Alláh سبحانه و تعالى v Koránu praví:
Alláh سبحانه و تعالى v Koránu praví:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ حَقَّ تُقَاتِهِ
Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší (Álu ‘Imrán, 102)
‘Atíjja ibn Urwa as-Sa’dí رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
لا يبلغ العبد أن يكون من المتقين حتى يدع ما لا بأس به حذرا لما به البأس
„Žádný ze služebbníků se nestane dokonale bohabojným, dokud raději nezanechá i toho, co je neškodné, z opatrnosti před tím, že by mohl upadnout do toho, co je škodlivé.”1
Pojem المُتَّقِيُّ al-muttakí označuje jedince, jehož charakteristickým rysem je التَّقوَى at-takwá, tedy bohabojnost.
Tento termín definuje al-Mubárekfurí takto:
„المتقي al-muttakí je v jazyce označení toho, kdo je obezřetný a snaží se před něčím chránit. V šarí’i označuje toho, kdo chrání sám sebe a má se na pozoru před tím, aby spáchal něco, za co následuje sankce z důvodu dopuštění se něčeho, nebo opomenutí něčeho.
Bohabojnost je obvykle rozdělována do tří stupňů:
-
Obezřetnost, či bohabojnost, která člověka zaštiťuje a chrání před věčným zatracením v Pekelném Ohni tím, že odmítne modloslužebnictví.
-
Obezřetnost, či bohabojnost, která člověka zašiťuje a chrání před tím, aby se dopustil nějakého hříchu, včetně těch, které jsou lidmi brány jako nepatrné, nebo aby opomenul vykonání nějaké povinnosti, včetně takové, která je lidmi brána jako nedůležitá.
-
Obezřetnost, či bohabojnost, která čověka nutí zanechat i části toho, co je jinak povolené, za účelem naprostého oddání se službě Alláhu, díky které člověk odvrhuje i část povoleného, které ho od služby svému Pánu rozptyluje a které může ústit v hřích.“
Ohledně zanechání části povoleného ze strachu před hříchem říká at-Tíbí: „Tím, že se vystříhá všeho jmenovaného, dosahuje nejvyššího stupně bohabojnosti.“
Al-Menáwí praví: „Zříká se části povolených Božích darů ze strachu před tím, že by jej mohly svést k zakázanému.“2
as-Suddí uvádí: „Toto znamená zříci se i části toho, co je povolené, dokonce i když je to naprosto neškodné, ve prospěch něčeho, co je ještě lepší, případně toho, co učiní lepším charakter člověka.“3
Ibn Kajjím popsal ohledy, ve kterých se bohabojnost odráží a aspekty, kterých se týká:
„Bohabojnost spočívá ve trojím:
-
Ostražitost, aby ani srdce, ani tělesné orgány nepáchaly hříchy a nepřekračovaly zákazy.
-
Vyšší úrovní je ostražitost a vystříhání se páchání toho, co je zavrženíhodné.
-
Nejvyšší úrovní je vystříhat se zvědavosti a všeho, co se mne netýká. Naši zbožní předkové byli nesmírně ostražití i co se týče věcí, které jsou v základu povolené, aby skrze ně náhodou neupadli v něco, co je zakázané. Tak ze své bohabojnosti vybudovali neprostupnou hradbu, která jim bránila v tom, aby přestoupili některý z Božích zákazů.”4
Ibn Redžeb uvádí, že selef si byli velmi dobře vědomi a pamatovali na následující verš:
إِنَّمَا يَتَقَبَّلُ اللَّهُ مِنَ الْمُتَّقِينَ
Bůh přijímá jen od bohabojných. (Máida: 27)
Nabízí se otázka: Pokud nejsme bohabojní, znamená to, že naše činy uctívání nejspíše nejsou přijaty? Pokud činy uctívání, které vykonáváme, jako kupříkladu modlitby nebo půst, nenesou své kýžené plody a nezvětšují naši bohabojnost, pak jsme v nebezpečí, že něco v našem hodnotovém žebříčku a v tom, co považujeme za priority, není vpořádku. Pokud jsme skutečnými muslimy, toto zjištění nám musí zabránit v klidném spaní.
Alláh سبحانه و تعالى praví, že Korán je:
هُدًى لِّلْمُتَّقِينَ
vedením pro bohabojné (Bekara:2).
Vyvstává další otázka: Může Korán vést i ty, kteří bohabojní nejsou? Nebo je bohabojnost nezbytným předpokladem pro získání správného vedení od Alláha? Klíčovou podmínkou bohabojnosti je الإِخلَاصُ al-ichlás, tedy absolutní upřímnost a čistota v úmyslu. Kdokoli je zcela upřímný a má naprosto čisté úmysly, tak (ať je již muslimem, nebo jím není) se mu tato upřímnost stává prostředkem, díky němuž Alláh otevře jeho srdce a uvede jej na správnou cestu. A Alláh nepovede správnou cestou ani hanebníky, ani zpupné bezvěrce, kteří vírou opovrhují, ani proradné a zrádné ničemníky.
Pokud správně pochopíme klíčový význam, který bohabojnosti v systému islámského učení náleží, spatříme a pochopíme, že se nesmíme stavět bezstarostně ani k tomu, co je obecně povolené a neškodné . Nesmíme lpět na věcech, které ani nepotřebujeme a které samy ani žádný účel nemají a nesmíme takové věci hromadit. Hadís, který jsme citovali,5 je doporučením doživota a ukazuje nám cestu, jak dosáhnout nejvyššího stupně bohabojnosti – mít se stále na pozoru před upadnutím do hříchu a ublížením sám sobě tím, že se dopustím neposlušnosti vůči Alláhu. Je třeba mít stále na zřeteli vyšší cíle, které v nás bohabojnost probouzejí, abychom byli vždy schopni přijmout a docenit Boží milost, dary a přízeň, kterou nás On zahrnuje.
A Alláh Jediný vede správnou cestou.
1 Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2451 jako hasan gharíb; Ibn Mádža v Sunenu, 2/1409, hadís č. 4215; al-Hákim v Mustedreku jako sahíh; at-Taberání v Mu’džemu l-Kebír, hadís č. 446; al-Bejhekí v as-Sunenu l-Kubrá, 5/335; Ibn Abí Šejba v Musnedu, hadís č. 591 a další. Al-Albání poukázal na jisté slabosti tohoto hadísu v Da’ífu t-Tirmizí a Da’ífu Ibni Mádža, hadís č. 4977. Uvádí jej i Ibn Abí Hátim v Tefsíru a Ibn Kesír v Tefsíru, k verši Bekara:2.
2 Viz Tuhfetu l-Ahwád, pod. č. 2451.
3 Viz Hašíjjetu ‘alá Ibni Mádža, k hadísu č. 4215.
4 Viz al-Fewáid.
5 Hadís je sám o sobě slabý ve svém znění, ale kvůli četnosti podání ho lze posílit na stupeň hasan, což někteří (viz výše) také učinili. Smysl hadísu je přijatelný a správný.