‘Abdulláh ibn ‘Amr al-Ás رضي الله عنهما vyprávěl, že za Poslem Božím صلى الله عليه وسلم přišel jistý muž a postěžoval si mu: „Posle Boží, mám vlastní jmění i vlastní děti. A můj otec můj majetek promrhal!“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu však odvětil:
أَنْتَ وَمَالُكَ لِوَالِدِكَ إِنَّ أَوْلاَدَكُمْ مِنْ أَطْيَبِ كَسْبِكُمْ فَكُلُوا مِنْ كَسْبِ أَوْلاَدِكُمْ
„Ty i tvůj majetek náležíte tvému otci. Tvé děti patří k tomu nejlepšímu, co jste si vysloužili, proto žijte z toho, co získají tvé děti.“1
Jeden současný arabský učenec vyprávěl zajímavý příběh, kterému došlo v nedávné době.
Jistý muž se potácel v těžkých dluzích. Jednoho dne mu na dveře zaklepal jeho věřitel i s vymahačem dluhů. Když jedno z jeho vícero dětí otevřelo dveře, muži bez pozdravu a bez jakékoli známky elementární úcty vtrhli dovnitř až do obývacího pokoje.
Vymahač popadl dlužníka za límec a obořil se na něj: „Boj se Alláha a splať svůj dluh!“
Věřitel dodal: „Čekal jsem na tebe už tak dlouho! A pohár mé trpělivosti právě přetekl. Co myslíš, že s tebou mám udělat?“
V tom momentu dlužníkův syn na toto vše zíral se slzami v očích. Díval se na bezmoc svého otce a pak tiše řekl: „Kolik to vlastně táta dluží?“
„Víc jak devadesát tisíc rijálů!“ vykřikl věřitel.
„Nechte tátu být,“ vložil se do věci znovu syn, „odpočiňte si a buďte si jisti, že všechno bude naprosto vpořádku.“
Syn potom odešel do svého pokoje. Vybalil celkem sedmadvacet tisíc rijálů, které si z vlastního skromného platu našetřil na den své svatby, na který už se nedočkavě těšil. Mladík se však rozhodl, že těmito penězi pomůže svému otci z dluhu, spíše než aby si je užil se svou nevěstou.
Vrátil se do obývacího pokoje a řekl oběma mužům: „Toto je část otcova dluhu, dvacet sedm tisíc rijálů. Zbytek vám, dá-li Alláh, vyplatíme co nejdřív.“
Dlužný otec, když to uviděl, zaplakal a žadonil, aby věřitel peníze vrátil jeho synovi, protože je potřebuje na svou svatbu a navíc ani vůbec nemůže za dluhy, které on nadělal.
Mladík však trval na tom, aby si věřitel peníze přeci jen vzal. Vyprovodil oba muže ke dveřím a poprosil je, aby se s vyrovnáním dluhu už vůbec neobraceli na otce, ale raději přímo na něj.
Potom se vrátil za otcem, políbil ho na čelo a řekl mu: „Táto, tvoje důstojnost má větší hodnotu, než ty peníze. Nemohl jsem snést, jak tě ponižovali. Pokud bych měl tolik, kolik dlužíš, bez zaváhání bych tě ihned vyplatil, jen abych nemusel vidět, jak tvá vznešená brada vlhne slzami.“
Otec propukl v pláč a objal svého syna, líbal ho a opakoval prosbu: „Ať ti Alláh požehná, synku, ať ti dá úspěh ve všem, co si budeš přát!“
Zítra se mladík vydal do zaměstnání. Zatímco pracoval, navštívil ho znenadání kamarád, kterého už hodně dlouho neviděl.
Pozdravili se a poptali se, jak se komu daří, načež mu přítel sdělil: „Včera jsem seděl s jedním dost významným podnikatelem. Hodně bohatým byznysmenem. Poprosil mne, zda nevím o někom, kdo je pracovitý, poctivý a spolehlivý, kdo je morálně bezúhonný, ambiciózní a má manažerské dovednosti. Nenapadl mne nikdo, krom tebe. Co říkáš, zajdeme zítra večer za ním, abyste se poznali?“
Tvář onoho mladého muže zazářila štěstím.
„Možná se právě takto splnila prosba mého otce,“ pomyslel si.
Mladík začal hojně děkovat Alláhu.
Pak přišel večer a setkání s oním bohatým investorem. Když byznysmen spatřil našeho mladíka, zapůsobil na něj už prvním dojmem.
„Ty jsi přesně ten typ člověka, kterého hledám,“ řekl mladíkovi a zeptal se ho: „Kolik tě teď platí?“
„Pět tisíc rijálů,“ odpověděl skromně mladík.
Byznysmen se usmál a pravil: „Tak jim klidně hned zítra podepiš výpověď, protože u mě budeš dostávat patnáct tisíc na ruku plus 10% provizí z firemního zisku. K tomu dvakrát ročně příspěvek na bydlení ve výši měsíčního platu, k dispozici budeš mít firemní auto a jako zálohu ti dopředu dávám půlroční plat, aby sis trochu přilepšil. Souhlasíš?“
Když to mladík uslyšel, rozplakal se a potichu zašeptal: „Táto, tak tomu neuvěříš!“
Byznysmen se překvapeně otázal, proč pláče. Mladík mu povyprávěl, co jeho rodinu před dvěma dny potkalo.
Byznysmen mu s úsměvem podal ruku a doplatil za jeho otce dluh. A syn? Ten si jen za první rok v novém zaměstnání vydělal přes půl milionu.
Ponaučení z tohoto příběhu? Poslušnost vůči našim rodičům a dobro, které jim prokážeme, patří k nejvelkolepějším podobám dobrých skutků a nejhodnotnějším činům u Alláha. Poslušnost a dobro prokázané vůči rodičům přináší milost, požehnání, blahobyt, odhání životní nesnáze a odstraňuje z naší cesty překážky.
Vznešený Alláh praví:
وَقَضَىٰ رَبُّكَ أَلَّا تَعْبُدُوا إِلَّا إِيَّاهُ وَبِالْوَالِدَيْنِ إِحْسَانًا ۚ إِمَّا يَبْلُغَنَّ عِندَكَ الْكِبَرَ أَحَدُهُمَا أَوْ كِلَاهُمَا فَلَا تَقُل لَّهُمَا أُفٍّ وَلَا تَنْهَرْهُمَا وَقُل لَّهُمَا قَوْلًا كَرِيمًا ﴿٢٣﴾ وَاخْفِضْ لَهُمَا جَنَاحَ الذُّلِّ مِنَ الرَّحْمَةِ وَقُل رَّبِّ ارْحَمْهُمَا كَمَا رَبَّيَانِي صَغِيرًا ﴿٢٤﴾
„Pán tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům dobré prokazovali. A jestliže jeden či oba z nich u tebe zestárnou, neříkej jim “Fuj!” a neodbývej je stroze, nýbrž mluv s nimi slovem laskavým! Skloň k nim oběma z milosrdenství křídla pokory a řekni: “Pane můj, smiluj se nad nimi oběma, tak jako oni mě vychovali, když jsem byl malý!“ (Isrá: 23-24)