Postavy živočichů, andělů a džinů v Koránu

V súře an-Naml, česky nazvané Mravenci, vystupují ve vyprávění o moudrém panovníku a proroku Sulejmánovi/Šalamounovi, mír a požehnání s ním, postavy mravenců a dudka.

 

Sulejmánova armáda lidí, džinů a ptáků nalézá v údolí mravence. Korán o tom hovoří:

 

a když došli do údolí mravenců, zvolal jeden mravenec: „Mravenci, uchylte se do obydlí svých, aby vás nerozšlapal Šalomoun se svými vojsky, aniž to zpozorovali!“ (Naml:18)

 

Sulejmán však rozumí i jejich řeči a za svůj dar od Alláha prokazuje náležitý vděk:

 

I usmál se Šalomoun řeči jejich a řekl: „Pane můj, vnukni mi, abych Ti poděkoval za dobrodiní Tvé, jímž zahrnuls mne i rodiče mé! Dej, ať pro Tvé zalíbení konám zbožné skutky, a uveď mne ze Svého milosrdenství mezi bezúhonné služebníky Své!“ (Naml:19)

 

Podstatně více je rozpracován Sulejmánův rozhovor s dudkem. Ten představuje živou a obrazotvornost budící figuru, pohybující se ohromnou rychlostí po nepředstavitelných dálavách, poslouchající rozhovory v přepychových palácech.

Může vidět, slyšet a dozvědět se dokonce i více než sám Sulejmán:

 

A zdržel se dudek nepříliš dlouho a po příchodu pravil: „Zjistil jsem něco, co ty sám dosud nevíš, a přicházím k tobě ze Sáby se zvěstí jistou: shledal jsem, že nad ní žena vládne, jež byla obdařena věcmi všemi a trůnu mohutného je majitelkou; (Naml:22-23)

 

Tento dudek hned vzápětí doceňuje velikost Boží a Jeho výsadní právo na uctívání:

 

a shledal jsem, že ona i lid její se slunci místo Bohu klaní; Satan pak okrášlil pro ně jejich počínání a svedl je z cesty pravé, takže nejsou vedeni správně a Bohu se neklaní, jenž tajemství nebes i země odkrývá a dobře zná, co skrýváte i co dáváte najevo veřejně, (Naml:24-25)

 

Tento dialog činí z dudka hlavní postavu, nyní v příběhu zcela zastiňující i samotného proroka a vládce Sulejmána, čtenář takřka zapomene na to, že se jedná jen o ptáka.

 

 

Dalším světem, mimo svět lidský, který je však se světem lidským provázán zrovna tak, jako svět přírody, je svět džinů a andělů.

 

V koránských vyprávěních andělé provázejí lidi a rozprávějí s nimi. K proroku Dawúdovi/Davidovi, mír s ním, přicházejí v podobě dvou stran soudního sporu, k prorokům Lútovi/Lotovi a Ibráhímovi/Abrahámovi přicházejí v podobě hostí. Jejich lidská podoba je tak dokonalá, že sami musí vyjevit, kým ve skutečnosti jsou. Působí jako Boží vyslanci, oznamující radostné zvěsti dobrým, ale naopak také trest hříšným lidem. Mohou také přijít jako někdo, kdo vystaví lidi pokušení, jak je vidět v příběhu o Hárútovi a Márútovi, kteří učili lidi magii.

 

Andělé se rovněž mohou zjevit i osobám, které ani nejsou proroky, jako např. Merjem/Marii, matce ‘Ísáa/Ježíše:

 

A připomeň v Knize také Marii, když vzdálila se od své rodiny do místa východního a spustila závěs mezi sebou a jimi. A poslali jsme k ní ducha Svého a zjevil se jí v podobě smrtelníka dokonalého.  (Merjem:16-17)

 

 

Nejznámější a nejrozvíjenější koránskou postavou džina je Iblís. Figuruje ve vícero koránských súrách, např. v al-Bakara, al-A’ráf, al-Isrá´, al-Kehf, al-Hidžr, TáHá a dalších, všude v souvislosti s příběhem o stvoření člověka a jeho vyhnání z ráje. Iblís je vůdcem sil zla, jeho jméno je podle al-Isfaháního odvozeno od slovesa ablese-jublisu –být v beznaději, které se vyskytuje i v koránském verši:

V den, kdy Hodina udeří, budou hříšníci v zoufalství přivedeni (Rúm:12)[1]

 

Představuje zosobnění tvrdošíjného popírání a zapírání, neskonalé pýchy v momentě, kdy se odmítne poklonit stvořenému člověku – Ádamovi/Adamovi, praotci lidstva:

 

قَالَ مَا مَنَعَكَ أَلا تَسْجُدَ إِذْ أَمَرْتُكَ قَالَ أَنَا خَيْرٌ مِنْهُ خَلَقْتَنِي مِنْ نَارٍ وَخَلَقْتَهُ مِنْ طِينٍ قَالَ فَاهْبِطْ مِنْهَا فَمَا يَكُونُ لَكَ أَنْ تَتَكَبَّرَ فِيهَا فَاخْرُجْ إِنَّكَ مِنَ الصَّاغِرِينَ قَالَ أَنْظِرْنِي إِلَى يَوْمِ يُبْعَثُونَ قَالَ إِنَّكَ مِنَ الْمُنْظَرِينَ قَالَ فَبِمَا أَغْوَيْتَنِي لأقْعُدَنَّ لَهُمْ صِرَاطَكَ الْمُسْتَقِيمَ ثُمَّ لآتِيَنَّهُمْ مِنْ بَيْنِ أَيْدِيهِمْ وَمِنْ خَلْفِهِمْ وَعَنْ أَيْمَانِهِمْ وَعَنْ شَمَائِلِهِمْ وَلا تَجِدُ أَكْثَرَهُمْ شَاكِرِينَ

Pravil Bůh: „Co ti zabránilo, abys padl, když jsem ti to poručil?“ Odpověděl: „Já lepší jsem než on, mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny.“ Pravil Bůh: „Sestup odsud, neboť ti nepřísluší, aby ses zde pyšným ukazoval! Odejdi, neboť věru budeš z opovržených!“ Řekl Iblís: „Popřej mi odklad až do dne, kdy budou vzkříšeni!“ Pravil Bůh: „Budiž tedy mezi těmi, jimž odklad je dán!“ Řekl Iblís: „Za to, žes mne odvrhl, budu věru na ně číhat na přímé stezce Tvé a pak je budu pokoušet zepředu i zezadu, zprava i zleva, takže většinu z nich shledáš nevděčnými!“ (A’ráf:12-17)

 

Tím, že přemluví Ádama, aby pojedl ze zakázaného stromu, stává se věčným lidským nepřítelem a protivníkem, stojícím člověku v cestě za věčným štěstím v zahradách blaženosti. Lidem jejich chybu Alláh odpustil a Iblísovi, který jim nejprve odmítl vzdát poctu a který je poté obelhal, však nikoli:

 

قَالا رَبَّنَا ظَلَمْنَا أَنْفُسَنَا وَإِنْ لَمْ تَغْفِرْ لَنَا وَتَرْحَمْنَا لَنَكُونَنَّ مِنَ الْخَاسِرِينَ قَالَ اهْبِطُوا بَعْضُكُمْ لِبَعْضٍ عَدُوٌّ وَلَكُمْ فِي الأرْضِ مُسْتَقَرٌّ وَمَتَاعٌ إِلَى حِينٍ قَالَ فِيهَا تَحْيَوْنَ وَفِيهَا تَمُوتُونَ وَمِنْهَا تُخْرَجُونَ

Odpověděli: „Pane náš, věru jsme sami sobě ukřivdili; jestliže se nad námi neslituješ a neodpustíš nám, budeme věru z těch, jež ztráta postihla.“ Řekl Pán: „Sestupte z ráje! Jedni druhým nepřáteli budete a na zemi bude místo vašeho pobytu a užívání jen na čas určený!“ A pravil dále: „Na ní žít budete a na ní i zemřete a z ní pak budete vyvedeni.“  (A’ráf:23-25)  

 

Takto je položen věčný konflikt mezi těmi, kteří uvěřili a těmi, kteří víru popřeli. Druzí si totiž přejí ty první obelstít a ovládnout, aby je svými léčkami vylákali z okruhu poslušnosti vůči Alláhu. Jde o konflikt probíhající v každém čase a místě. Strana zla, následovníci Iblísovi, se vždy uchylují ke stejným zlovolným a pyšným výmluvám, jako kdysi Iblís – svůj urozený původ a velkou moc, pro které odvrhují jakékoli protiargumenty a varování od Alláha.

---