OTÁZKA: Které podmínky musí splnit řezník, který pro muslimy rituálně poráží halál maso? A ten, který poráží sváteční obětinu? Může to být i nepraktikující muslim, který se nemodlí a nechodí do mešity?
ODPOVĚĎ:
Učenci v tomto pohledu rozdělují lidi na ty, jejichž porážka a obětina je platná podle jednomyslné shody všech autorit, ty, jejichž porážka a obětina podle shody všech platná není a ty, ohledně nichž nepanuje shoda.1
Ti, jejichž porážka i obětina je platná podle názoru všech učenců, jsou všichni, kteří splňují následující podmínky: muslim, muž, šarí’atsky plnoletý, svéprávný a praktikující, tedy vykonávající modlitbu. Kdo toto naplňuje, toho porážka je bez diskuze správná, toho maso je povoleno jíst a jím přinesená obětina je plně akceptována.
Podle shody všech učenců není platná porážka či přijata obětina provedená modloslužebníkem, tj. kýmkoli mimo lid písma (arab. أهل الكتاب ahlu l-kitáb, tj. židé a křesťané) Neshoda panuje okolo sabejců/mandejců a zoroastrovců, které někteří do této kategorie taktéž zařazují a jiní nikoli. Každopádně není platná ani porážka, ani obětina, provedená agnostikem či ateistou nebo odpadlíkem od islámu,2 resp. porážka či obětina zasvěcená komukoli jinému, než Jedinému Pravému Bohu a takové maso není muslimům dovoleno ke konzumaci.
To se opírá o následující Boží slova:
حُرِّمَتْ عَلَيْكُمُ الْمَيْتَةُ وَالدَّمُ وَلَحْمُ الْخِنزِيرِ وَمَا أُهِلَّ لِغَيْرِ اللَّهِ بِهِ وَالْمُنْخَنِقَةُ وَالْمَوْقُوذَةُ وَالْمُتَرَدِّيَةُ وَالنَّطِيحَةُ وَمَا أَكَلَ السَّبُعُ إِلَّا مَا ذَكَّيْتُمْ وَمَا ذُبِحَ عَلَى النُّصُبِ ۗ
„A jsou vám zakázány zdechliny, krev, vepřové maso a to, co bylo zasvěceno jinému než Bohu, dále zvířata zardoušená či zabitá úderem, pádem či bodnutím rohu nebo zakousnutá divokou zvěří – kromě těch, jež jste očistili – a dále to, co bylo podřezáno na kamenech vztyčených!“ (Máida: 3)
إِنَّمَا حَرَّمَ عَلَيْكُمُ الْمَيْتَةَ وَالدَّمَ وَلَحْمَ الْخِنزِيرِ وَمَا أُهِلَّ لِغَيْرِ اللَّهِ بِهِ
„On zakázal vám jedině zdechliny, krev, vepřové maso a to, co někomu jinému než Bohu bylo zasvěceno.“ (Nahl: 115)
Učenci se neshodují ohledně porážky či obětiny provedené dítětem – někteří podmiňují dosažení šarí’atské plnoletosti, zatímco jiní jen věku umožňujícího rozpoznání. Také se neshodují u porážky či obětiny ženy, což lze shrnout tak, že porážka provedená ženou platí, protože neexistuje důkaz její neplatnosti, avšak v případě obětiny poráží obětinu podle většinového názoru hlava domácnosti, tedy muž. Lze též uzavřít, že platná je i rituální porážka provedená židem či křesťanem, tak dlouho, dokud není zasvěcena někomu mimo Jediného Pravého Boha a dokud jde o konzumovatelné zvíře, protože obecnou dovolenost jejich porážky stanovuje verš:
الْيَوْمَ أُحِلَّ لَكُمُ الطَّيِّبَاتُ ۖ وَطَعَامُ الَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ حِلٌّ لَّكُمْ وَطَعَامُكُمْ حِلٌّ لَّهُمْ
„Dnes jsou vám dovoleny výtečné pokrmy; jídla těch, jimž dostalo se Písma, jsou vám též dovolena a pokrmy vaše jsou zase dovoleny jim.“ (Máida: 5)
V případě sváteční obětiny je však situace složitější – podle jedněch je platná z důvodu obecné dovolenosti konzumace jimi poraženého masa, podle druhých není platná, protože obětina je specifickým způsobem uctívání a podmínkou správnosti a platnosti každého uctívání je islám toho, kdo ho provádí. Protože je obecně podmínkou platnosti uctívání svéprávnost uctívajícího, panuje neshoda okolo porážky či obětiny provedené muslimem, který nad svým počínáním ztratil kontrolu, ať už z důvodů nemoci či trvalého postižení, anebo z důvodu požití intoxikantu (alkoholu, drogy apod.). Neshoda panuje ohledně porážky či obětiny někoho, kdo daný kus získal bezprávně – krádeží, loupeží, podvodem apod. – podle jedněch je sám akt formálně vpořádku, nicméně je zakázáno jíst takové maso, shodně Božím slovům:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تَأْكُلُوا أَمْوَالَكُم بَيْنَكُم بِالْبَاطِلِ إِلَّا أَن تَكُونَ تِجَارَةً عَن تَرَاضٍ مِّنكُمْ
„Vy, kteří věříte! Nepohlcujte si vzájemně majetky své podvodným způsobem; jiné je, jde-li o obchod na základě vzájemného souhlasu.“ (Nisá: 29)
Podle druhých je čestné získání poráženého, resp. obětovaného kusu podmínkou porážky či obětního rituálu a má proto vliv na správnost jeho provedení.
A konečně, neshoda panuje i ve věci porážky či obětiny nepraktikujícího muslima, přesněji osoby, která se nemodlí. Pokud se dotyčný nepraktikující sice modlí, ale nevykonává žádný další pilíř islámu, pak podle preferovaného názoru neodpadá a muslimem zůstává, dokud danou povinnost přímo a vědomně nepopře.3
Jinak je tomu pouze v případě modlitby, kde panuje velmi dobře známá neshoda učenců. Shodují se na tom, že kdo odmítá modlitbu z principu, odpadá od víry a tím není dovoleno ani jím poražené maso, ani není správná jeho obětina. Stanovisko ve věci porážky a obětiny provedené osobou, která se nemodlí z čiré lenosti, se pak odvíjí příslušně podle toho, zda je takovou osobu ještě dovoleno považovat za muslima. Podle názoru drtivé většiny Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků, ať je s nimi Alláh spokojen, nemodlící se osoba odpadá od islámu a není možno konzumovat maso poražené odpadlíkem, přičemž jeho skutky, a tedy i obětina, jsou neplatné. Podle názoru většiny učenců mezhebů taková osoba od víry neodpadá a je stále muslimem.4Muhammed Násiruddín al-Albání jako správnější vybírá tento druhý názor, podle nějž osoba nemodlící se z lenosti a nikoli odmítající povinnost modlitby stále zůstává muslimem.5
Potom i maso poražené takovým člověkem je halál ke konzumaci, jeho porážka je správná a tím i jím přinesená sváteční obětina taktéž.
Toto tvrzení můžeme přímo podepřít také následujícími argumenty ze Sunny, které obecně hovoří o možnosti nahradit nepronesení Božího jména porážejícím až při následné konzumaci.
Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها se jednou zeptala Posla Božího صلى الله عليه وسلم: „Posle Boží, různí lidé nám nosí maso a my nevíme, zda nad ním bylo vzpomenuto jména Božího, či nikoli.“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم jí odpověděl:
سَمُّوا عَلَيْهِ أَنْتُمْ وَكُلُوهُ
„Vzpomeňte ho vy a jezte.“
‘Áiša dodala: „Ti lidé byli v islámu noví.“6
Tj. jednalo se o čerstvé konvertity, kteří teprve nedávno zanechali modloslužby a z islámu ještě mnoho neznali a tím méně toho praktikovali. I přesto bylo jejich maso dovoleno konzumovat.
Od Salta, propuštěnce Suwejda as-Sedúsího, se uvádí Prorokova صلى الله عليه وسلم slova:
ذبيحةُ المسلمِ حلالٌ ذكرَ اللهَ أو لم يذكرِ، إنه إن ذكرَ لم يذكرْ إلا اسمَ اللهِ
„Porážka provedená muslimem je dovolena, ať už Jména Božího vzpomenul, či nikoli, protože věru pokud by ho vzpomenul, nevzpomenul by jiného jména, nežli Božího.“7
Pojem „porážka provedená muslimem,” arab. ذبيحة المسلم zebíhatu l-muslim je obecného vyznění (arab. صيغة العموم síghatu l-‘umúm), protože jde o konstrukci určitosti přivlastněním (arab. المعرف بالإضافة al-mu’rafu bil-idáfa) a lze proto číst porážka provedená každým muslimem.8 Abychom tohoto muslima blíže specifikovali, museli bychom mít další důkaz, který však postrádáme.
Toto podání je posíleno i hadísem od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما, podle nějž Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
إِذَا ذَبَحَ الْمُسْلِمُ فَلَمْ يَذْكُرِ اسْمَ اللَّهِ فَلْيَأْكُلْ فَإِنَّ الْمُسْلِمَ فِيهِ اسْمًا مِنْ أَسْمَاءِ اللَّهِ
„Poráží-li muslim a nevzpomenul jména Božího, jez, protože je muslim a v něm je jméno ze jmen Božích.“9
Určitý člen zde kteréhokoli jedince, který splňuje charakteristiku dané kategorie (arab. الجنس al-džins) a lze proto číst: „poráží-li kterýkoli muslim …”
Podle jeho jiné, ještě explicitnější a názornější, verze řekl dokonce:
الْمُسْلِمُ يَكْفِيهِ اسْمُهُ فَإِنْ نَسِيَ أَنْ يُسَمِّيَ حِينَ يَذْبَحُ فَلْيُسَمِّ وَلْيَذْكُرِ اسْمَ اللَّهِ ثُمَّ لِيَأْكُلْ
„Muslimovi stačí jeho jméno. Kdyby i zapomněl pronést Boží jméno, když poráží, nechť ho vzpomene později, připomene si Alláha a pak ať jí.“10
A Alláh ví nejlépe.
Odpovídal: Alí Větrovec
- Rozdělení, kategorie a podmínky, stejně jako detaily neshod, blíže viz Ibn Rušd al-Hafíd v Bidájetu l-mudžtehid, 1/450.
- Více o tom viz Ibn Báz v Medžmú’u l-fetáwá, 8/429 a 23/87. Srov. Muhammed el-Musned ve Fetáwá islámíja, 3/558.
- Viz Muhammed ibn ‘Abdilwehháb at-Temímí v al-Muallefát, 3/9.
- O této neshodě podrobněji zde: https://www.e-islam.cz/mezi-virou-na-jedne-strane-a-nevirou-na-strane-druhe-je-modlitba/
- Viz Silsiletu ahádísi s-sahiha, 1/86,poznámka k hadísu č. 87. Srov. Ibid., 1/130–132.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5507.
- Zaznamenal Abú Dáwúd v al-Merásíl, hadís č. 378; a al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, hadísy č. 18674 a 19368. Podání jako takové je da’íf podle al-Albáního v Irwáu l-ghalíl, 8/170. Podle Ibn Hadžera al-‘Askaláního ho lze podložit jinými podáními a jeho vypravěči jsou spolehliví, viz Muwáfekatu l-chaberi l-chaber, 2/428.
- Více o různých typech určitého členu ve vztahu k obecnosti vyřčeného výrazu u Muhammeda Hasana ‘Abdulfghafára v Tejsíru usúli l-fikhi lil-mubtediín, 5/16.
- Zaznamenal ad-Dárekutní v Sunenu, hadís č. 4806.
- Zaznamenal ad-Dárekutní v Sunenu, hadís č. 4808; a al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, hadís č. 13363. Jako da’íf ho ocenil Bedruddín al-‘Ajní v ‘Umdetu l-kárí, 13/68.