A lakomství se nakonec obrátí proti svým nositelům:
وَلَا يَحْسَبَنَّ الَّذِينَ يَبْخَلُونَ بِمَا آتَاهُمُ اللَّـهُ مِن فَضْلِهِ هُوَ خَيْرًا لَّهُم ۖ بَلْ هُوَ شَرٌّ لَّهُمْ ۖ سَيُطَوَّقُونَ مَا بَخِلُوا بِهِ يَوْمَ الْقِيَامَةِ ۗ وَلِلَّـهِ مِيرَاثُ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ ۗ وَاللَّـهُ بِمَا تَعْمَلُونَ خَبِيرٌ
A lakomství se nakonec obrátí proti svým nositelům:
وَلَا يَحْسَبَنَّ الَّذِينَ يَبْخَلُونَ بِمَا آتَاهُمُ اللَّـهُ مِن فَضْلِهِ هُوَ خَيْرًا لَّهُم ۖ بَلْ هُوَ شَرٌّ لَّهُمْ ۖ سَيُطَوَّقُونَ مَا بَخِلُوا بِهِ يَوْمَ الْقِيَامَةِ ۗ وَلِلَّـهِ مِيرَاثُ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ ۗ وَاللَّـهُ بِمَا تَعْمَلُونَ خَبِيرٌ
Nechť ti, kdož lakotí s tím, co jim Bůh uštědřil z laskavosti Své, se nedomnívají, že je to pro ně lepší; naopak, je to pro ně horší. A budou mít okolo šíjí v den zmrtvýchvstání to, s čím lakotili – a Bohu připadne dědictví nebes a země a Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Áli ‘Imrán: 180)
Málik ibn Dínár proto pravil: „Nepřísluší věřícímu, aby jeho jedinou starostí byl jeho plný břich a aby byl v moci svých tužeb.“ [1]
Důkaz víry v podobě projevení solidarity s těmi materiálně méně šťastnými a altruistická oběť pro společné blaho se tímto potkává s příkazem usilovně pracovat na vlastním duchovním růstu a bojovat proti šejtánovi a tomu, co uvnitř lidského nitra probouzí.
Džihád coby dobročinnost vůči rodičům:
‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما vyprávěl, že za Poslem Božím صلى الله عليه و سلم přišel jistý muž a žádal jej, aby se mohl zúčastnit válečného tažení džihádu. Prorokصلى الله عليه و سلم se ho otázal:
أَلَكَ وَالِدَانِ؟
„Rodiče ještě máš?“
„Ano,“ odpověděl dotyčný, načež mu Prorok صلى الله عليه و سلم řekl:
فَفِيهِمَا فَجَاهِدْ.
„Pak se o ně starej a toto bude tvůj džihád.“ [2]
Džihád coby slovo pravdy před tyranem:
Tárik ibn Šiháb رضي الله عنه vypráví, že jistý muž se tázal Posla Božího صلى الله عليه و سلم, který džihád je největší. Dostalo se mu odpovědi:
كَلِمَةُ حَقٍّ عِنْدَ سُلْطَانٍ جَائِرٍ.
„Pravdivé slovo před tyranským vladařem.“ [3]
At-Taberí citujíce Ibn Mes’úda رضي الله عنه toto vysvětluje jako „zamezení jeho zla rukou, pokud toho není dotyčný schopen, tak jazykem a pokud není schopen ani toho, tak nesouhlasným výrazem v tváři a odporem vůči tomu v srdci.“ [4]
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Protože je na základě věrohodného hadísu největším stupněm džihádu říci slovo pravdy před tyranem a mocipánem, který tuto pravdu sveřepě odmítá a kvůli čemuž je ten, kdo ji řekne, vystaven nebezpečí veřejného ostouzení a mučení, měli i na tomto Boží poslové nejvíce podílu. A mezi nimi Muhammed صلى الله عليه و سلم dovedl k dokonalosti i tuto oblast džihádu.“ [5]
Pouť coby džihád žen:
V podání od ‘Áiši رضي الله عنها se některé z matek věřících, manželek Prorokových رضي الله عنهن, tázaly na úlohu žen v džihádu a Posel Boží صلى الله عليه و سلم jim odpověděl:
جِهَادُكُنَّ الْحَجُّ.
„Vaším džihádem je pouť.“ [6]
Podle jiné verze matky věřících smýšlely, že i pro ně je džihád v bitvě tím nejlepším džihádem, načež je Prorok صلى الله عليه و سلم opravil:
لاَ، لَكِنَّ أَفْضَلَ الْجِهَادِ حَجٌّ مَبْرُورٌ.
„Nikoli, nejlepším džihádem je přijatá pouť.“ [7]
Jakýkoli dobrý a bohulibý čin, jehož vykonání je provázeno překonáním obtíže:
V nejširším slova smyslu je přikázáno:
وَمَن جَاهَدَ فَإِنَّمَا يُجَاهِدُ لِنَفْسِهِ ۚ إِنَّ اللَّـهَ لَغَنِيٌّ عَنِ الْعَالَمِينَ
Ten, kdo ve víře se usilovně snaží, ten věru sám pro sebe tak činí, vždyť Bůh je soběstačný vůči lidstvu veškerému. (‘Ankebút:6)
وَالَّذِينَ جَاهَدُوا فِينَا لَنَهْدِيَنَّهُمْ سُبُلَنَا ۚ وَإِنَّ اللَّـهَ لَمَعَ الْمُحْسِنِينَ
Ty, kdož k vůli Nám se usilovně snaží, ty věru povedeme po cestách Svých. A Bůh zajisté je s těmi, kdož dobro konají. (‘Ankebút:69)
Oba jsou z mekkánského období, před uzákoněním ozbrojeného boje a jsou vyřčeny tak obecně, že umožňují chápání džihádu coby celoživotního úsilí o žití v souladu s Boží vůlí, které se muslim z titulu své víry aktivně podrobuje, což je i jazykovým významem arabského pojmu الإسلام al-islám.
O tom, jak Posel Božíصلى الله عليه و سلم zkorigoval omezené a oploštělé chápání džihádu vypráví Abú Hurejra رضي الله عنه – skupina beduínů přišla za Prorokemصلى الله عليه و سلم a řekla: „Posle Boží, někteří následovníci Koránu říkají, že žádný čin nám neprospěje, kromě pokud nebude zároveň doprovázen přesídlením a bojem na cestě Boží.“ Posel Božíصلى الله عليه و سلم odpověděl:
حيثما كنتُم، فأحسنتُم عبادة الله؛ فأبشروا بالجنة.
„Pokud se budete snažit dokonale uctívat Alláha kdekoli jste, můžete se radovat z Ráje.“ [8]
Pokud je podmínkou získání Ráje účast v džihádu, pak je tento hadís důkazem, že džihádem se zdaleka nemyslí pouze boj v bitvě a také je důkazem, že tento boj je podmíněn konkrétní situací.
O tom, co vše také patří do džihádu a co to znamená být na cestě Boží vypráví i následující hadís.
Podle Ka’ba ib ‘Udžryرضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم jednou seděl se svými druhy, když v tom uzřeli, jak kolem prochází silný a energický muž. „Posle Boží! Kéž by byl na cestě Boží,“ povzdechli si sahábové při představě, jak velkolepá by tato jeho síla energičnost byla v bitvě. Posel Božíصلى الله عليه و سلم ovšem opáčil:
إن كان خرج يسعى على ولده صغارا فهو في سبيل الله وإن كان خرج يسعى على أبوين شيخين كبيرين فهو في سبيل الله وإن كان خرج يسعى على نفسه يعفها فهو في سبيل الله وإن كان خرج يسعى رياء ومفاخرة فهو في سبيل الشيطان.
„Pokud se vydal do práce, aby zabezpečil své malé děti, pak je na cestě Boží. Pokud se vydal pracovat, aby zaopatřil své zestárlé rodiče, pak je na cestě Boží. Pokud se vydal za prací, aby se držel dále od zakázaného a neuvalil na sebe břemeno žebrání od ostatních, pak je na cestě Boží. Avšak pokud vyrazil, aby se stavěl ostatním na odiv a chvástal se před nimi, pak je na cestě šejtána.“ [9]
V této souvislosti Sufján as-Sewrí poznamenal: „Je vaší povinností konat činy chrabrých hrdinů: Získávat obživu jen z dovolených zdrojů a zabezpečovat svou rodinu.“ [10]
Daný člověk usiloval (tedy konal džihád) na cestě Boží proto, že překonával nějakou překážku a vyvíjel nějakou nápornou aktivitu, aby splnil Boží příkaz:
فَانتَشِرُوا فِي الْأَرْضِ وَابْتَغُوا مِن فَضْلِ اللَّـهِ وَاذْكُرُوا اللَّـهَ كَثِيرًا لَّعَلَّكُمْ تُفْلِحُونَ
rozejděte se po zemi a usilujte o část přízně Boží! A vzpomínejte často Boha, snad budete blažení! (Džumu’a: 10)
Navíc, člověk se vždy za něčím lopotí, vždy se o něco snaží, buď o dobro, anebo o zlo, slovy Vznešeného Alláha:
لَقَدْ خَلَقْنَا الْإِنسَانَ فِي كَبَدٍ
že člověka jsme věru ke strastem stvořili! (Beled: 4)
To proto, že se snažíme a usilujeme buď o dobro, anebo se namáháme v konání zla:
إِنَّ سَعْيَكُمْ لَشَتَّىٰ فَأَمَّا مَنْ أَعْطَىٰ وَاتَّقَىٰ وَصَدَّقَ بِالْحُسْنَىٰ فَسَنُيَسِّرُهُ لِلْيُسْرَىٰ وَأَمَّا مَن بَخِلَ وَاسْتَغْنَىٰ وَكَذَّبَ بِالْحُسْنَىٰ فَسَنُيَسِّرُهُ لِلْعُسْرَىٰ
Rozdílné je věru vaše snažení! Co týče se toho, jenž rozdával a Boha se bál a za pravdivou nejkrásnější odměnu pokládal, tomu usnadníme přístup ke snadnému. Však co se týče toho, kdo lakotil a za soběstačného se vydával a nejkrásnější odměnu za lež pokládal, tomu ulehčíme přístup do nesnází. (Lejl:4-10)
Alláh také řekl:
يَا أَيُّهَا الْإِنسَانُ إِنَّكَ كَادِحٌ إِلَىٰ رَبِّكَ كَدْحًا فَمُلَاقِيهِ
Člověče, věru se usilovně snažíš o Pána svého a vskutku s Ním dojde k setkání (Inšikák: 6)
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه jednou pravil: „Věřící nemá pohodlí ani odpočinku, dokud se nesetká s Alláhem.“ [11]
V Koránu je také řečeno:
وَمِنَ ٱلنَّاسِ مَن يَشۡرِى نَفۡسَهُ ٱبۡتِغَآءَ مَرۡضَاتِ ٱللَّهِۗ وَٱللَّهُ رَءُوفُۢ بِٱلۡعِبَادِ
Mezi lidmi jest i takový, jenž prodá i sebe sama v úsilí dosáhnout zalíbení Božího – a Bůh věru je blahovolný k služebníkům svým. (Bekara:207)
يَوْمَ يَتَذَكَّرُ الْإِنسَانُ مَا سَعَىٰ وَبُرِّزَتِ الْجَحِيمُ لِمَن يَرَىٰ فَأَمَّا مَن طَغَىٰ وَآثَرَ الْحَيَاةَ الدُّنْيَا فَإِنَّ الْجَحِيمَ هِيَ الْمَأْوَىٰ وَأَمَّا مَنْ خَافَ مَقَامَ رَبِّهِ وَنَهَى النَّفْسَ عَنِ الْهَوَىٰ فَإِنَّ الْجَنَّةَ هِيَ الْمَأْوَىٰ
v den, kdy člověk si vzpomene na všechno své snažení, tehdy předvedeno bude peklo tomu, kdo uvidí. Ti, kdož vzpurní byli a život pozemský si oblíbili, těm věru peklo za útulek připravili. Však ten, jenž postavení Pána svého se bál a duši svou před vášní spasil, ten věru v zahradě rajské svůj bude mít azyl. (Názi’át: 35-41)
وَوُضِعَ الْكِتَابُ فَتَرَى الْمُجْرِمِينَ مُشْفِقِينَ مِمَّا فِيهِ وَيَقُولُونَ يَا وَيْلَتَنَا مَالِ هَـٰذَا الْكِتَابِ لَا يُغَادِرُ صَغِيرَةً وَلَا كَبِيرَةً إِلَّا أَحْصَاهَا ۚ وَوَجَدُوا مَا عَمِلُوا حَاضِرًا ۗ وَلَا يَظْلِمُ رَبُّكَ أَحَدًا
A předložena bude Kniha každého a uvidíš provinilé v obavách z toho, co v ní je obsaženo. A řeknou:,, Běda nám, co je to za knihu, že ani malé, ani velké skutky zaznamenat neopominula?” A naleznou před sebou vše, co dělali, a neošidí Pán tvůj z nich jediného. (Kehf: 49)
Abú Málik al-Aš’arí رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم mimo jiné pravil:
كُلُّ النَّاسِ يَغْدُو فَبَائِعٌ نَفْسَهُ فَمُعْتِقُهَا أَوْ مُوبِقُهَا.
„Všichni lidé vycházejí brzy ráno a prodávají sami sebe buď se tak vysvobozují, anebo se tak vrhají do naprosté zkázy.“ [12]
Šejch Sálih al-Fewzán k tomuto hadísu poznamenal:
„Lidé opouštějí své příbytky brzo ráno. Kam odcházejí? Jdou za svou prací, jdou prodávat, nakupovat, či vydělávat si na živobytí ve svém zaměstnání. Opuštěním svého domu se člověk buď vrhá do zkázy, anebo pospíchá k úspěchu. Pokud vychází ven, aby hledal znalosti, aby jednal v poslušnosti vůči Alláhu, pak dosahuje dobra. Pokud opouští svůj dům, aby hřešil, páchal zlo a křivdil jiným, potom na sebe uvaluje zlo. Proto se opuštěním domu vydává buď na cestu dobra, či na cestu zla. Buď se tedy osvobozuje, anebo se vrhá v sebezničení. Proto je povinností muslimů, aby na toto pamatovali a měli se na pozoru vždy, když vycházejí z domu. Musí střežit svůj sluch, zrak i končetiny, aby sami sebe vysvobodili. Jinak, pokud si své končetiny i tělesné orgány strážit nebudou, stanou se jedněmi z těch, kteří dojdou zkázy.“ [13]
Vznešený Alláh pravil:
وَكُلَّ إِنسَانٍ أَلْزَمْنَاهُ طَائِرَهُ فِي عُنُقِهِ ۖ وَنُخْرِجُ لَهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ كِتَابًا يَلْقَاهُ مَنشُورًا اقْرَأْ كِتَابَكَ كَفَىٰ بِنَفْسِكَ الْيَوْمَ عَلَيْكَ حَسِيبًا
Každému člověku jsme připevnili ptáka osudu jeho na šíji a v den zmrtvýchvstání vyjmeme pak každému knihu jeho a setká se s ní otevřenou. “Čti knihu svou! Dnes sám postačíš si proti sobě jako zúčtovatel!” (Isrá´: 13-14)
Ka’ba se jednou kdosi zeptal: „Jakou nemoc nemožno vyléčit?“ „Smrt,“ pravil Ka’b. Syn Zejda ibn Aslema ovšem namítl: „Můj otec ale říkával, že i na smrt existuje jeden lék – snažit se a usilovat o přízeň Alláha Vznešeného.” [14]
Hasan al-Basrí pravil: „Věz, že kroky, jež podnikáš, jsou dvojího druhu – krok ve tvůj prospěch a krok v tvůj neprospěch. Proto si dávej pozor, odkud jdeš a kam.“ [15]
Al-Hasana al-Basrího vybídli: „Abú Sa’íde, pověz nám nějaká užitečná slova.“ Pravil: „Vybavím vás třemi slovy a potom mne musíte nechat čelit tomu, čemu čelím. Od věcí, které vám byly zakázány, se držte co nejdále ze všech lidí. Do věcí, které vám byly přikázány, se naopak pouštějte s co největším nasazením. A vězte, že kroky, které podnikáte, jsou vždy jen dvojího druhu – buď jsou to kroky pro vás, anebo kroky proti vám – proto dávejte velký pozor na to, odkud a kam jdete.” [16]
Vznešený Alláh totiž pravil:
وَاتَّبِعُوا أَحْسَنَ مَا أُنزِلَ إِلَيْكُم مِّن رَّبِّكُم مِّن قَبْلِ أَن يَأْتِيَكُمُ الْعَذَابُ بَغْتَةً وَأَنتُمْ لَا تَشْعُرُونَ أَن تَقُولَ نَفْسٌ يَا حَسْرَتَىٰ عَلَىٰ مَا فَرَّطتُ فِي جَنبِ اللَّـهِ وَإِن كُنتُ لَمِنَ السَّاخِرِينَ
A následujte to nejlepší, co vám bylo od Pána vašeho sesláno, dříve než vás trest znenadání zasáhne, aniž to tušit budete, a než člověk vykřikne: “Běda mi za to, že jsem tak zanedbával Boha, a věru jsem patřil mezi ty, kdož se posmívali!” (Zumer: 55-56)
Uvádí se, že al-Hasan al-Basrí jednou po pohřbu jistého muže pravil: „Alláh se smiluj tomuto muři, který pracoval pro den, jako je tento. Protože dnes jste ještě schopni konat, což tito vaši bratři, obyvatelé hrobů, už nemohou. Proto plně využijte svého zdraví a volného času, než nadejdou dny tísně a zúčtování také vám.“ [17]
O tom, co znamená konat maximum vyprávěl Hilál ibnu l-A’lá. Tři významní imámové – aš-Šáfi’í, Jahjá ibn Ma’ín a Ahmed ibn Hanbel spolu cestovali do Mekky. Když dosáhli místa, kde zamýšleli přenocovat, ulehli aš-Šáfi’í a Jahjá, aby si chvíli odpočinuli. Ahmed se naopak postavil a modlil se. Následujícího dne ráno si pak vyprávěli, co vše předešlou noc vykonali. Aš-Šáfi’í pravil: „Rozpracoval jsem ku prospěchu všech muslimů dvě stovky islámsko-právních záležitostí. A vy?“ „Já jsem vyvrátil dvě stovky rozšířených lží proti Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم,“ řekl Jahjá. Ahmed dodal: „A já jsem se pomodlil dvě rek’át, v nichž jsem odrecitoval celý Korán.“ [18]
Stezka džihádu je stezkou dobrého činu
Ze všeho, co bylo uvedeno, lze mnohoznačný pojem džihád pravděpodobně nejlépe shrnout jako upřímné, viditelné úsilí, boj, či maximální sebezapření a nejzazší nápor s cílem dosažení dobra, opravdový a upřímný zápas o duchovní rozvoj sebe a o dobro kolektivu.
Vznešený Alláh pravil:
فَاسْتَبِقُوا الْخَيْرَاتِ
Snažte se vzájemně překonávat v dobrých skutcích! (Bekara:148)
Džihád je překonávání úsilí a překážek, je bojem proti tomu, co brání člověku v konání dobra, neboť konání dobra je obtížné a pro dobrý skutek musí člověk překonat mnoho, ale nejprve a nejvíce sebe sama, ve shodě se slovy Posla Božího صلى الله عليه و سلم dochovanými od Abú Hurejry رضي الله عنه:
حُفَّتِ الْجَنَّةُ بِالْمَكَارِهِ.
„Ráj byl obklopen obtížemi.“ [19]
Džihád ve všech svých podobách tak, jak je zmíněn v pramenných textech islámu, je vždy spojen s dobrem a spravedlivostí jakožto vznešeným a ušlechtilým cílem, s obzvláštním důrazem na pozitivní změnu sebe sama a svého způsobu smýšlení, která se odráží na podstoupené oběti pro uctívání Jediného Stvořitele, kterou v jeho jménu dotyčný přináší a která se může týkat majetku, společenského postavení, emočního pohodlí atd., za níž ten, kdo ji položí, obdrží duchovní spásu a nezměrnou odměnu na onom světě, v duchu koránských veršů:
وَسَارِعُوا إِلَىٰ مَغْفِرَةٍ مِّن رَّبِّكُمْ وَجَنَّةٍ عَرْضُهَا السَّمَاوَاتُ وَالْأَرْضُ أُعِدَّتْ لِلْمُتَّقِينَ الَّذِينَ يُنفِقُونَ فِي السَّرَّاءِ وَالضَّرَّاءِ وَالْكَاظِمِينَ الْغَيْظَ وَالْعَافِينَ عَنِ النَّاسِ ۗ وَاللَّـهُ يُحِبُّ الْمُحْسِنِينَ وَالَّذِينَ إِذَا فَعَلُوا فَاحِشَةً أَوْ ظَلَمُوا أَنفُسَهُمْ ذَكَرُوا اللَّـهَ فَاسْتَغْفَرُوا لِذُنُوبِهِمْ وَمَن يَغْفِرُ الذُّنُوبَ إِلَّا اللَّـهُ وَلَمْ يُصِرُّوا عَلَىٰ مَا فَعَلُوا وَهُمْ يَعْلَمُونَ
Pospíchejte k milosti od Pána svého a k zahradě, jejíž šířka se rovná nebesům a zemi a jež připravena je pro bohabojné, kteří rozdávají almužny ve štěstí i v neštěstí a kteří krotí hněv svůj a odpouštějí lidem. Bůh věru miluje ty, kdož dobro činí, a ty, kteří potom, co spáchali hanebnost či sami sobě ukřivdili, vzpomínají Boha a prosí Jej za odpuštění hříchů svých – neboť kdo jiný může hříchy odpustit než Bůh – a kteří nesetrvávají vědomě v tom, co provedli. (Áli ‘Imrán:133-135)
Džihád také znamená prosazovat a vymáhat spravedlnost.
Vznešený praví:
ا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُونُوا قَوَّامِينَ بِالْقِسْطِ شُهَدَاءَ لِلَّـهِ وَلَوْ عَلَىٰ أَنفُسِكُمْ أَوِ الْوَالِدَيْنِ وَالْأَقْرَبِينَ ۚ إِن يَكُنْ غَنِيًّا أَوْ فَقِيرًا فَاللَّـهُ أَوْلَىٰ بِهِمَا ۖ فَلَا تَتَّبِعُوا الْهَوَىٰ أَن تَعْدِلُوا ۚ وَإِن تَلْوُوا أَوْ تُعْرِضُوا فَإِنَّ اللَّـهَ كَانَ بِمَا تَعْمَلُونَ خَبِيرًا
Vy, kteří věříte! Buďte vytrvalí ve spravedlnosti, svědčíte-li před Bohem, byť i to bylo proti vám samým či rodičům anebo blízkým příbuzným a ať jedná se o bohaté či chudé, vždyť Bůh je ochráncem obojích! Nenásledujte tedy vášně své před spravedlností! A jestliže ji zkřivíte anebo od ní uhnete, tedy Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Nisá:135)
Příklady dobra, o něž je nutno v rámci džihádu usilovat, jsou bezpočetné, patří sem vzpomínání a uctívání Alláha, studium a rozjímání nad Koránem, pomoc chudobným a sirotám, obrana práv a svobod lidí, spravedlnost, odvržení křivého svědectví, čestnost, zachovávání dobrých vztahů se sousedy, příbuznými, přáteli i ostatními lidmi ve všeobecnosti a zdržování se hříchu a zlých činů, jako je ubližování jiným, zrada, krádež a pohlcování cizího majetku, lež, podvod, hanobení a špehování cizích lidí, smilstvo, necudnost apod.
Své služebníky popisuje Milostivý takto:
وَعِبَادُ الرَّحْمَـٰنِ الَّذِينَ يَمْشُونَ عَلَى الْأَرْضِ هَوْنًا وَإِذَا خَاطَبَهُمُ الْجَاهِلُونَ قَالُوا سَلَامًا وَالَّذِينَ يَبِيتُونَ لِرَبِّهِمْ سُجَّدًا وَقِيَامًا وَالَّذِينَ يَقُولُونَ رَبَّنَا اصْرِفْ عَنَّا عَذَابَ جَهَنَّمَ ۖ إِنَّ عَذَابَهَا كَانَ غَرَامًا إِنَّهَا سَاءَتْ مُسْتَقَرًّا وَمُقَامًا وَالَّذِينَ إِذَا أَنفَقُوا لَمْ يُسْرِفُوا وَلَمْ يَقْتُرُوا وَكَانَ بَيْنَ ذَٰلِكَ قَوَامًا وَالَّذِينَ لَا يَدْعُونَ مَعَ اللَّـهِ إِلَـٰهًا آخَرَ وَلَا يَقْتُلُونَ النَّفْسَ الَّتِي حَرَّمَ اللَّـهُ إِلَّا بِالْحَقِّ وَلَا يَزْنُونَ ۚ وَمَن يَفْعَلْ ذَٰلِكَ يَلْقَ أَثَامًا يُضَاعَفْ لَهُ الْعَذَابُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ وَيَخْلُدْ فِيهِ مُهَانًا إِلَّا مَن تَابَ وَآمَنَ وَعَمِلَ عَمَلًا صَالِحًا فَأُولَـٰئِكَ يُبَدِّلُ اللَّـهُ سَيِّئَاتِهِمْ حَسَنَاتٍ ۗ وَكَانَ اللَّـهُ غَفُورًا رَّحِيمًا مَن تَابَ وَعَمِلَ صَالِحًا فَإِنَّهُ يَتُوبُ إِلَى اللَّـهِ مَتَابًا الَّذِينَ لَا يَشْهَدُونَ الزُّورَ وَإِذَا مَرُّوا بِاللَّغْوِ مَرُّوا كِرَامًا وَالَّذِينَ إِذَا ذُكِّرُوا بِآيَاتِ رَبِّهِمْ لَمْ يَخِرُّوا عَلَيْهَا صُمًّا وَعُمْيَانًا
Služebníci Milosrdného jsou ti, kdož pokorně chodí po zemi, a když jsou osloveni lidmi pošetilými, odpovídají: “Mír s vámi!” – ti, kdož za noci bdí kvůli Pánu svému padajíce na zem i stojíce a kdož hovoří: “Pane náš, odvrať od nás trest pekla, vždyť jeho trest je trýznivý!” – a ono je útočištěm i místem pobytu věru špatným – a ti, kdož při vydáních svých ani nerozhazují, ani neskrblí, leč na střední cestě mezi tím stojí, a kdož nevzývají spolu s Bohem žádná božstva jiná a nezabíjejí duši žádnou, jejíž zabití Bůh zakázal – leda podle práva, a nesmilní. A kdo toto činí, ten hříchu se dopouští,za nějž mu trest znásoben bude v den zmrtvýchvstání a zůstane v něm věčně ponížený kromě těch, kdož pokání činili, uvěřili a zbožné skutky konali. A takovým Bůh špatné skutky jejich za dobré vymění, vždyť Bůh odpouštějící je a slitovný. A kdokoliv se kál a zbožné skutky konal, ten věru se k Bohu navrátí kajícně. A ti, kdož křivě nesvědčí, a když kolem řečí hnusných jdou, míjejí je důstojně, a ti, kdož k připomenutí znamení Pána svého nezůstávají lhostejní, jako by byli hluší a slepí (Furkán: 63-73)
Vznešený Alláh vytýká hříšnému člověku, který promrhal jeho dary a nenásledoval cestu džihádu, cestu vzhůru vedoucí (arab. العقبة al-‘akaba), kterou popisuje takto:
وَمَا أَدْرَاكَ مَا الْعَقَبَةُ فَكُّ رَقَبَةٍ أَوْ إِطْعَامٌ فِي يَوْمٍ ذِي مَسْغَبَةٍ يَتِيمًا ذَا مَقْرَبَةٍ أَوْ مِسْكِينًا ذَا مَتْرَبَةٍ ثُمَّ كَانَ مِنَ الَّذِينَ آمَنُوا وَتَوَاصَوْا بِالصَّبْرِ وَتَوَاصَوْا بِالْمَرْحَمَةِ
Víš ty vůbec, co je to stezka vzhůru vedoucí? Otroka propuštění či v den hladu nakrmení sirotka příbuzného či chudáka nouzí trpícího, a také být z těch, kdož uvěřili a k neochvějnosti a milosrdenství se vzájemně nabádají. (Beled: 12-18)
Při pohledu na tyto verše je také nutno dodat, že Vznešený Alláh přislíbil, že každé úsilí, které Jeho služebníci na cestě dobra vyvinou, náležitě odmění:
وَمَن يَعْمَلْ مِنَ الصَّالِحَاتِ مِن ذَكَرٍ أَوْ أُنثَىٰ وَهُوَ مُؤْمِنٌ فَأُولَـٰئِكَ يَدْخُلُونَ الْجَنَّةَ وَلَا يُظْلَمُونَ نَقِيرًا
A ten, kdo koná dobré a je věřící – ať je to muž, či žena – ten vejde do ráje a nebude ošizen ani o slupku pecky datlové. (Nisá´: 124)
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že ohledně mnohosti podob dobra, které dovedou dobro konající před brány Ráje, Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
مَنْ أَنْفَقَ زَوْجَيْنِ مِنْ شَىْءٍ مِنَ الأَشْيَاءِ فِي سَبِيلِ اللَّهِ دُعِيَ مِنْ أَبْوَابِ ـ يَعْنِي الْجَنَّةَ ـ يَا عَبْدَ اللَّهِ هَذَا خَيْرٌ، فَمَنْ كَانَ مِنْ أَهْلِ الصَّلاَةِ دُعِيَ مِنْ باب الصَّلاَةِ، وَمَنْ كَانَ مِنْ أَهْلِ الْجِهَادِ دُعِيَ مِنْ باب الْجِهَادِ، وَمَنْ كَانَ مِنْ أَهْلِ الصَّدَقَةِ دُعِيَ مِنْ باب الصَّدَقَةِ، وَمَنْ كَانَ مِنْ أَهْلِ الصِّيَامِ دُعِيَ مِنْ باب الصِّيَامِ، وَبَابِ الرَّيَّانِ
„Kdokoli daruje pár věcí na cestě Boží, na toho bude zvoláno z bran – tedy Ráje – „Služebníče Boží, toto je dobro!“ Kdokoli bude jedním z usilovně se modlících, na toho bude zvoláno z brány modlitby. Kdokoli bude patřit k lidu džihádu, na toho bude zvoláno z brány džihádu. Kdokoli bude z lidu milodaru, na toho bude zvoláno z brány milodaru. A kdokoli bude z lidu postících se, na toho bude zvoláno z brány půstu, brány ar-Rejján.“
Abú Bekr as-Siddík رضي الله عنه poznamenal: „A ten, kdo bude volán ze všech bran, už ani nic jiného nepotřebuje …“ Otázal se: „Posle Boží, bude vůbec někdo takový?“
Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu odvětil:
نَعَمْ، وَأَرْجُو أَنْ تَكُونَ مِنْهُمْ يَا أَبَا بَكْرٍ
„Ano. A doufám, že ty budeš jedním z takových, Abú Bekre.“ [20]
Toto jsou různé podoby džihádu. Všem jim je společný aspekt překonávání nějaké obtíže, podstoupení nějaké nepříjemnosti, přemáhání něčeho, co není člověku pohodlné, nějakého nebezpečí či rizika a vynakládání nějakého úsilí. A odměna je přímo úměrná míře tohoto úsilí, velikosti překážky, kterou je jím nutno překonat a hrozivosti nebezpečí, které je při něm třeba podstoupit.
Ibn Tejmíja pravil:
„Kdokoli se o něco (z vykonání dobra) snaží a hledá pomoc a podporu u Alláha Nejvyššího, prosíce o odpuštění a usiluje na cestě Boží, toho Alláh obdaruje ze Své hojnosti, která překonává veškerou představivost mysli Jeho služebníka.“ [21]
Ibnu l-Kajjim o odměně mudžáhidů hovoří:
„Právě proto, že džihád je vrcholem a korunou islámu a proto, že mudžáhidům náleží nejvyšší stupně Ráje, jakož i zvláštní pocty a významné postavení i na tomto světě, byl a zůstává předákem mudžáhidů Muhammed صلى الله عليه و سلم. Není žádné podoby či aspektu džihádu, aniž by se ho nezúčastnil. Upřímně bojoval svým srdcem, jazykem u rukou (činy) za to, aby slovo Boží bylo nejvyšší a aby slovo nevíry bylo nejníže, za což ho Alláh obdařil nejlepší památkou na tomto a největší odměnou na onom světě.“ [22]
Ohledně odměny za vedení džihádu všeobecně proto soudobý učenec šejch Ibn Báz uzavírá:
„Džihád nabývá mnoha různých podob, lze bojovat sebou samým, svým majetkem, prosbou k Alláhu, vyučováním a usměrňováním ostatních či společným úsilím za jakoukoli dobrou věc. A z hlediska odměny nejhodnotnější jev něm položit vlastní život, poté následuje utrácení bohatství, džihád slovem, vzděláváním a usměrňováním jiných na správnou cestu. I výzva k islámu a jeho šíření je součástí džihádu.“ [23]
Proto je cesta služebníka na tomto světě cestou džihádu v nejobecnějším smyslu úsilí o konání všech podob dobra. ‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إنَّ لكلِّ عمَلٍ شِرَّةً وإنَّ لكلِّ شِرَّةٍ فترةً فمَن كانت شِرَّتُه إلى سُنَّتي فقد أفلَح ومَن كانت شِرَّتُه إلى غيرِ ذلك فقد هلَك .
„Věru každý čin má svůj vyšší záměr a každý vyšší záměr má své vyústění. Proto kohokoli vyšší záměr bude v souladu s mou Sunnou, toho čin potom bude úspěšný. A kohokoli vyšší záměr bude mé Sunně odporovat, toho čin dojde zkázy.“ [24]
Vypráví se, že moudrý Lukmán svému synovi řekl: „Synáčku! Tento svět je přehluboký oceán, v němž utonuli mnozí. Nechť tvým plavidlem bude bohabojnost. Naloď se na ně s vírou v Alláha, vypni plachty spoléhání se na Něj a potom máš naději, že na něm přežiješ.“ [25]
Ibnu l-Kajjim dodává:
„Na začátku vždy přichází pohromy a zkoušky. Potom přichází období vytrvalosti a spoléhání se na Alláha a nakonec se dostavuje osvícení, správné vedení a vítězství.“ [26]
_________________________________________________________________
[1] Zaznamenal Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 793.
[2] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1671 jako hasan sahíh.
[3] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 18449. Jako sahíh jej doložil an-Newewí v Tahkíku Rijádi s-sálihín, hadís č. 117.
[4] Viz Džámi’u l-beján, 5/4049-4050. Viz také az-Zemachšerí v al-Keššáf, str. 442; Ibn Kesír v Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, 2/489; a aš-Šewkání ve Fethu l-kadír, str. 585.
[5] Viz Zádu l-me’ád, 3/7.
[6] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2875 a 2876.
[7] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1520.
[8] Zaznamenal ad-Dewlebí v al-Kuná, 1/179-180. Jako hasan jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 3146.
[9] Zaznamenali at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebír, 19/129; a al-Munzirí v at-Terghíbu, hadís č. 81. Jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-džámi’, hadís č. 1428.
[10] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Kitábu l-i’jál, str. 23.
[11] Zaznamenal Wáki’ ibnu l-Džerráh v az-Zuhd, podání č. 86.
[12] Jako součást delšího hadísu zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 223.
[13] Viz al-Minhatu r-rabbáníja, str. 193.
[14] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Zikru l-mewt, podání č. 418.
[15] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/154.
[16] Ibidum.
[17] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Zemmu d-dunjá, čl. 53.
[18] Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Menákibu imámi Ahmed ibn Hanbel, 2/31.
[19] Hadís je muttefakun ‘alejhi, zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6487; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2822.
[20] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3666; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1027.
[21] Viz Fetáwá al-kubrá, 5/62.
[22] Viz Zádu l-me’ád, 3/5.
[23] Viz Fetáwa š-šejchi Ibni Báz, 7/334-335.
[24] Zaznamenal Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 11.
[25] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Zemmu d-dunjá, 1/91.
[26] Viz Šifá´u l-‘alíl, str. 247.