Náš Pán popsal ad-dunjá, tento pomíjivý vezdejší svět , jeho stav i stav jeho obyvatel, odkryl jeho skutečnost, objasnil jeho krátkost a pomíjivost, která se odráží v jeho mámivém užívání:
Náš Pán popsal ad-dunjá, tento pomíjivý vezdejší svět , jeho stav i stav jeho obyvatel, odkryl jeho skutečnost, objasnil jeho krátkost a pomíjivost, která se odráží v jeho mámivém užívání:
اعْلَمُوا أَنَّمَا الْحَيَاةُ الدُّنْيَا لَعِبٌ وَلَهْوٌ وَزِينَةٌ وَتَفَاخُرٌ بَيْنَكُمْ وَتَكَاثُرٌ فِي الأمْوَالِ وَالأوْلادِ كَمَثَلِ غَيْثٍ أَعْجَبَ الْكُفَّارَ نَبَاتُهُ ثُمَّ يَهِيجُ فَتَرَاهُ مُصْفَرًّا ثُمَّ يَكُونُ حُطَامًا وَفِي الآخِرَةِ عَذَابٌ شَدِيدٌ وَمَغْفِرَةٌ مِنَ اللَّهِ وَرِضْوَانٌ وَمَا الْحَيَاةُ الدُّنْيَا إِلا مَتَاعُ الْغُرُورِ
Vězte, že život pozemský je pouze hra a zábava, marná okrasa, vzájemné vychloubání mezi vámi a soupeření v rozmnožování majetku a dětí. A podobá se dešti: nevěřícím se líbí rostlinstvo, jež z něho vyrůstá, avšak potom vadne a vidíš je zežloutlé, až nakonec se stane slámou suchou. A v životě budoucím je jednak trest přísný, avšak i odpuštění a zalíbení se Bohu. A život pozemský není leč užívání klamavé. (Hadīd:20)
Také nám Všemohoucí Moudrý oznámil, že mnoho lidí jím je zmámeno. Objasnil, že tento svět není, nežli hra a že nemá hodnotu, kromě pokud s sebou nese útrapy, je zábava a zahálka odvracející člověka od toho, co mu je užitečné pro svět budoucí.
Je klamným pozlátkem, ve kterém se jen svedená osoba může oddávat rozkoším, je soutěží v množství majetku a potomků. Je jako krásné ovoce, které potěší rolníka, který je sklízí, svou sladkostí a krásou. Potom však zežloutne a uhnije. Kdo si v něm užívá, soutěží v majetku a v potomstvu pak na smrtelné posteli pozná, že život uplynul jen tak a příliš rychle.
Po popisu tohoto světa následuje popis světa budoucího, al-áchira, věčné blaženosti v něm, nebo naopak bolesti a věčného zatracení. Pravým užíváním pro následovníka Koránu a Sunny je pak Boží odpuštění a spokojenost.
Alláh praví:
وَاضْرِبْ لَهُمْ مَثَلَ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا كَمَاءٍ أَنْزَلْنَاهُ مِنَ السَّمَاءِ فَاخْتَلَطَ بِهِ نَبَاتُ الأرْضِ فَأَصْبَحَ هَشِيمًا تَذْرُوهُ الرِّيَاحُ وَكَانَ اللَّهُ عَلَى كُلِّ شَيْءٍ مُقْتَدِرًا
A uveď jim podobenství o životě pozemském: podobá se vodě, již sesíláme z nebe a s níž se mísí rostlinstvo země a pak stane se suchou travinou, již větry rozvanou. A Bůh všemocný je nad věcí každou. (Kehf: 45).
A také:
زُيِّنَ لِلنَّاسِ حُبُّ الشَّهَوَاتِ مِنَ النِّسَاءِ وَالْبَنِينَ وَالْقَنَاطِيرِ الْمُقَنْطَرَةِ مِنَ الذَّهَبِ وَالْفِضَّةِ وَالْخَيْلِ الْمُسَوَّمَةِ وَالأنْعَامِ وَالْحَرْثِ ذَلِكَ مَتَاعُ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا وَاللَّهُ عِنْدَهُ حُسْنُ الْمَآبِقُلْ أَؤُنَبِّئُكُمْ بِخَيْرٍ مِنْ ذَلِكُمْ لِلَّذِينَ اتَّقَوْا عِنْدَ رَبِّهِمْ جَنَّاتٌ تَجْرِي مِنْ تَحْتِهَا الأنْهَارُ خَالِدِينَ فِيهَا وَأَزْوَاجٌ مُطَهَّرَةٌ وَرِضْوَانٌ مِنَ اللَّهِ وَاللَّهُ بَصِيرٌ بِالْعِبَادِ
Je okrášlena pro lidi láska vášnivá k ženám, k synům, k nahromaděnýmkintárům zlata a stříbra, k čistokrevným koním, ke stádům i k polím obdělaným. To vše je však jen užívání života pozemského, zatímco u Boha je útočiště nejkrásnější. Rci: „Mám vás zpravit o tom, co lepší je než toto? Pro ty, kdož jsou bohabojní, u Pána jejich připraveny jsou zahrady, pod nimiž řeky tekou a v nichž nesmrtelní budou, a manželky čisté a zalíbení Boží. A Bůh jasně zří služebníky Své,
(Ālu ‘Imrān: 14-15).
A též:
اللَّهُ يَبْسُطُ الرِّزْقَ لِمَنْ يَشَاءُ وَيَقْدِرُ وَفَرِحُوا بِالْحَيَاةِ الدُّنْيَا وَمَا الْحَيَاةُ الدُّنْيَا فِي الآخِرَةِ إِلا مَتَاعٌ
Bůh hojně uštědřuje či odměřuje obživu, komu chce. Oni se radují ze života pozemského, ačkoliv život pozemský je proti životu budoucímu jen dočasným užíváním. (Ra’d:26).
Imám Muslim zaznamenal ve svém Sahíhu od Mustewreda ibn Kahra, že Boží Posel pravil:
“Vezdejšek je vůči onomu světu jakoby někdo z vás strčil prst do moře a pak pohlédl na svůj prst, co na něm zůstalo. “[1]
Ibn Mádža v hadísu na autoritu Ibn Mes’úda zaznamenal, že Posel Boží se jednou opřel o hrubé lehátko z palmoví, které na jeho kůži zanechalo otlačky. Ibn Mes’úd mu řekl: „Posle Boží, ty jsi mi dražší než otec i matka, kdybys nám jen řekl, rozprostřeli bychom ti něco pod to, aby tě netlačilo.“ Posel Boží odvětil: „Co je příkladem mne a vezdejška? Jsem jako poutník, který spočine pod jedním stromem nakrátko a pak se zase vydá na cestu.“[2]
Ibn Kajjím pravil: „Úplná oddanost onomu světu nemůže být dosažena jinak, nežli odříkáním se od vezdejška (arab. zuhd) a zuhdu nebude dosaženo, dokud si nebude člověk vědom dvou aspektů:
– jak pomíjivý je vezdejšek, jak rychle život ubíhá, jak lichá je tužba za jeho pozlátky a že je faktem, že v životě nikdy nedosáhne pokaždé všeho, co si zamane
– stav, který přichází, onen svět, který je věčný a trvalý, musí znát, co jej čeká z poct, užíváná a předností, které si s sebou nese.
Když se v mysli člověka oba tyto náhledy spojí, když jsou přítomny v jeho rozmýšlení, budou podstatou jeho zuhdu, povedou jej k tomu, co je věčné a nepomíjivé. Pro každého z nás je těžké zanechat pomíjivou vezdejší sladkost, to vše lákavé, co vezdejšek s sebou nese. Ale pokud si bude člověk vědom a upřímně přesvědčen o neviditelném a o tom, co jej čeká, pak bude jeho touha po onom světě velká a silná, povede ho k vytčenému cíli. Následkem toho bude pronikavého zraku, se silnou vírou. V opačném případě podlehne falešným pozlátkům tohoto světa a touha po světě onom u něj vyprchá a on jen tímto zanechá činů, které k němu vedou. To povede k slabosti mysli, víry a vnitřního zraku. Protože věru kdo touží po vezdejšku, je jím zaneprázdněn a pak buď věří v to, co jej čeká, nebo nikoli. Pokud věří a nepřipravuje se na to, pak to ukazuje na slabost rozumu a jeho krajně zlý výběr.“[3]
Těm, kteří se oddají vezdejšku hrozí Alláh nejtěžším trestem:
إِنَّ الَّذِينَ لا يَرْجُونَ لِقَاءَنَا وَرَضُوا بِالْحَيَاةِ الدُّنْيَا وَاطْمَأَنُّوا بِهَا وَالَّذِينَ هُمْ عَنْ آيَاتِنَا غَافِلُونَ أُولَئِكَ مَأْوَاهُمُ النَّارُ بِمَا كَانُوا يَكْسِبُونَ
Věru ti, kdož v setkání s Námi nedoufají a v životě pozemském zalíbení nalézají a jen jím se spokojují, a ti, kteří ke znamením Našim jsou lhostejní, ti za to, co si vysloužili, útočiště své budou mít v ohni.(Jūnus: 7-8)
Věřící uspokojené tímto světem Alláh varoval:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا مَا لَكُمْ إِذَا قِيلَ لَكُمُ انْفِرُوا فِي سَبِيلِ اللَّهِ اثَّاقَلْتُمْ إِلَى الأرْضِ أَرَضِيتُمْ بِالْحَيَاةِ الدُّنْيَا مِنَ الآخِرَةِ فَمَا مَتَاعُ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا فِي الآخِرَةِ إِلا قَلِيلٌ
Vy, kteří věříte! Co je s vámi, že když je vám řečeno: „Vytáhněte do boje na cestě Boží!“, jste jako přikováni k zemi? Což se vám líbí více život na tomto než na onom světě? Vždyť užívání života pozemského je nepatrné oproti užívání v životě budoucím! (Tewba: 38).
Mezi vazbou věřícího člověka k tomuto světu a k poslušnosti vůči Alláhu je nepřímá úměra. Čí,m více je věřící oddán tomuto světu, tím je pro něj těžší plnit příkazy svého Pána. Čím více touží po světě onom, tím je toto pro něj naopak lehčí:
أَفَرَأَيْتَ إِنْ مَتَّعْنَاهُمْ سِنِينَ ثُمَّ جَاءَهُمْ مَا كَانُوا يُوعَدُونَ مَا أَغْنَى عَنْهُمْ مَا كَانُوا يُمَتَّعُونَ فَاصْبِرْ كَمَا صَبَرَ أُولُو الْعَزْمِ مِنَ الرُّسُلِ وَلا تَسْتَعْجِلْ لَهُمْ كَأَنَّهُمْ يَوْمَ يَرَوْنَ مَا يُوعَدُونَ لَمْ يَلْبَثُوا إِلا سَاعَةً مِنْ نَهَارٍ بَلاغٌ فَهَلْ يُهْلَكُ إِلا الْقَوْمُ الْفَاسِقُونَ
Což nevidíš, že dáváme-li jim ještě několik let tohoto světa užívání, že potom dostaví se to, co jim jsme slibovali, a že nebude jim platno nic z toho, co si užívali? (Šu‘arā’: 205-207).
Též pravil Vznešený:
فَاصْبِرْ كَمَا صَبَرَ أُولُو الْعَزْمِ مِنَ الرُّسُلِ وَلا تَسْتَعْجِلْ لَهُمْ كَأَنَّهُمْ يَوْمَ يَرَوْنَ مَا يُوعَدُونَ لَمْ يَلْبَثُوا إِلا سَاعَةً مِنْ نَهَارٍ بَلاغٌ فَهَلْ يُهْلَكُ إِلا الْقَوْمُ الْفَاسِقُونَ
Buď trpělivý, jako byli trpěliví ti z poslů, kteří byli nadáni rozhodností pevnou. A nesnaž se uspíšit pro ně příchod dne, kdy spatří to, co jim bylo slíbeno, a bude se jim zdát, že setrvali v hrobech jen jednu hodinu dne. A toto je sdělení! A kdo jiný bude zahuben než lid hanebníků? (Ahkāf: 35).
وَيَوْمَ تَقُومُ السَّاعَةُ يُقْسِمُ الْمُجْرِمُونَ مَا لَبِثُوا غَيْرَ سَاعَةٍ كَذَلِكَ كَانُوا يُؤْفَكُونَ
V den, kdy Hodina udeří, hříšníci přísahat budou, že v hrobech zůstali jen hodinu jedinou. Takto se sami klamali! (Rūm: 55).
Boží Posel byl ten, který se vezdejška odřekl ze všech nejvíce. Od ‘Áiše se traduje, že řekla svému synovci ‘Urwovi: „Synovče, při Alláhu, stávalo se nám, že jsme přečkali jeden úplněk, pak druhý a ještě i třetí, tři úplňky ve dvou měsících a v domě Posla Božího se nerozdělal oheň.“ ‘Urwa se zeptal: „Tetičko, z čeho jste žili?“ „Z datlí a z vody,“ odpověděla ‘Áiša, „pokud vynechám, že Prorok měl sousedy z ansár, kteří měli ovce a občas mu poslali mléko, kterým nás on napojil.“[4]
Prorok doporučil jednomu z ansár, aby jeho konečným cílem bylo zříci se tohoto světa, tedy být na tomto světě poutníkem, který prochází. Totéž odkázal i Omarovi, aby byl na tomto světě cizincem, projíždějícím dále a sám sebe pokládal za obyvatele hrobu.
O zuhdu pravil Ibn Kajjím:
„Odříkání, zuhd, je odříkáním od zakázaného. To je samo o sobě všeobecně závaznou povinností pro každého jedince. Zuhd je také zříkání se pochybných věcí. Jejich předpis a stupeň je rozličný. Je-li pochybnost velká, je povinností zříci se jí a pokud je slabá, pak to bývá oblíbeno. Zuhd je také odříkání se rozkoší tohoto světa, odříkání se hovoru, kiterý nenese užitek, od vyptávání se, od zahálení s lidmi, od sebelásky, od všeho toho, co nás odvrací od Alláha. A nejlepší zuhd je ten skrytý. A nejtěžší je odříkání se toho, co nás činí šťastnými. Srdce, které okupují pochybnosti, nezakusí správného odříkání, ani skutečného štěstí. “[5]
Nechť nás Alláh obdaruje silou odříci se tohoto pomíjivého světa pro trvalý svět onen. Ámín.
Autor: Safet Suljić, Islámská univerzita, Fakulta šarí’atských věd, Rijád, KSA
www.ansarassunnah.blogspot.com (2.6.2011)
Překlad: Alí Větrovec
[1] Sahíh Muslim, 8/156.
[2] Ibn Mádža č. 4109.
[3] Fawá´id, str. 140-141. Kráceno.
[4] Obecně přijímaný.
[5] Fawá´id, str. 172.
Odříkání se vezdejška prizmatem Koránu a sunny
