Pěstěná nevědomost – 1. díl: Proč hloupneme

September 24, 2011 November 8, 2020
Logo XXL

Původně jsem zamýšlel pro četné ohlasy napsat pokračování eseje o „demagogice.“ Pátrat po tom, proč a kam se vytratila někdejší evropská houževnatost a zvídavost.

Původně jsem zamýšlel pro četné ohlasy napsat pokračování eseje o „demagogice.“ Pátrat po tom, proč a kam se vytratila někdejší evropská houževnatost a zvídavost. Proč islamofobní, či chcete-li islamoskeptická, argumentace za celou dobu existence islámské osvěty nepokročila dále od obvinění týkajících se násilí, žen, jinověrců, trestů a třeba racionality, když přece, je-li islám krystalické zlo, musí v jeho projevech existovat i jiná jeho vtělení. Čím více jsem však přemýšlel a hledal důvody, proč jsou demagogové všeho druhu dnes tolik úspěšní, proč dnešní společnost vidí vše (nejen islám a muslimy) schematicky a povrchně, tím více jsem si uvědomoval hlubší příčiny, které se netýkají psychologie jedince, ani nakažlivosti idejí, ale samých vratkých a trouchnivějících základů postmoderní společnosti, ve které žijeme.

Pokusím se představit některé z nich, popsat je, alespoň zevrubně je analyzovat a navrhnout řešení, jak tyto základy ošetřit, aby se nezhroutily. Ač se to na první pohled zdát nemusí, všechny příčiny spolu souvisí a zapadají dohromady. Jen se zkuste zamyslet.
Všechny příčiny, které zde uvedu, totiž formují každého jedince nově narozeného do postmoderní společnosti ve „věčné dítě, kterému je zakázáno dospět.“  V někoho, kdo je nepředstavitelně sobecký možná proto, že si sám sebou není absolutně jist. Postmodernou odkojený jedinec není schopen být sám sebou, sám za sebe se rozhodovat a který nepokrytě vyžaduje asistenci kohokoli dalšího k tomu, aby mohl informace hledat, zhodnocovat, třídit, vstřebávat, zasazovat do příslušejících rámců a souvislostí. Není sám schopen kritického úsudku, ke všemu potřebuje autoritu odborníka a vedení vůdce. Není schopen slevit ze svého a zároveň zoufale snaží najít si partu, do které by zapadl. Neuvažuje sám za sebe, a ač vlastně nic netuší, jeho mysl je zaplněná nesmysly, polopravdami a jednorozměrnou redukcí skutečnosti do té míry, že již není schopen použít svůj přirozený, „selský rozum.“
Právě takové dospělé dítě je nejlepším objektem manipulace. Kvůli tomu zájmové kruhy manipulátorů systematicky potlačují vše, co dospělému dítěti skutečně otvírá brány opravdové dospělosti.
Hloupnutí populace
V poslední době se v kruzích přírodo- i společenskovědních několikrát blýskl pojem hloupnutí populace. Problematika je to tak atraktivní, že se jej chopili i v pop-kultuře a americký režisér Mike Judge natočil roku 2006 snímek Idiocracy[1], pojednávající o dvojici zamražených současníků, kteří se probudí o 500 let v budoucnosti do society naprosto zdecimované konzumem a komercí, zcela zbavené přirozené zvědavosti a touhy poznávat a vymýšlet nové věci. Pokud nic, tak je film alespoň trefnou kritikou dnešní (nejen) americké společnosti.  Jenže existují argumenty a studie, které neblahý jev hloupnutí společnosti dokazují a posouvají z roviny komedie spíše do roviny tragédie:
–          National Geographic zveřejnil informace o studii, podle níž civilizované lidstvo dlouhodobě hloupne a duševně zakrňuje.[2]
–          Vedle toho, že Američané vzrušeně debatují nad tím, že jejich školství je více rasově segregované, než bylo v 50. letech[3], americký poradce pro vzdělávání Pascal D. Forgione Jr.oznamuje zdrcující propad ve výsledcích amerických studentů v porovnávacích testech z přírodních věd a matematiky a vysvětluje ho stále méně vyhovujícími učebními osnovami[4]. Celý problém je však odbornou veřejností diskutován od začátku 90. let, podle jiné studie, shrnuté v knize bývalé poradkyně americké vlády pro vzdělávání, Charlotte Thompson Iserbyt[5] je na vině nezodpovědná reforma vzdělávacího systému. Zatím asi nejprůlomovější monografii publikoval na toto téma již v roce 1993 učitel s 26letou praxí John Taylor Gatto.[6] S úpadkem vzdělání se pak v USA snižuje i kreativita dětí.[7] USA, kdysi společnost tvůrčích a vzdělaných lidí, pomalu upadá do krize z nedostatku konkurenceschopných kádrů.[8]
–          Na konci srpna 2009 uveřejnily dvě nejznámější agentury pro výzkum veřejného mínění v Rusku – VCIOM a Analytický institut Jurije Levady výsledky průzkumu mezi mládeží 18-24 let. Jen 18% dotázaných vědělo, že 2. světová válka, jedna z nejkrvavějších epizod ruských dějin, začala v roce 1939 a dokonce stejný podíl dotázaných ani nevěděl, že v této válce jejich země bojovala s Německem.[9]
–          Naproti tomu v ČR, jak se zdá, ještě nejsme připraveni podívat se realitě do očí. Podle plošného průzkumu agentury SCIO, testující v letech 1998 a 2009 maturanty z matematiky, českého jazyka, angličtiny a obecných studijních předpokladů, nejsou výsledky o nic horší, nežli před na konci 90. let. V případě matematiky bylo zhoršení dokonce pozorováno, ale připravenost v cizím jazyce roste. Vysokoškolští pedagogové však s tímto příkře nesouhlasí a naopak si stěžují na upadající úroveň absolventů středních škol.[10] Jenže uvědomíme-li si, že je potřeba počítat s nárůstem objemu poznatků, který za více než desetiletí není vůbec zanedbatelný, takže nynější maturanti toho ví srovnatelně méně. Právě tyto novinky jsou pro univerzitní vzdělávání a vědeckou práci, chce-li udržet krok se světem, klíčové. Možná až SCIO prokáže, že maturanti z roku 2019 nejsou o nic horší, než jejich kolegové dnes, přizná si i česká veřejnost, že něco není v pořádku, minimálně z hlediska distribuce nových poznatků.
Mnohé studie, které lze vyhledat i online, ukazují i možné příčiny hloupnutí civilizované lidské populace. Např.:
–          Faktory genetické a epigenetické – ničení genetické informace v DNA mutageny – různými toxiny z prostředí, nevhodnou životosprávou, konzumací návykových látek a nadužíváním léčiv, vliv znečištěného životního prostředí, chemických aditiv a barviv v potravinách, změkčovadel v plastech apod. Uvažuje se, že mohou mít vliv na konstantní nárůst incidence lehkých mozkových dysfunkcí (dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie, nebo hyperaktivita) významně snižujících schopnost soustředit a učit se, ale také i na závažnější poruchy autistického spektra a celou další plejádu neurodegenerativních chorob.
–          Neblahý společenský trend, kdy vysokoškolsky vzdělané (a pravděpodobně také inteligentnější) páry mají stále méně dětí, nebo zůstávají bezdětné. Výzkumy totiž ukazují, že v případě IQ není dědivost zdaleka tak zanedbatelná, jak je tendence soudit a proto se díky tomu může celkový průměr IQ populace snižovat.[11]
–          Na koncentraci dětí ve škole a tím i na jejich výsledky negativně působí i stále méně stabilní rodinné zázemí, model uspořádání, kdy oba rodiče pracují[12], nebo kdy jeden z rodičů, nejčastěji otec, chybí. Jak se zvětšuje množství žen samoživitelek a rozvedených, zvyšuje se i počet takto postižených dětí a tím i důležitost této příčiny.[13] V období, kdy děti nejvíce přijímají informace a nejlépe si je i zapamatují (v nejširší míře mezi asi 2-12 rokem), které by bylo možno v ideálním případě využít k osvojení si pravidel mezilidských vztahů ve společnosti a ke vštípení si základních matric, ze kterých společnost jako celek čerpá, vychází a na které se odvolává, které se děje tradičně v kruhu užší a poté širší rodiny a sousedství, jsou naši dnešní potomci přepuštěni jen škole (která tuto úlohu logicky nemůže suplovat) a následkem toho i médiím a ulici.
–          Na schopnost něco se naučit má také nezanedbatelný vliv úpadek autority staršího a pokles společenské hodnoty učitele, jako někoho, kdo předává poznatky, hodnoty a zkušenosti. K tomu nepřidává ani vysoká feminizace tohoto povolání, kdy žáci ztrácejí možnost přebírat také mužské vzory chování.[14]
–           Upadá také vzdělání jako hodnota, která sama o sobě již není brána jako hodota, ale spíše jako prostředek k dosažení hodnoty jiné (prestiž, plat, dobré zaměstnání).[15] Jev se dá vysvětlit tím, že na začátku nebylo např. vysokoškolské vzdělání dosažitelné každému a disponovala jím jen malá menšina privilegovaných, elity, jejichž prestiž i plat byly nedosažitelným snem pro ostatní. V honbě za dosažením této prestiže a tohoto platového ohodnocení se vysokoškolské vzdělání otevřelo množství dalších adeptů. Výsledkem toho je enormní kvantum rozčarovaných absolventů bez zaměstnání a tím i platu, prestiže a perspektivy.
Pomalu nastává doba, kdy většina existujících znalostí není zapsána na papíře, ale ve fluidní, nehmatatelné podobě na kyberprostoru. Jaký efekt digitalizace znalostí přinese, není ještě celkem jisté. Patrně ale spolu s rozšířením všeobecné dostupnosti internetu povede ke snížení potřebného množství informací, které je nezbytně nutno uchovávat v paměti, k určitému transferu informací z mysli lidí do propojených počítačových sítí, na které se každý v případě nutnosti může připojit a daný poznatek si „vygooglovat.“
S tímto také úzce souvisí efekt technizace, kdy svůj mozek a svou mysl vyzbrojujeme stále dalšími a dalšími zbraněmi, rozšiřujeme jeho možnosti a počet terabitů informace, kterou zde můžeme uložit. Jenže postmoderní člověk selhává v určení informace, která je užitečná a která méně, kterou si stojí za to pamatovat přímo v hlavě a kterou na harddisku. Postmoderní člověk, posedlý spěchem a sklonný lenosti a zábavě snadno podléhá dojmu, že „rychle si vzpomenout“ kliknutím počítačové myši je efektivnější, než hledat v paměti vlastní, i když to nemusí být vždy pravda. V anglofonním světě se začíná psát o jedincích závislých na technice, tzv. „techno addicts.“ Nemluvě o záplavě naprosto nepotřebných a balastních informací, kterými sami sobě zahlcujeme mozky i kyberprostor.
Také není bezpředmětná otázka ztráty koncentrace a schopnosti se učit pod vlivem těchto nových technických vymožeností, kterou naznačují některé průzkumy.  Podle britského průzkumu je 53% náctiletých ve vybraném vzorku závislých na mobilech. Psaní SMS pak deformuje jazyk mladých lidí takovým způsobem, že někteří podvědomě zaměňují v psaném projevu slovo „book“ za slovo „cool.“[16]
Mnoho toho bylo napsáno také o negativním vlivu televize. Podrobná studie americké pediatričky Imane Sharif sice na jednu stranu uvádí, že děti sledující naučné pořady mívaly ve škole lepší známky, ale že zároveň dlouhodobé sledování televize (zejména o pracovních dnech) koresponduje s horším prospěchem, v případě násilných scén dokonce naprosto rapidním způsobem. Podle jejího zjištění je efekt u dívek též větší, než u chlapců.[17]
Podobný dopad má mít i sledování internetu, konkrétně v případě studie Larryho Rosena při Americké psychologické asociaci, šlo o studium vlivu sociálních sítí (např. facebooku) na děti. Rosen odhalil korelaci mezi užíváním facebooku na straně jedné a nárůstem nesoustředěnosti ve škole, horšího prospěchu a výskytu depresí. Doporučuje, aby děti pod 13 let vůbec nenavštěvovaly facebook.[18] S užíváním internetu a zábavou na něm se v neposlední řadě pojí i problém tzv. kybernetické šikany, která, jako každá jiná šikana, může mít tragické následky.
Ústup praktické znalosti ve prospěch znalosti teoretické je také dalším neblahým jevem postmoderny, kdy člověk nabývá dojmu, že vše za něj dokážou vykonat stroje, výrobní linky a počítače. Člověk postupně ztrácí všeobecný přehled a vhled, ztrácí důležitou kreativitu a schopnost improvizace a není již schopný rychle se v nových, změněných podmínkách orientovat a přizpůsobit se jim. To, co se učí děti ve školách, nebo co se přednáší studentům na univerzitách, pak často nekoresponduje s reálným životem. V momentě, kdy rozhádané dvojici v krizi středního věku po dvaceti letech manželství radí v manželské poradně sotva vystudovaná psycholožka, dostává situace obskurní rozměr.

Nabízí se však řešení v podobě přebudování hodnotového žebříčku, od důrazu na správný výběr partnera v manželství, přes důraz na tradiční rodinu, tvořenou mužem, ženou a dětmi, až k nabídnutí jasných mužských a jasných ženských přístupů a vzorců chování. Cesta ven spočívá v odstranění všech rušivých elementů (návykové látky, násilí, komercionalizovaná sexualita, všemožné nesmyslné podoby zábavy) z prostředí, kde žijeme a vychováváme své ratolesti a budeme společnými silami sami sobě budovat vzory vhodné k nápodobě a v našich dětech respekt ke starším a také ke vzdělání a lidské práci jako hodnotě samé o sobě. Hloupnutí populace a rozpad sociálních vazeb jde zastavit a zvrátit, pakliže společnost přijme všeobecně uznávanou ústavu, která se bude dětem vštěpovat odmala. Otevřeně, srovnejte hypotetické západní dítko sledující v televizi bezpočet kreslených pohádek, neužitečných pro další život, které zná nazpaměť, s hypotetickým dítkem v islámské zemi, které se učí Korán, až jej postupně zná nazpaměť. Ten jej poté bude provázet celým jeho životem a poskytne mu jistotu základních pravidel jednání, protože je onou ústavou celé společnosti, ve které žije.


[1] Více informací o filmu najdete na http://en.wikipedia.org/wiki/Idiocracy (k 19.9.2011).
[6] Více informací o knize na http://www.johntaylorgatto.com/bookstore/dumbdnblum1.htm (k 19.9.2011).
[11] O tomto hovoří také prof. MUDr. Jan Šmarda z Biologického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy Univerzity v Brně. Viz např. http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=49 (k 19.9.2011).