Daleko explicitnějším důkazem je to, co vypráví Sa’d ibn Abí Wakkás رضي الله عنه. Posla Božího صلى الله عليه وسلم navštívil jeden beduín a ten se ho zeptal na svého otce, který zemřel jako modloslužebník: „Můj otec utužoval vztahy v rodině a konal takové a takové dobré skutky. Kde je nyní?“
Posel Božíصلى الله عليه وسلم mu odvětil:
فِي النَّارِ
„V Pekle.“
Beduína to rozesmutnilo a proto se zeptal: „Posle Boží, a kde je tvůj otec?“
Prorokصلى الله عليه وسلم mu odpověděl:
حَيْثُ مَا مَرَرْتَ بِقَبْرِ كَافِرٍ فَبَشِّرْهُ بِالنَّارِ
„Kdykoli projdeš okolo hrobu nevěřícího, oznam mu Peklo.“
Tento beduín později přijal islám a řekl: „Posel Boží mne pověřil nelehkým úkolem. Kdykoli jsem prošel okolo hrobu nevěřícího, zpravil jsem ho o Pekle.”1“
Podle al-Albáního je hadís důkazem, že je možno jmenovitě o konkrétním zemřelém nevěřícím říci, že je navěky v Pekle.2
Tomuto dokazování by se mohlo vytknout, že mohlo jít o specifický případ, o mimořádnou věc, kterou Prorok صلى الله عليه وسلم nepřikázal nikomu, kromě tohoto muže. Třeba v něm jen chtěl posilnit loajalitu k víře a věřícím. Třeba mu Alláh zjevil, že všichni, okolo jejichž hrobu dotyčný projde, jsou skutečně v Ohni, podobně jako jiným jednotlivcům sdělil jména pokrytců, přesný popis nastupujících rozkolů, anebo skutečnost, že všichni věřící nakonec vstoupí do Ráje. Nic z toho Prorok صلى الله عليه وسلم nesdělil většímu počtu lidí a nic z toho se nestalo běžně tradovanou naukou.
Nic z toho ale nelze namítnout proti podobnému hadísu, v němž Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
إِذَا مَرَرْتُمْ بِقُبُورِنَا وَقُبُورِكُمْ مِنْ أَهْلِ الْجَاهِلِيَّةِ فَأَخْبِرُوهُمْ أَنَّهُمْ مِنْ أَهْلِ النَّارِ
„Když projdete okolo našich či vašich hrobů lidí barbarské nevědomosti, zpravte je, že jsou z obyvatel Ohně.“3
Avšak tento hadís vykazuje jistou slabost.
Dalším důkazem je podání hovořící o boji muslimů v době Abú Bekra رضي الله عنه s odpadlíky pod vedením Tulejhy ibn Chuwejlida al-Asedího, v němž jak Abú Bekr, tak i Omar رضي الله عنه hovoří k nepřátelské delegaci: „Naši zabití jsou v Ráji, zatímco vaši zabití budou v Pekle (arab. وتكون قتلاكم في النار we tekúnu katlákum fi n-nár).“4
Tato jejich slova znamenala soud o konkrétních zabitých, že se na základě svého odpadlictví a modloslužby ocitnou v Pekle. Skutečnost, že nikdo z přítomných sahábů toto nerozporoval, ustavuje tichý konsenzus (arab. الإجماع الساقط al-idžmá’u s-sákit), že je toto dovoleno říci, jak uvádí Ibn Hadžer.5 Nicméně dokazovat tímto konsensem by mohlo být také ošemetné, protože se netýká obecně nevěřícího, který se za muslima nikdy neprohlašoval, ale lžiproroka a odpadlíka (arab. مرتد murtedd) a sekty jeho stoupenců, přičemž je možná vyřčen v kontextu odstrašení jiných od podobného konání, jako ku příkladu ve verši:
إِنَّ الشَّيْطَانَ لَكُمْ عَدُوٌّ فَاتَّخِذُوهُ عَدُوًّا ۚ إِنَّمَا يَدْعُو حِزْبَهُ لِيَكُونُوا مِنْ أَصْحَابِ السَّعِيرِ
„Satan je věru vaším nepřítelem, proto jej pokládejte i vy za nepřítele svého! On volá k sobě přívržence své jen proto, aby stali se obyvateli plamene šlehajícího.“ (Fátir: 35: 6)
Někteří učenci se pokoušeli oba názory sladit poukazem na dvě roviny problematiky – jednak omezený lidský soud o konci nějakého jedince a jednak absolutní Boží rozhodnutí v témž případě, s poukazem na to, že jejich případný rozpor není něčím, co by a priori přinášelo škodu, protože onen lidský soud je jen nezávaznou aplikací získaného poznatku za účelem odstrašení či povzbuzení. Asi jako když třeba řekneme, že ten, kdo se modlí pětkrát denně a postí se v Ramadánu, obdrží od Alláha velkou odměnu, na rozdíl od trestu toho, kdo tak nečiní. Neznamená to, že bezpečně víme, že Alláh prvnímu jeho dobré činy přijal a že druhému jejich nevykonání třeba neodpustil.
‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz vysvětluje:
„Říkat, že někdo konkrétní je v Pekle a někdo konkrétní je v Ráji není dovoleno, protože věrouka následovníků Sunny a prvotního společenství praví, že není možno svědčit o Ráji či Pekle pro nikoho, kromě těch, o nichž to dosvědčil Posel Božíصلى الله عليه وسلم anebo to bylo zjeveno v Koránu. Toto je stanovisko následovníků Sunny a prvotního společenství. Pokud někdo zemřel na modloslužebnictví, pak Alláh rozhodne o Jeho osudu. Zjevné je, že se dopustil modloslužby. Dokonce i kdybychom věděli, že jeho duše opustila jeho tělo ve stavu nevíry, pak říkáme, že opustila jeho tělo ve stavu, kdy byl nevěřícím a že příbytkem nevěřících na onom světě je Peklo. Neříkáme o něm kategoricky, že je přímo on jmenovitě v Pekle. A ani neříkáme, že může být v Ráji. Říkáme jen, že jeho věc rozsoudí Alláh v tom smyslu, že pouze On mu připíše zlý konec, anebo nějaký jiný. Tedy jen tvrdíme, že navenek zemřel smrtí modloslužebníka.“6
Násir al-‘Akl podobně tomu smýšlí, že po smrti nemuslima už je o něm možno říci, že patří k obyvatelům Ohně, ve smyslu sdělení předpisu, že kdo zemře s takovým přesvědčením, ten se dostane do Pekla. Nicméně nelze to tvrdit kategoricky, s tou silou přesvědčení, že bychom to třeba odpřísahali. Tvrdit opak by však bylo v rozporu s tím, jak rozhodl Sám Alláh, tedy že věčně zatracen bude ten, kdo zemře na čemkoli vyjma islámu.7 K tomuto názoru se kloní i Mešhúr Áli Selmán.8
(…)
Když už nám je tato otázka jasnější, můžeme zodpovědět i tu, která se týká navštěvování hrobů těch, kteří zemřeli jako nevěřící. Ty je muslimům dovoleno navštívit jen z toho důvodu, aby se z toho ponaučili. Není dovoleno tak činit proto, abychom u jejich hrobů vykonávali nějaké rituály či za zesnulého nemuslima prosili, protože Vznešený Alláh praví:
مَا كَانَ لِلنَّبِيِّ وَالَّذِينَ آمَنُوا أَن يَسْتَغْفِرُوا لِلْمُشْرِكِينَ وَلَوْ كَانُوا أُولِي قُرْبَىٰ مِن بَعْدِ مَا تَبَيَّنَ لَهُمْ أَنَّهُمْ أَصْحَابُ الْجَحِيمِ
„Nepřísluší prorokovi ani věřícím, aby prosili za odpuštění pro modloslužebníky, byť i to byli blízcí příbuzní, poté, co bylo jim jasně ukázáno, že stanou se obyvateli ohně.“ (Tewba: 113)
Toto dokazujeme i hadísem od Abú Hurejry رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم navštívil hrob své matky. Plakal. A plakali i ti, kteří tam byli s ním. Potom Prorok صلى الله عليه وسلم přítomným řekl:
اسْتَأْذَنْتُ رَبِّي فِي أَنْ أَسْتَغْفِرَ لَهَا فَلَمْ يُؤْذَنْ لِي وَاسْتَأْذَنْتُهُ فِي أَنْ أَزُورَ قَبْرَهَا فَأُذِنَ لِي فَزُورُوا الْقُبُورَ فَإِنَّهَا تُذَكِّرُ الْمَوْتَ
„Prosil jsem svého Pána, aby mi dal svolení prosit za její odpuštění, ale On mi toto svolení nedal. Prosil jsem Ho, aby mi dovolil navštívit její hrob a k tomuto mi svolil. Proto navštěvujte hroby, ony vám věru připomenou smrt.“9
K této události došlo podle Burejdy a Omara ibnu l-Chattáb a dalších رضي الله عنهم v den osvobození Mekky.10
Během takové návštěvy hřbitova muslim nad hroby nevěřících nepronáší žádný pozdrav a nevzývá Alláha žádnými prosbami, jimiž by Ho žádal o ulehčení jejich trestu. Nic takového není v islámu předepsáno. Naopak, je to zakázáno.
Důkazem je také příklad Božího Proroka Ibráhíma/Abraháma, mír s ním, jak je popsán v Koránu:
قَدْ كَانَتْ لَكُمْ أُسْوَةٌ حَسَنَةٌ فِي إِبْرَاهِيمَ وَالَّذِينَ مَعَهُ إِذْ قَالُوا لِقَوْمِهِمْ إِنَّا بُرَآءُ مِنكُمْ وَمِمَّا تَعْبُدُونَ مِن دُونِ اللَّهِ كَفَرْنَا بِكُمْ وَبَدَا بَيْنَنَا وَبَيْنَكُمُ الْعَدَاوَةُ وَالْبَغْضَاءُ أَبَدًا حَتَّىٰ تُؤْمِنُوا بِاللَّهِ وَحْدَهُ إِلَّا قَوْلَ إِبْرَاهِيمَ لِأَبِيهِ لَأَسْتَغْفِرَنَّ لَكَ وَمَا أَمْلِكُ لَكَ مِنَ اللَّهِ مِن شَيْءٍ ۖ رَّبَّنَا عَلَيْكَ تَوَكَّلْنَا وَإِلَيْكَ أَنَبْنَا وَإِلَيْكَ الْمَصِيرُ
„Vždyť máte nyní příklad překrásný v Abrahamovi a v těch, kdož byli s ním, když pravili lidu svému: “My nemáme odpovědnost za vás a za to, co místo Boha ctíte; my se vás zříkáme a propuklo mezi námi a vámi nepřátelství a nenávist až navěky, dokud neuvěříte v Boha jediného!” Výjimkou jsou slova Abrahamova otci jeho: “Budu zajisté prosit za tebe o odpuštění, ačkoliv nevládnu pro tebe žádnou mocí u Boha. Pane náš, na Tebe spoléháme a k Tobě se kajícně obracíme a u Tebe je cíl konečný.“ (Mumtahina: 4)
وَمَا كَانَ اسْتِغْفَارُ إِبْرَاهِيمَ لِأَبِيهِ إِلَّا عَن مَّوْعِدَةٍ وَعَدَهَا إِيَّاهُ فَلَمَّا تَبَيَّنَ لَهُ أَنَّهُ عَدُوٌّ لِّلَّهِ تَبَرَّأَ مِنْهُ ۚ إِنَّ إِبْرَاهِيمَ لَأَوَّاهٌ حَلِيمٌ
„A byla prosba Abrahamova za odpuštění pro otce jeho pouze splněním slibu, který mu byl dal. Když však mu bylo objasněno, že otec jeho je nepřítel Boží, zřekl se Abraham odpovědnosti za něj. A byl Abraham věru soucitný i blahovolný.“ (Tewba: 114)
Tedy za zesnulého nevěřícího se nepořádá pohřební modlitba, nepohřbívá se na muslimském hřbitově a přistupuje se k němu jako k zemřelému nevěřícímu, tedy se za něj například neprosí o odpuštění, o vstup do Ráje či o ulehčení trestu.11
Odpovídal: Alí Větrovec
-
Zaznamenali at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebír, 1/191; Ibnu s-Sunní v ‘Amelu l-jewmi we l-lejla, hadís č. 595; a al-Išbílí v al-Ahkámu l-wustá, 1/96. Al-Hejsemí v jeho isnádu nachází samé vypravěče autentických hadísů, viz Medžme’u z-zewáid, 1/117-118. Tento hadís má základ v Muslimově Sahíhu, hadís č. 203, kde podle Anase ibn Málika رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم tomuto beduínovi říká:
إنَّ أبِي وأَباكَ في النّارِ
„Věru jak můj, tak i tvůj otec jsou v Pekle.
- Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 7/145.
- Zaznamenali Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 848; a Ibnu s-Sunní v ‘Amelu l-jewmi wel-lejla, hadís č. 594. Al-Albání v jeho isnádu nachází Jahju ibn Jemána, který měl velmi slabou paměť. Ten vypráví od Muhammeda ibn Omara, neznámého vypravěče. Zdá se, že ve skutečnosti Jahjá tento hadís slyšel od Ibn ‘Amra, vypravěče přijatelných hadísů. Viz Ahkámu l-dženáiz, str. 252.
- Takto ho uvádí aš-Šewkání v Nejlu l-awtár, 8/22. Základ tohoto podání uvádí i al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7221.
- Viz Fethu l-Bárí, 13/210-211.
- Tak šejchovo stanovisko cituje Se’íd ‘Abda v Kitábu l-muzejjeli l-ilbási fí ahkámi ‘ale n-nás, str. 115.
- Viz Šerhu l-‘akídeti t-taháwíja, 17/51.
- Viz as-Suálu l-hádí ‘ašara: Hel jedžúzu l-hukmu ‘ale l-káfiri misle l-jehúdí awi n-nasrání al-mu’ajjen ‘indemá jemútu annehú fi n-nár? https://meshhoor.com/fatwa/2596/.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 976.
- Toto uvádí Ahmed v Musnedu, 5/355-359; Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 4/139 a další.
- Tak praví s odvoláním na Ibn Báze Se’íd ‘Abda v Kitábu l-muzejjeli l-ilbás, str. 115.