Málik al-Ašdže’í رضي الله عنه vyprávěl: “Bylo nás devět, osm, možná sedm mužů v přítomnosti Božího Posla صلى الله عليه وسلم, když nám řekl:
أَلاَ تُبَايِعُونَ رَسُولَ اللَّهِ
“Zdaž nesložíte přísahu na věrnost Poslu Božímu?!“
Ptal se nás, byť jsme mu před nedávnem už jednou na věrnost přísahali. Proto jsme se zeptali: “Ale Posle Boží, my jsme ti přece už přísahali na věrnost.”
Ale on se znovu zeptal:
أَلاَ تُبَايِعُونَ رَسُولَ اللَّهِ
“Zdaž nesložíte Poslu Božímu přísahu na věrnost?!“
Znovu jsme mu řekli, že jsme mu svou přísahu na věrnost už složili, ale on nás pobídl i potřetí:
أَلاَ تُبَايِعُونَ رَسُولَ اللَّهِ
“Zdaž nesložíte Poslu Božímu přísahu na věrnost?!“
Napřáhli jsme tedy k němu své ruce a znovu jsme mu řekli: “Posle Boží, my jsme ti svou přísahu na věrnost už složili. Řekni nám tedy, v čem ti ještě máme přísahat na věrnost.”
Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
عَلَى أَنْ تَعْبُدُوا اللَّهَ وَلاَ تُشْرِكُوا بِهِ شَيْئًا وَالصَّلَوَاتِ الْخَمْسِ وَتُطِيعُوا
“Na to, že budete uctívat pouze Alláha a nic k Němu nepřidružovat, že dodržíte pět modliteb a že nevypovíte poslušnost.“
A potom ještě trochu tižším hlasem dodal:
وَلاَ تَسْأَلُوا النَّاسَ شَيْئًا
“A nebudete lidi vůbec o nic prosit.“
“A věru jsem některé z těch lidí viděl,” uzavírá Málik, “že si neřekli ani o podání jezdeckého bičíku, když jim vypadl na zem.“1
Podobně uvádí Ibn Abí Mulejka, že Abú Bekr رضي الله عنه, první chalífa muslimů po Prorokově صلى الله عليه وسلم odchodu na lepší svět a jeden z těch, kteří byli tehdy u Proroka صلى الله عليه وسلم spolu s Málikem al-Ašdže’ím, jednou zastavil svého velblouda, na němž jel, když v tom mu z ruky vypadl bičík, kterým svého velblouda popoháněl. Abú Bekr nelenil, na nikoho nečekal, nikoho o nic neprosil, sám velblouda přiměl zastavit a kleknout, sesedlal, vzal bičík, nasedl zpět a pokračoval v cestě.2
Tímto krokem vychovával Posel Boží své společníky k samostatnosti a nezávislosti na ostatních lidech. Smysl tkví v tom, že jezdec na koni či velbloudovi, když mu spadne na zem bičík, musí zastavit své zvíře, vrátit se s ním na místo, kde bičík vypadl, znovu ho zastavit, seskočit z něho a potom na něj znovu vystoupat. V případě velblouda ho jezdec navíc musí donutit k ulehnutí, aby se vůbec dostal zpět do sedla. To je docela zdlouhavé a náročné a proto má jezdec tendenci prosit kolemjdoucí o to, aby mu spadený bičík jednoduše podali. Skutečnost, že tito sahábové tak neučinili, ukazuje, jak moc vážně brali tato Prorokova صلى الله عليه وسلم slova a jak svědomitě příkaz Posla Božího صلى الله عليه وسلم plnili.
A tato výjimečná vlastnost zůstala našim zbožným předkům i v pozdějších dobách. Vypráví se, že umejjovský chalífa Omar ibn ‘Abdil’azíz jednou přijal u sebe v paláci během noci lidi, kteří požadovali určitý druh pomoci. Zatímco chalífa pilně pracoval na tom, aby dal jejich záležitosti dopořádku, lampa, která mu na práci svítila, se pokazila a zhasla. Omar ke svítilně přišel, vlastnoručně ji rozmontoval, opravil, znovu rozsvítil a vrátil se ke své práci s muslimy, kteří ho žádali. “Vládce věřících!” pravili přítomní ohromeně, “což to vůbec bylo zapotřebí? Což už dnes nestačilo? Proč jsi nezavolal někoho na opravu?” Ale Omar jim odvětil: “Cožpak by mi to bylo zatěžko? Vstal jsem jako Omar ibn ‘Abddil’azíz a vrátil jsem se také jako Omar ibn ‘Abdil’azíz. Zůstal jsem, kým jsem. Nebo ne?“3
Podstatou tohoto nařízení je, aby člověk na nikom nezávisel a aby byl soběstačný a pokud možno si vždy dokázal poradit sám. Dokonce i v tom, co mezi lidmi není bráno jako obtěžující, ale jako něco zcela samozřejmého. Tím spíše, když by o takovou laskavost požádal někdo, kdo je v pozici vůdce a vládce všech muslimů, jako byli ve své době Abú Bekr či Omar ibn ‘Abdil’azíz.
Toto má čtyři základní důvody:
1. Člověk je skrze soběstačnost a zábrany v žádání jinýc o to, co s větším či menším vypětím sil může a dokáže zvládnout sám, vychováván ke skromnosti. Vystačí si sám a zároveň nepovažuje sám sebe za nadřazeného ostatním. Takový bude dalek od falešného dojmu, že ostatní jsou tu jen proto, aby mu sloužili. Ten, kdo ostatním jen nařizuje a pořád po nich něco vyžaduje, aniž by kdy sám přiložil ruku k dílu, nikdy není mezi lidmi oblíben a nikdy není tím, koho slovu by ostatní naslouchali. Muslim nesmí být takový.
2. Takto jsme preventivně odrazováni od toho, abychom žádali jiné lidi o nějakou laskavost. Naopak my máme být těmi, kteří ostatním laskavost projevují a kteří ostatním pomáhají. My máme být poskytovateli a šiřiteli, a nikoli příjemci pomoci, laskavosti a dobrodiní. Přílišné prosení jiných lidí o pomoc je obtěžuje, zahlcuje a obírá o čas, který potřebují pro sebe a případně pro pomoc těm, kteří pomoc jiných skutečně potřebují, protože si sami pomoci nemohou. Namísto toho, aby se společnost věnovala jim, věnuje se někomu, kdo danou věc zvládne sám, ale je mu to zatěžko.
3. Člověk, poku někoho o něco poprosí, stává se jakoby zajatcem onoho dobrodince, který mu danou laskavost prokázal. Cítí se vděčen, zavázán a čeká se od něj, že se za toto projevené dobro bude revanšovat. Tím se muslim ocitá v závislé pozici. A není vyloučeno, že druhá strana této stále neopětované laskavosti nemůže zneužít.
4. Pokud lidé zleniví a zpohodlní, pokud si navyknou žádat o všechno, co se jim zamane, ostatní, dokonce i o to, co by jinak sami bez potíží zvládli, pohár trpělivosti pomáhajících s těmi, kterým se pomáhá, přeteče a duch vzájemnosti, solidarity a pomoci těm, kteří si sami pomoci nedokážou, se ze společnosti vytratí. A viníky budou ti, kteří byli líní a dobroty druhých zneužívali ve svůj prospěch.
Ze všech těchto důvodů proto Posel Boží صلى الله عليه وسلم v jiném svém hadísu, který vypráví ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما říká:
الْيَدُ الْعُلْيَا خَيْرٌ مِنَ الْيَدِ السُّفْلَى، فَالْيَدُ الْعُلْيَا هِيَ الْمُنْفِقَةُ، وَالسُّفْلَى هِيَ السَّائِلَةُ
“Horní ruka je lepší, nežli ruka spodní. Horní ruka je ta, která poskytuje, zatímco dolní ruka je ta, která žádá.“4
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1043.
- Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 1/11. Podání je samo o sobě slabé, nicméně je podpůrnými podáními potvrzeno jako hasan, viz al-Munzirí v at-Terghíbu, 1/579; a al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 3/92.
- Zaznamenali al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 12/149; a Ibn Se’ad v at-Tabekátu l-kubrá, 5/295.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1429.