města Mekky, aby tam vykonal pouť.
Během svého pobytu v Mekce si všiml jednoho člověka z Chorásánu [1] jak volá na ostatní: „Ó shromáždění poutníků! Ó obyvatelé Mekky! Ó vy všichni, kteří tu žijete trvale či jste sem jen přikočovali! Postrádám měšec. Měl jsem v něm tisíc dinárů. Kdo z vás mi ho vrátí, nechť se mu Alláh dobrem odmění, zachrání ho před pekelným ohněm a zahrne ho nesmírnou odměnou!“
Uviděl ho jeden starý mekkánský šejch a řekl mu: „Chorásánče, v našem městě není jednoduché žít. Poutní sezóna netrvá dlouho, příjmy mimo ni jsou jen omezené a možnosti obživy rovněž. Možná, že majetek, který jsi ztratil, padl do rukou nějakého chudobného, starého, dobrého věřícího. Možná by takový člověk uvítal, kdybys s ním uzavřel dohodu, že pokud ti měšec vrátí, dáš mu z něj jako odměnu pár drobných, aby mohl žít z toho, co je povolené.“
Chorásánec řekl: „A jakou odměnu si přeje? Kolik chce?“
Stařík mu odvětil: „Tak čtvrtinu. Nebo aspoň z tisíce sto.“
Na to se Chorásánec ani neohlédl a jen odsekl: „Ani náhodou. Ať si ho odmění Sám Alláh a ať si Mu třeba stěžuje v den, kdy Ho potká. On stačí a na Něho je nejlepší spolehnutí.“
At-Taberí si, poslouchaje tento rozhovor, pomyslel, že ten starý chudý muž, co možná našel ztracený měšec, je právě ten stařík, co se ptal. Že se tak ptal právě proto, že chce pro sebe nálezné. Sledoval ho proto až do jeho domu. A skutečně – bylo tomu tak.
Přes dveře slyšel, jak stařec volá na svou ženu: „Lubábo!“
„Ano, tu jsem, Abú Ghajjási,“ odpověděla mu.
Řekl jí: „Našel jsem toho, co ztratil těch tisíc dinárů, ale nechce mi dát jako nálezné vůbec nic. Ani čtvrtinu, ba ani sto dinárů. Co mám dělat, Lubábo? Nemůžu si ty peníze jen tak nechat, věru se bojím svého Pána, aby mi nepřidal na trestu za tento hřích, protože jsem se ho dopustil navíc přímo v Mekce!“
Manželka mu řekla: „Člověče, vidíš, jaká chudoba nás přepadla! Už padesát roků s tebou dřu bídu s nouzí! Máš na krku čtyři své dcery, mou matku, mé dvě sestry a mě. A ty devátý. Nemáme ani ovce ani pastviny. Nechej si to celé a nasyť nás, my máme hlad! Kup nám nové šaty, nezapomeň, že se o nás musíš starat. Možná ti pak Alláh dá ještě více bohatství a ty budeš moci vrátit tyto peníze onomu muži, abys pak v Soudný Den, až se vše, co existuje, vrátí svému jedinému Vlastníkovi, stanul před Alláhem čistý.“
Abú Ghajjás odvětil: „Lubábo! Mám po osmdesáti šesti letech, co jsem jedl jen to, co je dovoleno, teď jíst ze zakázaného majetku? Mám pálit své útroby ohněm potom, co jsem tolik roků zvládal vydržet chudobu? Mám na sebe uvalit Boží hněv dnes, když už se můj čas nachýlil ke konci? To – přísahám při Alláhu – nikdy neudělám!“
At-Taberí, na něhož onen starý muž nesmírně zapůsobil, se pak vydal na odchod. Když se pak následujícího rána probudil, znovu uslyšel, jak onen Chorásánec znovu volá na kolemjdoucí a hledá svůj ztracený měšec a opakuje totéž, co den předtím.
Zase k němu přišel ten starý muž a řekl mu: „Chorásánče, už včera jsem ti upřímně radil, že náš kraj nemá mnoho polí ani zeleně, mohl bys dát nálezci malou odměnu, aby ses neprotivil Božímu Zákonu. Říkal jsem ti, abys mu dal aspoň stovku. Ty jsi to odmítl. Ale kdyby se tvůj majetek ocitl v rukou bohabojného člověka, spokojil by se třeba jen s deseti dináry a nemusel bys dávat celých sto. Toto by byl pro tebe dobrý skutek. A dobrý člověk umí zachovat tajemství a dá se na něho spolehnout.”
„Ne. Ani náhodou,“ trval na svém neoblomný Chorásánec a dodal: „spoléhám se na Alláha, že mi mé peníze vrátí a jen Jemu si stěžuji, že jsem je ztratil. On mi stačí a na Něho je nejlepší se spolehnout.“
Lidé se, jak uvádí at-Taberí, potom rozešli do svých domovů. Následujícího rána pak bylo znovu slyšet cizince hledajícího ztracený měšec. Volal na kolemjdoucí poutníky, pocestné a místní obyvatele, zda jeho ztracené jmění někde neviděl. Sliboval nálezci odměnu od Alláha.
A znovu k němu přišel ten samá stařík: „Chorásánče, předevčírem jsem ti navrhoval vyplatit nálezci jako nálezné sto dinárů z tisíce. Odmítls. Pak deset a i to jsi odmítl. Tak ti navrhuji dát aspoň jeden dinár. Za půl ať si nálezce koupí ovečku, kterou může dojit a za druhou půlku krmivo. Může mléko prodávat zákazníkům a takto si vydělávat. Z výdělku pak může živit své děti.“
„Ne. Ani náhodou to něudělám,“ zopakoval znovu neoblomný Chorásánec to svoje a dodal: „spoléhám se na Alláha, že mi mé peníze vrátí a jen Jemu si stěžuji, že jsem je ztratil. On mi stačí a na Něho je nejlepší se spolehnout.“
Pak ho stařík šťouchl do zad a řekl mu: „Člověče pojď si pro své peníze! Nemůžu kvůli tobě v noci spát! Nemůžu být vklidu od doby, co jsem na tento majetek narazil.“
Potom, jak říká at-Taberí, se oba vydali ke staříkovu domu a on je následoval. Když dorazili na místo, vytáhl stařík měšec s dináry a jeho majiteli řekl: „Vem si své dináry a pros Alláha, aby napravil mou situaci a dal mi obživu.“
Chorásánec si peníze přebral a na odchodu starci řekl: „Můj otec zemřel, ať se mu Alláh smiluje, a zanechal mi po sobě tři tisíce dinárů. Řekl mi, abych třetinu oddělil pro potřebné. Já je vložil do tohoto měšce, abych je během své pouti rozdal potřebným. Ale při Alláhu jsem na celé cestě z Chorásánu až sem do Mekky neviděl domácnost chudobnější, nežli je ta tvoje, ani člověka, který by si ty peníze zasloužil více, nežli ty. Vem si je všechny, ať ti Alláh požehná a dobrem tě odmění za tvou důvěryhodnost a trpělivost, s jakou jsi dosud snášel svou chudobu.“
Pak odešel a celý měšec mu nechal.
Starý Abú Ghajjás se rozplakal, prosil Alláha a říkal: „Ať se Alláh smiluje vlastníkovi těchto peněz, co leží ve svém hrobě. A ať požehná jeho synovi.“
At-Taberí vzpomíná, že se vydal po stopách toho Chorásánce, ale Abú Ghajjás ho dostihl a zavolal ho zpět. Řekl mu: „Posaď se. Všiml jsem si, žes mne od prvního dne následoval. Že víš, co se stalo dnes, včera i předevčírem. Slyšel jsem věru Ahmeda ibn Júnuse al-Jerbú’ího, jak vyprávěl od Málika, který vyprávěl od Náfi’a, jenž vyprávěl od ‘Abdulláha ibn Omara, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl Omarovi a ‘Alímu رضي الله عنهم :
إذا أتاكما الله بهدية بلا مسألة ولا استشراف نفس ، فاقبلاها ولا ترداها ، فترداها على الله عز وجل ، وهذه هدية من الله والهدية لمن حضر
„Když vám Alláh pošle nenadálý dar, aniž jste o něho žádali a nesnažili jste si ho vysloužit, pak ho přijměte a nevracejte, protože byste ho vraceli samotnému Alláhu. To je dar od Alláha pro vás i pro ostatní, kdo jsou tomu přítomni.“
Potom zavolal na svou ženu: „Lubábo!“ A svolal i ostatní ve své domácnosti. Přiběhly kromě jeho manželky i jeho dcery a švagrové a také jeho tchýně. Abú Ghajjás se posadil a at-Taberího si posadil vedle sebe. Tak jich bylo celkem deset. Někdo udělal ze svého oděvu kapsu, jiný jen napřáhl ruce, protože tak široký oděv ani neměl. Potom rozdával každému po dinár, dokud nevyprázdnil celý měšec s tisíci dináry. Tak každý dostal po stovce.
Ibn Džerír at-Taberí praví: „Mé srdce se naplnilo štěstím. Ale ani ne tak za těch sto dinárů, ale za to, že mi ten starý muž při mém odchodu řekl: „Ty jsi, chlapče, požehnaný. Doposud, dokud jsem nepotkal tebe, jsem takový majetek ani neviděl. Věru ti upřímně radím, toto je povolená obživa. Drž se jí. A věz, že se v těchto samých šatech modlívám ranní modlitbu a když se vrátím, probudím k modlitbě i své dcery jednu po druhé. Potom pracuji, dokud nenastoupí čas polední modlitby a pak znovu až do odpolední. Pak se na sklonku dne vrátím domů a za to, co Alláh dá, abych si vydělal, koupím své rodině aspoň chleba nebo pár kousků oblečení pro dcery, aby se měly v čem aspoň pomodlit. A pak se pomodlím i modlitbu při západu slunce a modlitbu večerní. A takto každý den. Nikdy jsem tolik peněz pohromadě ani neviděl. Ať jim Alláh dá užitku v tom, čeho se jim dostalo, stejně jako mě a tobě. A ať se smiluje tomu v hrobě, kdo zanechal tyto peníze jako dědictví a ať znásobí odměnu jeho synovi. Děkuji Alláhu za něho.“
At-Taberí pak vzal svůj díl, poděkoval a starce opustil.
At-Taberí pak dodal: „Z těch sto dinárů jsem žil další dva roky svých studií, hledal jsem nauku a cestoval za ní, kupoval jsem si za to knihy a sešity, rozdával jsem z toho i almužny druhým. A po šestnácti dalších letech jsem přišel znovu do Mekky. Ptal jsem se na starého šejcha Abú Ghajjáse a řekli mi, že před pár měsíci zemřel. Krátce po něm zemřela i jeho žena Lubába. Po smrti už byla i jeho tchýně a obě jeho švagrové. Zůstaly po něm už jen jeho dcery. Když jsem se ptal na ně, bylo mi oznámeno, že se šťastně vdaly za emíry a místodržící. Díky tomu jsem byl, kdykoli jsem se vydal někam, kam se provdaly, vždy přijímán na jejich dvorech, hoštěn a zahrnován hojnými dary.“
Zdroj: kniha Džemheretu l-adžzái l-hadísíja, str. 251.
__________________________________________________________________________________
[1] Dnešní východ Íránu, Afghánistán a přilehlé kraje.