OTÁZKA:
OTÁZKA:
1. Mohou muslimové ve svých domovských zemích cítit určitou křivdu vůči západním zemím z doby kolonializmu či třeba ještě z dob křižáckých válek, podobně jako Středo- a Východoevropané z doby tureckých nájezdů, kvůli politickým chybám, naivnímu obrazu dané věci, udržovanému z mocenských a jiných podobných důvodů? Touží po odplatě nebo po odpuštění? Jaký je váš názor?
2. Jaké jsou příčiny extremizmů – protimuslimského i islámsky zaštiťovaného? Kdy násilí skonči? Jak se muslimové snaží zakročit proti extremistům a teroristům?
3. Touží muslimové v Evropě po míru? Mohou respektovat i hodnoty západní liberální demokracie, evropské zákony a normy, zvyklosti, křesťanskou víru, aniž by vznikaly konflikty mezi muslimy a nemuslimy? Bude nutná reforma stávajícího politického statu quo?
ODPOVĚĎ:
1.
Myslím, že nemalá část islámsky uvědomělých muslimů vnímá na „Západě” – byť je strašlivě a brutálně zjednodušující hovořit o nějakém jednom Západě – také i jeho stinnou stránku, které vévodí obraz křižáka a kolonisty. Tento negativní obraz je ukotven přímo reakcí na koloniální jho a diskurs podrobení, na trauma hrdých národů stižených imperializmem někdejších křižáckých nájezdníků, kteří se vrátili omnoho silnější a sofistikovanější, než si kdo dokázal představit. Samotný obraz křižáka pochází z této doby, i samo arabské slovo pro křižáka bylo vymyšleno v této době. V době skutečných křižáků ještě neexistovalo, tehdy se jim říkalo jen Frankové, podle západoevropské politické formace, která v té době už dávno neexistovala. Jejich náboženská motivace tehdy vůbec nestála středověkým muslimům za zmínku, všichni se jen pohoršovali nad jejich krutostí a barbarským primitivizmem.
Diskurs o křižácích tedy není diskursem o středověku, ale diskursem o novověku, o zločinech kolonializmu v muslimském světě, které jsou ztvárněny za užití předobrazů původně středověkého příběhu.
Podobně ani středoevropský obraz osmanského záboru není reálný. Zapomíná se na to, že do Uher Osmané přinesli stabilitu, větší náboženskou toleranci vůči katolíkům i protestantům (kteří často na osmanská území prchali, vícero protestantských vzbouřenců dokonce v osmanském zázemí sbíralo síly na boj proti habsburské Vídni), dále reformu státní správy, nové zemědělské produkty a postupy a také nová slova do slovní zásoby. Většina těch, o kterýc se hovoří jako „Turci” ani etnickými Turky nebyla. Byli to muslimové z balkánských regionů, mnohdy Slované, mnohdy dokonce i místní obyvatelé Uher, pro které byla osmanská společnost mnohem více sociálně prostupná. Osmané dbali i na etnické rozdíly zemí, kterým vládli.
Současný obraz Turků a jejich záboru tak, jak je vykreslován, pramení z dob národních obrození v regionu, kdy se mladé národy snažily vymanit z područí mamutích říší, které je svazovaly a neumožňovaly jim svobodně se rozvíjet a emancipovat se na privilegovaných vrstvách společnosti. Např. slovenský narativ o Turcích vznikal v době uherské nadvlády, za absolutizmu a v době pomaďarčování. Nevypovídá o reálných událostech v době budínského pašaluku, ale vypráví o poměrech přibližně dvě staletí po něm, pomocí obrazového inventáře raného novověku.
Důležitější však je, že události, které se staly, jsou minulostí a na nás, coby lidech, znalých kontextu, tkví povinnost hledat v nich poučení a přesahy, znovu je vyprávět a číst novým, konstruktivním způsobem tak, aby vyprávěly příběh, který je pro naši dnešní dobu relevantní a který nás posune novým, pozitivním směrem a který bude motivovat nikoli k ničení, ale k budování něčeho kvalitativně lepšího.
Proto se také domnívám, že otázka odpuštění a odplaty je z obliga, protože za tyto činy neneseme nikdo z nás zodpovědnost. Je absurdní mstít se někomu či naopak někomu odpouštět něco, co neudělal. Jsou to činy dobré i špatné, kterých se dopustili naši pradědové. Nebudou potomci souzeni za činy svých předků a žádný neponese břímě jiného – to je princip, který shodně pramení z Koránu i z Bible.
Odpuštění či odplata není na místě, daleko spíše by se dle mého mělo hovořit o zodpovědnosti. O zodpovědnosti pokračovat v dobru, které započalo před námi a o zodpovědnosti přestat se zlem, které začalo před naším narozením. To můžeme a na to budeme tázáni. Za toto zodpovědnost naopak neseme. Jako jednotlivci i jako kolektivy. V této rovině platí úspěch a selhání, odměna a trest, zásluha nebo vina. V rovině právní, náležící jednotlivcům, či v rovině politické a morální, kde kromě jednotlivců mohou být souzeny i skupiny. Dokonce i jako celky a kolektivně. Po zásluze. Pokud se nenajde v daném libovolném táboře alespoň jeden, který veřejně odsoudí zlo, ke kterému došlo, jsou politicky a morálně vinni všichni a nemá cenu, aby jim ti druzí otevírali svou náruč. A chvála Stvořiteli, že se takoví spravedliví jedinci, kteří tohoto schopni jsou, našli a stále nacházejí. Na obou stranách barikády. To je důvod k optimizmu.
Je nutno okamžitě přestat s křivdou, byť by se páchala odedávna a byla kulturně zakořeněná, protože je zakázáno křivdit, což je pravidlo, z něhož neexistují výjimky. Budoucnost nás samých na tomto i onom světě a i budoucnost našich potomků závisí na tom, zda toto pravidlo dodržíme, nebo porušíme. Křivdě je nutno postavit se čelem, přesně a bez eufemizmů či sterilní politické korektnosti ji pojmenovat a bojovat s ní tak, aby zmizela. Nebát se postavit se zvůli, imperializmu, ale i tupému vzdoru a krvežíznivosti pomsty.
2.
Protimuslimský extremizmus a naopak islámem zaštiťovaný extremizmus jsou částečně propojenými a částečně oddělenými fenomény, slévajícími se dohromady díky globalizaci a propojenosti dnešního světa. Příčiny jsou u každého typu extremizmu vnější a vnitřní.
Žádná z těchto příčin ovšem nemůže být ničím více, nežli jen dílčím vysvětlením jevu, nikoli jeho ospravedlněním. Extremizmus je zlo a nikoli nutné vyústění nějakých historických daností. Pokud není odsouzen extremizmus pro samou svou podstatu extrémnosti, vyhrocenosti a tendence k takové míře zjednodušování, která je urážkou zdravě a kriticky myslící lidské bytosti, resp. morálního a duchovně osvícenéh
o (a doufám nejen, ale tím spíše) věřícího člověka disponujícího zralým a soudným svědomím, je zbytečné jakékoli další vysvětlování. Protože pak přerůstá v apologii a veřejné schvalování zla.
Extremizmus je zlem, protože je extremizmem a žádná strana, byť by jí bylo ukřivděno jakkoli, na něj nemá právo. Konflikty se ve společnosti moudrých řeší nikoli násilím, ale kultivovanou diskuzí. Násilí je možné jen jako nejnutnější sebeobranný prostředek k odvrácení násilí protistrany, přičemž nikdy nesmí dojít ke způsobení větší škody než užitku a vždy je třeba okamžité vůle k diplomatickému řešení. Protože jinak i nutná sebeobrana přerůstá v křivdu. Toto je pravidlo, ze kterého neexistují výjimky. Tím je třeba začít.
Na tomto místě by se ode mne jako od muslima slušelo říci, že extremisté užívající islámské rétoriky nemají nejmenší právo nazývat své násilí džihádem na cestě Boží, protože nesplňují podmínky džihádu v otázce toho, kdo a jak ho vyhlašuje, kdo ho vede, proti komu se vede a proti komu se nevede a jakými prostředky v něm je, případně není dovoleno bojovat. Ve všem tomto nerespektují islámská nařízení a proto je nemůže omlouvat ani stav, v jakém se muslimský svět nachází jak z hlediska vnitřní, tak z hlediska mezinárodní politiky. Tito jedinci nejsou ani vládcem, ani armádou, ani jinou legální ozbrojenou složkou, ani nikým, kdo je pověřen rozhodováním v zájmu muslimské ummy v otázkách džihádu, míru a války.
K vnějším příčinám současného nárůstu islámem zaštiťovaného extremizmu (jako je např. v současnosti nejvykřičenější případ Neislámského kvazistátu) patří kromě přímých vojenských intervencí, imperialistické politiky a protimuslimského extremizmu také všeobecná neochota velmocí nechat muslimy žít podle svého a vzít osud do svých vlastních rukou, bezpráví v Palestině, vnucování cizích schémat a pohledů a neustálá touha formovat muslimy podle svých představ, aniž by na ně byly brány ohledy coby na rovnocenné lidské bytosti.
Vnitřních příčin je také více a jsou neméně důležité. V prvé řadě jde o pád tradiční autority učence rozvolňující hranici mezi učencem a laikem, zmatek v tom, co je správná a co nesprávná interpretace, ztráta systematičnosti islámsko-naučného vzdělávání, povrchní a izolovaný, nesoustavný přístup v jeho studiu, neschopnost nalézat nová, aktuální, relevantní a konstruktivní řešení, korupce vládců a jejich servilita vůči nepřátelům ummy, zkaženost některých jedinců mezi učenci a u jiných naivita či dezorientace v moderním složitém světě. V neposlední řadě sem patří i jisté nepochopení islámu ve smyslu od jeho duchovního k jeho více identitárnímu chápání, ve výsledku které dochází k nepřípustné idealizaci vlastních dějin a motivů či konání vlastního tábora.
Vnější příčinou protimuslimského extremizmu je zejména násilí zaštiťované islámem, odcizení kosmopolitních příslušníků nomenklatury globálního kapitalizmu a liberální demokracie v metropolích od prostých, obyčejných lidí na periferii, jejich neschopnost chápat jejich utrpení v podobě dezorientace v překotně se měnícím postmoderním světě a nedostatku relevantních poznatků, ztráty dosavadního blahobytu a slibovaných perspektiv, prekarizaci nejen na pracovním trhu, ale i v sociální sféře, rodinném i osobním životě, nátlaku ze strany těchto nomenklatur, které se je a jejich názory snaží formovat k obrazu svému a oktrojovaný multikulturalizmus namísto přirozené multikulturality, s čímž souvisí nepřirozené urychlování změn jinak probíhajících po celé generace.
Vnitřní příčinou je krize vertikality, individualizmus, ztráta všelidských morálních hodnot a elementární slušnosti ve jménu permisivizmu, rozpad rodinného prostředí, úpadek autority, zejména rodičovské a učitelské, a také eroze jemného přediva sdílených hodnot a přesvědčení vytvářejících vše vysvětlující společný jmenovatel celou společností sdíleného pohledu na svět. V neposlední řadě se na něm podepisuje i úpadek informovanosti a informační gramotnosti. Toto také ústí v identitarizování si ne-islámskosti a ztrátu kritické reflexe vůči vlastnímu konání a jednání.
Obávám se, že toto násilí neskončí nikdy, lze to ovšem utlumit a minimalizovat škody úměrně tomu, nakolik se nám všem podaří marginalizovat extremizmus. To můžeme v mnoha různých rovinách podle toho, co je v našich silách a v jaké pozici se nacházíme. Jako příklad berme situaci muslimů vůči islámsky se obhajujícím extremistům, či teroristům, mluvíme-li o těch, co přešli od výkřiků k činům. V případě jiných extremizmů je to obdobné.
To, co mají dělat všichni muslimové, je chovat se dle zásad své víry, konat dobro a prokazovat ostatním ve svém bližším i širším okolí slušnost, vstřícnost a laskavost, bez ohledu na jejich vyznání. Další už závisí na jejich postavení a specializaci, shodně výše nastíněným příčinám tohoto druhu extremizmu.
Pokud jde o islámské učence, jejich úkolem je delegitimizovat tento sektářský diskurs v ideologické rovině, ukázat na jejich nekonzistentnost, vyvracet jejich bludy, upozorňovat na jejich nebezpečí, odstrašovat od jejich cesty a povzbuzovat k boji proti nim. Mají studovat historii tohoto fenoménu a příčiny v jeho pozadí, aby je šlo pochopit, vyhnout se jim a účinně se bránit. Mají vytvářet zeď pozitivní propagandy vyvracející jejich teze a odhalující jejich lži a manipulace aktuálním, fundovaným, hlubokomyslným a atraktivním, prakticky zužitkovatelným způsobem. Měli by se snažit být schopni dokázat, že tito jedinci nereprezentují islám a odpovědět proč. A řada relevantních učenců tak samozřejmě činí. A podobné je to i s dalšími muslimskými odborníky v jiných relevantních oblastech – s historiky, sociology, antropology, psychology, politology a mnohými dalšími, nejen těmi z humanitně-vědních oborů. Ti všichni mají být pokud možno jak odbornými, tak i morálními autoritami. Jedním z důvodů, proč existuje také náš web je i to, aby byl jejich hlas slyšet i v našem jazykovém prostředí, aby se tyto informace dostaly i k našim čtenářům. A to je také odpověď, pokud byste se ptal, co proti nim dělám já osobně.
Pokud jde o vládce muslimů, potom mají využít (a ti, kteří jsou skutečně dobrými vládci, také využívají) své moci k prevenci, zastavení násilí a k silovému potření těchto extremistů, protože nejsou státní entitou, ale nezákonnými vzbouřenci bez práva vyhlašovat a vést válku, či vykonávat samozvané „šarí’atské” rozsudky, které nejsou ani šarí’atskými ani rozsudky a navíc jsou bludnými sektáři, kteří si osobují právo určovat, kdo je a kdo není muslim. Blahoslaven ten, kdo takové psy pekla zabíjí a kdo je jimi zabit. Právě vládcové jsou ti, kdo nesou největší zodpovědnost a mají zároveň nejlepší možnosti, jak situaci řešit.
3.
Muslimové v Evropě jsou dnes menšinou, po válce netouží nikdo z nich, kromě nepatrné skupiny výše popisovaných pomatenců. Bylo by iracionální předpokládat opak. Muslimové jsou lidé a jejich zájmem je v prvé řadě smysluplně přežít. Válka tuto perspektivu nenabízí, naopak je jejím ohrožením. Nicméně to, čeho jsme nyní svědky ve vztazích mezi muslimy a nemuslimy v Evropě, Americe a v muslimských regionech, se vzpírá tradiční dichotomii války a míru, na kterou jsme všichni historicky zvyklí. Nevím, zda jde přímo o válku, ale do míru to má daleko. Mír není klid zbraní, či absence války. Mír je systematicky zušlechťovaný a úsilím udržovaný bezkonfliktní vztah. Ten nevidím. Proto je ho třeba začít urychleně budovat.
Liberální demokracie se na Západě vyvíjela staletí, ve světě muslimském v současnosti nemá precedens. V liberální demokracii se lidé řídí vlastní svobodnou volbou na principu uvážení jednotlivce. Šarí’atský systém je vládou Zákonodárcem stanovených norem platných pro všechny, od nejslabších po vládce. První systém na základě přirozeného lidského sklonu k dobru dospěl k všelidským hodnotám, které uznává i druhý systém jako náboženské imperativy, které platí z pozice transcendentální autority, přičemž některé jsou i vymáhány státní mocí. Proto mezi nimi může dojít a také dochází k průniku hodnot a k vytvoření společného prostoru. Navíc jako muslimové věříme, že naše víra a její imperativy platí v každé době na každém místě. Tedy i v Evropě ve 21. století. Proto musí existovat cesta, jak toho dosáhnout a tuto cestu pro nás musí být možné najít.
Muslimové křesťany a jejich víru, pokud s nimi chtějí žít v míru, respektovat musí a také respektují. Na světě je bezpočet manželství mezi muslimy a křesťankami, které fungují. A jsou výslovně dovolena samotným Koránem. V muslimském světě existují pestré křesťanské menšiny, včetně těch z teologického hlediska tak exotických směrů, že ve většinově křesťanském dávno zanikly jako heretické. Zůstaly v muslimském světě poté, co jejich území byla dobyta a vítězícími muslimy připojena k jejich státu již před mnohými staletími. Takže ano, mohou a na mnoha místech je to každodenní realitou. Není důvodu, proč by to nemohlo fungovat třeba i v Evropě, byť to bude asi velmi obtížné vzhledem k citelnému nedostatku konkrétních historických zkušeností muslimů s tím žít jako menšina.
Zmíněná otázka má ovšem také druhou stranu – abychom zatleskali, potřebujeme obě ruce. Touží po míru i západní nemuslimové? Byť je islám kompatibilní s evropskou zkušeností, je evropská zkušenost také kompatibilní s islámem? Mohou respektovat i šarí’atské hodnoty, islámskou věrouku a praxi, normy a imperativy alespoň v té míře, aby mezi muslimy a nemuslimy nevznikaly konflikty? Věřím a nepřestávám věřit, že i to možné je, byť je to velmi obtížné, vzhledem k mizivému počtu pozitivních příkladů, kdy evropští a američtí křesťané (a post-křesťané) dokázali v situaci, kdy byli vítěznou většinou, tolerovat jinakost. „Pozitivní exces” posledních 50 let na Západě stojí za to zachovat a dále rozvíjet.
V konfliktu proti sobě nestojí ani islám, ani Evropa či Amerika, ani muslimové a nemuslimové, ani islám a křesťanství či postkřesťanské ideologie, ale především různé verze našeho i vašeho vnímání naší víry, vaší víry, vás i nás samých. Některé z těchto interpretací jsou skutečně navzájem neslučitelné. Naším úkolem je však nalézt ty, které se navzájem nevylučují a které neplodí konflikt, ale naopak ho hasí a postarat se, aby převládly. To, jaký bude náš vzájemný vztah zítra, ovlivňujeme my dnes svým jednáním i svým vlastním uvažováním o našich náboženstvích, naší identitě a našem místě ve světě.
K bezproblémovému soužití bude nutné reformovat mnoho politických, ekonomických, sociálních a kulturních východisek na obou stranách. Především pak na té, která tahá za delší konec příslovečného provazu. Dorovnání propastí mezi bohatým a vyspělým globálním severem a chudým, zaostalým globálním jihem, jakož i bezpodmínečné podřízení kapitalizmu kontrole národů, které zasahuje a překonání a odbourání všech vazeb na bázi galtungovského strukturálního imperializmu bude v zájmu mírové budoucnosti nás všech nevyhnutelné. Podobně nevyhnutelná bude ovšem i krystalizace fluidního postmoderního paradigmatu do něčeho přehlednějšího, srozumitelnějšího a jasnějšího, kde každý bude vědět, kde je jeho místo a kde jsou jeho hranice, co se smí a co se nesmí.
Odpovídal: Alí Větrovec