Možná jste jako děti v pohádkách, anebo v literatuře narazili na příběhy o lidech odpudivého zevnějšku, ale nesmírně krásných uvnitř. Nešťastníků, kteří byli nespravedlivě odmítáni a odsuzováni na základě svého postižení či deformace. Podobných, jako byl hrdina pohádky o krásce a netvorovi, anebo příběhu o hrbatém zvoníkovi od Notre Dame.
Tento příběh z doby společníků Posla Božího صلى الله عليه وسلم je ovšem naprosto pravdivý a skutečný. Ukazuje, nakolik se jeho druhové رضي الله عنهم أجمعين řídili pravidly Koránu a Sunny a nakolik jim přizpůsobovali své vzájemné vztahy, následujíce předpis vyřčený Slovy Božími:
وَمَا كَانَ لِمُؤْمِنٍ وَلَا مُؤْمِنَةٍ إِذَا قَضَى اللَّهُ وَرَسُولُهُ أَمْرًا أَن يَكُونَ لَهُمُ الْخِيَرَةُ مِنْ أَمْرِهِمْ ۗ وَمَن يَعْصِ اللَّهَ وَرَسُولَهُ فَقَدْ ضَلَّ ضَلَالًا مُّبِينًا
A ani věřícímu, ani věřící není dána volba v záležitostech jejich, jakmile Bůh a posel Jeho věc jednou rozhodli; a kdo neposlouchá Boha a posla Jeho, ten zbloudil zjevným zblouděním. (Ahzáb: 36)
V Medíně žil mladý muž zvaný Džulejbíb. O jeho původu a životě se toho moc neví, není znám ani kmen či klan, ke kterému měl patřit. Byl to člověk nesmírně chudý a všemi odstrkovaný, mizerného sociálního postavení. Neměl nic, čím by si mohl získat renomé, žádný majetek, žádný silný kmen či klan, který by se za něj postavil. A byl navíc postižený.
Jeho jméno mám napovídá, že nebyl impozantního vzrůstu, ba naopak, v arabštině nabírá konotaci zakrslosti. Možná tedy byl i postižen trpaslictvím. Také se uvádí, že Džulejbíb byl velmi šeredného vzhledu, snad měl i nějakou deformaci v obličeji.
Když přišel do Medíny Posel Boží صلى الله عليه وسلم, byl však Džulejbíb رضي الله عنه mezi těmi, kteří záhy přijali islám a přidali se k němu. Džulejbíb se toužil oženit, chtěl, aby ho někdo miloval, ale všichni se ho stranili.
Podle Anase ibn Málika se ho i sám Posel Boží صلى الله عليه وسلم kvůli jeho zjevu nejprve polekal, když při prvním setkání s ním spatřil, jak zohyzděnou má tvář.
Když se pak Prorok صلى الله عليه وسلم dozvěděl o mladíkově přání, snažil se mu pomoci a oženit ho, avšak stále marně.
Džulejbíb sám už ani nedoufal, že by se mohla najít taková, která by si ho vzala ještě na tomto světě. Myslel si, že skutečnou lásku pozná až mezi húriskami v Ráji. Před Prorokem صلى الله عليه وسلم si povzdechl: “Věru shledáš, že mne si nikdo nebude chtít vzít. Za nic nestojím. Jsem bezcenný.”
Posel Boží صلى الله عليه وسلم však tomuto upřímnému věřícímu odvětil vřelým slovem:
غيرَ أنَّكَ عند اللهِ ليس بكاسِدٍ
“Naopak, u Alláha máš velmi velkou cenu!“1
Prorok صلى الله عليه وسلم svého společníka stále ujišťoval, že se neožení jen na onom, ale také už na tomto světě.
Jednou Posel Boží صلى الله عليه وسلم myslel na Džulejbíba a vypravil se k jednomu Medíňanovi, zbožnému muslimovi, který měl dceru na vdávání. Měl v úmyslu ji zasnoubit s Džulejbíbem. Vešel k němu a řekl mu bez obalu, že by chtěl zasnoubit jeho dceru.
“Jak nádherné, bude mi ctí,” rozplýval se otec, dokud mu Prorok صلى الله عليه وسلم nevysvětlil, že ruku jeho dcery nežádá pro sebe ani pro nikoho z urozených medínských muslimů, ani pro nikoho z jeho nejbližších společníků, mekkánských vysídlenců. Uvádí se, že dvera onoho muslima byla nesmírně krásná, tolik, že se s její krásnou nemohla měřit žádná jiná Medíňanka.
Sám otec měl proto na budoucího zetě velmi vysoké nároky a doposud odmítal i velmi výhodné nabídky. Jenže teď u něho byl na námluvách sám Posel Boží صلى الله عليه وسلم.
“A kdo tedy žádá mou dceru o ruku?” ptal se znepokojeně otec.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم vysvětlil, že žádá o její ruku ve jménu Džulejbíba.
Otce jeho původní nadšení ihned opustilo a vyhýbavě odpověděl: “Tak to se v tom případě musím poradit s manželkou.”
”Ne, v žádném případě, při Bohu, za něho nikdy, už jsme jí vymluvili toho a toho …” dušovala se ona žena.
Jejich rozmíšku však slyšela i samotná krasavice, o kterou se celou dobu jednalo. Svým rodičům tato dívka řekla: “To budete rozporovat příkaz Posla Božího صلى الله عليه وسلم? Když je on s tímto výběrem pro mne spokojen, musíte i vy.” Byla připravená se s nimi i hádat, ale rodiče si svou chybu uvědomili a řekli: “Pravdu díš.”
Její otec pak odešel za Poslem Božím صلى الله عليه وسلم a zeptal se ho: “Jsi s tímto výběrem opravdu spokojen? Pokud ano, budeme i my.”
Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu odpověděl:
إنِّي أرضاه
“Jsem naprosto spokojen.”
Brzy se konala svatba a manželství bylo požeháno a dvojice žila sice nesmírně skromně, ale šťastně. Podle některých se pomalu dokázali dostat z chudoby, protože celá Medína chtěla věnovat milodary právě novomanželům, které spojil Posel Boží صلى الله عليه وسلم, usilujíce tak o Boží požehnání.
Sám Džulejbíb رضي الله عنه pak za nějaký čas zemřel jako mučedník v jedné z několika bitev svedených s modloslužebníky. Při něm nalezli hned několik zabitých nepřátel, které zvládl sám přemoci. Anas ještě vzpomíná, že v celé Medíně nakonec nebylo vdovy bohatší, nežli byla ona mladá žena, která zůstala po Džulejbíbovi.2
Abú Berza Nadla ibn ‘Ubejd al-Aslemí رضي الله عنه uvádí, že poté, co bitva skončila a muslimové sbírali těla svých pobitých druhů, zeptal se Posel Boží صلى الله عليه وسلم svých společníků:
هل تَفقِدونَ مِن أحَدٍ؟
“Postrádáte ještě někoho?”
“Postrádáme toho a toho, pak také toho a toho …” odpověděli jeho spolubojovníci.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم jim řekl:
انظُروا هل تَفقِدونَ مِن أحَدٍ؟
“Podívejte se dobře. Což nepostrádáte někoho?”
“Nepostrádáme,” odpověděli mu.
On jim odvětil:
لكنِّي أفقِدُ جُلَيبيبًا
“Ale já věru postrádám Džulejbíba.”
A dodal:
فاطلُبوه في القَتلى
“Běžte a pohledejte ho mezi zabitými.”
Vydali se tedy hledat Džulejbíba. Našli ho mrtvého. Po jeho boku leželo sedm pobitých nepřátelských vojáků, které stihl zneškodnit, než další přemohli jeho. Pak se vrátili k Prorokovi a pověděli mu, jak statečně bojoval.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم osobně přišel na místo, kde tento hrdina a mučedník padl. Když spatřil Džulejbíbovo pokroucené tělo obklopené tolika zabitými nepřáteli, řekl o něm:
قَتَلَ سَبعةً وقَتَلوه، هذا منِّي وأنا منه، هذا منِّي وأنا منه
“Zabil sedm, než zabili jeho. Ten patří ke mně a já patřím k němu. Ten patří ke mně a já patřím k němu.”
A opakoval to celkem dvakrát nebo třikrát.
Poté, když se vrátili do Medíny i s těly mučedníků, sám Prorok صلى الله عليه وسلم uložil Džulejbíba do hrobu, zamotaného ve starých hadrech, protože v tom čase neměl ani pořádné pohřební roucho, do kterého by ho zabalil.
A za jeho krásnou vdovu prosil Prorok صلى الله عليه وسلم těmito slovy:
اللَّهُمَّ صُبَّ عليها الخيرَ صَبًّا، ولا تَجعَلْ عَيشَها كَدًّا كَدًّا
“Ó Bože, zahrň ji nesmírným bohatstvím a dobrými dary. A nedej, aby v životě znovu pocítila úzkost a nedostatek.“3
A i tato prosba mu byla splněna.
- Zaznamenal Abú Ja’lá v Musnedu, hadís č. 3343 a toto je jeho znění; Ibn ‘Adí v al-Kámilu fid-du’afá´, 3/104; a al-Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 4/408. Jeho isnád ocenil Šu’ajb al-Arnáút jako sahíh v Tachrídžu l-Musned, 19/386.
- Hadísy o tom uvádějí Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 4059 a toto je jeho verze; Ahmed v Musnedu, hadís č. 12416; a ‘Abd ibn Hamíd ve svém Musnedu, hadís č. 1243. Jako sahíh je doložil al-Albání v Sahíhu l-Mewárid, hadís č. 1923.
- Zaznamenali an-Nesáí v Sunenu l-kubrá, hadís č. 8246; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 19784. Jako sahíh podle podmínek Muslima ho ve svém Techrídži Ahmedova Musnedu doložil Šu’ajb al-Arnáút.