OTÁZKA: Zajímalo by mě, jak se islám staví vůči postiženým lidem. Samozřejmě jedním z pilířů je například dávání almužen, je to však povinnost, která je muslimům ukládána. Nemělo by to ale spíše být přirozené, ne bráno jako to, co je povinné?
OTÁZKA: Zajímalo by mě, jak se islám staví vůči postiženým lidem. Samozřejmě jedním z pilířů je například dávání almužen, je to však povinnost, která je muslimům ukládána. Nemělo by to ale spíše být přirozené, ne bráno jako to, co je povinné? Zajímá mě skutečný postoj majoritní společnosti vůči postiženým a také postoj Koránu k těmto lidem.
ODPOVĚĎ:
Předně, to že zekát (povinný milodar) je vymahatelná povinnost bohatých, neznamená, že jde o nepříjemnost, které se lidé chtějí za každou cenu vyhnout. Jedná se též o právo chudých a potřebných a také o náboženský akt, který skutečný věřící pospíchá splnit a je pro něj čest tak učinit. Navíc šarí’a zná i nepovinný milodar a utrácet na dobročinné účely je pro muslimy samozřejmostí. To vše lze vidět na všech základních zdrojích šarí’y – Koránu, Sunně i konsensu zbožných předků islámské ummy.
Co se pak týče postavení postižených v islámu, nejprve je třeba říci, že handicapovaní nebyli nikdy odsunuti na okraj společnosti. Jejich postižení nebylo bráno jako společenská stigmatizace, ani výsledek předchozích hříchů, ani za znamení ďábla, což jinde nebývalo samozřejmostí. Knihy zabývající se islámsko-právní vědou též řeší spoustu otázek týkajících se různě handicapovaných věřících.
Podle islámské věrouky je totiž existence handicapovaných nutným jevem a zkouškou, za kterou je odměna, jak pro postiženého, že obstál v těžké životní zkoušce, tak i pro společnost, že se o něj dokáže postarat. Lhostejnost vůči trpícím a nemohoucím je naopak zdrojem hříchu a podobou bezpráví.
Tedy ani náboženství, věda, či veřejný život nedával postiženým žádné překážky pro jejich seberealizaci. Mezi islámskými učenci a intelektuály najdeme mnoho těch, kteří byli fyzicky handicapováni – byli chromí, nebo slepí apod.
Samozřejmostí byl fakt, že o nemohoucí členy se společnost dokázala postarat institucionarizovaným způsobem, a to i v případě, že něco takového absolutně nebylo v silách jejich rodin.
Korán stanovuje (ve významu):
Ctěte Boha a nepřidružujte k Němu nic! Chovejte se vlídně k rodičům, příbuzným, sirotkům, chudým, sousedovi pokrevně spřízněnému i cizímu, příteli ze sousedství a jdoucímu po cestě Boží a těm, jimiž vládne vaše pravice! Bůh věru nemiluje ty, kdož jsou domýšliví a vychloubační (Nisá:36)
Pomáhejte si vzájemně ke zbožnosti a bohabojnosti a nepomáhejte si k hříchu a nenávisti. (Máida:2)
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Všechna stvoření jsou chráněnci Alláha. Alláhu nejbližší jsou ti, kteří jsou Jeho chráněncům nejvíce k užitku.“ Zaznamenali Abdurrezák a at-Taberání.
Těchto směrnic následovala i praxe muslimů dávných dob, která je relevantní i pro muslimy dnešní.
V mnoha kronikách a dílech muslimských dějepisců, stejně jako v pracích mnoha západních historiků lze nalézt zmínky o propracovaném systému sociální péče v muslimských zemích v klasickém období rozkvětu islámské civilizace, přibližně mezi 8. a 18. stoletím.
Základem těchto služeb byla instituce tzv. wakfu, tj. majetku vloženého ke zbudování nadace sloužící obecnému zájmu a blahu. Tyto wakfy přirozeně vznikaly a soustředily se okolo mešit, medres, univerzit a dalších náboženskovzdělávacích center, neboť vznikaly v přímé návaznosti na instituce náboženské.
Tyto nadace plnily všemožné účely. Mezi nimi vedle mnoha jiných typů existovaly také ty, které zajišťovaly péči o nezaopatřené děti a sirotky, a instituce pomáhající důchodcům, nevidomým, nemohoucím apod. Tam žili v důstojných podmínkách a tam měli vše, co jim bylo potřebno co se týče stravy, oděvu, bydlení i společensko-duševních potřeb. Existovaly také zvláštní instituce poskytující služby nevidomým a nemohoucím, které jim zaopatřovaly speciálně školené průvodce a pečovatele.
S postupným úpadkem islámských zemí a jejich institucí, přes kolonizaci západními zeměmi až po vzestup nových, sekularizujících diktatur, omezujících společenský vliv islámu, se ztenčovaly finance a možnosti těchto institucí. Tam, kde došlo k nejnásilnější sekularizaci (Turecko) a nejtužší kolonializaci (severní Afrika, Indie) byl tento propad velmi náhlý, s o to horšími a drsnějšími důsledky, pro wakfy naprosto likvidačními.
Hlavní úlohu v péči o postižené a nemohoucí členy společnosti pak pozvolna znovu převzala rodina, která se postupně stala prakticky jedinou zárukou této péče, podobně jako tomu bylo v dávných dobách před rozmachem islámu a jeho civilizace.
Je smutné konstatovat, že úroveň sociálních služeb v mnoha muslimských zemích dnes je bezútěšná, navzdory této bohaté tradici a zkušenostem, které sahají daleko do minulosti a které ve své době v lecčem předčily i sociální služby nejvyspělejších zemí dnes.
Postavení handicapovaných lidí v islámu
