(2)
Druhou věcí, kterou si muslimky i muslimové mají uvědomit, je dvojí rovina platnosti šarí’atských ustanovení. Obecně každé šarí’atské nařízení o příkazu či zákazu nějakého jednání platí jak v rovině náboženské (arab. ديانة dijáneten) tím, že jeho plnění přináší odměnu od Alláha a neplnění tohoto nařízení je hříchem, tak i v rovině právní vymahatelnosti (arab. قضاء kadáan) tím, že za jeho neplnění přichází i nějaká společenská sankce, minimálně v rovině kolektivního odsudku ze strany věřících, kteří vybízejí k tomu, co je na základě Božího Zákona uznáno jako dobro a odsuzují to, co je na jeho základě rozpoznáno jako zlo, shodně Božím slovům:
كُنتُمْ خَيْرَ أُمَّةٍ أُخْرِجَتْ لِلنَّاسِ تَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَتَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنكَرِ وَتُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ
“Vy jste národ nejlepší, jenž kdy povstal mezi lidmi; vy přikazujete vhodné, zakazujete zavrženíhodné a věříte v Boha.” (Áli ‘Imrán: 110)
Tato charakteristika je věřícím dána za povinnost na předcházející straně:
وَلْتَكُن مِّنكُمْ أُمَّةٌ يَدْعُونَ إِلَى الْخَيْرِ وَيَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَيَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنكَرِ ۚ وَأُولَٰئِكَ هُمُ الْمُفْلِحُونَ
“Nechť stane se z vás obec, jež bude vyzývat k dobrému, přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné. A takoví budou úspěšní.” (Áli ‘Imrán: 104)
Na jiném místě Všemohoucí Alláh praví:
وَالْمُؤْمِنُونَ وَالْمُؤْمِنَاتُ بَعْضُهُمْ أَوْلِيَاءُ بَعْضٍ ۚ يَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَيَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنكَرِ
“Věřící muži a věřící ženy jsou si vzájemně záštitou a přikazují vhodné a zakazují zavrženíhodné.” (Tewba: 71)
Muslimové jakožto umma, jakožto kolektiv, dbají a mají dbát na šíření, aplikaci a dodržování Božího Zákona, s nímž se pojí spása a blaženost na onom světě i úspěch na světě tomto stejně tak, jako dbají a mají dbát jednotliví muslimové a muslimky na to, aby islámské zásady byly jejich osobním přesvědčením a krédem.
Toto se děje jednak výchovou a socializací v islámské rodině, která je klíčem k přenosu šarí’atských hodnot mezi generacemi a jednak mezi členy téhož společenství panující celospolečenskou kolektivní konvencí na základě sdílení islámské víry mezi jedinci stejné generace.
Vznešený Alláh v tomto ohledu praví:
وَتَعَاوَنُوا عَلَى الْبِرِّ وَالتَّقْوَىٰ ۖ وَلَا تَعَاوَنُوا عَلَى الْإِثْمِ وَالْعُدْوَانِ ۚ
“Pomáhejte si vzájemně ke zbožnosti a bohabojnosti a nepomáhejte si k hříchu a nenávisti.” (Máida: 2)
Posel Boží صلى الله عليه وسلم v hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه praví
إِن اللَّهَ تَعَالَى يَغَارُ وَإِنَّ الْمُؤْمِنَ يَغَارُ وَغَيْرَةُ اللَّهِ أَنْ لَا يَأْتِيَ الْمُؤْمِنُ مَا حَرَّمَ الله
“Věru Vznešený Alláh žárlí, věru věřící žárlí také a žárlivost Alláha spočívá v tom, že věřícímu nedovoluje spustit se k tomu, co Alláh zakázal.“1
Stejně tak skutečný věřící žárlivě střeží své okolí a svou komunitu, aby v ní nedocházelo k narušování Alláhem stanoveného řádu.
Rozdělování lidí na věřící a nevěřící, na následovníky Sunny a následovníky hereze a inovace, na zbožné a hříšné, to vše je precizní a spravedlivé hodnocení, pocházející přímo od Stvořitele a Jeho zjeveného Zákona. Nemůže být popřeno současnou právě probíhající kulturní invazí chybných měřítek a politické korektnosti, které špiní a zakalují čisté základní principy islámu a oslabují přijatelnost šarí’atských nařízení pro samotné muslimy až do té míry, že je dokonce rozporováno nerozporovatelné, davy laiků vášnivě diskutují o neoddiskutovatelném a doposud neochvějné symboly islámu se stávají kolbišti kulturních válek pro následovníky bludů.
Věřící přirozeně stojí v opozici vůči nevěřícím, následovníci Sunny proti heretikům a zbožní proti hříšníkům. Dobro stojí proti zlu, pravda proti lži a převaha jednoho nad druhým automaticky vede k oslabení druhého oproti prvnímu a naopak, shodně koránskému principu:
وَلَوْلَا دَفْعُ اللَّهِ النَّاسَ بَعْضَهُم بِبَعْضٍ لَّفَسَدَتِ الْأَرْضُ وَلَٰكِنَّ اللَّهَ ذُو فَضْلٍ عَلَى الْعَالَمِينَ
“A kdyby Bůh nechránil mezi lidmi jedny před druhými, věru by země dospěla do záhuby, však Bůh je pln laskavosti k lidstvu veškerému.” (Bekara: 251)
Toto platí nejen navenek, ale především a v prvé řadě se tento boj odehrává uvnitř každého jednoho z nás.
Málik ibn Dínár pravil: “Pravdymilovnost a falešnost bojují jedna proti druhé uvnitř srdce každého z nás, dokud jedna z nich zcela nepotře tu druhou.“2
Islám vyžaduje hidžáb bezpodmínečně. Žena, která hidžáb nenosí, se dopouští odsouzení hodného hříchu. Neříkám, že je nemravná, nestydatá a neodsuzuji takovou osobu jako člověka. Nenapadám ji a ani neobviňuji, že je poběhlicí či ženou lehkých mravů. Ani neříkám, že nemůže existovat nezahalená žena, která je ve svém nitru mravnější, počestnější a zbožnější, než desítky žen zahalených. Její zbožnost a mravnost má však stále jeden závažný defekt a její počestnost i stud i nadále trpí nepřehlédnutelnou vadou, protože to, co je uvnitř, se jednou nutně musí dříve či později odrazit i navenek, tím, co má na sobě. Proto je nesouhlas zbožných muslimek a muslimů s její laxností vůči hidžábu a Božím předpisům zahalování zcela namístě a oni na své rozhodné odmítnutí její nedůslednosti v otázce tohoto islámského předpisu mají nezcizitelné právo. Tím spíše za okolností, kdy jsou většinou a určují klima panující v celé společnosti na daném místě.
Každá společnost – i ta většinově muslimská – si vždy stanovuje jistý kodex slušnosti a morálky. Nejen ten minimální, daný zákonem, ale i ten daný legislativně nevymahatelnými společenskými normami a slušnými mravy. A každá společnost má právo určovat si, co považuje za slušné a co za neslušné. Bez jakéhokoli vměšování se či nátlaku ze strany mocnějších a politicky či materiálně silnějších či vlivnějších cizinců a jejich vlád, vnucujících muslimům svá etická měřítka.
K těmto normám patří u všech známých lidských společností i nějaký způsob přikrývání či modifikace nahoty, byť třeba u některých kmenů ve vzdálených oblastech někdy i jen velmi sporé či dokonce pouze symbolické. Ani na Západě není ostatně dovoleno procházet se běžně po ulici v rouše Adamově či Evině.
V této rovině už přestává být hidžáb pouze otázkou náboženské svobody a svobody sebevyjádření vlastní identity a hodnot. Posouvá se už do roviny kolektivního práva stanovovat si vlastní zásady a společenské sankce za jejich porušení. Proto zde už nejde jen o kus oblečení navíc, ale o snahu některých jednotlivých žen (a samozřejmě i podobně zbloudilých mužů) legitimizovat takový způsob odívání, který zbytek společnosti vnímá jako nahotu a který za nahotu označuje i Boží Zákon.
Z jaké jiné pozice chce potom Západ právo určovat většinově muslimským společnostem, kudy vedou hranice společensky akceptovatelné nahoty a které společensky uplatňované islámské zásady jsou spravedlivé, nežli z pozice síly, nadvlády, nátlaku a donucování? Proto svoboda zbožných muslimek nosit hidžáb na Západě a hříšných muslimek nenosit hidžáb ve většinově muslimských zemích nemůže být postavena na stejnou úroveň a není a nikdy nebude druhou stranou téže mince. Dobro a zlo si není rovno. Pro srovnání, islám klade neméně pevné, nezpochybnitelné a neoddiskutovatelné požadavky i na oblečení věřících mužů – nutnost zahalit vše mezi pupkem a koleny a společenská vhodnost zahalení horní části těla včetně ramen. Tyto konvence se však značně překrývají s týmiž standardy u Zápaďanů a proto se o nich žádná debata nevede.
Stejně tak je naprosto pochopitelné, že pokud se budou muslimské menšiny ve většinově nemuslimských zemích i nadále roztahovat a hrubým a necitlivým způsobem si nárokovat další a další práva na úkor původního, kulturně křesťanského, obyvatelstva, budou na jejich chování a jednání vůči ostatním rodilí nemuslimští občané těchto zemí pořád nahlížet s oprávněnou nelibostí. Proto je zcela namístě, aby se namísto obviňování jiných z tzv. islamofobie evropští a severoameričtí muslimové nejprve zamysleli sami nad sebou, nad tónem a jazykem, s jakým artikulují své menšinové požadavky, byť jsou některé z nich v praxi občas třeba i opodstatněné.
Vznešený Alláh ohledně jednání při konfrontaci s odpůrci islámu praví:
وَجَادِلْهُم بِالَّتِي هِيَ أَحْسَنُ
“A veď s nimi spor slovy nejlepšími!” (Nahl: 125)
Také svým prorokům přikázal ohledně Faraona:
فَقُولَا لَهُ قَوْلًا لَّيِّنًا لَّعَلَّهُ يَتَذَكَّرُ أَوْ يَخْشَىٰ
“A řečí mírnou k němu promluvte, snad vzpamatuje se či zalekne.” (TáHá: 40)
Režimy, v nichž muslimské menšiny na Západě žijí, jsou i přes všechnu svou nespravedlnost daleko lepší, nežli režim Faraona z koránského příběhu o Proroku Músá/Mojžíšovi, mír s ním. Je nanejvýš nešťastné, pokud budou otázky islámu díky neohrabanosti a netrpělivosti mnoha západních muslimů nadále předmětem kulturních válek, které pouze rozdělují společnost a slouží zájmům někoho úplně jiného, než tamních muslimských komunit.
Své kolektivní právo určit hranici společensky akceptovatelné nahoty má ovšem i muslimská umma coby komunita v oblastech, kde tvoří většinu obyvatelstva. Dá se očekávat, že i ona uplatní též jistou formou rozumného a přiměřeného společenského nátlaku a formuluje tyto hranice slušnosti a veřejné morálky shodně šarí’atským požadavkům, tak jako je jiné společnosti vymezují jinak.
Vznešený Alláh vytýká nevěřícím:
أَمْ لَهُمْ شُرَكَاءُ شَرَعُوا لَهُم مِّنَ الدِّينِ مَا لَمْ يَأْذَن بِهِ اللَّهُ ۚ
“Což mají nevěřící společníky, kteří jim jako náboženství uzákonili to, co Bůh nedovolil?” (Šúrá: 21)
Na základě opačného chápání, věřící jako součást svého náboženského zákona ustavují to, co Alláh dovolil a toto prosazují ve své společnosti.
Dobrým příkladem takového rozumného společenského nátlaku je tržní omezení nabídky oděvů nesplňujících šarí’atské směrnice odívání. Skrze ně je hříšnost a nemorálnost vyblokována ekonomickými zákonitostmi nabídky a poptávky.
Ibn Tejmíja ohledně této otázky pravil: „Jakýkoli oděv, který bude nejspíše využit pro hříšné účely, není dovoleno prodávat a není dovoleno vyrábět a šít pro toho, kdo jej zřejmě bude využívat k zakázaným účelům.“3
Stálá komise pro fetwy v KSA ve stejné věci stanovuje:
“Není dovoleno prodávat šarí’atsky nepřístojné a nedovolené oblečení, pokud si je prodejce jist, že ho kupující bude používat způsobem, který Alláh zakázal. To by totiž bylo pomáháním si ke hříchu a vzdornosti. Pokud si je však prodejce jist, že zákaznice takové oblečení použije jen k tomu, aby se krášlila pro svého manžela, anebo nemá ponětí o jejím záměru, potom mu je dovoleno jí takové oblečení prodat.“4