(4)
Na tomto světě šarí’a nepředepisuje žádný stanovený fixní trest (arab. حد hadd) za porušování zákazu odhalování nahoty. Za veřejné porušování takových šarí’atských předpisů, které s sebou nenesou sankci jasně definovanou ani v Koránu, ani v Sunně, má legislativa podle shody učenců nezcizitelné právo stanovovat dodatečnou, mírnější trestní sazbu (tzv. التعزير at-te’zír) sama, dokud je něco takového v zájmu dané společnosti.1
Jak uvádí i Wehba az-Zuhajlí, určit a vymezit takovou sazbu je kompetencí vládnoucí mocí dbající na dodržování šarí’atské legislativy. Tato sankce se může měnit a lišit shodně panujícím podmínkám a reáliím doby a místa.
Tato sazba má však podle šarí’y přísné a nepřekročitelné limity a musí být přímo úměrná a odpovídající závažnosti provinění, dle pravidla o odměňování a trestání shodně druhu zásluhy či provinění (arab. الجزاء من جنس العمل al-džezáu min džinsi l-‘amel), shodně slovům Božím:
وَإِنْ عَاقَبْتُمْ فَعَاقِبُوا بِمِثْلِ مَا عُوقِبْتُم بِهِ
“Jestliže trestáte, tedy trestejte podobným způsobem, jako jste byli poškozeni.” (Nahl: 126)2
Tento verš zakazuje jakýkoli nepoměr mezi závažností trestaného prohřešku a tíží či krutostí soudem stanoveného trestu.
Účel te’zíru, soudem určené trestní sazby, je totiž jednak výchovný směrem k pachateli a jednak odrazující směrem k jevu, kdy je hřích páchán na veřejnosti, jak se výslovně uvádí od az-Zejle’ího, al-Máwerdího a Ibn Ferhúna.3
Může mít shodně závažnosti provinění povahu nejprve verbálního napomenutí, či dále pokuty, soudem nařízeného propadnutí věci, odnětí svobody, anebo tělesného trestu, dle uvážení příslušné jurisdikce podle stupně závažnosti provinění.4
Abú Burda رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl ohledně trestů v kompetenci soudního systému:
لاَ يُجْلَدُ فَوْقَ عَشْرِ جَلَدَاتٍ إِلاَّ فِي حَدٍّ مِنْ حُدُودِ اللَّهِ
“Nebičuje se více než jen deseti ranami, kromě pokud jde o Alláhem pevně stanovený trest.“5
Toto podle konsenzu učenců platí u lehčích provinění, které se svou podstatou neblíží zločinům s fixní trestní sazbou, stanovenou Koránem a Sunnou (arab. حدود hudúd).6
Musí být tedy zachován propastný rozdíl v přísnosti trestní sazby kategorie te’zír a kategorie hudúd. Te’zír nikdy nesmí nabývat formy mrzačení či popravy. Nesmí při něm docházet k amputacím částí těla, vážným zraněním či trvalým následkům na zdraví a už vůbec ne k zabití.7 Zakázáno je jako trest používat vyholení plnovousu či ostříhání části vlasů, což by bylo zakázanou úpravou zevnějšku. Zakázáno je používat jako způsobů trestu v kategorii te’zír údery do hlavy, tváře, břicha nebo hrudi.8
Te’zír má posloupnost, začíná slovním napomenutím a v případě potřeby jeho závažnost postupně vzrůstá, až k této výše popsané hranici. Takto ve spolupráci s policií a judikaturou postupovala v historii islámské ummy i její speciální, právě pro tento účel péče o veřejnou morálku určená instituce, nazývaná حسبة hisba, jejímž úkolem bylo ve společnosti propagovat islámské hodnoty a potírat protiislámské antihodnoty, vybízet k dobru, přikazovat vhodné, odvracet od zla a zakazovat zavrženíhodné.
Vymáhání dodržování předpisů hidžábu a potírání hříchu odhalování (arab. التبرج at-teberrudž) je tedy jednou z věcí, které jsou v kompetenci šarí’atské vládní moci, stejně jako vymezení trestu za něj, ve formě nižší trestní sazby v kompetenci šarí’atského soudu shodně potřebám a požadavkům společnosti, doby a místa. Legislativa tedy má právo stanovit dodržování předpisů hidžábu jako zákonem vymahatelnou povinnost pod hrozbou stanoveného trestu slovního napomenutí, pokuty, uvěznění či lehkého fyzického trestu, uzná-li to vzhledem na svůj kontext za vhodné a sloužící svému účelu podpory cudnosti a veřejné morálky.9
V žádném případě nesmí dovolit veřejné porušování šarí’atských předpisů o odívání, byť by k tomu docházelo ze strany nemuslimek, leda že by to vedlo k ještě většímu zlu, nežli tomu, které mělo být původně eliminováno.10
Potírání veřejné nahoty pomocí jurisdikcí stanovených trestních sazeb je doloženo už od společníků Posla Božího صالى الله عليه وسلم.
Vládce věřících Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه v době svého panování zakázal ženám chodit po stejné straně cesty jako muži, aby nedocházelo k veřejnému mísení obou pohlaví.11
Mu’áwíja ibn Abí Sufján رضي الله عنه ještě coby guvernér syrského Himsu pronesl kázání, v němž ostře odsoudil sedm typů veřejné nemravnosti, dle jeho slov zakazované i samotným Prorokem صلى الله عليه وسلم. Mezi těmito sedmi neřestmi zmínil i veřejnou nahotu.12
Ibnu l-Kajjim říká:
“Na vládci leží povinnost zakázat ženám opouštět své domovy odhalené či zkrášlené, zakázat jim vycházet ven v uplých či průsvitných šatech, zakázat mužům na veřejnosti lascivně hovořit k ženám a naopak. Pokud vládce spatří takto nezákonně oděnou ženu, má právo zabavit její hříšné oblečení a zničit ho. Něco takového dovolili někteří fakíhové a toto by představovalo určitou minimální finanční pokutu. Pokud některá z žen příliš často opouští svůj dům a nedodržuje tyto předpisy, má vládce právo ji uvěznit. Dovolit ženám ve společnosti takové jednání by znamenalo pomáhání ke hříchu a Vznešený Alláh se bude vladařů v Soudný den tázat, jak se vůči této své povinnosti zachovali.“13
Sálih al-Fewzán ohledně sankce za veřejnou nahotu v kontextu vlastní, většinově muslimské země, odpověděl:
“Hidžáb má být uložen ženě jako povinnost, ať už otcem, bratrem, manželem či kýmkoli, kdo je poručníkem dané ženy, nebo obecně vladařem. Vladař má uložit ženám v jeho zemi zákonnou povinnost nosit hidžáb v obecném smyslu slova, hlavy konkrétních domácností mají dohlížet na to, zda konkrétně jejich obyvatelky tento předpis dodržují. Oni jsou totiž za své ženy zodpovědní. Pokud by tyto ženy věděli, že jejich hidžáb je také zodpovědností vládce jejich země a jejich mužských opatrovníků, stejně jako jejich osobní povinností vůči Alláhu, zajisté by přestaly tento předpis ignorovat. Pokud se však opatrovníci chovají k tomuto předpisu sami laxně, jejich ženy se stanou drzými. A ano, číhají na ně vyzývači ke zlu, zkaženosti a pokrytectví, kteří je lákají k tomu, aby se odhalovaly a shodily své závoje. Dnešní realita je nebezpečná. Na mužských opatrovnících obecně i v konkrétním smyslu slova leží odpovědnost pomoci a podpořit se navzájem k tomu, aby ženy předpis hidžábu dodržovaly. Zodpovědností vládců a opatrovníků – a Alláh ať jim v tom daruje úspěch – nad ženami je také ve společnosti umlčet hlasy těch, kteří vyzývají ke zlu a zkaženosti, těch, kteří ženy lákají k odhalování se a ke shození závojů. To je, co jim Alláh dal na zodpovědnost.“14
Pokud v tom však šarí’atská vládní moc spatří užitek, má právo upustit od takové trestní sazby, což je názor hanefíjského, málikovského a hanbelovského mezhebu,15 anebo má právo od ní upustit jen v případě mezilidských vztahů a nikoli v případě nároků vůči Alláhu, které musí být dodrženy vždy, jak smýšlí šáfi’ovci, činíce tak rozdíl mezi předpisy vztahu k Alláhu a předpisy vztahů mezi lidmi, kde lze tímto způsobem promíjet a ulehčovat.16
Vymezování společenskou konvencí stanovených trestů v podmínkách zemí s nemuslimskou většinou, byť tam třeba i platí určité šarí’atské předpisy i v rovině pozitivního práva, není dle mého soudu namístě a je kontraproduktivní, neboť působí škodu ještě daleko větší, než je zamýšlený užitek. Na pořadu dne je v takových prostředích hájit svobodu těch, které hidžáb nosí, nikoli umravňovat ty, které ho nosit nechtějí. Prioritu má dobro již prokazatelně existující a nelze ho ohrozit snahou o jeho potenciální rozšíření, které není ani jisté, ani nevyhnutelné.
V zemích s muslimskou většinou mají tamní komunity k dispozici své vlastní učence znalé šarí’y i místních reálií a otázka těchto trestů má být ponechána k posouzení výlučně zdejší odborné veřejnosti – místním islámským učencům a šarí’atské justici na daném místě. Nemá být předmětem cizího vměšování či nějakého mentorování zvenčí, ani pokud by vycházelo ze strany muslimů žijících v jiném kulturně-civilizačním kontextu.
Je veřejným tajemstvím, že výzvy k porušování šarí’atských nařízení o odívání přichází k dcerám této ummy od nepřátel islámu na Západě, kteří si přejí ideologickými zbraněmi liberalizmu a feminizmu rozklížit víru i náboženský život této ummy a její zjevený Zákon nahradit následováním chlípných tužeb a zkažených chtíčů. Vychovává-li totiž někdo k mravnosti chlapce, vychovává tak mravného jedince. Vychovává-li někdo k mravnosti dívku, vychovává tak mravný národ. Totéž, jen obráceně, platí i pro toho, kdo morálku chlapců či dívek kazí.
Vznešený Alláh o takových říká:
إِنَّ الَّذِينَ يُحِبُّونَ أَن تَشِيعَ الْفَاحِشَةُ فِي الَّذِينَ آمَنُوا لَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ فِي الدُّنْيَا وَالْآخِرَةِ ۚ وَاللَّهُ يَعْلَمُ وَأَنتُمْ لَا تَعْلَمُونَ
“Těm, kdož si přejí, aby se rozšířila nestoudnost mezi věřícími, těm dostane se trestu bolestného na tomto i na onom světě; a Bůh dobře zná, zatímco vy neznáte.” (Núr: 19)
- Tak uvádí Ibn Tejmíja v Sijásetu š-šer’íja, str. 55; a al-Máwerdí v al-Ahkámu s-sultáníja, str. 236. Viz také Tebsiratu l-hukkám, 2/366-367; Keššáfu l-kaná’, 4/75.
- Viz al-Fikhu l-islámí we adilletuh, 7/285.
- Viz al-Mewsú’atu l-fikhíjetu l-kuwejtíja, 12/256.
- Tak uvádí Ibn Tejmíja v al-Hisba, str. 39. Viz také Hášijetu Ibni ‘Ábidín, 3/183-187; Keššáfu l-kaná’, 4/74-76.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6848.
- Viz Sejjid Sábik ve Fikhu s-Sunna, 2/592.
- Viz Tebsiratu l-hukkám, 2/369; Keššáfu l-kaná‘, 4/74; al-Mughní, 10/348.
- Viz Fusúsu l-Usturúšení fit-te’zír, str. 30.
- Viz Mewsú’atu l-fikhíjetu l-kuwejtíja, 10/64.
- Viz Ibn ‘Ábidín v al-Hášija,1/375-379; dále viz Tebjínu l-hakáik, 1/95-97; aš-Šerhu s-saghír, 1/285; Kawánínu l-fikhíja, str. 53; Mughníju l-muhtádž, 1/185; Keššáfu l-kaná’, 1/306-315. Totéž uvádí i Ibnu l-Kajjim v Ahkámu ahli z-zimma, str. 735 a 765-766. V moderní době vydal fetwu v tomto smyslu šejch ‘Abdul’azíz ibn Báz. Viz al-Inkáru ‘alá nisái l-adžánibi l-muteberridžát. Online na <https://binbaz.org.sa/fatwas/3492/%D8%A7%D9%84%D8%A7%D9%86%D9%83%D8%A7%D8%B1-%D8%B9%D9%84%D9%89-%D9%86%D8%B3%D8%A7%D8%A1-%D8%A7%D9%84%D8%A7%D8%AC%D8%A7%D9%86%D8%A8-%D8%A7%D9%84%D9%85%D8%AA%D8%A8%D8%B1%D8%AC%D8%A7%D8%AA> [citováno 24. IX. 2022]
- Tak uvádí Ibnu l-Kajjim v Turuku l-hakemíja, str. 326.
- Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 4/101.
- Viz Turuku l-hakemíja, str. 324-325.
- Viz Te’ammulátun fí awáchiri súreti l-Ahzáb, 47-48.
- Viz az-Zuhajlí v al-Fikhu l-islámí we adilletuh, 7/283; al-Mughní, 8/324; Ibn Redžeb v al-Kawá’id, str. 311.
- Viz Nejlu l-awtár, 5/307; I’lámu l-muwekki’ín, 2/99; a Džámi’u l-usúl, 9/565.