Tyto a jim podobné hadísy plynule vedou ke skupině hadísů varující před veřejným hříchem a vymizením společenského odsudku zla, nespravedlivosti, nemravnosti a nemorálnosti. Uvedeme jen některé.
Matka věřících Zejneb bint Džehš رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم k ní jednou přišel celý vystrašený a pravil:
لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ، وَيْلٌ لِلْعَرَبِ مِنْ شَرٍّ قَدِ اقْتَرَبَ فُتِحَ الْيَوْمَ مِنْ رَدْمِ يَأْجُوجَ وَمَأْجُوجَ مِثْلُ هَذِهِ
„Není božstva kromě Alláha! Běda Arabům před nebezpečím, jež se přiblížilo. Ve zdi Je´džúdže a Me´džúdže se už objevila díra takhle velká“ – a ukázal spojeným palcem a ukazovákem kruh.
„Což budeme zničeni, byť jsou mezi námi i zbožní?“
Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl:
نَعَمْ، إِذَا كَثُرَ الْخُبْثُ
„Ano, pokud zkaženost převládne!“ [1]
Podobně v at-Tirmizího verzi ‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
يَكُونُ فِي آخِرِ هَذِهِ الأُمَّةِ خَسْفٌ وَمَسْخٌ وَقَذْفٌ.
„Na sklonku existence mé ummy nastane spousta propadů země, znetvoření a tyranie.“
‘Áiša se zeptala: „Posle Boží! Budou zničeni i přesto, že budou mezi nimi i spravedliví?“
Odpověděl:
نَعَمْ إِذَا ظَهَرَ الْخَبَثُ .
„Ano, pokud zkaženost převládne.“ [2]
Tou zkažeností myslí učenci falešná přesvědčení, zlo a nemorálnost, chlípnost, neposlušnost vůči Alláhu, hřích jakéhokoli druhu, špinavost, podlost a cokoli, co Alláh zakázal, zejména pokud je to pácháno veřejně všem na očích a není to odsuzováno. Když okolo tohoto zla procházejí lidé a nesnaží se ho zastavit, když mu mlčky přihlížejí nebo s ním dokonce souhlasí.
‘Áiša také vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم ve stejném duchu pravil:
إذا ظَهَرَ السُّوءُ في الأرضِ؛ أنْزَلَ اللهُ بِأهلِ الأرضِ بأسَهُ.
„Když na zemi převládne špatnost, postihne Alláh obyvatele země zničujícím trestem.“
„I když jsou mezi nimi i pokorní?“ namítla ‘Áiša.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl
نَعَمْ، ثُمَّ يَصِيرُونَ إلى رَحْمَةِ اللهِ تعالى
„Ano. Ale těm se pak (tj. na onom světě) dostane milosti Boží.“ [3]
‘Adí ibn ‘Umejra al-Kindí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم podobně tomu pravil:
إنَّ اللهَ لا يُعذِّبُ العامَّةَ بعمَلِ الخاصَّةِ، حتى يرَوُا المُنكَرَ بينَ ظَهْرانَيْهم، وهم قادِرونَ على أنْ يُنكِروه، فلا يُنكِروه، فإذا فَعَلوا ذلك عذَّبَ اللهُ الخاصَّةَ والعامَّةَ.
„Věru Alláh nepotrestá obecně všechny za činy jen některých, dokud lidé, když uvidí, že se na veřejnosti páchá něco zavrženíhodného a oni mají v silách to odsoudit, tak učiní. A tehdy, když to neodsoudí, byť by mohli, je Alláh potrestá všechny zároveň.“ [4]
Abú Bekr as-Siddíkرضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم jasně a srozumitelně varoval:
إِنَّ النَّاسَ إِذَا رَأَوُا الظَّالِمَ فَلَمْ يَأْخُذُوا عَلَى يَدَيْهِ أَوْشَكَ أَنْ يَعُمَّهُمُ اللَّهُ بِعِقَابٍ .
„Věru když lidé uvidí nespravedlivého, ale nezastaví ho, Alláh je záhy potrestá všechny.“ [5]
Proto Posel Boží صلى الله عليه و سلم učil k vnímavosti vůči náznakům příchodu Božího trestu, jako v hadísu od matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها: „Nikdy jsem neviděla Posla Božího صلى الله عليه و سلم smát se tolik nahlas, že bych viděla čípek jeho patra. Vždy se jen pousmál. Kdykoli viděl kupit se oblaka či zvedat se vítr, na jeho tváři se zračila hluboká ustaranost. Zeptala jsem se: „Posle Boží, když lidé vidí oblaka, obyčejně se radují, doufají, že konečně začne pršet, ale ty, když vidíš oblaka, vidí se na tvé tváři, že tě něco tíží.“ Odpověděl:
يَا عَائِشَةُ مَا يُؤْمِنِّي أَنْ يَكُونَ فِيهِ عَذَابٌ عُذِّبَ قَوْمٌ بِالرِّيحِ، وَقَدْ رَأَى قَوْمٌ الْعَذَابَ فَقَالُوا :
„‘Áišo, kde mám zaručeno, že nepřijde žádný trest, když některé národy byly zničeny i větrnou bouří? Když takový lid uviděl svůj trest, řekli jen:
هَذَا عَارِضٌ مُمْطِرُنَا
Toto mračno nám přinese déšť! (Ahkáf: 24)“ [6]
Co se dochovalo ze slov zbožných předků
Jahjá ibn Se’íd slyšel ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما říci: „Lidé nezačnou krást z válečné kořisti, aniž pak nebude do jejich srdcí vržena hrůza. Mezi lidmi se nerozšíří smilstvo, aniž pak nenastane mezi nimi více náhlých úmrtí. Lidé nezačnou zkracovat na měrách a vahách, aniž pak nepřijdou o svou obživu. Lidé nezačnou nespravedlivě soudit, aniž pak nedojde mezi nimi k prolévání krve. A lidé nezačnou zrazovat úmluvy, aniž pak Alláh nedá jejich nepřátelům nad nimi převahu.“ [7]
Burejda ibnu l-Hasíb رضي الله عنه pravil: „Lidé nezačnou porušovat danou úmluvu, aniž by mezi nimi nedošlo k zabíjení. Mezi lidmi nepřevládne smilstvo, aniž by Alláh mezi nimi nerozpoutal náhlá úmrtí. A lidé nezačnou skrblit ve svém zekátu, aniž by jim Alláh neodepřel déšť.“ [8]
Selmán al-Fárisí رضي الله عنه jednou při své návštěvě jednoho nemocného pravil: „Raduj se! Alláh učinil chorobu muslima vykoupením z jeho hříchů a očištěním, zatímco choroba zkaženého je pro něj jako když velbloudovi svážou nohy a pak ho pustí. Ani neví, proč ho svázali a proč ho pak zase pustili.“ [9]
Džubejr ibn Nufejr uvádí, že když byl dobyt Kypr, uviděl Prorokova صلى الله عليه و سلم společníka Abu d-Derdá رضي الله عنه jak sedí o samotě a pláče. „Abu d-Derdá, copak tě rozplakalo v den, kdy Alláh dal nadvládu islámu a jeho lidu?“ otázal se Džubejr. Abu d-Derdá odpověděl: „Běda tobě, Džubejre. Není lidu poníženějšího v očích Božích, než toho, jenž plnil příkaz Boží a poté, co byl národem vítězným a triumfujícím, jemuž patřila nadvláda, ho opustil. A pak se z nich stane to, co vidíš.“ [10]
Šekík ibn Ibráhím al-Belchí pravil: „Brány úspěchu na tomto i na onom světě se před smrtelníky neuzavřou, leda kvůli šesti důvodům. 1. Lidé se přespříliš soustředí se na využívání Božích dobrodiní, aniž by Mu za ně děkovali. 2. Lidé touží po poznání, aniž by ho proměnili ve skutky. 3. Pospíchají ke hříchu a odkládají pokání. 4. Jsou oklamáni tím, že se druží i se spravedlivými lidmi, avšak nekonají tak, jako oni. 5. Jejich pozemský život jim protíká mezi prsty, zatímco oni se honí za jeho lákadly. 6. Onen svět je jim čím dál blíže, avšak oni se od něho odvracejí.“ [11]
Ibn Kesír ve své kronice al-Bidájetu we n-nihája uvádí, jak v dávných dobách vládcové reagovali na šířící se nákazy. V roce 478 hidžry zachvátil mor rozlehlé oblasti Hidžázu Šámu a Iráku. Umírala nejprve divoká a pak i domácí zvířata. Mléko a maso se staly vzácností. Na to propukly sunnitsko-ší’itské rebelie, které si vyžádaly mnoho obětí. Potom přišly dlouho trvající písečné bouře a mnoho stromů přišlo o listí, včetně datlovníků, které buď zvadly, anebo ztratily úrodu. Potom udeřily další bouře s blesky a hromobitím tak silným, až si lidé pomysleli, že nadešel soudný den. V té době chalífa al-Muktadí bi-amri lláh vydal nařízení na podporu přikazování dobrého a zakazování zlého ve všech oblastech. Dříve hojné hříchy ustoupily, hudební nástroje byly ničeny, zásoby alkoholu vylity na zem a zrádcové a páté kolony v pozicích moci, pracující proti zájmům chalífátu, byli odvoláni. A ti, kteří ve městech šířili hřích, neřest a zvrácenost, z nich byli vykázáni. Pohromy potom ustaly tak náhle, jako předtím přišly. [12]
Imám kazatalů Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí pravil:
„Když jsi na tom tak, že se zapojuješ do konání zla rychleji než cválající hřebec, ale ke konání dobra a dobročinnosti vůči ostatním vstáváš pomaleji než chromý mrzák, když dáváš almužny tak těžko, jako bys horu Uhud nesl na hřbetě a modlíš se, jako by tě přetěžké břímě tížilo na hrudi, pak věz, že jsi promrhal čas cennější, nežli klenoty. Když tě míjí příležitost zhřešit, skočíš po ní jako tygr a když tě míjí příležitost ke zbožnému skutku, chodíš okolo ní vyhýbavě jako liška.“ [13]
Takíjuddín Ahmed ibn Tejmíja popsal prapůvod rozvratu na tomto světě takto:
„Věru Alláh napravil svět vysláním Svého Posla صلى الله عليه و سلم, ustavením jeho víry, jakož i příkazem uctívat jen Jeho Jediného a zákazem šířit na zemi pohoršení přidružováním k Jedinému Stvořiteli a odporováním Božímu Posluصلى الله عليه و سلم. Kdokoli se nad tím zamyslí, shledá, že prazákladem a prvním prostředkem nápravy světa je přesvědčení o Boží Jedinosti, uctívání jen Jeho a poslušnost vůči Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم. Všechno zlo tohoto světa, všechen rozvrat, pokušení a rozkol, všechny pohromy, sucha a poroby nepřátel, stejně jako další tomu podobné špatné věci jsou vpravdě zapříčiněny neposlušností, vzpurností a odporováním Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم a vzýváním jiných vedle Alláha. Kdokoli se nad tímto opravdu pozastaví, spatří něco takového jak u sebe, tak i u dalších, buď obecně, nebo konkrétně. A není ani síly, ani moci, kromě u Alláha.“ [14]
Od učenců prvních generací se dochovalo, že každý hřích má svůj následek, neboť pohromy přicházejí díky hříchům a odcházejí díky pokání a nápravě. Ibn Abi d-Dunjá napsal o pozemských neblahých následcích hříchů, které lidstvo páchá, dokonce jedno celé dílo, nazvané al-‘Ukúbát. V něm shrnuje vše, co se k této tematice uvádí v Koránu, Sunně a odkazu zbožných předků této ummy.
Vysvětlení hadísu klasickými i soudobými učenci
Ibn Hadžer al-‘Askalání pravil:
„Tento a jemu podobné hadísy ukazují, že epidemie apod. přicházejí i jako trest Boží z důvodu neposlušnosti. V jiných podáních se uvádí, že kdo zemře na morovou ránu, získá odměnu mučedníka. Mezi oběma skutečnostmi lze spojit tím způsobem, že stupně mučednictví se mezi sebou liší, anebo že Alláh ze Své milosti vůči této ummě odpustí tomu, kdo padne za oběť, jeho prohřešky. Boží milostí vůči ummě Muhammeda صلى الله عليه و سلم je i to, že její trest uspíší ještě na tomto světě, aby ji chránil před ještě mnohem horšími podobami trestu na světě onom a obdařuje ji možnostmi odpuštění jejich vin ještě před příchodem na onen svět. Význam slova „rozšíří“ spočívá v tom, že se zkaženosti lidé začnou dopouštět veřejně a nikdo je za to nebude odsuzovat.“ [15]
Muhammed ibn ‘Abdilhádí as-Sindí pravil:
„Slova „kterými budete pokoušeni“ znamenají, že když tak učiníte, přijde daný zlý následek, anebo pokud tak neučiníte, před dotyčným zlým následkem se uchráníte. Pod slovy Když se mezi lidmi rozšíří nemravnost“ se myslí na smilstvo (arab. الزنا az-ziná), „hladomor“ odkazuje na hlad způsobený nedostatkem úrody kvůli suchu, což odpovídá i dalšímu zlému následku přisvojování si cizího majetku, tedy tomu, když si bohatí uzurpují zekát, který náleží chudobnějším, následkem čehož „jim bude odepřen déšť.“ Pod „úmluvu“ se myslí i na úmluvu dle Božího Zákona uzavřenou proto, aby ukončila válku.“ [16]
Muhammed ‘Alí Džánbár as-Sijálkútí poskytl toto objasnění:
„Dopustíte-li se určitých zlých činů, uvalíte na sebe určité podoby trestu za ně, resp. přijdete o záštitu před danými podobami trestu, které jsou následně jmenovány. Porušení úmluvy odkazuje i na nerespektování uzavřených příměří a dohodnutých spojeneckých svazků.“ [17]
Al-Munáwí v komentáři as-Sujútího verze pravil:
„Tj. pokud se mezi obyvateli nějakého sídla objeví smilstvo a úrok, oni sami sobě způsobili, že na ně díky tomu může dopadnout Boží trest. Ten může mít rozmanité podoby shodně Boží moudrosti, od odepření Božích darů, přes vzájemné rozpory až po směsici všeho toho.“ [18]
Na jiném místě říká:
„Může mít podobu velké úmrtnosti díky morovým ranám, vzájemnému zabíjení se, nebo ponížení. Někteří říkají, že pokud se mezi lidmi rozšíří smilstvo a oni nebudou uplatňovat příslušný trest za něj, Alláh dovolí džinům, aby takové lidi začali zabíjet. Al-Bezzár ve svých podáních uvádí, že pokud se rozšíří smilstvo a úrok, rozšíří se spolu s nimi i bída a chudoba, ztratí se požehnání v tom, co mají a nedostanou více toho, co potřebují. Rozšíření znamená že zlo začne být pácháno častěji a přestane se schovávat. Neboť pokud se zlo páchá skrytě, škodí jen svému pachateli, avšak pokud se páchá veřejně, zasáhne všechny. Smilstvo snižuje důstojnost člověka jakožto nejctěnějšího ze všech stvoření a proto je také zakázáno Božím Zákonem. Shodně pravidlu o trestu, jenž je stejného druhu jako provinění, člověk o tuto svou důstojnost díky smilstvu přijde a slast z něj se promění ve strast nemocí, úbytku sil a slabosti.“ [19]
Učenci an-Nedždu uvádí, že příčiny a následky uvedené v tomto hadísu odpovídají proviněním a trestům dávných národů, jako jsou lid Núha/Noema, Lúta/Lota, ‘Ádovců, Semúdejců apod. Každé spáchané zlo a zkaženost je spojeno s nějakou pohromou či nedostatkem, anebo nepřijímáním proseb, podobně jako dobro s hojností a požehnáním i plněním proseb. Kdo se chce chránit před katastrofami, musí být bohabojný, plnit si své povinnosti a dodržovat Boží příkazy i vzdalovat se od všeho, co zakázal. [20]
Muhammed Násiruddín al-Albání vysvětlil „hladomor a pohromy“ jako „nejzávažnější podoby nouze o nejzákladnější věci,“ dále vysvětlil „útlak ze strany jejich vládců“ jako křivdy a nespravedlnost, které se budou dopouštět vládcové na svých poddaných či občanech. Hledání čehokoli dobrého v Knize Boží pak vysvětluje jako snahu o získání dobra a štěstí v tom, co Alláh seslal. [21] Ohledně boje jedněch proti druhým na jiném místě dodává:
„Což není tento hadís důkazem proroctví Božího Posla صلى اللَّه عليه وسلم, ukazující na jeho pravdivost a na to, že skutečně přišel se zjevením od svého Pána? Přísahám při Pánu mém, že je tomu opravdu tak.“ [22]
Ahmed al-Hutajba pravil:
„V tomto hadísu Posel Boží صلى الله عليه وسلم uvádí pět zlých věcí před nimiž a před jejichž špatnými následky se utíká k Alláhu. Kdykoli k některému z nich dojde, přinese to ještě na tomto světě jisté s tím spojené zlo. Těchto věcí se muslimové mají naprosto vyvarovat a mají rozjímat nad smyslem tohoto hadísu i jiných podání od Proroka صلى الله عليه وسلم. Mají si být jisti odkud pramení neduhy, co potkávájí muslimskou ummu a způsobují její nynější ponížení ze strany jejich nepřátel všude na světě. Pramení od ní samotné, shodně slovům Vznešeného:
وَمَا أَصَابَكُمْ مِنْ مُصِيبَةٍ فَبِمَا كَسَبَتْ أَيْدِيكُمْ وَيَعْفُوا عَنْ كَثِيرٍ
A nepostihne vás neštěstí žádné, leda za to, co ruce vaše si vysloužily, však On mnohé odpouští. (Šúrá: 30)
Alláh stíhá člověka ranami osudu podle toho, co na sebe člověk sám uvalil svými činy a co za trest si vysloužil dříve anebo později.“ [23]
Selmán al-‘Awda pravil:
„Zde je uvedeno pět podob zla a pět podob pohrom a kalamit, jež představují pozemský trest pro toho, kdo se těchto pěti podob zla dopustí. (…) O jeho pravdivosti dosvědčuje skutečnost existence nových dříve neznámých pohlavních chorob, jako je AIDS, v přímé návaznosti na situaci, kdy lidé smilní ve větší míře, nežli dříve. Dále, úrok působí, že lidem je odepřeno požehnání toho, co mají, jsou ukráceni o déšť a naopak díky němu dochází ve větší míře k nespravedlivostem ze strany jejich vladařů i k dalším podobám trestů, jež jmenoval Posel Boží صلى الله عليه وسلم jako následky dalších podob neposlušnosti, jichž se lidé na tomto světě dopouštějí.“ [24]
_________________________________________________________________
[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3346.
[2] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2185 jako gharíb přes podvypravěče ‘Abdulláha ibn Omara či ibn ‘Amra, u něhož někteří uvádí jistou nepreciznost v paměti. Al-Albání ho ocenil jako hasan v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 4/393.
[3] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 24133. Jako sahíh s množstvím podpůrných podání dokládá al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 3156.
[4] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 17720. Šu’ajb al-Arnáút ho ve svém techrídži oceňuje jako hasan li-ghajrihi.
[5] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4338. Jako sahíh ho ve svých techrídžích uvádí al-Albání i Šu’ajb al-Arnaút.
[6] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4828.
[7] Zaznamenal Málik v al-Muwatta´, podání č. 987. Někteří uvádějí od Proroka صلى الله عليه و سلم, nicméně jde o mewkúf podání zastavující se u Ibn ‘Abbáse.
[8] Uvádí se i od Proroka صلى الله عليه و سلم, avšak al-Albání je dokládá jako slova Burejdy v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1/167. Jako hadís ho uvádí al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 4463; al-Búsírí v Ittiháfu chajreti l-mihra, 3/5; a al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 2577, Viz také al-Munzirí v at-Terghíbu we t-terhíb, 3/270 s poznámkou, že jde o hasan či sahíh hadís či podání autenticitou blízko k tomu. Viz též al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1/219.
[9] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, podání č. 3. Sahíh podle al-Albáního tahkíku.
[10] Od Ahmeda ibn Hanbela uvádí Ismá’íl al-As’ardí v Kitábu tehzíri ahli l-ímán ‘ani l-hukmi bighajri má anzele r-Rahmán, str. 34.
[11] Uvádí Ibnu l-Kajjim v al-Fewáid, str. 255
[12] Viz al-Bidájetu we n-nihája, sv. č. 12, k roku 478 h.
[13] Viz Kitábu l-letáifi fi l-wa’z, str. 78-79.
[14] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 15/25.
[15] Viz Fethu l-Bárí, 10/173.
[16] Viz Hášijetu as-Sindí ‘alá Suneni Ibni Mádža, 2/489.
[17] Viz Indžázu l-hádža Šerhu Sunen Ibni Mádža, 9/34.
[18] Viz Fejdu l-kadír, 1/400.
[19] Viz Ibid., 1/266.
[20] Viz Dureru s-senníja, 14/481.
[21] Viz as-Sirádžu l-munír fí tertíbi ahádísi sahíhi l-Džámi’i s-saghír, 1/307.
[22] Viz Sahíhu t-terghíbi we t-terhíb, 1/468.
[23] Viz Šerhu t-Terghíbi we t-terhíb, 28/3.
[24] Viz ad-Durús, 6/186.