An-Newwás ibn Sem’án رضي الله عنه vyprávěl, že se tázal Posla Božího صلى الله عليه و سلم na konání dobra (arab. البر al-birr) a na hřích (arab. الإثم al-ism), načež mu odpověděl:
الْبِرُّ حُسْنُ الْخُلُقِ، وَالْإِثْمُ مَا حَاكَ فِي صَدْرِك، وَكَرِهْت أَنْ يَطَّلِعَ عَلَيْهِ النَّاسُ.
An-Newwás ibn Sem’án رضي الله عنه vyprávěl, že se tázal Posla Božího صلى الله عليه و سلم na konání dobra (arab. البر al-birr) a na hřích (arab. الإثم al-ism), načež mu odpověděl:
الْبِرُّ حُسْنُ الْخُلُقِ، وَالْإِثْمُ مَا حَاكَ فِي صَدْرِك، وَكَرِهْت أَنْ يَطَّلِعَ عَلَيْهِ النَّاسُ.
„Konání dobra je být vznešených mravů a hřích je to, co tě tísní v hrudi a o čem bys nechtěl, aby se dozvěděli lidé.“ [1]
Hassán ibn Abí Sinán pravil: „Pro mne není nic snazšího, nežli obezřetnost vůči něčemu, co se mi zdá pochybné a proto se do toho raději nepouštím.“ [2]
Ibnu l-Kajjim poznamenal:
„Kdykoli srdce ztratí stud, začne milovat věci, které Alláh nemiluje a nenávidět věci, které Alláh miluje.“ [3]
Imám Abú Ibráhím Muhammed ibn Ismá’íl as-San’ání uvedený hadís vyložil:
„Vypravěč je An-Newwás ibn Sem’án al-Kilábí, sídlil v Sýrii a jeho otec Abu n-Newwás Sem’án odtud docházel do Medíny, proto je v Muslimově Sahíhu také vzpomínán pod přídomkem al-Ansárí.
An-Newewí uvádí, že učenci řekli: „Konání dobra (arab. البر al-birr) zahrnuje udržování rodinných vazeb, upřímnost, laskavost, starost o siroty, vyhledávání společnosti dobrých lidí a pobožnost, což samo o sobě zahrnuje i dobré mravy samotné.“
Al-Kádí ‘Ijjád pravil: „Dobré mravy (arab. حسن الخلق husnu l-chuluk) jsou příkladné a přístojné vztahy s lidmi, pozorný, láskyplný a uctivý přístup k nim, trpělivost vůči jejich pokleskům, nepřítomnost arogantního, zpupného jednání, nebo násilného a krutého chování vůči nim.“
Ohledně dobrých mravů existuje spor, zda se jedná o vrozenou nebo získanou vlastnost. Nejlepší z toho, co bylo řečeno, je, že se jedná částečně o vrozenou a částečně o získanou charakteristiku, jež je naučena výchovou k mravnému chování a následováním dobrých příkladů.
Aš-Šeríf [4] ve svém díle at-Ta’rífát uvádí: „Říká se, že dobré mravy zahrnují vše chvályhodé, co člověk může učinit s lehkostí, aniž by se tím snažil o získání nějakého užitku.“
Také bylo řečeno, že dobré mravy jsou definovány následujícím hadísem Božího Posla صلى الله عليه و سلم :
طَلَاقَةُ الْوَجْهِ وَكَفُّ الْأَذَى وَبَذْلُ الْمَعْرُوفِ وَحُسْنُ الْخُلُقُ.
„Usměvavá tvář, neubližování jiným, konání dobrých činů a dobré morální vlastnosti.“ [5]
Prorokova صلى الله عليه و سلم slova „to, co tě tísní v hrudi …“ znamenají, že se jedná o čin, který ve tvém nitru probouzí pocity nebezpečí a morálního dilematu, zda to, co děláš, činíš bez jakéhokoli pocitu viny a výčitek svědomí, či zda toho nezanechat kvůli strachu před Alláhem a pokud daného činu zanecháš ze strachu před lidmi, tvá duše nepocítí radost a slast spokojenosti, protože jsi zanechal hříchu ze strachu před lidmi a nikoli ze strachu před Alláhem.
Z toho lze vyvodit, že je doporučeno i zanechání toho, ohledně čehož pociťuje člověk morální dilema, i když by šlo v jádru o povolený (arab. حباح mubáh) čin. Důkazem toho je hadís:
دَعْ مَا يَرِيبُكَ إِلَى مَا لاَ يَرِيبُكَ.
„Zanechej toho, o čem pochybuješ, ve prospěch toho, o čem nepochybuješ.“ [6]
Hadís uvádí al-Buchárí od al-Hasana ibn ‘Alího رضي الله عنه a ukazuje na to, že Alláh obdařil lidské já určitou schopností vytušit, co je dobré a co nikoli.“ [7]
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه vyprávěl, že tento princip je sjednocujícím rysem Božího náboženství od začátku věků, neboť Posel Boží صلى الله عليه و سلم také pravil:
إِنَّ مِمَّا أَدْرَكَ النَّاسُ مِنْ كَلاَمِ النُّبُوَّةِ الأُولَى إِذَا لَمْ تَسْتَحِي فَاصْنَعْ مَا شِئْتَ
„Z toho, co se lidem dochovalo ze slov prvotních proroctví je i „pokud za to necítíš hanbu, delej si, co chceš.“ [8]
Šejch Sálih al-Fewzán ve svém vysvětlení tohoto hadísu uvádí:
„Schopnost cítit hanbu je velkou ctností, která brání člověku osobně klesnout a následovat své nejpřízemnější choutky, které mu nepřísluší, či podobně tomu i zkažené mravy, neboť ten, kdo cítí hanbu, se zdržuje toho, co ho není hodno.” [9]
________________________________________________________________________________
[1] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2553.
[2] Viz Rawdatu l-‘ukalá, str. 134.
[3] Viz at-Tibbu n-nebewí, str. 337.
[4] Tj. ‘Alí ibn Muhammed al-Džurdžání (žil 740-816 hidžry), muslimský teolog, spisovatel, astronom a filozof perského původu.
[5] Takto hadís uvádí ve svém komentáři as-San’ání, an-Newewí jej cituje ve svém díle Rijádu s-sálihín při hadísu č. 631 s odvoláním na Abú ‘Ísá at-Tirmizího a ten zaznamenal podobný hadís od Abú Hurejry رضي الله عنه v poněkud odlišném znění ve svém Sunenu, hadís č. 2005, jako sahíh.
[6] Takto hadís zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 5711; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2518 jako hasan sahíh, s dodatkem:
… فَإِنَّ الصِّدْقَ طُمَأْنِينَةٌ وَإِنَّ الْكَذِبَ رِيبَةٌ
„… neboť věru pravda přináší klid, avšak faleš vzbuzuje pochybnosti.“
[7] Viz Subulu s-selámi Šerhu bulúghi l-merám (vyd. Dáru l-hadís), 2/615-616, hadís č. 1352.
[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6120.
[9] Viz Šerhu Arba’ín, str. 181.