V Koránu je súra, 31. v pořadí, která je nazvána jménem jednoho z Božích služebníků, Lukmána. Dostalo se mu pocty být zvěčněn v posledním zjeveném Písmu Božím proto, že byl oddaným uctívačem Jediného Pravého Boha, Stvořitele všehomíra, a též proto, že byl obdařen nesmírnou moudrostí a neobyčejně pronikavým vhledem.
Vznešený Alláh o Lukmánovi praví:
وَلَقَدْ ءَاتَيْنَا لُقْمَـٰنَ ٱلْحِكْمَةَ أَنِ ٱشْكُرْ لِلَّـهِ ۚ وَمَن يَشْكُرْ فَإِنَّمَا يَشْكُرُ لِنَفْسِهِۦ ۖ وَمَن كَفَرَ فَإِنَّ ٱللَّـهَ غَنِىٌّ حَمِيدٌ
Kdysi jsme darovali Luqmánovi moudrost řkouce: “Buď vděčný Bohu, neboť ten, kdo vděčný je Bohu, je vděčný pro dobro své vlastní. Kdo však je nevděčný… tedy Bůh soběstačný je i chvályhodný.” (Lukmán: 12)
Ibn Džerír at-Taberí uvádí od Chálida ar-Rabi’ího Lukmánův příběh.
Lukmán byl černý habešský otrok, původním povoláním tesař. Jednou mu jeho hospodář, u něhož sloužil, řekl: „Poraž pro nás ovci.“
Jak mu bylo přikázáno, tak Lukmán i učinil a ovci porazil.
Když ovci porazil, poručil mu jeho hospodář: „Přines pro nás z ní ty nejlepší dva kousky, které existují.“
Lukmán neváhal a přinesl ovčí srdce a jazyk.
Pak uběhl nějaký čas, tolik, kolik Alláh chtěl. Poté hospodář Lukmánovi znovu přikázal porazit pro něho ovci a Lukmán opět jednu pro svého vlastníka zařezal.
Hospodář mu tentokrát dal jiný příkaz: „Přines nám z ní dvě nejhorší sousta.“
Lukmán neváhal a opět přinesl její srdce a jazyk. Stejně jako v předchozím případě.
Hospodář se podivil a svého sluhy se otázal: „Říkal jsem ti, abys přinesl dva nejlepší kousky z celého těla a tys přinesl srdce a jazyk. A pak jsem ti říkal, abys přinesl dva nejhorší kousky z celého těla a ty jsi opět přinesl srdce a jazyk. To samé jako poprvé! Jak je to možné?“
„Není lepších dvou kousků v těle,“ odvětil mu Lukmán, „než je srdce a jazyk, pokud jsou oba dobré. A není dvou horších kousků v těle, nežli jsou srdce a jazyk, pokud jsou oba zkažené.“ [1]
Naše víra nás učí, že nic nepřináší člověku více hříchů, nežli jeho jazyk. Proto musíme vždy říkat jen to nejlepší.
A každý hřích se odrazí na srdci člověka ve formě tmavé tečky, přičemž člověk hřeší tak dlouho, dokud hříchy nepřekryjí celé jeho srdce temnou rzí, která způsobí jeho zatvrzelost a neschopnost vnímat to, k čemu ho Alláh volá a vyzývá. Jedinou cestou, jak tuto bariéru na srdci překonat a jak se této rzi na srdci zbavit, je pokání.
Proto Lukmán svému milovanému synovi radil: „Synáčku můj, neodkládej pokání, neboť smrt k tobě může přijít i zcela neočekávaně.“ [2]
Jedině pak bude náš jazyk a naše srdce tím nejlepším, a nikoli tím nejhorším kouskem našeho těla
_____________________________________________________________
[1] Tak uvádí ‘Abdurrezzák ibn ‘Abdilmuhsin al-Bedr ve Wa’zu Lukmán, str. 12-13.
[2] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 6701; Ibn Abi d-Dunjá v at-Tewba, str. 29; a Ibnu l-Džewzí v at-Tabsira, str. 34.