Islámský pohled na válečnictví výstižně vykresluje i hadís od ‘Abdulláha ibn Abí Awfá رضي الله عنه, který slyšel Proroka صلى الله عليه و سلم říci:
يَا أَيُّهَا النَّاسُ لاَ تَتَمَنَّوْا لِقَاءَ الْعَدُوِّ وَاسْأَلُوا اللَّهَ الْعَافِيَةَ فَإِذَا لَقِيتُمُوهُمْ فَاصْبِرُوا وَاعْلَمُوا أَنَّ الْجَنَّةَ تَحْتَ ظِلاَلِ السُّيُوفِ
„Ó lidé! Nepřejte si střet s nepřítelem! Naopak, proste Alláha o bezpečí. Leč, když už se s nepřítelem utkat máte, buďte neochvějní a vězte, že Ráj leží ve stínu šavlí!“ [1]
Tedy vždy je nutné raději zvolit dohodu, úmluvu či jakoukoli jinou cestu, která předejde v základu neoblíbené přímé vojenské konfrontaci a všem negativům, která z ní vyplývají pro jedince, společnost i stát, dokud to jen lze a až poté, co nezbude jiná možnost, než vytáhnout do boje, bojovat a prokázat v boji statečnost, udatnost a srdnatost.
Válečnická doktrína bývá s džihádem neodlučně spojována ne zcela správně rovněž i z toho důvodu, že v daném kontextu Korán užívá i významově podobné termíny, které jsou daleko méně známé, než termín džihád, byť jsou pro pochopení míru a války v islámské právní vědě neméně důležité. Pro džihád proti viditelnému, lidskému nepříteli, proti nepřátelské straně v bitvě či válce, existuje v koránské arabštině i výraz قتال kitál znamenající „bojování v bitvě“ nebo „ozbrojený střet,“ odvozený od kořeneق-ت-ل k-t-l s konotací zabíjení a od přímého slovesného základu قاتل-يقاتل kátele-jukátilu s významem „svést bitvu ve válce, v níž se zabíjí a lze být zabit.“ Kořen ق-ت-ل k-t-l je v Koránu užit ve všech svých podobách a tvarech asi 170 krát, [2] z toho připadá 13 užití na samotný pojem kitál a dalších 51 na odpovídající významové sloveso kátele-jukátilu.[3] Přímo válečnictví se z celkového počtu výskytů tohoto kořene týkají jen 44 místa. [4] Zbývající užití souvisí buď s proklínáním, nebo s trestněprávním kontextem vražd, zabitých a trestem za zabití. Koránské užití příslušejícího slovního kořene podle Ibnu l-Džewzího a ad-Damagháního odkazuje k významům vražda, zabití, boj, prokletí, trest, odplata a porážení. [5]
Termínu قتال kitál se týká i tato koránská pasáž:
وَقَاتِلُوا فِي سَبِيلِ اللَّـهِ الَّذِينَ يُقَاتِلُونَكُمْ وَلَا تَعْتَدُوا ۚ إِنَّ اللَّـهَ لَا يُحِبُّ الْمُعْتَدِينَ وَاقْتُلُوهُمْ حَيْثُ ثَقِفْتُمُوهُمْ وَأَخْرِجُوهُم مِّنْ حَيْثُ أَخْرَجُوكُمْ ۚ وَالْفِتْنَةُ أَشَدُّ مِنَ الْقَتْلِ ۚ وَلَا تُقَاتِلُوهُمْ عِندَ الْمَسْجِدِ الْحَرَامِ حَتَّىٰ يُقَاتِلُوكُمْ فِيهِ ۖ فَإِن قَاتَلُوكُمْ فَاقْتُلُوهُمْ ۗ كَذَٰلِكَ جَزَاءُ الْكَافِرِينَ فَإِنِ انتَهَوْا فَإِنَّ اللَّـهَ غَفُورٌ رَّحِيمٌ وَقَاتِلُوهُمْ حَتَّىٰ لَا تَكُونَ فِتْنَةٌ وَيَكُونَ الدِّينُ لِلَّـهِ ۖ فَإِنِ انتَهَوْا فَلَا عُدْوَانَ إِلَّا عَلَى الظَّالِمِينَ
A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je – taková je odměna nevěřících! Jestliže však přestanou… tedy Bůh věru je odpouštějící, slitovný! A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým. (Bekara:190-193)
Jak vidíme, kitál se může stát džihádem, pakliže je vyprovokován cizí agresí a dále veden „na cestě Boží,“ tj. za věc Boží a v souladu s Božím Zákonem. Spolu s pojmem kitál se syntagma في سبيل الله fí sebíli lláh objevuje na celkem 20 místech v Koránu. [6]
Tato pasáž, v daném kontextu poměrně raná, je centrálním, nejobsažnějším a nejdůležitějším příkazem spojeným s válečnictvím, který pak následně rozvíjejí a v platnosti dále upravují i všechny pasáže pozdější [7], mezi nimiž jsou i tyto:
فَإِذَا انسَلَخَ الْأَشْهُرُ الْحُرُمُ فَاقْتُلُوا الْمُشْرِكِينَ حَيْثُ وَجَدتُّمُوهُمْ وَخُذُوهُمْ وَاحْصُرُوهُمْ وَاقْعُدُوا لَهُمْ كُلَّ مَرْصَدٍ ۚ فَإِن تَابُوا وَأَقَامُوا الصَّلَاةَ وَآتَوُا الزَّكَاةَ فَخَلُّوا سَبِيلَهُمْ ۚ إِنَّ اللَّـهَ غَفُورٌ رَّحِيمٌ
A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.(Tewba:5)
قَاتِلُوا الَّذِينَ لَا يُؤْمِنُونَ بِاللَّـهِ وَلَا بِالْيَوْمِ الْآخِرِ وَلَا يُحَرِّمُونَ مَا حَرَّمَ اللَّـهُ وَرَسُولُهُ وَلَا يَدِينُونَ دِينَ الْحَقِّ مِنَ الَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ حَتَّىٰ يُعْطُوا الْجِزْيَةَ عَن يَدٍ وَهُمْ صَاغِرُونَ
Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce podrobení. (Tewba: 29)
Tím je celá válečná doktrína islámského práva zasazena do jediného společného dějinného backgroundu a dva poslední zmíněné verše, známé také jako tzv. verš meče (arab. آية الجزية ájetu s-sejf) a verš džizje (arab. آية الجزية ájetu l-džizja), které jsou posledními zjevenými verši v kontextu válečnictví, pak znamenají předěl od nábožensko-právního ošetření původně jen lokálního konfliktu mezi modloslužebnickou Mekkou a muslimy vedenou Medínou k ustavení univerzální, v analogických situacích nadále využitelné nábožensko-právní doktríny mezinárodních vztahů, míru a války, předepsané nakonec coby možnost v případě cizí agrese, obrany zájmu utlačovaných, porušení smlouvy o spojenectví, plnění smluvních závazků, zajištění bezpečí islámského státu a jeho zřízení, či zlomení existující překážky v šíření víry. Válka je totiž v nejobecnějším smyslu výjimkou z paušálního pravidla přikazujícího nenásilí a rozšíření tohoto nyní zobecněného předpisu mimo již předcházející výjimku konkrétního konfliktu si vyžadovalo výslovnou specifikaci dalším zjevením. Abrogaci (arab. النسخ an-nesch), kterou zde vícero autorit zmiňuje, [8] pak nutno chápat v tomto smyslu. Verše vybízející k míru a kladoucí podmínky a pravidla případného boje tedy zůstávají v platnosti i nadále, shodně situaci – verše o míru platí v situaci míru a verše o válce v situaci války. [9]
Toto je také názor všech čtyř mezhebů sunnitského fikhu [10] a odráží se v tom, že předmoderní autority rutinně spojovaly otázku džihádu s otázkami státoprávními, ostrahou hranic a organizací armády. Ozbrojený boj podle az-Zuhajlího taktéž není sám o sobě cílem, nýbrž toliko prostředkem, ke kterému se přistupuje, aby bylo umožneno lidem bez nátlaku rozvážit předkládané argumenty a důkazy, neboť cílem je jejich uvedení na správnou cestu [11] a podle Ibn Hemmáma zbavit svět zkaženosti. [12] Ibn Kudáma al-Makdisí dodává, že „za plnění příkazu džihádu a rozhodnutí o něm zodpovídá vůdce muslimské komunity a ta je povina ho v tom respektovat.“ [13]
Jinými slovy, verše ze súry Tewba tak obecně dávají svolení k boji proti komukoli, kdo agresivně jedná vůči muslimům či jiným, nicméně tento boj se řídí dalšími danými pravidly a je sám výjimkou z ještě obecnějších pravidel, shodně principu, že Korán svými jednotlivými částmi vysvětluje sám sebe (arab. القرآن يفسره بعضه ببعض al-Kur´ánu jufessiruhu ba’duhu bi-ba’din). [14]
V tomto duchu ozbrojeného džihádu jakožto „legitimního boje proti cizí agresi, omezeného na odpor vůči těm, kteří se této agrese přímo dopouštějí“ [15] je nutno chápat i často citovaný hadís od ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:
أُمِرْتُ أَنْ أُقَاتِلَ النَّاسَ حَتَّى يَشْهَدُوا أَنْ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ وَأَنَّ مُحَمَّدًا رَسُولُ اللَّهِ، وَيُقِيمُوا الصَّلاَةَ، وَيُؤْتُوا الزَّكَاةَ، فَإِذَا فَعَلُوا ذَلِكَ عَصَمُوا مِنِّي دِمَاءَهُمْ وَأَمْوَالَهُمْ إِلاَّ بِحَقِّ الإِسْلاَمِ، وَحِسَابُهُمْ عَلَى اللَّهِ.
„Bylo mi přikázáno bojovat proti lidem, dokud nebudou svědčit, že není božstva kromě Alláha a že Muhammed je Poslem Božím, dodržovat modlitbu a dávat zekát. Pokud tak učiní, uchrání tak přede mnou svou krev i svůj majetek, kromě podle práva islámu. A soudit je jest na Alláhu.“ [16]
Pojem lidé, označující ty, proti nimž má Prorok صلى الله عليه و سلم nařízeno bojovat, je zde užit s určitým členem – الناس an-nás, což si přímo vyžaduje další výklad. Mohlo by teoreticky jít o všechny lidi, pokud by ovšem nebylo stanoveno či specifikováno jinak. Al-Buchárí i Muslim však uvádějí daný hadís do kontextu vzpurných kmenů, které vypověděly poslušnost chalífátu a odmítli platit zekát a tím se dopustili konkrétní agrese proti muslimům a jejich státu, jak ukazuje užití tohoto hadísu Abú Bekrem رضي الله عنه v době po smrti Božího Posla صلى الله عليه و سلم, jež bylo následně konsensuálně přijato celou ummou. Tedy lidi, proti nimž má být veden boj, specifikují z jedné strany citované verše a ze strany druhé konsenzus (arab. الإجماع al-idžmá’) o správnosti Abú Bekrova rozhodnutí. Toto je navíc doloženo at-Tirmizího verzí totožného hadísu od Džábira رضي الله عنه, kde se tato slova přivádí do souvislosti s koránskými verši:
فَذَكِّرْ إِنَّمَا أَنتَ مُذَكِّرٌ لَّسْتَ عَلَيْهِم بِمُصَيْطِرٍ
Připomínej, vždyť tys pouze ten, jenž připomíná, a nejsi nad nimi ten, jenž zaznamenává. (Ghášija:21-22) [17]
Tyto verše jsou jednak explicitním výrazem tolerance a druhak implicitním varováním před bludem a nevírou. Hadís proto nepostuluje nové pravidlo, ale představuje konkrétní praktické naplnění jemu nadřazených pravidel stávajících, jejich výklad činem.
Ve výše citovaných verších boje i v hadísu o boji je užit pojem قتال kitál, termín specifičtější, nežli džihád. Znamená úžeji přímo „ozbrojený boj, jehož účastník může být nucen zabíjet či se vystavuje riziku, že může být zabit.“ [18] Jako takový je kitál pouze jedním z vícera rozměrů obecnějšího džihádu – ne každý džihád je kitál, ale každý šarí’ou stanovený a jako takový Koránem zmiňovaný kitál zároveň je a musí zůstat i džihádem. [19]
Navíc označení kitál v sobě jednoznačně nese negativní náboj nutného zla, právě pro svou neoddělitelnou spojitost se zabíjením a násilnou smrtí (arab. قتل katl), a postrádá jakoukoli gloriolu vítězství a triumfu, neboť arabština zná i pozitivně nabyté synonymum pro boj, jímž je výraz كفاح kifáh, které se v Koránu nikde nevyskytuje. Konzistentním užíváním výrazu kitál se přímo implikuje negativita, což dosvědčuje koránský verš:
كُتِبَ عَلَيْكُمُ الْقِتَالُ وَهُوَ كُرْهٌ لَّكُمْ
A je vám předepsán také boj, i když je vám nepříjemný. (Bekara: 216)
Negativní podbarvení dokresluje dále i častý koránský odsudek (na celkem 10 místech[20]) velehříchu zabíjení, buď nevinných, kde je použito sémanticky úzce příbuzného výrazu قتل نفس التي حرم الله katlu nefse lletí harrame ´lláhu, dosl. „zabití osob, jež Alláh zakázal zabíjet,“ jako například ve verších:
لَا تَقْتُلُوا النَّفْسَ الَّتِي حَرَّمَ اللَّـهُ إِلَّا بِالْحَقِّ…
A nezabíjejte osoby, jež Bůh zakázal zabíjet, leda podle práva… (Isrá:33)
مِنْ أَجْلِ ذَٰلِكَ كَتَبْنَا عَلَىٰ بَنِي إِسْرَائِيلَ أَنَّهُ مَن قَتَلَ نَفْسًا بِغَيْرِ نَفْسٍ أَوْ فَسَادٍ فِي الْأَرْضِ فَكَأَنَّمَا قَتَلَ النَّاسَ جَمِيعًا
A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka – nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi – byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré(Máida:32)
Jiným příkladem této ostře negativní konotace je zákaz zabíjení novorozenců (arab. قتل الأولاد katlu l-awlád), zejména ženského pohlaví, jako např. zde:
وَلَا تَقْتُلُوا أَوْلَادَكُمْ خَشْيَةَ إِمْلَاقٍ …
Nezabíjejte děti své z obavy před zchudnutím … (Isrá´:31)
Se zákazem zabíjet všeobecně, kromě výjimek z pravidla, je spojený i odsudek sebevraždy, jako zde:
وَلَا تَقْتُلُوا أَنفُسَكُمْ ۚ إِنَّ اللَّـهَ كَانَ بِكُمْ رَحِيمًا
A nepřivozujte si smrt! A věru Bůh je vůči vám slitovný. (Nisá: 29)
Negativní kontext užití tohoto slova je patrný i ze zákazu lovit zvěř ve stavu poutního zasvěcení:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تَقْتُلُوا الصَّيْدَ وَأَنتُمْ حُرُمٌ …
Vy, kteří věříte! Nezabíjejte zvěř, jste-li ve stavu poutního zasvěcení … (Máida:95)
Dalším negativním příkladem je užití tohoto slovního základu ve verších proklínajících jednání nevděčníků a popíračů Božího původu Koránu:
قُتِلَ الْإِنسَانُ مَا أَكْفَرَهُ
Nechť zhyne ten člověk! Ach, jak je nevděčný! (‘Abese:17)
إِنَّهُ فَكَّرَ وَقَدَّرَ فَقُتِلَ كَيْفَ قَدَّرَ
On věru vymýšlel a rozhodoval, ať tedy zhyne tak, jak rozhodoval! (Muddessir: 18-19)
Příbuzný výraz je užit i v popisu tyranie faraona z příběhu o Proroku Músá (Mojžíšovi), mír s ním:
قَالَ سَنُقَتِّلُ أَبْنَاءَهُمْ وَنَسْتَحْيِي نِسَاءَهُمْ
Pobijeme syny jejich a ponecháme naživu jen ženy (A’ráf:127)
Navíc stejného termínu – slovesa يقاتل-قاتل kátele-jukátilu je užíváno i pro vyjádření prokletí, jako zde v případě pokrytců:
هُمُ الْعَدُوُّ فَاحْذَرْهُمْ ۚ قَاتَلَهُمُ اللَّـهُ ۖ أَنَّىٰ يُؤْفَكُونَ
Oni jsou nepřáteli, střež se jich! Nechť Bůh proti nim bojuje! Do čeho se to jen dostali? (Munáfikún:4)
či v případě těch, co připisují Stvořiteli syna:
ذَٰلِكَ قَوْلُهُم بِأَفْوَاهِهِمْ ۖ يُضَاهِئُونَ قَوْلَ الَّذِينَ كَفَرُوا مِن قَبْلُ ۚ قَاتَلَهُمُ اللَّـهُ ۚ أَنَّىٰ يُؤْفَكُونَ
A taková je řeč, již ústy svými pronášejí, a napodobují tak řeč oněch, kdož před nimi byli nevěřící. Nechť Bůh proti nim bojuje! Do jaké lži to upadli! (Tewba:30)
Korán zná a užívá i přímý překlad slova válka, tj. slovo حرب harb (v Koránu se vyskytuje čtyřikrát), jakož i významové sloveso يحارب-حارب hárebe-juháribu s významem válčit, či vést válku (vyskytující se v Koránu dvakrát). [21] Pojem حرب harb je opozitum ke slovu سلام selám, tj. mír a je obecným arabským názvem pro válku. [22] V jeho užití ovšem vysoce převažuje negativní kontext, jako např. zde:
وَالَّذِينَ اتَّخَذُوا مَسْجِدًا ضِرَارًا وَكُفْرًا وَتَفْرِيقًا بَيْنَ الْمُؤْمِنِينَ وَإِرْصَادًا لِّمَنْ حَارَبَ اللَّـهَ وَرَسُولَهُ مِن قَبْلُ
A ti, kdo si zřídili mešitu ze vzdoru a z nevěry a pro rozkol mezi věřícími a jako nástrahu, jsou ti, kdo vedli válku proti Bohu a Jeho poslu již dříve … (Tewba:107)
Toto je hrozba trestem Božím a nikoli vyhlášení světské války, jak uvádí Abú Hajján. [23] Znamená to, že dotyční se protivili Božím zákonům a příkazům Sunny. [24]
Nebo o intrikánech mezi medínskými židovskými kmeny:
كُلَّمَا أَوْقَدُوا نَارًا لِّلْحَرْبِ أَطْفَأَهَا اللَّـهُ
A kdykoliv zažehnou oheň války, Bůh jej uhasí (Máida:64)
To je obrazem sveřeposti a zároveň neschopnosti těchto a jim podobných lidí, jakožto i radostnou zvěstí pro muslimy. [25]
Z našeho pohledu zajímavý je i verš o boji s mekkánskými modloslužebníky a braní zajatců z jejich řad, obsahující tuto pasáž:
فَإِمَّا مَنًّا بَعْدُ وَإِمَّا فِدَاءً حَتَّىٰ تَضَعَ الْحَرْبُ أَوْزَارَهَا
A potom je buď omilostněte, anebo je propusťte za výkupné, pokud válka neodloží své břímě.(Muhammed:4)
Zde je tedy válka přímo spojena s břemeny, s tíží a zátěží, které je úleva se zbavit.
Zajímavé je, že v souvislosti se slovem „válka“ není v Koránu nikde užito slovního spojení في سبيل الله fí sebíli lláh, tj. „na cestě Boží.“ [26] Válka je tedy v koránské perspektivě vždy „nesvatou.“
Významný moderní učenec Júsuf al-Kardáwí vede ostré dělítko mezi válkou a ozbrojeným džihádem:
„Džihád se od války liší tím, že je náboženským pojmem se svými cíli, motivy, etikou a kritérii. Naopak válka je pojem světský, existující i v době džáhilíje, stejně jako v islámu. Válka je známa různým národům v různých obdobích dějin. Cílem války bývá často dominance nad jinými, snaha porobit si jiné, zmocnit se jejich bohaství apod., zatímco šarí’a jako džihád přijímá výlučně jen to, co je vedeno úmyslem pozvednout Slovo Boží, jež je pravdou, zajistit lidem jejich důstojnost, jistoty a svobody, aby přestali být jedni druhým otroky a sloužili toliko Jedinému Alláhu. (…) Zato ve válce může být jedna strana v právu a druhá nikoli, nebo jindy nemusí být v právu ani jedna z nich.“ [27]
Sémantická pole pro džihád, boj a válku se v Koránu významově stýkají a částečně i překrývají, ale nejsou totožné ani co do obsahu, ani z hlediska hodnotového hodnocení. Džihád je vždy pozitivní, ne tak boj a válka. Ozbrojený džihád je potom průnikem těchto významových množin. Některý džihád je bojem, ale ne každý boj je džihád, podobně jako je válka bojem, ale ne každý boj je válka.
Všechny koránské pasáže, pojednávající džihádu i o ozbrojeném boji a zabíjení je tedy nutno číst v doprovodných souvislostech, protože jejich vytržením z kontextu dochází k nezvratnému zmrzačení jejich významu – kterým je vždy a pouze boj proti útlaku – tedy boj na obranu sebe (sebeobrana) či jiných lidí, které napadají jiní (boj z pohnutek humanistických), [28] přičemž toto je závakem muslimů coby kolektivu. [29] A právě tohoto zločinu nad písmem – vyvlékání veršů a hadísů z místa, do kterého v mozaice zjevení náleží a které je nutno poznávat s ohledem na kontext důvodu jejich seslání (arab. سبب النزول sebebu n-nuzúl) a nikoli doslovné vyznění (arab. عموم اللفظ ‘umúmu l-lefz), se dopouštějí i militantní radikálové, samozvaně vyhlašující vály a uzurpující si právo užití vojenské síly, náležející jen řádným armádám a jejich velení. Toho se dopouštěli, jak uvádí Džádu l-Hakk ‘Alí Džádu l-Hakk, také historičtí cháridžovci. [30]
Významný soudobý učenec Sálih al-Fewzán ohledně moderního zneužívání a nepochopení džihádu uvádí:
„Lidé v dnešní době upadají v pohledu na džihád do dvou extrémů spektra, ovšem jsou i tací, kteří následují vyváženou cestu středu. Mezi lidmi jsou jednak extremisté, kteří vnímají džihád jako povinnost vždy a v každé situaci bez specifikace podmínek uskutečnění, volají po něm dokonce i v situaci, kdy jsou muslimové slabí a neschopní boje, či dokonce i tehdy, když nemají nad sebou vládce.
Tedy každý, kdo bojuje proti „nepříteli“ a zapojuje se do bitev bez legitimního velení, kdo zabíjí nemuslimy, které je zakázáno zabíjet, zabíjí ty, kdo mají smlouvy o míru, či jsou subjektem dohod o ochraně, dopouští se extremizmu (a přehánění) ve věci džihádu.
Tito jedinci jdou dokonce ještě dále a vyhazují do povětří domy, byty, budovy a zastavěné oblasti měst či velkoměst – zabíjejí při tom věřící i nevěřící, mladé i staré, muže i ženy. Vnášejí hrůzu do srdcí muslimů i nemuslimů žijících mezi nimi, naháněje děs i těm nemuslimům, kteří jsou pod ochranou muslimských vlád, či jejich smluv o neútočení, a pak to nazývají džihádem! To není džihád, to je spíše prostopášnost (arab. فساد fesád).
To proto, že tímto přibližují i muslimy zlu, ničení a destrukci.
A pak jsou tu i druzí, kteří popírají, že by v islámu vůbec něco jako boj existovalo. Islám je jen náboženství lásky a smířlivosti (bez ohledu na situaci). Tito lidé by si přáli džihád zcela zrušit, neboť, jak říkají, „džihád zohavuje islám.“
A pak jsou tu i ti, kteří následují cestu středu, to jsou zastánci pravdy. Ti smýšlí, že džihád je platným v situaci, kdy jsou pro něj splněny podmínky a odkloněny všechny překážky. Je povinností, když si to situace vyžaduje a je nejvyšším vrcholem islámu. Náboženství není ustaveno, leda džihádem na cestě Boží a lidé nezanechali džihádu, leda že by byli následkem toho poníženi. Nicméně džihád má jasné podmínky, které musí být nejprve splněny, jakož i principy, kterými se řídí, jež jsou objasněny v knihách výkladu Koránu, hadísů a islámsko-právní vědy.“ [31]
Sečteno a podtrženo, islám znamená ve všem se podřídit Jedinému a Absolutnímu Stvořiteli, být mu vždy poslušen a oponovat jakékoli formě modloslužebnictví. Islám nelze zcela ztotožnit s mírem, nicméně poselství míru s sebou přináší, neboť samotné pojmenování Božího Náboženství – Islám, je významově spojeno se slovem mír [32], jako ve slovech Božích:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا ادْخُلُوا فِي السِّلْمِ كَافَّةً وَلَا تَتَّبِعُوا خُطُوَاتِ الشَّيْطَانِ ۚ إِنَّهُ لَكُمْ عَدُوٌّ مُّبِينٌ
Vy, kteří věříte, vejděte všichni v mír a nenásledujte kroky satanovy, vždyť on je pro vás nepřítelem zjevným! (Bekara:208)
Na základě výše uvedených stručných údajů je jasné, že incidenty bezprecedentního terorizmu, ke kterým došlo ve velkoměstech muslimského světa, jako jsou Istanbul, Alexandrie, či Jakarta, nebo v městech nemuslimských, jako je New York, Barcelona, Manchester, Londýn, Paříž, Sankt-Petěrburg, Berlín nebo Brusel, nebo většina z toho, co se děje ve válečných zónách vleklými boji zničených muslimských zemí jako jsou Somálsko, Sýrie, Libye, Irák či Afghánistán, je podle islámu striktně zakázána a šarí’ou nejostřeji odsouzena, byť je tento terorizmus ospravedlňován rádoby islámskou rétorikou. Jejich násilí tedy není islámské, ale je rétoricky a konceptuálně islamizováno až dodatečně, jak tvrdí Mu’tez al-Chatíb. [33]
Takové činy nebyly, nejsou a nebudou džihádem. Ne, tisíckrát ne, tolikrát ne, kolikrát se staly a v budoucnu ještě stanou, tolikrát, kolik životů zmařily a zmaří.
Al-Fewzán o takových skutcích terorizmu říká:
„To není džihád. Naopak, je to hřích vůči Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم, násilí proti tomu, co muslimové považují za nedotknutelné a také vzdorovitost a rebelie vůči vládci spravujícímu záležitosti muslimů. Vše toto jsou hříchy, veliké hříchy, nechť nás před nimi Alláh opatruje. Proto něco takového nemůže být podobou džihádu. Toto je boj na cestě šejtána, nikoli na cestě Boží, neboť to ubližuje muslimům.“ [34]
_______________________________________________________________
[1] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1742.
[2] OMAR, Abdulmannan. 2010. op. cit., str. 443.
[3] ABDEL HALEEM, Muhammad A.; BADAWI, Elsaid M.. 2008: op. cit., str. 736.
[4] Viz LANDAU-TASSERON, Ella. op. cit., 3/38.
[5] Viz Nuzhetu l-a’jun, 234-235; a Isháhu l-wudžúhi we n-nazáir, 2/143-144.
[6] FATIĆ, Almir. op. cit., str. 45.
[7] Viz al-Džessás v Ahkámu, 1/257. Viz také Ibnu l-Džewzí v an-Newásich, str. 175-176; at-Taberí v Tefsíru, 11/118-119;
[8] Např. Ibn Džuzejj v Kitábu t-teshíl, 1/11; al-Džassás v Ahkámu l-Kur´án, 3/105; Ibnu l-Džewzí v al-Musaffá, str. 14, či v an-Newásich, str. 156-158; al-Bejdáwí v al-Anwár, 1/70; at-Taberí v Tefsíru, 1/311 a další.
[9] Viz al-Džassás v al-Ahkám, 2/220 a 3/69-70.
[10] Viz PETERS, R. 1976. Islam and colonialism. The doctrine of jihad in modern history. The Hague, str. 32-37. Citováno přes LANDAU-TASSERON, Ella. op. cit., 3/41. Viz také al-Mewsú’atu l-fikhíjjeti l-kuwejtíjja, 16/136.
[11] AZ-ZUHAJLÍ, Wehba. 1998. Ásáru l-harbi fi l-fikhi l-islámí. Dimešk: Dáru l-fikr, str. 92.
[12] Viz al-Kámil ibnu l-Hemmám ve Fethu l-kadír, 5/434.
[13] Viz al-Mughní, 9/202.
[14] FATIĆ, Almir. op. cit., str. 48.
[15] OSMAN, Fathi. “Džihad: Legitimna borba za ljudska prava’’ in KARIĆ, Enes (ed.). 1996. Ljudska prava u kontekstu islamsko-zapadne debate. Sarajevo: Pravni centar Fonda za otvoreno društvo, str. 223.
[16] Muttefakun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 25; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 22.
[17] Hadís zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č, 3664 jako hasan sahíh.
[18] Autoři slovníků uvádějí také významové odstíny boj, bitva, souboj, válka, půtka. Viz Ibn Fáris v Mu’džemu makájísi l-lugha, 5/56; a Ibn Menẓúr v Lisánu l-‘Arab, 11/547-552.
[19] Více viz al-Bejdáwí v Anwáru t-tenzíl, 1/105.
[20] ABDEL HALEEM, Muhammad A.; BADAWI, Elsaid M.. 2008: op. cit., str. 736.
[21] ABDEL HALEEM, Muhammad A.; BADAWI, Elsaid M.. 2008: op. cit., str. 197.
[22] Viz Ibn Fáris v Mu’džemu l-makájísi l-lugha, 2/48; a az-Zebídí v Tádžu l-‘arús, 1/110.
[23] Viz Ibn Džuzejj v Kitábu t-teshíl, 1/175.
[24] Viz aš-Šewkání ve Fethu l-kadír, str. 368; a Ibnu l-Džewzí v Zádu l-mesír, 1/336.
[25] Viz Ibn Džuzejj v Kitábu t-teshíl, 1/182-183.
[26] FATIĆ, Almir. op. cit., str. 43.
[27] Viz Fikhu l-džihád, 1/43.
[28] FATIĆ, Almir. op. cit., str. 46.
[29] Více viz Ibn Munásif v al-Indžádu fí abwábi l-džihád, 1/34-36.
[30] Viz Nakdu Ferídati l-gháiba: fetáwá we munákaša (1414h., Káhira:al-Azhar), str. 39.
[31] Viz Idáhu l-‘iberáti fí Šerhi achsari l-muchtesarát, 2/213.
[32] Viz at-Taberí v Tefsíru, 2/322-325 a 10/34.
[33] Viz AL-CHATÍB, Mu’tez. 2017. al-Anfu l-mustebáh: „aš-Šerí’atu“ fí muwádžeheti l-ummeti we d-dewla, Káhira: Dáru l-Mešrik, str. 95-107.
[34] Viz Mutáradatu l-irhábíjíne min a’zami l-džihád. Online na http://www.fatwa1.com/anti-erhab/Irhabion/Irhabion.html. [11. V. 2017]