Meze sdílení utrpení v rámci ummy
Vznešený Alláh praví:
لَا يُكَلِّفُ اللَّهُ نَفْسًا إِلَّا وُسْعَهَا
„Bůh nikomu neukládá více, než to, co je pro něj možné“ (Bekara: 286)
Sdílet utrpení naší ummy je dobrá věc, dokud nás ovlivňuje pozitivně a vybízí nás k dlouhodobému zlepšení sebe sama v čemkoli ku prospěchu celé ummy, lokálně i globálně, nakolik jsme toho schopni. Pokud ovšem působí negativně, ba přímo destruktivně, pokud přináší frustraci a vyčerpání, pokud nás naplní pocity viny a agrese proti sobě samým, anebo proti všem okolo, pokud v nás probudí záchvat horlivosti střídaný dlouhým obdobím apatie, potom je jeho efekt vysoce škodlivý.
Pokud promrháme své dny neustálým sledováním všeho toho zla, co se aktuálně děje v Palestině, nepomůžeme tím ani tamním lidem, ani sobě. Jen se budeme ubíjet. Posel Boží صلى الله عليه وسلم také zažil situace, kdy mu nebylo umožněno ani pohnout prstem a zastat se svých prvních následovníků, které masakrovali nepřátelé. Mohl je pouze vybídnout k trpělivosti a očekávání mučednické smrti. Každá doba má svou adekvátní reakci a akci. Použít v této chvíli destruktivní puzení by bylo ničivé, byť ono samo je přirozeně se nabízející odpovědí lidské psychiky. Jenže nic bychom tím nenapravili. To poslední, co zrovna teď potřebujeme, jsou vzájemné spory, nekonečné diskuse a neustávající obviňování se, kdo vlastně za naši dnešní situaci může.
Pro zlepšení situace ummy je zapotřebí běhu na dlouhou trať, dlouhodobých projektů a nikoli emotivních a chvilkových vzplanutí vášní, které pochvíli ustanou. Nedojde k osvobození muslimských zemí, dokud sami muslimové nejprve neosvobodí své mozky a svá srdce ze jha myšlenkové kolonizace. Nedojde k ní, dokud pro nás nebude Alláh nade vším, dokud ve svém srdce a ve svém životě nezavedeme ve Jménu Božím loajalitu k víře a věřícím a distanc od nevíry a nevěřících (arab. الولاء والبراء al-weláu we l-berá´). Nedojde k ní, pokud bude naším nejvyšším cílem získat uznání, pochvalu či sympatie kohokoli mimo naše vlastní řady, dokud následujeme cizí vzory namísto Posla Božího صلى الله عليه وسلم a dokud nás spoutávají myšlenky cizorodých světonázorů následovaných na úkor toho, co nám zjevil Všemohoucí Alláh shůry sedmi nebes.
Povinnosti muslimů v souvislosti s událostmi v Palestině
Vznešený Alláh praví:
وَأَطِيعُوا اللَّهَ وَرَسُولَهُ وَلَا تَنَازَعُوا فَتَفْشَلُوا وَتَذْهَبَ رِيحُكُمْ ۖ وَاصْبِرُوا ۚ إِنَّ اللَّهَ مَعَ الصَّابِرِينَ
„Poslouchejte Boha a posla Jeho a nehádejte se, abyste neztratili odvahu a neodvrátil se od vás vítr příznivý! Buďte trpěliví, neboť Bůh stojí na straně trpělivých!“ (Anfál: 46)
Ač to na první pohled není vidět, pro Palestinu můžeme udělat mnoho. Vše závisí jen na našich možnostech a schopnostech. To, že je spousta nutných a důležitých věcí, které nejsou v této chvíli ani možné, natož reálné, neznamená, že neexistuje ještě více drobnějších, které jsou v našich silách. Šarí’atské pravidlo hlásí, že nemůžeme vynechat něco, co můžeme učinit, kvůli něčemu, co momentálně nesvedeme a snadně vykonatelná povinnost nemůže být vynechána kvůli obtížně vykonatelné (arab. الميسور لا يُترك بالمعسور al-mejsúru lá jutraku bil-ma’súr). Nemožnost realizovat něco v úplnosti, není důvodem toho v úplnosti zanechat (arab. ما لا يدرك كله لا يترك كله má lá judraku kulluhu lá jutraku kulluhu).
Základní povinnost vůči našim okupovaným bratrům v Palestině spočívá ve snaze společně dosáhnout požadavků víry v Boží jedinost a jedinečnost (arab. التوحيد at-tewhíd) a plnění příkazů Božího Zákona, neboť není tewhídu bez společenství a ani společenství bez tewhídu.
Všechny muslimské národy mají dále povinnost pomáhat palestinským muslimům minimálně prosbou k Alláhu, což je jinak jedním z nejmocnějších prostředků. Toto je priorita. Bez úvah o tom, kdo a co je zač Hamás, jakých všech bludů se dopouští Muslimské bratrstvo či kdokoli jiný. Bez filozofování a laciného moralizování. A až to bude alespoň trochu možné, nechť každý v rámci svých možností pomůže palestinskému lidu i nějakým hmatatelným způsobem, třeba finančně. Gaza je ranou a povinností celé ummy. I my jsme součástí této ummy, která cítí bolest této rány. To, že ji vůbec cítíme, je důkazem holé existence víry v našich srdcích.
Pokud si někdo přeje šířit ohledem Palestiny nějaké informace, nechť respektuje celkový obraz, pravdu ve vší její mnohovrstevnatosti. Nechť nepřináší jen střípky částečné pravdy, s nimiž nakonec všichni souhlasí a které nepřináší nic nového. A nechť se zdrží knížecích rad a analýz od stolu, protože situaci na místě sám ani nezná, nerozumí jí a nedokáže ji patřičně zhodnotit jak v rovině světské, tak i v rovině náboženské. Nechť pohledy a názory, které o Palestině vynese a vyřkne, budou předmětem shody mezi muslimy a nikoli vzájemných hádek. Hněv a emoce nejsou dobrý rádce. Je normální a vpořádku brát v potaz naturalistickou logiku příčin a následků a vážení přínosů a škod jednotlivých kroků. Je pochopitelné mít se zdravě napozoru před úskoky a pletichami nepřítele. Ale ještě je tu navíc i faktor Boží pomoci následovníkům tewhídu schopným nasadit pro obranu svého nároku vše, včetně obětování vlastního života. Alláh je ten, kdo uzákonil příčiny a následky. A může je proměnit v jediném okamžiku. Na tom se, doufám, snad shodneme všichni.
Pokud na sebe kdokoli bere úkol šířit zamlčovaný palestinský narativ a být hlasem těch, kteří jinak hlas nemají, nechť je v této své snaze vytrvalý, nechť po pár týdnech či měsících nepoleví a nechť následuje ty, kteří tento úkol prováděli před ním už dlouhou dobu. Kdo sleduje tamní situaci, si je vědom, že se zde nebavíme o nově vzniklém problému, ale o křivdách trvajících desítky let. Není většího rozdílu v tom, co se děje nyní, oproti tomu, co se dělo před deseti či dvaceti lety. Nicméně světlo na konci tunelu lze vidět už i teď. Propaganda nepřítele už tak snadno neprochází. Roste počet lidí znechucených jednostrannými postoji vládnoucích kruhů i mainstreamových medií. Vidíme, že druhá strana není ani neporazitelná, ani neomylná, ba naopak, dopouští se jedné chyby za druhou. Už nejsme v době před dvaceti lety, kdy existoval absolutní informační monopol. S rozmachem nových sdělovacích prostředků už nelze informační blokádu udržet.
Je nemístné a rouhačské tvrdit, že je zcestné vidět vítězství v této bitvě skrze nápravu věcí náboženských a že je důležité řešit namísto víry zákonitosti tohoto světa. Ba naopak. Náprava věcí náboženských je pro muslimy alfou a omegou celého problému. Budeme-li skuteční věřící, pochopíme nutnost vyváženého postoje vůči záležitostem jak tohoto, tak onoho světa a ani jedno z toho nezanedbáme. Lže ten, který smýšlí, že cesta k vítězství nevede přes uctívání. Ba právě naopak. Jen pokud budeme na svůj zápas nahlížet jako na uctívání, dostane se nám Boží pomoci. Hloupě a omezeně uvažuje ten, kdo smýšlí, že v době křižáckých a mongolských válek byli muslimové zbožnější než dnes a i přesto byli poraženi. To je chabé a lenivé zdůvodnění. Jistě bylo více modlících se, ale jejich modlitba na nich nezanechávala patřičný dopad, prázdné bylo jejich nitro a tonuli v inovacích a žabomyších sporech. Proto byli poraženi. Dnešní muslimové jsou na tom stejně a přidali k tomu navíc i slabé praktikování víry. Proto je jejich ponížení tím hlubší.
Bez čeho není Boží pomoc možná
Sewbán رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
يُوشِكُ الأُمَمُ أَنْ تَدَاعَى عَلَيْكُمْ كَمَا تَدَاعَى الأَكَلَةُ إِلَى قَصْعَتِهَا
„Národy se na vás už brzy sesypou, jako se lidé seběhnou na nabídnuté připravené jídlo.“
Kdosi se zeptal: „Bude to proto, že nás tehdy bude málo?“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu odvětil:
بَلْ أَنْتُمْ يَوْمَئِذٍ كَثِيرٌ وَلَكِنَّكُمْ غُثَاءٌ كَغُثَاءِ السَّيْلِ وَلَيَنْزِعَنَّ اللَّهُ مِنْ صُدُورِ عَدُوِّكُمُ الْمَهَابَةَ مِنْكُمْ وَلَيَقْذِفَنَّ اللَّهُ فِي قُلُوبِكُمُ الْوَهَنَ
„Nikoli. Bude vás velmi mnoho, ale budete jako pěna a smetí unášené proudem. A proto, že Alláh z hrudí vašich nepřátel vyjme strach a vloží do vašich srdcí ochablost.“
Kdosi se zeptal: „Posle Boží, co je to ochablost?“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم odpověděl:
حُبُّ الدُّنْيَا وَكَرَاهِيَةُ الْمَوْتِ
„Láska k tomuto světu a odpor vůči smrti.“1
Ibn Tejmíja praví:
„Dominance nevěřících nepříchází z jiného důvodu, nežli kvůli slabosti víry muslimů. Když se proto budou kát a zdokonalí svou víru, pak jim Alláh pomůže.”2
Prvořadé pro dosažení muslimské jednoty, pro sjednocení celé ummy a návrat její síly, jakož i vítězné Boží pomoci, je držet se pevně jejího zdroje – islámu.
Chalífa Omar ibnu l-Chattáb, který osobně převzal klíče od bran Jeruzaléma poté, co ho muslimové poprvé ve své historii otevřeli pro islám, vyslovil dobře známý výrok: „My jsme umma, kterou Alláh pozdvihl islámem. Kdykoli budeme svou hrdost hledat kdekoli mimo islám, Alláh nás poníží.“3
Boží pomoc nepřijde, dokud budou existovat ti, kteří jsou muslimy jen podle jména a svou víru přímo zneplatňují vzýváním čehokoli a kohokoli mimo Alláha Jediného, či žádáním všemožných prostředníků, aby za ně u Alláha orodovali. Boží pomoc nepřijde, dokud budou existovat lidé s muslimskými jmény, kteří se nezříkají nevěřících jako nevěřících a kteří je pro jejich nevíru upřednostňují nad věřícími ve své loajalitě a náklonnosti a podporují je celým srdcem v jejich válce proti islámu a věřícím. Boží pomoc nepřijde, dokud lidé s muslimskými jmény věří v existenci nějakého jiného správného či správnějšího vedení, než je vedení Boží, nebo smýšlejí, že existuje někdo, pro koho není Alláhem zjevený Zákon v té podobě, jak byl zjeven Božímu Poslu, závazný, dokud ho odmítají, ignorují a odvracejí se od něj a od nauky o něm. Boží pomoc nepřijde, dokud budou lidé s muslimskými jmény opovrhovat čímkoli z náboženství islámu, nebo si z toho tropit posměšky. Boží pomoc nepřijde, dokud budou lidé s muslimskými jmény útočit na jiné prostřednictvím magických praktik. Boží pomoc nepřijde, dokud si lidé s muslimskými jmény věší talismany a amulety, sledují horoskopy a propadají pověrám.
Boží pomoc nepřijde, dokud lidé s muslimskými jmény odvrhují modlitbu a nejsou schopni stanout v jedné řadě pod praporcem Boží Jedinosti. Boží pomoc nepřijde, dokud se lidé s muslimskými jmény chvějí strachy před nepřáteli této ummy a jejich skutečnými i domnělými plány, těmi prokazatelnými i těmi daleko za hranicí konspirace. Boží pomoc nepřijde, dokud lidé s muslimskými jmény ani nedokáží správně odrecitovat al-Fátihu, netuší, co ruší jejich rituální očistu a přitom by chtěli řešit problémy celé muslimské ummy, kontrujíce svými výplody renomovaným islámským učencům a erudovaným studentům nauky. Boží pomoc nepřijde, dokud se lidé s muslimskými jmény vyhýbají mešitám a společnému uctívání, dokud si ospravedlňují porušování jasně doložených a všem známých pravidel své víry a dokud se muslimové obecně stydí za to, že jsou muslimové.
Boží pomoc nepřijde, dokud muslimové následují místo Božího Zákona tužby své, anebo ještě hůře tužby svých protivníků. Boží pomoc nepřijde, dokud muslimové provádí své modlitby a další skutky uctívání jen mechanicky a necítí z nich nic ve svém srdci do té míry, že pro nás přestanou být podstatné a přestaneme je i vykonávat. Boží pomoc nepřijde, dokud se muslimové nepodřídí Sunně Božího Posla صلى الله عليه وسلم a nepřestanou namísto ní následovat novoty, které do čisté Boží víry vnesli obyčejní smrtelníci. Boží pomoc nepřijde, dokud počet muslimů zabitých nevěřícím nepřítelem bude násobně převyšován počtem muslimů zabitých jinými muslimy. Boží pomoc nepřijde, dokud si muslim nebude jist ani tím, že jiný muslim nezaútočí na jeho majetek a lidskou důstojnost. Boží pomoc nepřijde, dokud muslimové překypují drsnými slovy a siláckými gesty, hrají si v době míru na válečníky a v době války se stávají akce neschopnými zbabělci a povaleči, volajícími po jakémsi absurdním míru.
Muhammed Násiruddín al-Albání praví:
„Muslimové by rádi ustavili státy řídící se islámem. Avšak zatím nedovedou založit ani fungující mešitu, řídící se Sunnou přesně tak, jak se řídit má!“4
Přísahám při Alláhu, že za nic z výše jmenovaného nenesou vinu ani sionisté, ani jiní nepřátelé islámu. Za všechno výše jmenované si mohou samotní muslimové, které k tomuto jednání nikdo nedonutil. Ba ani sionisté ne.
‘Alí at-Tantawí praví:
„Chybí nám muslimům dostatek lidských sil? Nechybí. Nás je víc než miliarda. Jich není ani deset milionů. Omlouvám se za poněkud nechutný příklad. Kdyby každý muslim plivnul, všechny ty plivance by je utopily. Kdyby každý muslim fouknul a to fouknutí se přidalo k fouknutím všech ostatních muslimů, odválo by je to všechny. Pokud by po nich každý z muslimů mrštil párem starých bot, byli by pohřbeni pod nánosem staré obuvi. Jenže to, co nám chybí, je síla víry. Abychom my byli s Alláhem tak, aby On mohl být s námi. Abychom bojovali za islám. Toto není jen bitva o ztracené území. Toto není jenom palestinská nebo pouze arabská bitva. Palestina zůstává bitvou islámskou i muslimskou.“5
Prosím Alláha, aby sjednotil ummu islámu na tewhídu, posílil jejich víru, napravil ji a chránil ji před zlovolnými plány nepřítele. Bože, pomož lid Palestiny, ulehči jim v jejich utrpení a podpoř je proti okupantům. Ámín!
Na základě citovaných zdrojů sestavil: Alí Větrovec
- Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4297; Se’íd ibn Mensúr v Sunenu, hadís č. 2897; a Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, 23/330. Jako sahíh li-ghajrihi ho dokládá al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 958.
- Viz al-Džewábu s-sahíh, 6/450.
- Uvádí Ibnu l-Džewzí v Táríchu Omar, str. 174.
- Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 1068.
- Viz az-Zikríját, 5/75-76.