Dalším důkazem může být základní pravidlo nejistoty ohledně posmrtného osudu konkrétní osoby, jak je zřejmé z hadísu Abú Katády ibn Rab’ího رضي الله عنه, dle nějž Posel Boží صلى الله عليه وسلم prošel okolo pohřebního průvodu a pravil:
مُسْتَرِيحٌ وَمُسْتَرَاحٌ مِنْهُ
„Buď si odpočine on, anebo si jiní odpočinou od něho.“
„Co znamená, že si on odpočine? A co znamená, že si odpočinou od něho?“ zeptali se přítomní.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم odvětil:
الْعَبْدُ الْمُؤْمِنُ يَسْتَرِيحُ مِنْ نَصَبِ الدُّنْيَا وَأَذَاهَا وَالْعَبْدُ الْفَاجِرُ يَسْتَرِيحُ مِنْهُ الْعِبَادُ وَالْبِلاَدُ وَالشَّجَرُ وَالدَّوَابُّ
„Věřící služebník je ušetřen těžkostí a nesnází tohoto světa. A lidé, zem i stromy a zvířata jsou ušetřena potíží způsobených hanebníkem.“1
Zde se sice vůbec nehovoří o posmrtném osudu konkrétního člověka, ale zato se tematizuje to, že si od něj možná svět odpočine. Za povšimnutí stojí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم v tomto hadísu nevynáší konkrétní soud nad dotyčným člověkem i kdyby byl zlovolníkem, protože jeho posmrtný osud mu není znám.
Zastánci tohoto názoru argumentují také hadísem od Abú Hurejry رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم vypráví příběh muže z řad Izraelitů, který se ze strachu před Božím Trestem dal po smrti spálit na popel a vsypat do moře, aby nebyl vzkříšen, ale Alláh mu i přesto jeho počínání, jinak představující nevíru, odpustil, právě díky této jeho bázni.2 Také argumentují jiným hadísem stejného vypravěče, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم vypráví příběh zbožného a hříšného muže z generací dávných Izraelitů, dle nějž ten zbožný hříšníka za jeho hříchy neustále napomínal, až nad ním jednou zlomil hůl a prohlásil, že mu Alláh už nikdy neodpustí. Avšak právě za tuto troufalost jej v Soudný Den Alláh potrestá Peklem, zatímco hříšníkovi k jeho údivu odpustí.3. Jenže toto dokazování není ani u jednoho z těchto dvou hadísů platné, protože se netýkají člověka, který byl v základu nevěřícím nehlásícím se k islámu (arab. الكافر الأصلي al-káfiru l-aslí), ale naopak věřícího, jenž se potenciálně dopustil činu nevíry.
Logickým důkazem tohoto názoru je především fakt, že se jedná o otázku věroučnou, v níž není prostor pro lidské rozumové posuzování (arab. اجتهاد idžtihád). Obecnou informaci, kterou o posmrtném osudu lidí na základě textů Koránu a Sunny máme, bychom teprve museli spustit na konkrétní lidi, což nelze nijak jinak, nežli použitím rozumu, resp. ratia (arab. العقل al-‘akl), jenže rozumu nepřísluší posuzovat věci nepoznatelné. Nepoznatelno pozná pouze Alláh Jediný a nám z něj není ukázáno více, nežli to, co nám On ukázal ve Své Knize a v Sunně Svého Posla صلى الله عليه وسلم, jak je jasně doloženo Božími slovy:
يَعْلَمُ مَا بَيْنَ أَيْدِيهِمْ وَمَا خَلْفَهُمْ ۖ وَلَا يُحِيطُونَ بِشَيْءٍ مِّنْ عِلْمِهِ إِلَّا بِمَا شَاءَ
„On zná, co je před rukama jejich i co je za zády jejich, zatímco oni neobejmou z vědění Jeho nic leda to, co On chce.“ (Bekara: 255)
وَعِندَهُ مَفَاتِحُ الْغَيْبِ لَا يَعْلَمُهَا إِلَّا هُوَ ۚ وَيَعْلَمُ مَا فِي الْبَرِّ وَالْبَحْرِ ۚ وَمَا تَسْقُطُ مِن وَرَقَةٍ إِلَّا يَعْلَمُهَا وَلَا حَبَّةٍ فِي ظُلُمَاتِ الْأَرْضِ وَلَا رَطْبٍ وَلَا يَابِسٍ إِلَّا فِي كِتَابٍ مُّبِينٍ
„On klíče má k nepoznatelnému a zná je toliko On; On nejlépe ví, co na souši je i na moři, a nespadne list žádný, aniž by On o něm nevěděl, a není zrnka v temnotách země ani stébla zeleného či uschlého, jež zaznamenáno by nebylo v Knize zjevné.“ (An’ám: 59)
Tedy soud o konečném posmrtném osudu zemřelých, věřících i nevěřících, spadá do sféry nepoznatelna, které nezná nikdo jiný, nežli Jediný Vševědoucí Alláh. Jen On zná, s čím v srdci zemřeli a Jen On zná všechny okolnosti jejich případu. Nejedná se tu výhradně o praktické posouzení osoby z hlediska pozemských pravidel náboženského zákona na základě toho, co je vidno navenek. Neřešíme zde otázku, zda takového nebožtíka pochovat na muslimském hřbitově a modlit se za něj dženázu, či nikoli. V této rovině je dotyčný samozřejmě nevěřící, nepochovává se na muslimský hřbitov, neprovádí se za něj pohřební modlitba a neprosí se za něj o odpuštění. Nicméně rozsouzení, kterého nekonečného příbytku se tento konkrétní nebožtík stane po své smrti obyvatelem, je pouze v Rukou Božích. Je tedy velký rozdíl mezi relativním a omezeným souzením pravidly, která Alláh lidstvu seslal jako Zákon a konečným absolutním souzením každého jednoho člověka ze strany samotného Alláha – tak velký, jak velký je rozdíl mezi soudci lidskými a Soudcem, nad nímž není soudce jiného.
Může se tedy teoreticky stát, že lidé označí někoho za nevěřícího a budou očekávat, že skončí v Pekle, avšak Alláh ho z nějakého, jen Jemu známého, důvodu před tímto trestem zachrání, protože hluboko uvnitř svého srdce měl tento jedinec víru, kterou od něj Alláh přijal a o které věděl jen On.
Ibn Tejmíja v této souvislosti uvádí příklad nevěřících žijících mezi nevěřícími hluboko v nitru jejich území, kteří uvnitř přijali víru, ale nemohli ji projevit navenek a nemohli místo, kde se nacházeli, ani opustit, jako byl např. bezejmený věřící z lidu Faraonova, zmíněný v koránském verši, v němž se zastává pronásledovaného proroka Músá/Mojžíše, mír s ním:
وَقَالَ رَجُلٌ مُّؤْمِنٌ مِّنْ آلِ فِرْعَوْنَ يَكْتُمُ إِيمَانَهُ أَتَقْتُلُونَ رَجُلًا أَن يَقُولَ رَبِّيَ اللَّهُ
„I pravil nějaký muž věřící z rodu Faraónova, jenž skrýval víru svou: „Což chcete zabít člověka jen proto, že říká: Pánem mým je Bůh?“ (Gháfir: 28)4
Dalším logickým důkazem je, že obecný zjevený předpis sám o sobě nemusí platit v případě konkrétní osoby dané kategorie. Obecný předpis například velí potrestat zloděje odtětím ruky. Nicméně v praxi nebývá ruka odťata každému jednomu zloději.
Dále máme argument, že dotyčný také mohl stihnout učinit pokání a přijmout víru, aniž by o tom kdokoli věděl. Také mohl mít omluvu z neznalosti na základě svého nezáměrného špatného pochopení či zkreslených představ o islámské zvěsti, jak naznačuje hadís od Anase ibn Málika رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
يُؤْتَى بِأَرْبَعَةٍ يَوْمَ الْقِيَامَةِ: بِالْمَوْلُودِ، وَبِالْمَعْتُوهِ، وَبِمَنْ مَاتَ فِي الْفَتْرَةِ، وَالشَّيْخِ الْفَانِي، كُلُّهُمْ يَتَكَلَّمُ بِحُجَّتِهِ
„V soudný den budou předvedeni čtyři – novorozeně, slabomyslný, někdo, kdo zemřel v době mezi dvěma proroky a senilní stařec. Každý přednese důkaz na svou obhajobu …“5
Proto by takový soud o něčím posmrtném osudu byl na základě všeho výše uvedeného zakázaným hovořením o Alláhu bez znalosti, shodně Jeho slovům:
قُلْ إِنَّمَا حَرَّمَ رَبِّيَ الْفَوَاحِشَ مَا ظَهَرَ مِنْهَا وَمَا بَطَنَ وَالْإِثْمَ وَالْبَغْيَ بِغَيْرِ الْحَقِّ وَأَن تُشْرِكُوا بِاللَّهِ مَا لَمْ يُنَزِّلْ بِهِ سُلْطَانًا وَأَن تَقُولُوا عَلَى اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ
„Rci: Pán můj věru zakázal jen necudnosti veřejné i tajné, hřích a bezprávnou svévoli; a dále, abyste přidružovali k Bohu to, k čemu On neseslal oprávnění, a mluvili o Bohu to, o čem nemáte ponětí.“ (A’ráf: 33)
2. Druhý názor tvrdí, že o tom, kdo prokazatelně zemřel jako jasný nevěřící, není zakázáno konkrétně a jmenovitě říci, že je v Pekle.
At-Taháwí, Ibn Abi l-‘Izz, někteří z učenců hadísu a skupina právníků v rámci hanbelovského mezhebu rozlišují mezi nevěřícím, který je ještě naživu a pro kterého platí to, co jsme výše uvedli, na rozdíl od někoho, kdo je už po smrti. V případě již mrtvého nevěřícího je v základu dovoleno prohlásit o něm, že patří k obyvatelům Pekla. Pravidlo o potřebě textuálního důkazu se pak podle stoupenců tohoto názoru vztahuje jen na zesnulé nominální muslimy, tj. lid Kibly (arab. أهل القبلة ahlu l-kibla)6 a netýká se nominálních nevěřících (arab. كافر أصلي káfirun aslíjun).7
Tito učenci tvrdí, že pokud byl nad dotyčným nade vší pochybnost ustaven důkaz jeho nevíry, můžeme si být jisti, že bude obyvatelem ohně, jak smýšlí i Muhammed ibn ‘Abdilwehháb a jeho stoupenci8 a ze soudobých učenců ‘Abdul’azíz ar-Rádžihí, Muhammed al-Berrák, Ibn Džibrín a Sálih Áli š-Šejch.
Ve prospěch tohoto názoru hovoří především rozumový argument, dle nějž by vyžadování textuálního důkazu o pekelném trestu jmenovitě každého nevěřícího přivedlo ve svém důsledku do rozporu platnost všemi jinak přijímané obecné konstatace, že nevěřící na onom světě propadnou věčnému zatracení. Toto obecné přesvědčení tedy z logiky nutně ústí v takový soud jmenovitě o každém nevěřícím.
Tento názor zmínění učenci dokazují i hadísem od Anase رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم prošel okolo pohřebního průvodu. Přítomní dotyčného nebožtíka vychvalovali a Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
وَجَبَتْ
„Nechť se tak stane.“
Pak prošel okolo dalšího pohřebního průvodu, přičemž lidé tohoto nebožtíka hanili a vzpomínali po zlém. Posel Boží صلى الله عليه وسلم znovu řekl:
وَجَبَتْ
„Nechť se tak stane.“
Podle jiného podání toto dokonce třikrát opakoval.
Omar رضي الله عنه se ho otázal: „Posle Boží, nechť se stane co?“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu odpověděl:
هَذَا أَثْنَيْتُمْ عَلَيْهِ خَيْرًا وَجَبَتْ لَهُ الْجَنَّةُ، وَهَذَا أَثْنَيْتُمْ عَلَيْهِ شَرًّا وَجَبَتْ لَهُ النَّارُ، أَنْتُمْ شُهَدَاءُ اللَّهِ فِي الْأَرْضِ
„Ten, jehož jste vychvalovali, nechť se stane obyvatelem Ráje a ten, jehož jste hanili, nechť se stane obyvatelem Pekla. Vy jste Boží svědkové na zemi.“9
V podobném hadísu Abú Zuhejr as-Sekafí رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:
تُوشِكُونَ أَنْ تَعْلَمُوا أَهْلَ الْجَنَّةِ مِنْ أَهْلِ النَّارِ
„Záhy budete schopni rozeznat obyvatele Ráje od obyvatel Ohně.“
„Podle čeho, Posle Boží?“ zeptali se přítomní.
Odpověděl jim:
بِالثَّنَاءِ الْحَسَنِ وَالثَّنَاءِ السَّيِّئِ
„Podle toho, že je buď budete vychvalovat, anebo je budete hanit.“10
Tento hadís však potřebuje posilnit podpůrnými podáními, protože ho vypráví Abú Zuhejrův syn, který od svého otce jinak nevypráví, čímž nelze hadís doložit až k Prorokovi صلى الله عليه وسلم. Dokazování těmito hadísy také není úplně explicitní, protože nezmiňuje výslovnou zmínku o svědectví, že někdo konkrétní vejde do Pekla, byť se to dá vyrozumět implicitně z kontextu.
Je ho také možno chápat jen jako pochvala přítomných, ve smyslu Božích slov:
وَكَذَٰلِكَ جَعَلْنَاكُمْ أُمَّةً وَسَطًا لِّتَكُونُوا شُهَدَاءَ عَلَى النَّاسِ وَيَكُونَ الرَّسُولُ عَلَيْكُمْ شَهِيدًا
„A takovýmto způsobem jsme vás učinili obcí vzdálenou krajností, abyste byli svědky o lidech a aby posel byl svědkem o vás.” (Bekara: 143)
- Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1930. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 5872. Podobný hadís uvádí i al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6512.
- Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 3450, 3451 a 3452; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2619.
- Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4901 a al-Albání ho ve svém tahkíku ocenil jako sahíh; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 8292
- Viz al-Minhádž, 5/114-115.
- Zaznamenali Abú Ja’lá v Musnedu, hadís č. 4224; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 7594; al-Bejhekí v al-I’tikád, str. 169, a v al-Kadáu we l-kader, hadís č. 646. Al-Hejsemí v jeho isnádu nachází matoucího vypravěče Lejse ibn Abí Sulejma, přičemž ostatní jsou vypravěči sahíh hadísů, viz Medžme’u z-zewáid, 7/219. Al-Búsírí však doložil k tomuto hadísu podpůrná podání, viz Ittiháfu l-chajri l-mihra, 8/177.
- Tj. doslova všichni ti, co se v modlitbách obracejí stejným směrem, jako muslimové.
- Viz Šerhu l-‘Akídeti t-taháwíja, 378.
- Viz Dureru s-senníja, 9/418.
- Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1367; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 949.
- Zaznamenali Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3221; Ahmed v Musnedu, 3/416 a 6/466. Al-Hajsemí uvádí, že jeho isnád obsahuje vypravěče Abú Bekra as-Sekafího, kterého jako přijatelného uvádí jen jinak velmi benevolentní Ibn Hibbán, viz Medžme’u z-zewáid, 1/267.