Ibn Redžeb al-Hanbelí napsal následující básná slova:
من فاته في هذا العام القيام بعرفة فليقم لله بحقه الذي عرفه
من عجز عن المبيت بمزدلفة فليبت عزمه على طاعة الله وقد قربه وأزلفه
من لم يمكنه القيام بأرجاء الخيف فليقم لله بحق الرجاء والخوف
من لم يقدر على نحر هديه بمنا فليذبح هواه هنا وقد بلغ المنا
من لم يصل إلى البيت لأنه منه بعيد فليقصد رب البيت فإنه أقرب إلى من دعاه ورجاه من حبل الوريد.
„I ten, kdo na ‘Arefě nemůže pobývat
přece může se všude hříchů vystříhat
I ten, kdo nemůže až do Muzdelify přijít nocovat
Může se Alláhu nočním uctíváním přibližovat
I ten, kdo nemůže na Miná obětovat
Může sám sebe přece zlepšovat
I tomu, komu je Ka’ba předaleko a nemůže až k ní
Alláh je přece vždy blíže, než tepna mu krční!“1
Nedžmuddín ibn Kudáma al-Makdisí napsal:
„Věz, že v každém z obřadů hadždže je skryto ponaučení pro každého, kdo je ho připraven přijmout.
Jedněmi z nich jsou:
Člověk, když se připravuje na pouť, vzpomene na nutnost připravit se pro svou cestu na onen svět. Je třeba vystříhat se pokrytectví a touhy oo slávě, protože ty mohou zneplatnit jeho dobré skutky, takže mu na onom světě nijak nebudou moci pomoci. Pak by byly jako teplé jídlo, které vystydne a zkazí se na samém začátku cesty a jeho vlastník by pak nevěděl, co si počít, když ho začne potřebovat.
Když člověk opustí svou domovinu a vydá se do pustin a zdolává na cestě mnohé překážky, připomene si okamžiky tísně ve chvílích, kdy bude opouštět tento svět a odcházet na místo shromáždění v Soudný den.
Když si obléká ihrámy a svléká svůj všední oděv, připomíná si, že si jednou obleče pohřební roucho a před svého Pána předstoupí oblečený do něčeho jiného, než běžně nosí.
Když recituje telbíju, vzpomene si, že je odpovědí na Boží výzvu:
وَأَذِّن فِي النَّاسِ بِالْحَجِّ
„A vyzývej lidi ke konání pouti.“ (Hadždž: 27)
V těch chvílích je zmítán mezi nadějí a strachem – nadějí, že Alláh jeho odpověď přijme a strachem, že ho odmítne.
Když dorazí na svatá místa, jeho naděje převáží, protože Boží Štědrost je nezměrná. On ctí právo hosta a chrání toho, kdo ho požádá o útočiště.
Když spatří Ka’bu, ve svém srdci má probudit úctu vůči ní a děkovat Alláhu, že mu umožnil být mezi těmi, kteří ji navštívili. Má si být vědom velkoleposti jejího obcházení, protože i ono jest modlitbou. Má věřit, že dotykem Černého kamene vzdává Alláhu hold a skládá Mu přísahu pokornosti a proto má učinit vše, co je v jeho silách, aby se této přísaze nezpronevěřil.
Když se otře o černé plátno na Ka’bě a zadrží se v místě mezi Černým kamenem a dveřmi Ka’by, nechť vzpomene, jak hříšníci prosí svého Milovaného o útočiště a nechť se rozpomene na Boží blízkost.
Někteří při té příležitosti pěli tyto verše:
ستور بيتك نيل الأمن منك وقد … علقتها مستجيراً أيها الباري
وما أظنك لما أن علقت بها … خوفاً من النار تنجيني من النار
وها أنا جار بيت أنت قلت لنا … حجوا إليه وقد أوصيت بالجار
„Závěsy Domu Tvého do Tvého bezpečí halí,
Na ně se věším, o záštitu prosím, ó Stvořiteli!
Pověšen na ně, domnívám se, že Ty jsi ještě blíž
a Ohni, jehož se bojím, mne nepředhodíš.
Vždyť i já jsem v sousedství domu, jež děl jsi nám navštívit:
„Putujte k němu!“ – to Tys nám odkázal k sousedu dobrý být!“
Když běhá mezi dvěma pahorky Safou a Merwou, nechť vzpomene, jak bude stále pobíhat mezi dvěma miskami svých činů, dobrých i špatných, na vahách v Soudný Den a na jejich neustálé úpěnlivé prosby před branami Vládce, z touhy Mu sloužit, doufaje v Jeho Milost a pomoc v každodenních záležitostech.
Když stojí na ‘Arefě, nechť mu obrovské masy lidí, kteří jsou tam s ním, a rozmanitost jazyků, kterými hlasitě promlouvají, připomene shromáždění všech národů v Den Soudný a na to, jak budou žádat o číkoli přímluvu.
Když vrhá kamínky, nechť si připomene vykování povinností a vyjádření služby a čisté pokornosti Jedinému Pravému Bohu, bez vlivu poryvů ega.“2