Věda fikhu, která je požadována, jest vědou v Koránu a v Sunně. Toto je fikh, který je požadovaný a nezbytný. Co se týče fikhu v jazyce, ten je z dovolených věcí, které lidé potřebují, aby mohli získat porozumění v jazyce. Znát významy slov a jejich písmen. To je tím, co se nazývá porozuměním (fikhem) v jazyce. O něm je např. kniha as-Sa’lebího Fikhu l-lugha a další.
Věda fikhu, která je požadována, jest vědou v Koránu a v Sunně. Toto je fikh, který je požadovaný a nezbytný. Co se týče fikhu v jazyce, ten je z dovolených věcí, které lidé potřebují, aby mohli získat porozumění v jazyce. Znát významy slov a jejich písmen. To je tím, co se nazývá porozuměním (fikhem) v jazyce. O něm je např. kniha as-Sa’lebího Fikhu l-lugha a další.
Co se týče fikhu, ve smyslu všeobecném, odkazují na něj Boží slova:
وَمَا كَانَ الْمُؤْمِنُونَ لِيَنْفِرُوا كَافَّةً فَلَوْلا نَفَرَ مِنْ كُلِّ فِرْقَةٍ مِنْهُمْ طَائِفَةٌ لِيَتَفَقَّهُوا فِي الدِّينِ وَلِيُنْذِرُوا قَوْمَهُمْ إِذَا رَجَعُوا إِلَيْهِمْ لَعَلَّهُمْ يَحْذَرُونَ
Věřící nechť se nevypravují všichni najednou; proč by se z každé skupiny nemohl vypravit jeden oddíl, aby se lidé z něho poučili o náboženství a aby po návratu mohli varovat svůj lid – snad budou se mít na pozoru!(Tewba:122)
A slova Božího Posla صلى الله عليه و سلم: „Komukoli si Alláh přeje prokázat své dobrodiní, tomu dá porozumět (arab. jufekkihu) víře.“[1]
A Jeho slova:
أَيْنَمَا تَكُونُوا يُدْرِكُكُمُ الْمَوْتُ وَلَوْ كُنْتُمْ فِي بُرُوجٍ مُشَيَّدَةٍ وَإِنْ تُصِبْهُمْ حَسَنَةٌ يَقُولُوا هَذِهِ مِنْ عِنْدِ اللَّهِ وَإِنْ تُصِبْهُمْ سَيِّئَةٌ يَقُولُوا هَذِهِ مِنْ عِنْدِكَ قُلْ كُلٌّ مِنْ عِنْدِ اللَّهِ فَمَالِ هَؤُلاءِ الْقَوْمِ لا يَكَادُونَ يَفْقَهُونَ حَدِيثًا
Ať kdekoliv budete, smrt vás zastihne, i kdybyste byli ve věžích opevněných. Stane-li se těmto lidem něco dobrého, říkají: „Tohle je od Boha“, však postihne-li je co zlého, tu říkají: „Tohle je od tebe, proroku!“ Rci: „Všechno od Boha přichází!“ A co je těmto lidem, že málem nemohou porozumět tomu, co se jim říká? (Nisá:78)
A:
هُمُ الَّذِينَ يَقُولُونَ لا تُنْفِقُوا عَلَى مَنْ عِنْدَ رَسُولِ اللَّهِ حَتَّى يَنْفَضُّوا وَلِلَّهِ خَزَائِنُ السَّمَاوَاتِ وَالأرْضِ وَلَكِنَّ الْمُنَافِقِينَ لا يَفْقَهُونَ
To jsou ti, kdož říkají: „Nepřispívejte nic na ty, kdož jsou s poslem Božím, ale ať utečou!“ A Bohu patří pokladnice nebes i země, ale pokrytci tomu nerozumějí (Munáfikún:7)
Významem tohoto fikhu je náboženství jako takové, poznávané znalostí pravidel šarí’y. To je, co jest požadováno a to je to, čeho se muslimové mají držet. Také se tomu musí učit.
Jenže když lidé používají fikhu l-wáki‘, nemyslí fikh v jazyce, ale spíše mají na mysli zaobírání se záležitostmi politickými, zaměřovat se na politiku. Používají tento termín a dávají mu na důležitosti.
A pro fikh pravidel, ten nazývají také fikh dílů (rozuměj vedlejších záležitostí, věcí méně prioritních), nebo také posměšně „fikhu l-hajzi we n-nifáz“ (tj. fikh o menstruační krvi) Takto odrazují lidi od zaneprázdnění se islámskou právní vědou a poznávání jejích předpisů.[2]
Abú Abdulláh Džemál ibn Faríhán al-Hárisí, který vznesl tyto otázky a odpověděl na ně, přidává k tomuto tématu pár poznámek:
“Pakliže řeknou fikhu l-wáki‘, myslí tím, že by se lidé měli zaobírat politickými záležitostmi a kritizovat vládce, způsobovat problémy a odstraňovat bezpečí. Užívají tuto terminologii pro zmatení lidí. Toto není od lidí „fikhu l-wáki‘“ žádná nová věc.“
Zdroj: šejch Sálih ibn Abdulláh Fewzán al-Fewzán: al-Adžwíbetu l-mufída, str. 4-5. Redakčně kráceno.
Komentář redakce:
Šejchova slova odkazují na pochybné praktiky těch, kteří zanedbávají nauku o předpisech Božího Zákona ve prospěch politické agitace a obsazování míst a pozic v řízení státu. Není pochyby o tom, že jejich metodika není přijatelná a protiví se Šarí’e. Islámský zákon totiž potřebuje islámského člověka, který zná svá práva, povinnosti a možnosti. Snažit se o šarí’atský stát bez šarí’atského člověka nejenže nemá smysl, ale může to být i nebezpečné. Zároveň však platí, že existence správné islámské společnosti není myslitelná bez islámského státu, který je jejím ochráncem, záštitou a přirozeným prostředím. Také platí, že nelze smysluplně žít život podle Božího zákona bez pochopení specifik, se kterými se nevyhnutelně střetáváme. Ve všem musí být dosaženo rozumné meze a rovnováhy, shodně praktikám Božího Posla صلى الله عليه و سلم a jeho prvních následovníků.