Ibn Abbás praví: „Korán má své větve i výhonky, cesty i cestičky, má svůj vnější i svůj vnitřní význam. Jeho zázrakům není konce a jeho cíl je neobsažitelný. Kdo se do něj s jemností ponoří, uspěje, kdo k němu bude přicházet se zatvrzelostí, bude ztracen.
Ibn Abbás praví: „Korán má své větve i výhonky, cesty i cestičky, má svůj vnější i svůj vnitřní význam. Jeho zázrakům není konce a jeho cíl je neobsažitelný. Kdo se do něj s jemností ponoří, uspěje, kdo k němu bude přicházet se zatvrzelostí, bude ztracen. Obsahuje své zvěsti o druhém světě, obsahuje svá přirovnání, své příkazy a zákazy, též verše zrušené a rušící nějaký předpis, jasné a víceznačné verše a svou kůru a dužninu. Jeho kůrou je jeho recitace a jeho dužninou je – jeho výklad. Učení se shromažďují okolo něj a od něj se oddalují pošetilí.“[1]
Podoby této nenapodobitelnosti a neopakovatelnosti jazyka, stylu a literárních kvalit Koránu jsou nesčetné, uvádíme jen krátký přehled těch nejdůležitějších[2]:
Rozdílnost Koránu od staroarabských literárních a básnických forem
Koránský styl plně neodpovídá žádnému stylu ani básnické formě ve své době a není napodoben dodnes. Od sedž’u, ke kterému bývá koránský styl nejčastěji přirovnáván, se liší ukončeními veršů (arab.fewásil) a způsobem jejich kompozice. Korán si udržuje honosnost a poetičnost staroarabských básní, ale na rozdíl od nich působí lehce, nenuceně a není svázán jejich zkostnatělým formalizmem. Na rozdíl od předislámské poezie opakující stálé rytmické variace, přistupuje Korán k rytmu veršů naprosto odlišným a do té doby neznámým, velmi kreativním způsobem a různé rytmické konstrukce se v něm umně střídají. Kompozice se tedy podřizuje tomu, co se chce vyjádřit a nikoli naopak.
Vznik Koránu a jeho stylu umožnila specifická povaha arabštiny jakožto semitského jazyka. V rámci této větve afro-asijských jazyků zaujímá arabština velmi specifickou pozici, jako přechod mezi jižními a západními semitskými jazyky. Existence pádových koncovek a skloňování substantiv činí arabštinu zároveň nejarchaičtějším živým semitským jazykem.[3]
Koránská arabština má svůj původ v tzv. básnickém koiné, který v době vzniku Koránu sloužil jako literární jazyk básní, sjednocující mezi sebou nářečí kmenů Arábie (mimo jižní oblasti – Omán a Jemen, kde se tehdy mluvilo samostatnými a hůře srozumitelnými, ač příbuznými jihoarabskými jazyky). Rozhodující vliv na syntax a lexiku Koránu měl dialekt Mekky, přesněji kmene Kurajšovců, ač byly použity i četné prvky a konstrukce dialektů jiných, často i velmi vzdálených. Celek přitom působí překvapivě jednotným a uceleným dojmem.
Zvukomalebnost
Zvukomalebnost Koránu se odráží v zázraku toho, jak působí text Koránu a jak se spojuje se způsobem jeho podání zvláštní naukou správné recitace Koránu (arab. tedžwíd) v jeden harmonický a esteticky působící celek.
Tato nauka tedžwídu byla muslimům předávána generacemi jejich předků až k Proroku Muhammedovi صلى الله عليه و سلم, který ji obdržel jako součást zjevení a sám ji pak vyučoval a prosazoval. Tedžwíd ještě zvýrazňuje, prohlubuje a podtrhuje již tak výrazně osobitý koránský styl a naopak, je-li použit na jiný, nežli koránský text, naráží na úskalí jeho nepravidelnosti a nedokonalosti, takže výsledný dojem jaksi „neladí.“
Použitá slova, slovní spojení i celé syntaktické konstrukce v něm vystupují přesně na tom místě a v té podobě, aby ladili jak významově, tak i umělecky. K tomu je umně využíváno dalších specifik arabštiny – poměrně volného slovosledu a z něj vyplývajících možností jeho přeměn a obratů, či propracovaného systému tvoření odvozených slov.
Tomu dopomáhají i různé typy úplných a neúplných rýmů. Někdy se shoduje i délka slabiky, zatímco jindy je použito i jiné, podobně znějící hlásky, jako například záměny nosovky n za m, nebo alternace v řadách sykavek, nebo ražených hlásek, či hrdelnic. Tam, kde je stavěn do kontrastu osud poslušných vůči osudu neposlušných, můžeme najít ostré, burácivé změny a obraty rytmu a melodie.
K tomu, aby Korán nenechal chladným nejen intelekt, ale i srdce člověka, dopomáhá i celý systém rytmu, intonace, její stoupavosti a klesání, délek a pauz v recitaci Koránu. Tedy pro dosažení různé emoční odezvy při radostné zvěsti, nebo naopak výhružce trestem používány různé rytmické konstrukce.
Verše popisující ráj jsou vznešené, jemné, uklidňující, konejšivé, ztišené. Verše varující před peklem nebo před dnem soudu jsou však prudké a eruptivní, znějí s neúprosnou naléhavostí, úsečností a neodvratnou osudovostí drtící vše před sebou. Znějí tak dokonce i tomu, kdo nerozumí arabsky.
Vskutku, každá koránská hláska, či slabika je tónem, kterým se skládá celá melodie a zároveň i celý text. Umně je využito souhlásek nesoucích krátké samohlásky a nenesoucích (tichých), dlouhých slabik, zesílených souhlásek a dalších jevů arabské fonetiky. Jakoby se zdálo, že stejné jevy zní v Koránu omnoho velebněji, s větší lehkostí a grácií, nežli v běžném mluveném jazyce, kde se zdají těžkopádné, náročné a nelibozvučné.
Melodii zvýrazňují různé jevy nauky tedžwídu, kdy některá ukončení veršů zaznívají výrazně zřetelně, zatímco jiné jsou vyslovovány více do ztracena.
Dalším pramenem melodičnosti Koránu je tendence arabštiny povazovat a nadvazovat konce a začátky sousedních slov, kdy nejsou jednotlivá slova od sebe odtrhána přízvuky, jako je tomu např. v češtině.
Pro další ukázku koránské melodičnosti viz zejména kratší súry na konci Koránu, např. al-Ghášíjja (Zahalující, súra 88.), ar-Rahmán (Milostiplný, súra 55.) a al-Infitár (Rozpuknutí, súra 82.).
[1] Zaznamenal Ibn Abí Hátim od Dahháka.
[2] Přehled je převzat z: Latić, Džemaludin: Stil kur’anskog izraza, El-Kalem, Sarajevo, 2001, str. 97-279. Kráceno a upraveno.
[3] Pádové koncovky (v arabštině -un, -in, -an/ -u, -i, -a) nacházíme vedle arabštiny jen u vyhynulé akkadštiny (nejméně 2 tis. př. kř. éry.), která je nejstarším historicky známým semitským jazykem vůbec. To ukazuje na nepochybnou starobylost a svébytnost arabštiny v rámci dalších příbuzných semitských jazyků a dialektů.