Odhalování a sankce za porušení předpisu hidžábu, díl 3.

(3)

Dále je nutno neztrácet ze zřetele, že selže-li osobní zbožnost muslimky i vědomí individuální cudnosti, počestnosti, kultivovanosti a společenské slušnosti v rámci jemného přediva vzájemných vztahů v kolektivu, šarí’atský systém stále disponuje jak preventivními, tak i nápravnými mechanismy, jak tuto morálku cudnosti ve společnosti udržet.

Tyto mechanizmy se nacházejí předně v rukou každé jednotlivé rodiny coby základní jednotky muslimské společnosti a potom i v rukou státní moci, která bdí nad uplatňováním šarí’atské jurisdikce v muslimské komunitě jako celku, tam, kde platí šarí’a coby pozitivní právo.

Prevenci a zároveň první obranou linii udržení šarí’atského pořádku tvoří rodina, jejímž hlavám Vznešený Alláh přikázal:

‏ يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا قُوا أَنفُسَكُمْ وَأَهْلِيكُمْ نَارًا وَقُودُهَا النَّاسُ وَالْحِجَارَةُ عَلَيْهَا مَلَائِكَةٌ غِلَاظٌ شِدَادٌ لَّا يَعْصُونَ اللَّهَ مَا أَمَرَهُمْ وَيَفْعَلُونَ مَا يُؤْمَرُونَ ‎

“Vy, kteří věříte! Střezte sebe i rodiny své před ohněm, jehož palivem budou lidé a kamení. Na něj dohlížejí andělé přísní a silní, kteří se neodváží neuposlechnout Boha v ničem, co jim přikázal, a vykonají vše, co jim bylo poručeno.” (Tahrím: 6)

Funkce obránců a vůdců byla Samotným Alláhem svěřena do rukou mužů – otců, pěstounů, manželů atd. – o nichž je řečeno:

الرِّجَالُ قَوَّامُونَ عَلَى النِّسَاءِ بِمَا فَضَّلَ اللَّهُ بَعْضَهُمْ عَلَىٰ بَعْضٍ وَبِمَا أَنفَقُوا مِنْ أَمْوَالِهِمْ ۚ فَالصَّالِحَاتُ قَانِتَاتٌ حَافِظَاتٌ لِّلْغَيْبِ بِمَا حَفِظَ اللَّهُ ۚ وَاللَّاتِي تَخَافُونَ نُشُوزَهُنَّ فَعِظُوهُنَّ وَاهْجُرُوهُنَّ فِي الْمَضَاجِعِ وَاضْرِبُوهُنَّ ۖ فَإِنْ أَطَعْنَكُمْ فَلَا تَبْغُوا عَلَيْهِنَّ سَبِيلًا ۗ إِنَّ اللَّهَ كَانَ عَلِيًّا كَبِيرًا ‎

“Muži jsou patrony nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých ženám. A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, nejprve varujte, pak jim vykažte místa na spaní a dokonce je i udeřte! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody! A Bůh věru je vznešený, veliký.” (Nisá: 34)

‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

كُلُّكُمْ رَاعٍ، وَكُلُّكُمْ مَسْئُولٌ عَنْ رَعِيَّتِهِ، الإِمَامُ رَاعٍ وَمَسْئُولٌ عَنْ رَعِيَّتِهِ، وَالرَّجُلُ رَاعٍ فِي أَهْلِهِ وَهْوَ مَسْئُولٌ عَنْ رَعِيَّتِهِ، وَالْمَرْأَةُ رَاعِيَةٌ فِي بَيْتِ زَوْجِهَا وَمَسْئُولَةٌ عَنْ رَعِيَّتِهَا

“Každý z vás je pastýřem a každý z vás bude zodpovídat za to, co má na starost. Předák je pastýřem zodpovědným za to, co má na starost. Muž je pastýřem nad svou rodinou a je zodpovědný za to, co má na starost. Žena je pastýřkou nad domácností mužovou a je zodpovědná za to, co má na starost …“¹

‘Ammár ibn Jásir رضي الله عنهما slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:

ثَلاثَةٌ لا يَدْخُلونَ الجنَّةَ أبَداً: الديُّوث، والرجُلَةُ مِنَ النساءِ، ومُدْمِنُ الخَمْرِ.

“Tři nikdy nevstoupí do Ráje – ad-dejjús, zmužštělá žena a notorický pijan.“

Zeptali se: “Posle Boží, víme, kdo je notorický pijan, ale kdo je ad-dejjús?”

Odpověděl:

الذي لا يُبالي مَنْ دَخلَ على أهْلهِ.

“Ten, koho vůbec nezalamuje, kdo vchází za jeho rodinou.“²

Šejch al-Albání zdůraznil, že manžela či otce, kterého nezalamuje, jak chodí jejich ženy a dcery oblečené a jak se chovají, je možno označit termínem الديوث ad-dejjús (tj. muž bez zdravé žárlivosti, tedy něco jako v češtině “paroháč”).³

Takový muž se tím, že ženě či dceři dovoluje porušovat šarí’atská nařízení o odívání a společenském styku, dopouští velkého hříchu a zpronevěřuje svůj závazek starat se o ně řádným způsobem. Bude za to pykat před Vznešeným Alláhem. Islám totiž zakazuje mužům, aby byli ve svých domácnostech jako bytový doplněk, jako někdo bez vlastní osobnosti, jako někdo, kdo v nich ani nepřikazuje dobro a ani nezakazuje zlo a rozvrat. Kdo se nestará o víru svých svěřenců, není hoden, aby se staral i o jejich vezdejší dobro.

Učenci islámu jsou jednotní v názoru, že jako neposlušnost ženy vůči manželovi se počítá především nerespektování jeho vybízení manželky k Božímu příkazu. Tohoto názoru jsou učenci hanefíjského,⁴ málikovského,⁵ šáfi’ovského⁶ i hanbelovského mezhebu.⁷

Ibn ‘Abbás definoval tuto poslušnost (arab. طاعة tá’a) jako “pokornost vůči manželovi” především v tom, “že ho uposlechne, když jí nařizuje nějaké dobro.“⁸

Ibn Kesír vysvětluje, že poslušnost a neposlušnost (arab. نشوز nušúz), o níž se ve verši hovoří, zahrnuje především pokornost vůči Božím nařízením:

“Muži jsou vůdcové rodin a ženy mají povinnost být hlavám rodin poslušné v tom, co je i jinak stanoveno jako pokornost a poslušnost.“⁹

Není rozdílu názorů mezi učenci všeobecně a mezi imámy čtyř mezhebů konkrétně, že neposlušnost manželky vůči manželovi je zakázána, kvůli jasným šarí’atským textům, které hovoří o nárocích manžela u jeho manželky a povinnosti manželky, aby svého manžela poslouchala.¹⁰

V případě, že dotyčná žena odmítá hidžáb a odmítá zároveň i dobrou a upřímnou radu svého otce či manžela, aby ho nosila, připojuje ke hříchu odhalování navíc i hříchy neposlušnosti vůči rodičům a neuposlechnutí manžela. A pokaždé, když vyjde z domu ven odhalená, dopouští se dalšího nového hříchu v každém jednom z výše zmíněných ohledů.

Hlavy rodin – manželé a otcové či bratři atp. – tedy podle šejcha al-Albáního mají právo požadovat po svých ženách a dcerách, aby dodržovaly islámské předpisy odívání a společenského chování, mají je k tomu vést a vybízet, podporovat jejich rozhodnutí, rozvíjet v nich vědomí cudnosti a mají právo jim zakázat odhalování nahoty. Tento svůj názor šejch dokazoval citací výše uvedeného koránského verše o poručnictví muže nad ženou a dále uvedl:

“Připomínáme poručníkům žen, ať už otcům, manželům či bratrům jejich povinnost v tomto ohledu. Arabské přísloví praví, že “kobyla náleží ke svému jezdci.” Tobě, jakožto manželovi, není dovoleno, abys jí dovolil opouštět dům v takovém oblečení, že svým zevnějškem svádí i postarší, neřku-li mladé muže! Ty – manželi, otče, bratře – musíš projevit svou žárlivost. Protože Posel Boží صلى الله عليه وسلم odsuzoval ad-dejjúse, tedy toho, komu je přirozená zdravá žárlivost cizí.“³

Šejcha Sáliha al-Fewzána se tázali o radu pro mužské poručníky na ženami, které jsou laxní ve věci hidžábu a on odpověděl:

“Alláh mužům svěřil do péče ženy a oni za ně zodpovídají. Ženám poručil poslušnost vůči svým mužským poručníkům. Toto jsou Boží předpisy, které je zakázáno neuposlechnout. Zahrnují i hidžáb. I ten je jedním z příkazů Alláhových. Proto je mužský poručník povinen ženě zdůraznit, že hidžáb je její povinností a přikázat jí, aby tuto povinnost dodržovala.“¹¹

Mužský poručník ženy je tedy i v otázce hidžábu v pozici autority nad ženou a má právo k výkonu přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného, resp. měnění zla na dobro činem nebo slovem, shodně předpisu verše o poručnictví. Při výkonu této povinnosti je muž povinen jednat tak, aby jeho zásah byl dobře nasměrovaný, efektivní co do dosažení cíle a musí použít pouze takovou metodu, kterou nezpůsobí větší škodu, než užitek. Pokud by měl působit větší škodu, než užitek, má poručník ženy povinnost do běhu věcí nijak nezasahovat a hříšné jednání své ženy, dcery či sestry odsoudit jen vnitřně, tedy ve svém srdci. Podle šarí’y se totiž příkaz měnit zlo na dobro uplatňuje jen tehdy, pokud nezpůsobí větší škodu, než byla ta, které jsme původně měli v úmyslu zabránit.

V kontextu místa, v němž žijeme, a prostředí, v němž se nacházíme, osobně mužským poručníkům důrazně nedoporučuji překročit meze pouze a výlučně verbálního odsudku neislámského jednání jejich svěřenkyň. Na nich je, aby důrazným a argumentovaným, ale zároveň milým, láskyplným a shovívavým způsobem přesvědčili své svěřenkyně o nutnosti příkaz hidžábu respektovat, dodali jim odvahy a motivovali je.

1. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 873.
2. Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, hadís č. 10800; a v kratší verzi Abú Nu’ajm v Ma’rifetu s-sahába, hadís č. 5209. Jako sahíh li-ghajrihi ho doložil al-Albání v Sahíhu t-Terghíbi wet-terhíb, hadís č. 2071.
3. Viz Silsiletu l-hudá wen-núr, páska č. 697.
4. Viz Bedái’u s-senái’; 4/22; a al-Ichtijár, 4/5.
5. Viz Hášijetu d-Dusúkí, 2/343; aš-Šerhu s-saghír, 2/511.
6. Viz Šerhu l-Minhádž, 3/305.
7. Viz Keššáfu l-kinná´; 5/209; al-Mughní, 7/46.
8. Zaznamenal Ibn Kesír v Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, 2/262.
9. Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, 2/261.
10. Viz al-Mughní, 7/18; Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, 1/491-492; viz též al-Kurtubí v al-Džámi’u li-ahkámi l-Kur´án, 5/172.
11. Viz Te’ammulátun fí awáchiri súreti l-Ahzáb, str. 47.